ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3047.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3047/2022-643
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou v právní věci žalobců a) V. T. , nar. XY, bytem v XY, b) J. P. , nar. XY, bytem v XY a c) L. Ž. , nar. XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Davidem Bascherim, advokátem se sídlem v Praze 7, pplk. Sochora 1391/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 152/2017, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2019, č. j. 19 C 152/2017-329, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 58 Co 302/2019-405, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2019, č. j. 19 C 152/2017-329, se zastavuje .
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 19 C 152/2017-329, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) a b) domáhaly po žalované zaplacení každá částky 2 925 000 Kč a žalobce c) částky 1 925 000 Kč (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům a), b) a c) na náhradu nákladů řízení částku 19 040 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců a), b) a c) rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 58 Co 302/2019-405, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyním a) a b) každé částku 74 333 Kč a žalobci c) částku 45 000 Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobci se původně po odstranění vad žaloby podáním ze dne 14. 12. 2017 po žalované domáhali zaplacení částky celkem 8 300 000 Kč, a to žalobkyně a) a b) každá částky 3 100 000 Kč a žalobce c) částky 2 100 000 Kč, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, které považovali za nepřiměřeně dlouhé, a popsali i následky dlouhotrvajícího stresu z tohoto řízení na svém zdraví (zejm. zhoršení jejich psychického stavu). V průběhu řízení zaplatila žalovaná každému ze žalobců částku 175 000 Kč a v tomto rozsahu tedy bylo řízení u prvního jednání ve věci dne 13. 11. 2018 k částečnému zpětvzetí žaloby zastaveno. Předmětem řízení nadále zůstala částka 2 925 000 Kč pro každou ze žalobkyň a) a b) a částka 1 925 000 Kč pro žalobce c).
Rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadli žalobci a), b) a c) včasným dovoláním, sepsaným jejich předchozím advokátem F. L., který žalobce zastupoval až do oznámení ukončení zastupování žalobců dne 24. 3. 2021. Dovolací řízení ve vztahu k žalobkyni a) a žalobci c) soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 4. 2021, č. j. 19 C 152/2017-574, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2021, č. j. 58 Co 178/2021-593, zastavil. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně b) rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně b) však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku soudu prvního stupně podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní; citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání žalobkyně b) proti rozsudku odvolacího soudu, které podle svého obsahu směřuje do rozhodnutí o věci samé, tedy do výroku I rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, a to jednak pro jeho částečnou subjektivní nepřípustnost a dále pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobkyní b) v zákonné lhůtě (tj. do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu, tj. do 20. 1. 2020) odstraněny (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně b) není subjektivně přípustné ohledně změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni b), neboť v této části bylo žalobě žalobkyně b) vyhověno, a dále ohledně potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně v částech, kterými bylo rozhodnuto o nárocích žalobců a) a c). Oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) totiž svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Ve zbylém rozsahu je dovolání žalobkyně b) vadné, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně b) v dovolání neformulovala jednoznačně žádnou otázku hmotného či procesního práva, jejíhož vyřešení se dovoláním domáhá, a neuvedla žádný z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Z dovolání je pouze patrné, že žalobkyně b) nesouhlasí s přiznanou výší zadostiučinění za nemajetkovou újmu a podané dovolání je pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Hana Polášková Wincorová
pověřená členka senátu