ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3214.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3214/2021-362
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Sociální a zdravotní centrum Letiny s.r.o. , identifikační číslo osoby 635 04 502, se sídlem v Bolevci, Zručská cesta 1949/8, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kanceláře veřejného ochránce práv , se sídlem v Brně, Údolní 39, o konstatování zásahu do dobré pověsti, omluvu a zaplacení částky 1 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 26/2016, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 20 Co 389/2020-331, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 20 Co 389/2020-331, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2020, č. j. 24 C 26/2016-254, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. 9. 2020, č. j. 24 C 26/2016-267, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá určení, že zveřejněním určitých tvrzení ve zprávě ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 21/2014/NZ/AHD, Mgr. Anny Šabatové, Ph.D., tehdejší veřejné ochránkyně práv (dále též „Zpráva“), došlo k zásahu do dobré pověsti žalobkyně, pro učinění těchto tvrzení nebyly dány objektivní důvody a tato tvrzení byla nepravdivá či hrubě zkreslená a zavádějící. Konkrétně se mělo jednat o tato tvrzení: 1) Budovy Vltava a Labe mají společnou jídelnu pro cca 180 osob. Působí dojmem nádražní haly; 2) Na budově Morava je výtah, ale klienti chodí až do třetího patra po schodech, někteří o holi. Na dotaz, proč nepoužívají výtah, uvedli, že nesmějí, že je pouze pro personál; 3) Pokoje jsou uzamykatelné, ale pouze zevnitř, nelze je odemknout v případě potřeby či nouze zvenčí (například pokud by se klientovi, který uzamknul na pokoji, náhle zhoršil zdravotní stav); 4) Zařízení se podle sestry poté domluvilo s psychiatričkou, která tyto léky předepsala pouze jako pravidelné. Znamená to, že u konkrétních klientů byly zvýšeny dávky neklidové medikace, namísto nastavení bezpečných a odborných postupů ošetřovatelské péče; 5) Zařízení klientům nezprostředkovává péči zubaře; 6) Na pokojích klientů v budovách Vltava a Labe nejsou nikde přenosná WC křesla; 7) Na budovách Vltava a Labe je nedostatek toalet, jsou nevhodně rozmístěné (na dlouhých chodbách je zpravidla toaleta pro ženy jen na jednom konci, toaleta pro muže jen na druhém konci); 8) Nikdo z klientů nemá možnost nakupovat si sám ani v zařízení ani v obci Letiny; 9) Klienti reálně nemají možnost stěžovat si, systém podávání stížností nefunguje; 10) Na toaletách ani v koupelnách nejsou madla; 11) V zařízení platí zákaz používání postranic; 12) Byl zdokumentován případ klienta, dle lékařské zprávy trpícího kognitivním deficitem a zcela závislého na péči, který opustil zařízení a po kterém muselo být vyhlášeno celostátní pátrání. Policie ho našla až po dvou dnech ležícího v lese, následně byl hospitalizován. Tento incident lze považovat za zanedbání náležitého dohledu. Žalobkyně se dále domáhá určení, že kritika uvedená v závěru Zprávy spočívající ve sdělení, že „existence tohoto zařízení je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“ a „jediným mým doporučením je proto činnost tohoto zařízení ukončit“ je nepřípustná a jejím prostřednictvím bylo též zasaženo do jejího práva na dobrou pověst. Konečně se žalobkyně domáhá za výše uvedené výroky veřejné ochránkyně práv (dále též „VOP“ nebo „ombudsman“) písemné omluvy v konkrétním znění spolu s přiměřeným zadostiučiněním ve výši 1 000 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 24 C 26/2016-254, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 9. 2020, č. j. 24 C 26/2016-267, zamítl žalobu na určení, že výše uvedenými 12 výroky došlo k zásahu do dobré pověsti žalobkyně (výrok I), konstatoval, že kritikou uvedenou v závěru Zprávy spočívající ve sdělení, že „existence tohoto zařízení je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“, ombudsman zasáhl do dobré pověsti žalobkyně (výrok II), zamítl žalobu na určení, že sdělení „existence tohoto zařízení je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“ není kritikou právem přípustnou (výrok III), zamítl žalobu na určení, že sdělení ze závěru Zprávy „jediným mým doporučením nyní je proto činnost tohoto zařízení ukončit“ není kritikou právem přípustnou (výrok IV), zamítl dále žalobu v rozsahu znějícím na poskytnutí v žalobě blíže specifikované písemné omluvy (výrok V) a na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč (výrok VI) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
3. Soud prvního stupně se v rámci zjišťování skutkového stavu věci opíral zejména o zprávu veřejné ochránkyně práv Mgr. Anny Šabatové, Ph.D., ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 21/2014/NZ/AHD, a o zprávu z kontroly předchozího veřejného ochránce práv JUDr. Pavla Varvařovského ze dne 8. 11. 2013, která byla též provedena v zařízení žalobkyně. Jejich obsah [relevantní k výše uváděným konstatováním ochránkyně práv pod č. 1) –12), jimiž měla být žalobkyni způsobena nemajetková újma] soud prvního stupně zahrnul do skutkového stavu věci, který pak doplnil o jednotlivá zjištění vyplývající z konkrétních zpráv zaměstnanců Kanceláře veřejného ochránce práv, jež sloužily jako podklad pro konečnou Zprávu. Krom uvedeného soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že žalobkyně v reakci na kontrolní zprávu předchozího ombudsmana ze dne 8. 11. 2013 (jež také nevyznívala pozitivně a v níž již byla žalobkyně vyzývána k nápravě) přislíbila do konce roku 2014 konkrétní zlepšení. Dle zápisu z porady zaměstnanců žalobkyně ze dne 6. 10. 2014 byl výtah v pavilonu Morava od tohoto dne otevřen, aby ho mohli používat i klienti. Z jednotlivých fotografií předložených žalovanou (resp. vedlejším účastníkem), pořízených v předmětné době. soud prvního stupně dále zjistil následující. Ze zdi visí vodič, pokoje jsou bez osobních věcí a bez výzdoby, okna v pokojích klientů neměla kliku, skříně jsou uzamčené visacími zámky. Klienti se schází ve velké jídelně, jejíž rozlehlost byla na fotografiích zdokumentována. Další fotografie dokumentují postele bez postranic, chybějící madla na chodbě, v koupelně a na WC, zámek na dveřích umístěný zevnitř pokoje. Na fotografiích byl zachycen též záznam sestry z 13. 8. 2014 o nouzové situaci, kdy klient s diagnózou Alzheimerovy choroby odešel z budovy Morava mimo areál zařízení a nalezen byl 15. 8. 2014 a převezen do nemocnice, záznam psychiatrické nemocnice Bohnice ohledně klienta, který byl nalezen v lese mimo zařízení žalobkyně, a záznam o pádu klienta z lůžka dne 30. 1. 2014, jakož i další záznamy o pádech klientů z postele. Z dalších důkazů vyplynulo, že dcera jedné z klientek žalobkyně zaslala žalobkyni dne 29. 8. 2011 dopis, ve kterém zařízení chválí a odmítá jakoukoliv kritiku. Příbuzný jednoho z klientů pak napsal dne 5. 2. 2015 dopis veřejné ochránkyni práv, kterým reagoval na odvysílání pořadu 168 hodin a v němž líčil neutěšený stav v zařízení žalobkyně.
4. Po právní stránce soud prvního stupně po rekapitulaci obligatorních podmínek pro odpovědnost státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.“), a podmínek pro konstatování nepřípustnosti zásahu do dobré pověsti právnické osoby ve smyslu §135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), konstatoval, že důkazní břemeno (ve sporech o ochranu pověsti právnické osoby) ohledně pravdivosti jednotlivých tvrzení a adekvátnosti hodnotících soudů nese osoba, která výroky vynesla, což je v daném případě žalovaná. Na žalobci je pak prokázání vzniku imateriální újmy a příčinné souvislosti mezi zásahem a újmou. Posléze se soud prvního stupně podrobněji zabýval jednotlivými výroky ad 1)–12) a uvedl, že tyto výroky jsou žalobkyní vytrženy kontextu. Dotyčná tvrzení, resp. hodnotící soudy v případech ad 1), ad 9) a ad 12), nelze hodnotit odděleně od těch částí zprávy, v jejichž rámci byla učiněna a z nichž se v jejich komplexnosti podávají závažné nedostatky co do kvality ubytování, důstojnosti a soukromí klientů, kvality zdravotní i sociální péče a zajištění bezpečí klientů. Soud prvního stupně konstatoval, že zprávu nelze hodnotit jako kladnou, přičemž takové vyznění by se nezměnilo ani tehdy, pokud by zpráva napadené výroky neobsahovala. Vzhledem pak k tomu, že žalobkyně jiné části zprávy ničím nenapadla a nezpochybnila je, napadené výroky nemohly zasáhnout do její dobré pověsti a způsobit jí újmu. Nelze proto jejich zveřejnění hodnotit jako nesprávný úřední postup. Konečně soud prvního stupně hodnotil výroky uvedené v závěru Zprávy a dospěl k tomu, že výrok „jediným mým doporučením nyní je proto činnost tohoto zařízení ukončit“ je hodnotícím soudem, který plně koresponduje s obsahem celé Zprávy a též zprávy JUDr. Varvařovského z roku 2013. Přijímání takových stanovisek se od ombudsmana ve smyslu §1 odst. 2 a §10 a násl. zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv (dále jen „zákon č. 349/1999 Sb.“), očekává. Výrok „existence tohoto zařízení je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“ však soud prvního stupně vyhodnotil jako jednání způsobilé zasáhnout do práv žalobkyně, když tento výrok vybočuje z mezí oprávněné a přípustné kritiky, a to i přesto, že tento výrok vynesl VOP. Tím došlo v tomto rozsahu k naplnění základní podmínky odpovědnosti státu podle §13 odst. 1 OdpŠk, přičemž toto jednání je v příčinné souvislosti s újmou, kterou žalobkyně tvrdí ve formě zásahu do její dobré pověsti. Soud prvního stupně tedy s přihlédnutím poskytl za tento výrok přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, kdy nárok na zaplacení částky 1 000 000 Kč shledal jako nepřiměřený vzhledem k individuálním okolnostem případu. Konečně soud prvního stupně odůvodnil zamítavý výrok III tak, že VOP je orgánem, který je oprávněn kritizovat, nemůže jít proto o kritiku, kterou právo nepřipouští.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná a v plné míře se ztotožnil i s jeho právním posouzením. Zopakoval zejména, že tvrzení VOP ad 1) – 12) nelze hodnotit odděleně od kontextu, v rámci něhož byla učiněna. Tato tvrzení (hodnotící soudy) sama o sobě nejsou způsobilá poškodit dobrou pověst žalobkyně. Totéž platí pro závěrečné doporučení VOP k ukončení činnosti zařízení. Odvolací soud pak uvedl, že vzhledem ke specifické činnosti ombudsmana ve smyslu zákona č. 349/1999 Sb. není rozhodné, jak zařízení žalobkyně hodnotí jiné státní orgány z pohledu naplnění zákonných podmínek pro jeho provoz. Žalobkyně se soustředila na jednotlivosti vytýkané jí VOP, avšak zásadní závěry a doporučení ignorovala. Odvolací soud byl se soudem prvního stupně zajedno i v tom, že výrok „existence tohoto zařízení je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“ je nemístně expresivní, překračující hranice konstruktivní a přijatelné kritiky a souhlasil i s formou poskytnutého zadostiučinění. K námitce žalované o údajné protichůdnosti výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně dodal, že §31a OdpŠk nezná jako formu satisfakce určení přípustnosti či nepřípustnosti kritiky, pročež bylo na soudu prvního stupně, aby tento (formální) požadavek žalobkyně zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky I, III, IV, V a VI rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, ve kterém formulovala následující čtyři otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
1) Odvolací soud v první řadě dle žalobkyně nesprávně posoudil otázku existence důkazního břemene, kdy bylo na žalované, aby prokázala jednotlivá tvrzení a závěry uvedené ve Zprávě, a to bez ohledu na to, zda to které tvrzení či závěr byly napadeny žalobou.
2) Dále žalobkyně namítala, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst. Nemělo by tedy být podstatné, že žalobkyně učinila předmětem řízení toliko některé výroky (jež odvolací soud hodnotil jako vytržené z kontextu a jako takové nezpůsobilé přivodit žalobkyni újmu).
3) Žalobkyně též zpochybnila závěr o přípustnosti a důvodnosti kritiky VOP v rozsahu, ve kterém před soudy nižších stupňů neměla procesní úspěch. Uvedla, že kritika nebyla založena na odůvodněných a správných zjištěních a nepřípustné byly i forma a obsah kritiky.
4) Žalobkyně konečně vyvracela i závěr odvolacího soudu o tom, že není přípustné ve smyslu §31a OdpŠk žalovat na určení (ne)přípustnosti kritiky.
Žalobkyně v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud v části napadené dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, a též rozsudek soudu prvního stupně v předmětné části, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k dovolání podanému žalobkyní vyjádřila s podrobnějším odůvodněním tak, že jej považuje za nepřípustné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a pokud jej shledá přípustným, aby jej jako nedůvodné zamítl.
9. Vedlejší účastník na straně žalované ve vyjádření k dovolaní žalobkyně uvedl, že se plně ztotožňuje s vyjádřením k dovolání podaným žalovanou a připojuje se k němu.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání i žalovaná, a to v rozsahu výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaná namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při posouzení hodnotícího výroku „existence tohoto zařízení je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“ a zároveň, že doposud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu otázka, zda podání hodnotícího soudu VOP může být chápáno (kvalifikováno) jako nesprávný úřední postup a zda (tento) nesprávný úřední postup znamená vždy zásah do dobré pověsti toho, vůči komu byl takový hodnotící soud podán. K první otázce uvedla, že dotčený výrok v podobě hodnotícího soudu použil ombudsman ve skutkovém kontextu celé Zprávy a je zcela přiměřený zjištěnému skutkovému stavu, pročež nemohl přesáhnout přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze; zvláště pak, je-li dána pravdivost skutečností, ze kterých hodnotící soud VOP vychází. To podpořila argumentem, že žalobkyně vyvíjí výdělečnou činnost, při níž může podstatně zasahovat do práv osob odkázaných na pomoc jiných a musí počítat s vyšší mírou kontroly jak veřejné správy, tak veřejnosti samé, s čímž se pojí též nutnost snášet vyšší míru kritiky. Žalovaná též poukázala na skutečnost, že VOP uveřejňuje zprávy z kontrolních návštěv střídmě, což svědčí o jeho velké uvážlivosti a přiměřenosti zvolených postupů. K otázce druhé pak žalovaná uvedla, že VOP je orgánem pověřeným zákonem ke specifickému typu kontrol v zařízeních, kde jsou poskytovány sociální služby, které může uskutečnit z vlastní iniciativy a z takové návštěvy je oprávněn podat zprávu, která není nikterak formalizovaná. Je-li za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk považováno porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, nelze podání hodnotícího soudu VOP v jeho zprávách z šetření v uvedených ústavech hodnotit jako nesprávný úřední postup. Tím spíše, je-li dána správnost a pravdivost skutečností, ze kterých hodnotící soud VOP vychází. I kdyby však takové konání VOP mohlo být chápáno jako nesprávný úřední postup, nelze dle názoru žalované a priori učinit závěr, že tím došlo k zásahu do dobré pověsti toho, vůči němuž hodnotící soud směřoval. Zásah do dobré pověsti je totiž nutno prokázat, přičemž v projednávaném případě zásah do dobré pověsti žalobkyně nikterak prokazován nebyl. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v předmětné části a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a za splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1, resp. odst. 2 písm. b) o. s. ř.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení otázky ad 1) v podobě existence důkazního břemene při posuzování pravdivosti informací obsažených v listině zveřejněné ombudsmanem postupem podle §20 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., neboť danou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího. Dovolání je rovněž přípustné pro posouzení otázky pod bodem 4), to je ohledně možnosti domáhat se zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu prostřednictvím tzv. určovací žaloby, neboť daná otázka nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud ve všech souvislostech vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
18. Podle §31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
19. Podle §1 zákona č. 349/1999 Sb., VOP působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.
20. Podle §134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.
21. Z §80 o. s. ř. je zřejmé, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
22. Znění §31a odst. 2 OdpŠk stanovuje, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Citované ustanovení představuje normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přestože nejde o ustanovení obsahující taxativní výčet forem zadostiučinění, nelze, s ohledem na smysl a účel zákona č. 82/1998 Sb. dovodit, že by poškozený mohl s úspěchem požadovat kompenzaci jakoukoliv formou, popř. v jakékoliv podobě. Zákonodárce v zásadě, co do formy zadostiučinění, předpokládá poskytnutí satisfakce v penězích (tzv. relutární satisfakce), nepostačí-li v konkrétním případě konstatování porušení práva. Ostatně i Evropský soud pro lidská práva, dále jen „ESLP“ [jehož judikaturou se inspirovala novela zákona č. 82/1998 Sb. provedené zákonem č. 160/2006 Sb. zakotvující institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu] poskytuje-li satisfakci za porušení některého z článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přiznává spravedlivé zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy, je-li porušeno právo (či svoboda) garantované Úmluvou a jsou-li pro to splněny další podmínky (k tomu viz např. Jacobs, G. F., White, R. C. A. The European Convention on Human Rights. 2nd ed. Clarendon Press: Oxford, 1996, str. 556). Toto spravedlivé zadostiučinění pak zpravidla spočívá buď v poskytnutí finanční kompenzace, která může být „substantial“ (tedy podstatná, zásadní, výrazná) - např. rozsudek ESLP ze dne 7. 5. 1974, ve věci Neumeister proti Rakousku (Článek 50), stížnost č. 1936/63 - nebo „token“ (symbolická) - např. rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 11. 1973, ve věci Engel a další proti Nizozemí (článek 50), stížnost č. 5100/71; 5101/71; 5102/71; 5354/72; 5370/72. Spravedlivým zadostiučiněním však může být též samotné konstatování porušení práva garantovaného Úmluvou (např. rozsudek pléna ESLP ze dne 21. 2. 1975, ve věci Golder proti Spojenému království, stížnost č. 4451/70); podobný závěr byl dovozen v rozsudku pléna ESLP ze dne 30. 5. 1989 ve věci Brogan a ostatní proti Spojenému království (článek 50), stížnost č. 11209/84; 11234/84; 11266/84; 11386/85, §9.
23. Judikatura dovolacího soudu posléze dovodila, že přípustnou formou zadostiučinění může být v některých případech i poskytnutí omluvy, pokud o ni poškozený požádá (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008). Rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08, dovodil, že přiměřené zadostiučinění poskytované podle zákona č. 82/1998 Sb. může mít podobu buď morální satisfakce, nebo materiální (peněžní) satisfakce, ta připadá přitom v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Jinou formou zadostiučinění může být rovněž snížení trestu, zápočet nezákonně vykonaného trestu odnětí svobody či nezákonně vykonané vazby na uložený nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu , stížnost č. 8130/78, odst. 66).
24. Žaloba na určení [např. že došlo k porušení práva, popř. jejímž prostřednictvím má být konstatováno, že nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem došlo k zásahu do pověsti poškozeného, popř. že tvrzení orgánu veřejné moci byla nepravdivá, zkreslená či zavádějící] nemůže představovat vhodnou formu zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk, neboť požadovaná deklarace není ze své povahy schopna plnohodnotně odstranit následky spojené s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo se zjištěným nesprávným úředním postupem. Také proto zákon žalobu na určení práva nebo právního vztahu jako formu kompenzace výslovně nepředjímá, nejde tedy v případě postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. o speciální žalobu na určení svého druhu, tudíž s podáním určovací žaloby by byl nutně spjat požadavek, aby na žádaném určení práva či právního vztahu měl žalobce naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je přitom po velmi dlouhou dobu ustálena v závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sb. rozh.). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995). Určovací žaloba je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Tak je tomu i ve sporech o poskytnutí zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, kde již právo mělo být porušeno a kdy určovací žaloba by nemohla vést ke kýženému cíli v podobě plnohodnotné reparace následků protiprávního jednání orgánů veřejné moci.
25. Ve sledovaných souvislostech nelze rovněž pominout, že účelem zákona č. 82/1998 Sb. je soukromoprávními prostředky poskytnout poškozeným náhradu újmy (majetkové či nemajetkové), která jim byla (v minulosti) způsobena výkonem veřejné moci (nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem), tedy porušením práva veřejného. Posuzují-li civilní soudy nesprávnost úředního postupu, pak pouze jako otázku předběžnou pro účely závěru, zda žalovaný stát odpovídá za tvrzenou újmu, příp. pro účely zvážení vhodné formy zadostiučinění, vč. konstatování porušení práva. I toto konstatování se však obrací pouze do minulosti a nijak nezavazuje státní orgány k budoucímu postupu v řízení. Civilní soudy totiž zásadně (nestanoví-li zvláštní zákon jinak) nejsou oprávněny určovat státním orgánům, jak mají při výkonu veřejné moci postupovat, rozhodně nikoliv na základě zákona č. 82/1998 Sb. Jejich vliv na výkon veřejné moci tak může být pouze nepřímý tím, že v určitém jednání spatřují titul (nesprávný úřední postup) zakládající odpovědnost státu za újmu.
26. Obecný závěr odvolacího soudu o tom, že určovací žaloba nemůže být prostředkem způsobilým vést k poskytnutí odpovídající formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu, se proto žalobkyni podaným dovoláním účinně zpochybnit nepodařilo.
27. Ve vztahu k otázce 1/ obsažené v dovolání lze uvést, že v rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud připomenul, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, se přitom podává, že výkon státní moci může spočívat jak v rozhodování o právech a povinnostech určitých subjektů, tak v širším slova smyslu i v činnosti, při které se o právech a povinnostech dotčených osob nerozhoduje (srov. též SIMON, P . Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 46). Výkonem státní moci ve smyslu §1 odst. 1 OdpŠk je totiž výkon jakékoliv veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán nadán, a výkon této pravomoci je třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle §13 odst. 1 OdpŠk (viz též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016). Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že veřejný ochránce práv je státním orgánem ve smyslu §3 odst. 1 OdpŠk, výkon jehož pravomoci je úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle §13 odst. 1 OdpŠk.
28. V rozsudku ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021, pak Nejvyšší soud konstatoval, že uvedení dehonestujících pasáží v odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci může odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem založit, jedná-li se o neoprávněný zásah do práv tím dotčeného subjektu.
29. Při zkoumání rozložení důkazního břemene ohledně prokázání pravdivosti jednotlivých zjištění uvedených ve zprávě ombudsmana podle §20 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., je třeba vycházet z dosavadních poznatků dosažených v (citované) judikatuře Nejvyššího soudu. Je-li VOP ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. státním orgánem, jehož činnost, jakkoliv bezprostředně nesměřující k autoritativnímu rozhodování o právech a povinnostech subjektů, je obdobná činnosti jiných orgánů veřejné moci, nelze, než konstatovat, že v rozsahu, ve kterém VOP učinil v rámci publikované Zprávy jednotlivá „skutková zjištění“ (slovy procesní normy jde o „prohlášení orgánu veřejné moci“), která jsou posléze podkladem pro hodnotové soudy, je zpráva ombudsmana veřejnou listinou, u níž se podle §134 o. s. ř. plně uplatní tzv. presumpce její správnosti. Odtud plyne i tzv. přenos důkazního břemene na toho, kdo popírá správnost věcného obsahu veřejné listiny, v tomto případě na žalobkyni. Není-li pravdivost veřejné listiny vyvrácena prokázáním opaku, považuje soud pro účely hodnocení důkazů obsah veřejné listiny za pravdivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, a ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, uveřejněná v časopise Soudní judikatura, ročník 1998 pod č. 127, ročník 1999 pod č. 6, a ročník 2004 pod č. 171; v odborné komentářové literatuře pak Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 929 a násl.). Soud prvního stupně tedy postupoval nesprávně, pokud vedl žalovanou k prokázání žalobou napadených skutkových poznatků VOP vtělených do Zprávy. Dospěl však posléze k tomu, že žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně předmětných tvrzení (a odvolací soud se k tomuto závěru připojil), tato otázka žalobkyně by proto sama o sobě důvodnost dovolání nemohla založit, jestliže dovolatelka (mylně) požadovala, aby důkazní břemeno tížilo žalovanou. Nejvyšší soud toliko doplňuje, že je ve smyslu §242 odst. 3 věta prvá o. s. ř. striktně vázán důvody podaného dovolání (zde napadajícího nesprávnost rozvržení důkazního břemene), není však samozřejmě vázán tím, jak má být podle mínění dovolatele předestřená otázka právně vyřešena.
30. Nejvyšší soud však s ohledem na přípustnost dovolání podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo zmatečnostními vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a takovou vadu shledal.
31. Podle §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
32. Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3).
33. Vzhledem k výše uvedenému přístupu soudů nižších stupňů k otázce rozložení důkazního břemene soud prvního stupně vedl žalovanou k tomu, aby prokázala jednotlivá tvrzení obsažená ve Zprávě, zatímco žalobkyni vedl k prokázání vzniku újmy, jež by byla v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem. Ve skutečnosti však bylo na žalobkyni, aby, tvrdila-li, že skutková zjištění obsažená ve Zprávě jsou nepravdivá, jejich nepravdivost též prokázala. Pokud soud prvního stupně za tohoto stavu zamítl návrhy žalobkyně obsažené v jejím podání na č. l. 215 procesního spisu a zároveň ji (pro nesprávný právní názor ohledně skutečnosti koho tíží důkazní břemeno k tomu kterému tvrzení) podle §118a odst. 3 o. s. ř. odpovídajícím způsobem nepoučil, nedal jí tím reálně možnost informace obsažené ve Zprávě vyvrátit, tím spíš opřel-li své právní posouzení především o vlastní obsah Zprávy s výsledným závěrem, že pokud žalobkyně tento obsah „ničím nenapadá a nezpochybňuje je, lze konstatovat, že napadané výroky nemohly zasáhnout do dobré pověsti žalobkyně a způsobit jí újmu“. Řečeno jinak: to, že žalobkyně určité pasáže Zprávy VOP výslovně v žalobě nezpochybnila, ještě neznamená, že v souvislosti s jejími závěry, které již žalobou napadeny byly, bylo možno nekriticky ze Zprávy vycházet (neplatí zde zásada qui tacet, consentire videtur ), aniž by měla být žalobkyně poučena o tom, že nesprávnost Zprávy nebo jejích částí musí v řízení svou procesní aktivitou prokázat. V tomto směru lze poukázat na judikaturu připomínanou žalobkyní, že do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby (jakkoliv je užití obecné úpravy §135 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o ochraně dobré pověsti právnické osoby pro účely zákona č. 82/1998 Sb., srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, vyloučeno) může být zasaženo i jednotlivými informacemi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3341/2011). Tento procesně nesprávný postup při rozvržení důkazního břemene je pak umocněn faktem, že přestože soud prvního stupně nepovažoval Zprávu za listinu veřejnou, vycházel při prokazování jednotlivých skutečností v ní obsažených převážně z této listiny. Krom ní vycházel při hodnocení její pravdivosti již jen z kontrolní zprávy předchozího ombudsmana ze dne 8. 11. 2013 (pro níž samozřejmě platí totéž, co pro Zprávu) a ze zpráv jednotlivých pracovníků VOP, které však byly bezprostředním podkladem pro obsah Zprávy a byly do ní zapracovány. Žalobkyni pak neumožnil obsah Zprávy či jejích částí odpovídající procesní aktivitou zpochybnit. Takový procesní postup je nesprávný (k otázce dokazování srov. podrobněji usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013). Odvolací soud pak postup soudu prvního stupně nenapravil, čímž soudy nižších stupňů zatížily řízení vadou, která mohla mít následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. Ohledně té části žaloby, jíž se žalobkyně domáhala „určení“ neoprávněného zásahu do její dobré pověsti, neoprávněnosti provedené kritiky atd. nebylo možno žalobě s ohledem na výše řečené vyhovět ani v tom rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil tu část výroku rozsudku soudu prvního stupně, jíž bylo určeno, že sdělení o tom, že „existence zařízení žalobkyně je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“, zasáhlo do dobré pověsti žalobce. Odvolací soud na straně jedné (správně) dovodil nepřípustnost určovacích žalob podaných v režimu zákona č. 82/1998 Sb. a z toho důvodu podstatnou část žalobu zamítající části výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, aby současně svým rozsudkem aproboval vyhovění procesně totožnému výroku, který je ovšem rovněž výrokem určovacím (nejde ani o určení osobního stavu ani o žalobu na plnění), s nímž jinak podle odvolacího soudu pojmově nemožno uspět. Postup odvolacího soudu byl v tomu odpovídajícím rozsahu nelogický a v této části je tak napadený rozsudek vnitřně nepřezkoumatelný.
35. Přes výše uvedené Nejvyšší soud zrušil i tu část rozsudku odvolacího soudu, jež se vztahovala k určovacím výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Již v usnesení ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, přijal Nejvyšší soud závěr, že požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu [v případě žaloby podané podle §80 písm. b) o. s. ř.], nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti [požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není], soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není přitom vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, který zapovídá tzv. přísně formalistické pojetí žalobního petitu). Jestliže z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobkyně se domáhá zjednodušeně řečeno „určení“ nesprávnosti určitých výroků a při prvním jednání před soudem ústy svého zástupce zdůraznila, že (v tomto směru) „trvá na nějaké formě uznání pochybení ze žalované strany“ (srov. č. l. 293 spisu), pak bylo namístě považovat jí uplatněný nárok za požadavek na konstatování porušení práva, který byl uplatněn současně s požadavkem na relutární satisfakci ve výši 1 000 000 Kč.
36. Ohledně závěrů, které odvolací soud vyslovil v souvislosti s „určovacími výroky“ na adresu nároků spojovaných žalobkyní s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované, je především namístě uvést, že v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a OdpŠk vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky přímo z právního předpisu a v tomto ohledu zákon omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v §31a odst. 2 OdpŠk, a to za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015). Přitom platí, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně poškozenému přiznat i zadostiučinění v penězích. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy (byla-li v řízení prokázána) za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování (v projednávané věci „určení“) zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, nebo ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1307/2017).
37. Z řečeného vyplývá, že pokud se žalobkyně domáhá odškodnění utrpěné nemajetkové újmy („určením“) konstatováním porušení jejího práva a současným přisouzením finanční kompenzace, nemůže být v obou částech svých žalobních žádání úspěšná. Nebrání to však závěru, že odpovídající kompenzací bude jen jedna z požadovaných forem odškodnění. Žalobkyní provedený nástin práv, jež měly být žalovanou porušeny, může tak být pro soud významným hlediskem při případném konstatování těch práv, jež měly být činností žalované porušeny, to platí zejména v situaci, kdy soud není navrženým způsobem zadostiučinění vázán a konstatování porušení práva může přiznat namísto požadavku na peněžitou náhradu i bez návrhu poškozeného; tím méně pak může být ve srovnatelné situaci vázán případnou formulací poškozeného ohledně toho, jaká jeho práva měla být porušena.
38. Za situace, kdy se soud prvního stupně bude v navazujícím řízení opětovně zabývat skutkovým stavem věci a až v návaznosti na učiněná zjištění bude moci hodnotit jednotlivé podmínky vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu, by bylo zjevně předčasné, aby se Nejvyšší soud v této fázi řízení zabýval dalšími jak v dovolání žalobkyně, tak v dovolání žalované nastolenými otázkami týkajícími se přípustnosti, odůvodněnosti a oprávněnosti kritiky. Takové posouzení ze strany Nejvyššího soudu pojmově předpokládá ustálení skutkového stavu, k němuž až dosud právem aprobovaným způsobem nedošlo.
39. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i jej, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
40. V dalším řízení soud prvního stupně důsledně odliší jednotlivá tvrzení, hodnotové soudy a tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2396/2020, ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1901/2019) obsažené ve Zprávě. Vycházeje z presumpce správnosti povede nejprve postupem podle §118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni k tomu, aby označila důkazy potřebné k prokázání jejích sporných tvrzení ohledně nepravdivosti předmětných ombudsmankou zveřejněných informací. Po ustálení skutkového stavu se bude soud dále zabývat splněním obligatorních podmínek pro naplnění odpovědnosti státu za škodu ve smyslu OdpŠk, tedy zda je ve věci dán nesprávný úřední postup podle §13 OdpŠk a v čem konkrétně spočívá, zda žalobkyně prokázala nemajetkovou újmu, jež je v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. Je třeba se přitom vyvarovat posuzování sporu optikou §135 občanského zákoníku, neboť ze shora uvedené judikatury vyplývá, že předmětné nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., nelze uplatňovat z titulu ochrany osobnosti nebo ochrany dobré pověsti právnické osoby, jestliže úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
41. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu