ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2762.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2762/2021-658
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně IAFS S.A. , se sídlem v Lucemburku, route de Thionville L-2610, Lucemburské velkovévodství (dříve se sídlem v Lucemburku, 1, rue Goethe L-1637, Lucemburské velkovévodství), reg. č. B 99475, zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. V. , identifikační číslo osoby XY, soudního exekutora Exekutorského úřadu XY se sídlem XY, o náhradu škody ve výši 279 183 228 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 328/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, č. j. 25 Co 354/2020-618, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 12 C 328/2015-553, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 279 183 228 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky ode dne odmítnutí požadavku na náhradu škody žalovanou do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 25 Co 354/2020-618, k odvolání žalobkyně rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobkyně domáhala náhrady škody, jež jí, jakožto akcionářce společnosti České lesy a.s., měla být způsobena nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka na straně žalované (dále též jen „vedlejší účastník“) v rámci exekuce. Žalobkyně uvedla, že je vlastníkem 54 kusů kmenových akcií na majitele v listinné podobě emitovaných společností České lesy a.s. Dne 17. 10. 2010 uzavřela žalobkyně se společností KKCG, a.s. smlouvu o zajišťovacím převodu práva k akciím, jejímž předmětem bylo zajištění závazků společnosti Lesy Hluboká nad Vltavou a.s. plynoucích ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi touto společností a KKCG, a.s. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně předala všechny své akcie ve společnosti České lesy a.s. do podmíněné správy KKCG, a.s. Ta žalobkyni dopisem ze dne 29. 8. 2011 doručeným žalobkyni po 1. 9. 2011 oznámila, že postoupila pohledávku za společností Lesy Hluboká nad Vltavou a.s. zajištěnou právem ke zmíněným akciím na společnost MILROY, S. A. (se sídlem v Panamské republice). Dne 1. 9. 2011 proběhla valná hromada společnosti České lesy a.s., na níž M. B. v rozporu s právním stavem vlastnictví k akciím před notářkou prohlásil společnost MILROY, S. A. za jediného akcionáře společnosti České lesy a.s. a provedl změnu ve složení statutárních orgánů společnosti České lesy a.s. za účelem jejího ovládnutí. Takto byla zneužita podmíněná držba akcií. Žalobkyně následně podala žalobu na neplatnost valné hromady (řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1952/2011), přičemž Vrchní soud v Praze v usnesení, které nabylo právní moci 11. 5. 2015, konstatoval, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva je absolutně neplatná, neboť se jedná o propadnou zástavu, společnost KKCG, a.s. tudíž získala předmětné akcie bez právního důvodu a nemohla je nikdy převést na jiný subjekt. Společnost MILROY, S. A. nikdy předmětné akcie nezískala. Žalobkyně dovozuje, že svá akcionářská práva ve společnosti České lesy a.s. nepozbyla a je tedy jejím většinovým akcionářem s podílem 98 %. Na základě rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ (sp. zn. 27 EXE 2385/2012 a sp. zn. 28 EXE 1840/2012) byla nařízena exekuce na majetek společnosti České lesy a.s. a jejím provedením byl pověřen vedlejší účastník. Žalobkyně zaslala dne 27. 12. 2012 vedlejšímu účastníku podnět k zastavení exekuce podle §55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jako „exekuční řád“), z důvodu zániku exekučního titulu resp. jeho neexistence ke dni podání návrhu na exekuci. Vedlejší účastník ani Okresní soud Praha-východ však o návrhu do dne podání žaloby nerozhodli. Přesto vedlejší účastník usnesením ze dne 4. 3. 2014 obě exekuce zastavil poté, kdy vydražil majetek společnosti České lesy a.s. Žalobkyně je toho názoru, že vedlejší účastník měl výše uvedenému návrhu sám vyhovět, nebo jej měl postoupit k rozhodnutí exekučnímu soudu. Žalobkyně dále dne 27. 1. 2015 podala podnět k zastavení exekuce z úřední povinnosti z důvodu nepřípustnosti exekuce [podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ] přímo k Okresnímu soudu Praha-východ, na což však uvedený soud nereagoval. V důsledku provedení exekuce byla skutečná hodnota akcií společnosti České lesy a.s. snížena o majetek, který vedlejší účastník v rámci exekuce vydražil, aniž by návrh postoupil exekučnímu soudu a vyčkal na rozhodnutí. Nesprávným úředním postupem měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši odpovídající hodnotě majetku, který vedlejší účastník prodal v dražbě. Žalobkyně následně uvedla, že jí vznikla škoda v důsledku snížení hodnoty jí vlastněných 54 kusů akcií společnosti České lesy a.s. o hodnotu nemovitého majetku prodaného v rámci výkonu dražebního prodeje nemovitého majetku společnosti České lesy a.s. v období mezi 2. 1. 2013 a 5. 3. 2014, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení exekuce, a dále snížením o to, co by žalobkyně při obvyklém průběhu nabyla, kdyby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Ušlým ziskem je i hospodářský výsledek za lesnickou činnost, o který by se mohla zvyšovat hodnota akcií společnosti České lesy a.s., pokud by nedošlo k dražebnímu prodeji lesů. Žalobkyně následně uvedla, že jakkoliv dříve uvedla, že požaduje částku 317 694 300 Kč, tak na uvedené částce netrvá a požaduje zaplacení 279 183 228 Kč, přičemž se domáhá jak ušlého zisku, který v danou dobu nelze vyčíslit, tak skutečné škody.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, pokud tento konstatoval, že vedlejší účastník neměl povinnost na základě podnětu žalobkyně (jakožto třetí osoby) uvěřit tvrzením o neexistenci vymáhaného závazku a řízení zastavit (potažmo v něm přerušit či předložit podnět žalobkyně k zastavení exekuce exekučnímu soudu), a pokračováním exekučního řízení se tak nemohl dopustit porušení právních předpisů. Podle §35 odst. 5 exekučního řádu exekuční řízení nelze přerušit, nestanoví-li tento nebo zvláštní právní předpis jinak. Žádný právní předpis nestanovil možnost přerušit řízení v situaci, kdy třetí osoba podala podnět k zastavení exekuce. Exekuční řízení mohlo být přerušeno rovněž podle zvláštních právních předpisů, ty ale na posuzovanou věc nedopadají. Vedlejšímu účastníku tedy nelze vytýkat, že postupoval kvapně. Pokud zákon ukládá exekutorovi dbát ochrany třetích dotčených jeho postupem, nelze dané ustanovení vykládat tak, že by soudní exekutor měl zohledňovat, že prodejem majetku povinné akciové společnosti dojde ke snížení hodnoty jejích akcií, a v zájmu majetku akcionářů povinné měl exekuci zastavit. Ani povinnost dbát ochrany povinného nezbavuje exekutora povinnosti exekuci provést rychle. Exekutor je oprávněn provádět exekuci, ale další pátrání nepatří do okruhu jemu státem svěřených povinností. Z §55 odst. 5 (dříve odst. 4) ve spojení s §52 odst. 2 exekučního řádu plyne, že o zastavení exekuce i bez návrhu mohl rozhodnout exekuční soud. Soudnímu exekutorovi bylo vyhrazeno rozhodnout o zastavení exekuce, pokud s tím souhlasí všichni účastníci. Bez návrhu tak exekutor není oprávněn exekuci zastavit. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že by v exekučním řízení bylo možné přestat jednat s povinnou jen na základě tvrzení žalobkyně, podle nějž povinná nebyla z pohledu hmotného práva dlužníkem závazku, ke kterému se přihlásila v exekučním titulu. Ani snahu vedlejšího účastníka ověřit, zda účastníci exekuce s ohledem na tvrzení žalobkyně nenavrhují zastavení exekuce, nelze mít za nesprávný úřední postup. Povinnost předkládat exekučnímu soudu podněty třetích osob nevyplývá ze žádného právního předpisu, přičemž ani případné předložení podnětu třetí osoby exekučnímu soudu by soudního exekutora nezbavilo povinnosti rychle postupovat v exekuci. Exekuční soud se navíc o podnětu žalobkyně následně dozvěděl, ale neshledal důvod pro zastavení exekuce z úřední povinnosti. Postup exekutora tak nebyl důvodem k nezastavení exekuce, tímto důvodem byla skutečnost, že soud neshledal splnění podmínek pro takový postup. Exekuční soud neměl povinnost nařídit jednání. Stanoviska účastníků exekučního řízení byla ve shodě, a lišila se pouze tvrzení žalobkyně, která účastnicí řízení nebyla, a její postoj tedy nebylo nutné zjišťovat a prokazovat. Procesní pravidla žalobkyni, která nebyla účastnicí řízení ani osobou na řízení jakkoliv zúčastněnou, nezaručovaly přístup k soudu, a právo jí tak nebylo odňato postupem exekutora. Exekuce byla prováděna podle zákona, exekutor sledoval legitimní cíl, nikoliv poškození žalobkyně (jak je žalobkyní předestíráno). Znehodnocení akcií mohlo být vzdáleným důsledkem provedení exekuce, a tak není dána ani příčinná souvislost mezi jednáním exekutora a snížením hodnoty akcií povinné. Pokud žalobkyně odvozovala svou újmu od exekučního příkazu, tak se jednalo o předpokládaný výsledek řádného procesního postupu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, v exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a jsou povinny výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo by byl dokonce v rozporu s principy právního státu, například je-li přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši. O daný případ se v projednávané věci nejednalo. Exekuční titul obstál v soudním přezkumu a soud podle něj pověřil soudního exekutora provedením exekuce, aniž by tvrzenou vadu shledal. Soud v tomto řízení je vázán tím, že exekuce byla zastavena podle §55 exekučního řádu, a není sám oprávněn přezkoumávat, zda v exekučním řízení byl správně posouzen exekuční návrh, resp. titul. Zákon zná tři druhy notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti. Důvody jejich nevykonatelnosti jsou odlišné, nebývají zjevné, a proto je jejich přezkum obvykle spojen s návrhem účastníka. Žalobkyně ani žádnou zřejmě seznatelnou vadu exekučního titulu netvrdila, když vedlejší účastník na ni měl dospět nikoliv na základě obsahu exekučního titulu, ale na základě absolutní důvěry v informace od žalobkyně. Odvolací soud taktéž neměl za to, že by byl vedlejší účastník vyloučen z exekučního řízení, a neshledal tedy nesprávným úředním postupem skutečnost, že vedlejší účastník neoznámil své vyloučení. Uvedla-li žalobkyně, že se nároku domáhá na základě porušení komunitárního práva, neoznačila, jaké konkrétní právo mělo být porušeno, a odvolacímu soudu žádné takové porušené právo známo není. Z rozhodnutí, na která žalobkyně poukázala, sice plyne, že odpovědnost státu podle OdpŠk může být založena porušením práva EU, avšak sama jsou skutkově zcela nesouvisející s projednávanou věcí. O případnou odpovědnost státu za porušení dohody o ochraně investic se zde jednat nemohlo, neboť podle dohody lze za poškození investice považovat například vyvlastnění, znárodnění, zavedení vyššího daňového zatížení či jiné obdobné opatření státu. Žádná taková skutečnost nebyla žalobkyní tvrzena.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na nesprávném vyřešení právní otázky nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, a odvolacím soudem byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Nejvyšší soud však dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud neshledává, že by se rozhodnutí odvolacího soudu dostalo do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 728/2014 (resp. rozsudku téhož soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněného pod číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně zde poukazuje na skutečnost, že porušení pravidel plynoucích z právních norem exekutorem při provádění exekuce je nesprávným úředním postupem, přičemž ovšem soudy nižších stupňů v této věci učinily a odůvodnily závěr, že vedlejší účastník v dané věci právní pravidla neporušil. S posledně uvedeným závěrem žalobkyně vede polemiku, přičemž ovšem na podkladě dovolání nelze dovodit názor, že by odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Důvody, pro něž odvolací soud argumentaci žalobkyně týkající se údajného nesprávného úředního postupu odmítl, jsou uvedeny vyčerpávajícím způsobem, přičemž v dovolání tyto důvody nebyly podrobeny konkrétní právní oponentuře. Samotné opakované citování a odkazování na rozhodnutí, která s řešenou problematikou souvisí pouze rámcově, aniž by byl zřetelný jejich dopad na právní závěry, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, pro účely založení přípustnosti dovolání nepostačuje. Toliko příkladem, pokud žalobkyně citovala z usnesení zdejšího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1185/2020, dovolací soud neshledává, v čem by tam vyjádřený právní závěr měl být přínosným pro projednávanou věc. Dané rozhodnutí se sice vyjadřuje k problematice zastavení exekuce z moci úřední, ovšem konkrétní závěr se týká nemožnosti dovození souhlasu oprávněného se zastavením exekuce na základě fikce podle §55 odst. 3 exekučního řádu. Pokud je v dovolání poukázáno na usnesení ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1914/2016, ani zde žalobkyně neupřesňuje, proč by měl vyjádřený právní názor podporovat její argumentaci (citované právní závěry právě naopak svědčí názorům soudu odvolacího exekuce bez návrhu nejsou povinni shromažďovat a provádět důkazy. Je přitom zřejmé, že podnět k zastavení exekuce, který žalobkyně vedlejšímu účastníku zaslala, sám o sobě neprokazoval důvody zastavení exekuce. Rovněž v tomto směru odvolací soud učinil s posledně uvedeným rozhodnutím souladný závěr.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu