ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3277.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3277/2022-1221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobkyně A. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D. advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 48 550 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 248/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 17 Co 70/2022-1198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 15 C 248/2018-1141, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky ode dne 8. 11. 2020 do zaplacení (výrok I), naproti tomu žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 48 400 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 110 964 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I a II potvrdil, ve výroku o nákladech řízení III jej změnil tak, že jejich výše činí 65 948,50 Kč, jinak jej rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl současně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění v částce 48 550 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 3. 2013 ve věci završené pravomocným zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 46 T 7/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla dovoláním směřujícím do pro ni nepříznivé části výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl ohledně částky 48 400 000 Kč a příslušenství potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Podané dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení cíleně podporovaly extrémní medializaci případu žalobkyně, že se žalobkyni v důsledku trestního stíhání nepodařilo najít adekvátní pracovní pozici a že trestní stíhání mělo vliv na její neúspěch v senátních volbách v roce 2016, ze skutkových zjištění soudů nižších neplyne. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K první dovolací otázce, vytýkající odvolacímu soudu nedostatečné zohlednění všech relevantních okolností při srovnávání trestní věci žalobkyně s jinými soudy projednávanými případy, dovolací soud nemůže přisvědčit námitkám, dle nichž soudy ve věci rozhodovaly co do posuzování následků vedeného trestního řízení do poměrů poškozené bez náležitého odůvodnění a bez vážení konkrétních okolností případu. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje naopak poměrně důkladný popis zjištění ohledně okolností a následků, které trestní řízení mělo ve sféře žalobkyně jakožto poškozené. Nejvyšší soud shledává rovněž logickými a srozumitelnými základní úvahy, jež soudy obou stupňů činily při stanovení výše konkrétního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací soud přihlédl – v poměrech projednací zásady – ke všem zjištěným relevantním okolnostem vztahujícím se k trestnímu stíhání žalobkyně, přičemž na základě jejich komplexního vzájemného zhodnocení dospěl k závěru o přiměřené formě, tj. relutární satisfakci ve výši 600 000 Kč, kdy již dříve žalovaná dobrovolně žalobkyni plnila částku 450 000 Kč.
K námitce nepřiměřené (nízké) výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud setrvale judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Odvolací soud přihlédl k tomu, že v řízení bylo na základě zjištěného skutkového stavu (jež potud nepodléhá dovolacímu přezkumu, srov. §241a odst. 1, věta prvá o. s. ř.) zjištěno, že žalobkyni hrozil poměrně vysoký trest, byla nepravomocně odsouzena, trestní stíhání narušilo její sociální i psychickou integritu, došlo k poškození zdravotního stavu, na straně druhé však vykonávala po značnou část doby trvání trestního stíhání exponovanou funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu, coby ústředního orgánu státní správy, aniž by se přihlásila do navazujícího výběrového řízení na místo člena jeho nově zřízené rady. Rovněž dopady probíhajícího trestního stíhání do možnosti jejího pracovního uplatnění byly, podle skutkových zjištění z nichž vycházel odvolací soud, v rozhodné době minimální, žalobkyně byla rovněž politicky činná, prezident republiky ji v průběhu trestního stíhání udělil vysoké státní vyznamenání. K okolnostem nastalým po pravomocném skončení trestního stíhání odvolací soud z důvodů blíže uváděných nepřihlížel. S ohledem na takto zjištěné skutečnosti není ani podle názoru Nejvyššího soudu přiznaná (dobrovolně zaplacená) satisfakce ve výši 600 000 Kč zcela zjevně excesivní.
K polemice dovolatelky o výši přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvádí, že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy přihlédl-li k povaze trestní věci, pro kterou byla žalobkyně stíhána, délce trestního stíhání, výši trestu, který žalobkyni hrozil (resp. byl nepravomocně uložen), prokázaným následkům, které tím byly žalobkyni způsobeny, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Rovněž judikatura Ústavního soudu akcentuje potřebu zohlednění individuálního rozměru každého projednávaného případu odškodnění a na straně druhé zapovídá mechanické odškodnění podle předem daných schémat či tabulek, nikterak nezpochybňuje závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a neměla by se bez zjevných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně týkající se neadekvátního srovnání posuzovaného řízení s jinými případy, neboť srovnání judikatury s posuzovaným případem je založeno na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů a z tohoto důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci a není jím ve smyslu §237 o. s. ř. řešena konkrétní právní otázka (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 do 71/2017). Namítala-li potom žalobkyně, že odvolací soud vycházel při srovnání z rozhodnutí soudů, která si obstaral soud prvního stupně (respektive z rozhodnutí, které žalobkyně označila v odvolání, když předtím konstantně uváděla, že její trestní stíhání je tak specifické, že neexistuje žádný obdobný případ [viz např. č. l. 780 spisu]), pak až v dovolacím řízení nemůže namítat, že její věc měla být porovnána s jinými projednávanými věcmi, které ze svého úhlu pohledu pokládá v relaci ke své situaci za přiléhavější, nicméně je před soudem prvního ani druhého stupně ke své újmě neoznačila. Je totiž především na žalobci, aby nabídl k porovnání rozhodnutí soudů v obdobných či srovnatelných případech. Tvrzení o tom, že žalobkyně byla pravomocnému odsouzení údajně blíže, než obviněný ve věci odškodňované Městským soudem v Praze pod sp. zn. 18 Co 273/2021 je pak spíše spekulací. Odvolací soud přiléhavě akcentoval podstatné rozdíly porovnávané věci od trestního řízení žalobkyně, u níž nebyl prokázán závažný zásah do jejího profesního života a nedošlo ve vztahu k ní ani ke ztrátě zaměstnání či k excesivní medializaci jdoucí na vrub orgánům činným v trestním řízení. V další srovnávané věci, kde byl obviněným senátor a regionální politik, došlo u něj navíc ke „zničení /jeho/ politické kariéry“.
Výtka, že se věc žalobkyně „vymyká měřítkům běžných případů odškodňování za nezákonná trestní stíhání“ nemůže založit přípustnost dovolání též proto, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14), plyne závěr, že „ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné“. Soudy pak běžně odškodňují srovnatelná trestní stíhání, včetně případů pravomocně i nepravomocně uložených trestů a jejich výkonu, včítaje v to i odškodnění významných osobnostní politického a společenského života.
Porovnává-li následně dovolatelka jí přiznanou (uhrazenou) relutární satisfakci s odškodněním přiznávaným v řízeních o ochranu osobnosti, je takový poukaz nepřiléhavý, neboť v rozsudku ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021, Nejvyšší soud připomenul, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, nebo ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), tato praxe byla překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016). Domnívala-li se žalobkyně, že „odškodnění v řádu až miliónů korun je v České republice již aprobovaná praxe“, nic jí nebránilo v poměrech projednací zásady takové rozhodnutí v nalézacím nebo odvolacím řízení na podporu svého procesního postoje předložit, což ovšem neučinila.
Odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž neodchýlil, jestliže částečně převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a vycházel ze zjištěných (prokázaných) dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry dovolatelky a řádně odůvodnil, jakým způsobem se dobral k odpovídající výši náhrady za způsobenou nemateriální újmu. Okolnost, že žalobkyně subjektivně vnímá dopady trestního stíhání do své osobnostní sféry zčásti odlišně, popř. má již poskytnutou (resp. přiznanou) relutární satisfakci za nedostatečnou (nespravedlivou), k závěru o přípustnosti dovolání nepostačuje.
Ani při řešení (sub)otázky dopadu referování o dané trestní věci ze strany hromadných sdělovacích prostředků se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když nepřičítal k tíži státu samotnou medializaci, jež byla prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a nikoliv výsledkem excesivního jednání orgánů činných v trestním řízení, jež nebylo zjištěno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1138/2017, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 a ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1141/2018). Uvedená rozhodnutí totiž jednoznačně vylučují odpovědnost státu za dopad „prosté zásady veřejnosti trestního řízení“. Pokud jde o fázi tzv. přípravného řízení, žalobkyně (která jinak opodstatněně poukazuje na terminologickou nepřesnost v pojmu „veřejnosti trestního řízení“ zatěžující výše zmiňovaná rozhodnutí dovolacího soudu) zaměňuje její „neveřejnost“ s tím, že i v jejím průběhu jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny informovat o své činnosti (viz §8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, které je provedením článku 17 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny (srov. ŠÁMAL, Pavel. §8a [Poskytování informací veřejnosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 147)). Součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom nebyl závěr, že by při informování veřejnosti orgány činné v trestním řízení působily excesivně (v rozporu s trestním řádem). Ani zde nelze shledat naplněným důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu představuje projev respektu k ustálené judikatuře soudu dovolacího.
Ani při řešení otázky pod bodem 2/, co do určení počátku prodlení, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že úroky z prodlení, které zákon výslovně označuje za příslušenství pohledávky (srov. §513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), mají povahu akcesorického závazku, jehož osud je závislý na osudu závazku hlavního (tedy na osudu jistiny pohledávky), k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2171/2000, nebo usnesení ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2513/2013). Nebylo proto podstatné, kdy a jak žalobkyně svoji pohledávku předběžně uplatnila u příslušného ústředního orgánu, jestliže vyšlo najevo, že nárok žalobkyně při jeho prvotním předběžném uplatnění v červnu 2018 nemohl být [nahlíženo optikou okamžiku rozhodování odvolacího soudu, srov. §211 a §154 odst. 1 o. s. ř.] nárokem existentním. Právě v tomto kontextu a nikoliv izolovaně je třeba vnímat závěry ustálené soudní praxe (srov. bod 10 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle níž poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnila postupem podle §14 OdpŠk. I když žalobkyně byla (pod hrozbou možného promlčení své pohledávky) nepochybně stimulována k tomu, aby svůj nárok předběžně uplatnila u žalované poté, co byla rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016 zproštěna obžaloby, pak takto předběžně uplatněný nárok na poskytnutí zadostiučinění zanikl v okamžiku, kdy Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 900/2018, ve vztahu k žalobkyni zrušil zprošťující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Od uvedeného okamžiku nebylo možno nadále usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně ze dne 13. 3. 2013 považovat za nezákonné rozhodnutí (§8 odst. 1 OdpŠk). Nárok žalobkyní uplatňovaný tak mohl být opodstatněně spojován až s okamžikem právní moci navazujícího zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019. Nesprávnost dovolatelkou proponovaného závěru, že prodlení bez dalšího a vždy nastává uplynutím 6 měsíční lhůty od jakéhokoliv předběžného uplatnění nároku, by vedl, per reductionem ad absurdum , k neudržitelnému závěru, že prodlení nastává i ve vztahu k neexistujícím nebo zcela zjevně předčasně uplatněným nárokům. Ani k druhé předestřené otázce tak nelze dovodit, že by dovolání bylo podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu