ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3390.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3390/2021-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce Z. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 990 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 53/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 19 Co 105/2021-319, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal 990 000 Kč z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem policejního orgánu spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení. Ohledně dalšího nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč vzal žalobce v průběhu odvolacího řízení odvolání zpět a odvolací řízení v této části bylo zastaveno. Žalobce se měl stát spolu s ostatními obětí organizované skupiny, která pod záminkou zajištění výdělku měla vylákat značné množství zahraničních dělníků na práci v lese, kde tyto dělníky měla nechat i několik měsíců pracovat, aniž by jim za odvedenou práci měla v úmyslu zaplatit. V roce 2010 až 2011 byla podávána dalšími jednotlivými osobami trestní oznámení, která byla doplňována ještě v roce 2013. V trestní věci vystupovalo celkem 66 poškozených.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 27. 11. 2020, č. j. 15 C 53/2017-254, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 87 500 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 902 500 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Stalo se tak poté, co Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) ve svém zrušovacím rozhodnutí uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k dotvrzení konkrétních okolností k významu předmětného řízení a k jejich prokázání, neboť je na něm, aby tvrdil a prokázal, v čem pro něj spočívá mimořádný význam probíhajícího řízení, jinak je nutno vycházet z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je standardní.
Odvolací soud k odvolání žalobce a žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 33 155 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jinak jej v tomto zamítavém výroku II ohledně částky 869 345 Kč s příslušenstvím a ve vyhovujícím výroku I potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Odvolací soud konstatoval, že napadenému rozhodnutí předcházel korektně provedený proces dokazování soudem prvního stupně. Dále uvedl [s odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, uveřejněný pod číslem 10/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zabývající se aplikovatelností čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na postavení poškozených v trestním řízení ve stádiu předběžného šetření ve věci Perez proti Francii ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99], že přestože v souzené věci dosud nedošlo ani ke sdělení obvinění, může dojít ke vzniku nemajetkové újmy poškozeného v důsledku nesprávného úředního postupu za dlouhotrvající řízení. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozhodnutí o nárocích ostatních poškozených ve stejné trestní věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3764/2020).
Měl za správný závěr soudu prvního stupně, že délka řízení je nepřiměřená, a došlo tím k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta prvá, třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž za dané situace je namístě odškodnit žalobce v penězích. Považoval dále za správný jeho závěr, že vázal vznik nemajetkové újmy ke dni 26. 7. 2011, a délku řízení pak správně posuzoval ke dni vlastního rozhodnutí, neboť trestní řízení dosud nebylo ukončeno, tedy ke dni 27. 11. 2020. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně však s ohledem na délku posuzovaného řízení téměř 10 let měl za to, že je třeba vycházet z vyšší sazby než 15 000 Kč za rok řízení. Za adekvátní shledal základní sazbu 17 000 Kč za rok řízení s polovičním krácením za první dva roky.
Odvolací soud se ztotožnil se snížením základní částky o 30% za kritérium složitosti řízení dle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, avšak s tím, že pod uvedené zahrnul jak skutkovou a právní složitost věci, tak to, že řízení probíhalo před orgány více stupňů, neboť se jedná o jedno kritérium. Skutková i právní složitost věci je dána tím, že v řízení vystupovaly desítky poškozených, úkony trestního řízení byly zahájeny pro podezření ze spáchání více trestných činů např. proti svobodě, majetku nebo šlo o hospodářskou kriminalitu. Na složitost lze usuzovat i pro odlišný pohled orgánů činných v trestním řízení na kvalifikaci trestné činnosti, rozhodování o věcné a místní příslušnosti. Uvedené si vyžadovalo rozsáhlé dokazování, byla provedena řada dožádání jak v rámci České republiky, tak i v rámci mezinárodní právní pomoci a bylo vyslechnuto množství osob.
Odvolací soud měl za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce nepřispěl k průtahům v řízení. Neměl však za prokázáno, že by se žalobce snažil prostřednictvím své právní zástupkyně odstranit průtahy, a to podáváním stížností na postup Policie České republiky, podněty k výkonu dohledu nad činností státního zastupitelství a podněty ke zřízení speciálního vyšetřovacího týmu. Právní zástupci JUDr. Miková (žalobce) a JUDr. Jíra (ostatní) zastupovali vícero poškozených. Tyto podněty a stížnosti neobsahují údaje o tom, čím jménem je činili. Nadto tato iniciativa probíhala především v letech 2011 až 2013. Odvolací soud tak dospěl ke shodnému závěru, že není namístě moderace (zvýšení) základní částky zadostiučinění dle kritéria jednání poškozeného dle §31a odst. 2 písm. c) OdpŠk. Dále poznamenal s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 1109/2010), že neopakoval dokazování listinnými důkazy, jimiž byla prokazována aktivita žalobce. Uvedené neshledává porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, neboť obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem, že z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] by měla být základní částka navýšena pouze o 10 %, pokud postup orgánů byl roztříštěný, nekoncepční a nekoncentrovaný. K tomu odvolací soud zopakoval dokazování. Poukázal na to, že dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení kritizoval Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13. Od citovaného nálezu uplynuly další více jak čtyři roky, aniž by byla věc řádně objasněna. K tomu se vyjádřil i Nejvyšší soud (ve skutkově související věci jiného poškozeného sp. zn. 30 Cdo 2889/2020), který konstatoval, že „řízení ve fázi prověřování trvající již více než 9 let je tristní, zejména pak v situaci, kdy postup orgánů veřejné moci byl zkritizován Ústavním soudem již v kasačním nálezu z konce roku 2015, po němž by byl Nejvyšší soud očekával do jisté míry přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Posuzované řízení však trvalo k rozhodnutí odvolacího soudu další 4 roky, kdy za tuto dobu, kromě zjevných období nečinnosti, došlo k dalšímu odložení věci a jeho následnému zrušení pro neodůvodněnost.“ Odvolací soud tak považoval za adekvátní navýšení základní částky o 30 %.
Odvolací soud (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 987/2015) považoval za správné závěry soudu prvního stupně týkající se kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], že presumovaný zvýšený význam trestního řízení se týká obviněných, nikoli poškozených. Pro poškozeného je třeba vycházet ze standardního významu. Důkazní břemeno o zvýšeném významu předmětu řízení tíží poškozeného, v případě nižšího významu předmětu řízení, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou. Odvolací soud tak provedl dokazování čestným prohlášením žalobce a uzavřel, že v daném případě žalobce uvedené skutečnosti, které by vedly k závěru o intenzivnějších dopadech řízení na jeho osobu, netvrdil a neprokázal. Nelze dovodit, že by pro žalobce byla v sázce významná majetková hodnota, které by mohlo odpovídat zvýšení zadostiučinění. Tvrzení uvedená v čestném prohlášení se pak nevztahovala k újmě způsobené délkou řízení, ale k újmě způsobené mu tvrzenou trestnou činností podezřelých. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobce k odškodnění své nemateriální újmy přistupoval pouze jako k matematické úloze. Od počátku řízení, tedy od doručení žaloby soudu prvního stupně dne 7. 3. 2017 požadoval úhradu ve výši 990 000 Kč s příslušenstvím. Na této částce setrval do konce řízení, přestože od podání žaloby uplynuly více než 4 roky a posuzované trestní řízení není stále skončeno. Nelze ani odhlédnout od toho, že žalobce nebrojil proti usnesení Policie České republiky ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA- 43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, ústavní stížností, o níž bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13. Odvolací soud proto základní částku zadostiučinění snížil o 20 %.
Konečně se odvolací soud neztotožnil s odvolací námitkou žalované, že by mělo být ve výši zadostiučinění zohledněno sdílení újmy žalobce spolu s ostatními poškozenými.
Odvolací soud uzavřel, že žalobci na základě výše uvedené moderace přísluší zadostiučinění 120 655 Kč (80 % ze 150 818,75 Kč).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, co do výroku I v části, ve které byla žaloba zamítnuta, avšak jen co do výše 100 000 Kč, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele týkající se posouzení kritéria jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, s přihlédnutím k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], neboť jde v podstatě o námitku do skutkových zjištění, která není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud nezohlednil tvrzená jednání směřující k urychlení projednávání trestní věci, pro která žalobce požadoval procentuální zvýšení základní částky zadostiučinění, neboť je neměl (na rozdíl od soudu prvního stupně) za prokázaná. Ze skutkového stavu věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, přitom dovolací soud vychází. Z tohoto důvodu se ani neuplatní odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, ve kterém nadto byla řešenou otázkou otázka procesního práva týkající se náležitostí odůvodnění rozsudku soudu, neboť se tamější odvolací soud náležitě nevypořádal s komentovaným kritériem.
Ve vztahu k posouzení kritérií (§31a odst. 3 OdpŠk) dovolací soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Dovolání není přípustné pro otázku aplikace poměru kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení a kritéria složitosti řízení. Odvolací soud změnil (zvýšil) soudem prvního stupně provedenou 10% modifikaci základní částky na 30 %. Z odůvodnění je zřejmé, že tak učinil po zopakování dokazování (s výčtem rozhodných okolností) a s vědomím kritiky směřované proti postupu orgánů v dotčeném trestním řízení ze strany Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13. Ohledně kritéria složitosti řízení měl odvolací soud za odpovídající modifikaci (snížení) základní částky zadostiučinění o 30 % (ve shodě se soudem prvního stupně), a též s výslovným uvedením rozhodných okolností. Dovolací soud na podkladě základních úvah odvolacího soudu neshledal, že by se takovým posouzením odvolací soud odchýlil od požadavku na poměrné zastoupení těchto kritérií v úvaze o výši zadostiučinění, jak je uvedena i v dovolatelem odkazované ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Ze zmíněného rozhodnutí ani nevyplývá, že by poměrnost vlivu kritérií nemohla být vyjádřena stejnou procentuální modifikací, pokud má rozhodující soud za to, že tomu tak vzhledem k okolnostem býti má. Dovolatelův odkaz na klíčové posouzení postupu orgánů veřejné moci Ústavním soudem je odkazem jen na jednu z okolností vzatých v úvahu (dílčí i co do svého rozsahu), a současně nevypovídá nic o síle dalšího kritéria vstupujícího do sledovaného poměru. Ani další odkaz na rozhodování Nejvyššího soudu ve věci jiného poškozeného není s to doložit tvrzenou přípustnost dovolání založenou v odchýlení se od rozhodovací praxe, neboť v rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, šlo o jiné okolnosti, pokud měl Nejvyšší soud za nesprávné, že tamější odvolací soud uvedl „povšechně toliko, že postup orgánů činných v trestním řízení byl značně roztříštěný a nekoncentrovaný“, což měl za neadekvátní za situace 20% rozdílu ve zhodnocení posuzovaných kritérií složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci během řízení. Ostatně dovolací soud ve věci sp. zn. 30 Cdo 2889/2020 toliko odvolací soud s poukazem na svoji prejudikaturu vedl, jak má v novém rozhodnutí při hodnocení jednotlivých kritérií postupovat, aniž by dovolací soud sám jednotlivá kritéria závazným způsobem konkrétně hodnotil.
Taktéž ohledně kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, sp. zn. 30 Cdo 3244/2020 a sp. zn. 30 Cdo 2572/2020), není dovolání přípustné. V dovolatelem odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud viděl nesprávnost právního posouzení dotčeného kritéria v tom, že by mělo jít o zmenšený význam předmětu řízení jednak pro okolnost, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak pro okolnost, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování. Dovolací soud konstatuje, že k takovému závěru odvolací soud v napadeném rozhodnutí nedospěl, tudíž na vyřešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu v nynější věci ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
Předně měl odvolací soud v obecné rovině (oproti tvrzení dovolatele) za výchozí standardní význam předmětu řízení pro poškozeného, avšak k modifikaci (snížení) základní částky zadostiučinění podle dotčeného kritéria přistoupil jak na základě skutečnosti, že „ v případném adhezním řízení bude řešena výše žalobcovy škody, kterou dosud ani nevyčíslil, … za této situace tak nelze dovodit, že by pro něj byla v sázce významná majetková hodnota“, tak na základě chování samotného poškozeného, který nejenže nereflektoval ve svých tvrzeních další prodlevu přezkoumávaného řízení, ale ani nebrojil proti usnesení Policie České republiky ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA- 43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, ústavní stížností, o níž bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 3626/13), jehož závěry měly být (a byly, jak vyplývá i z argumentace dovolatele), pro něj a pro další poškozené zásadní. Dovolací soud konstatuje, že proti těmto nosným závěrům odvolacího soudu o sníženém významu předmětu řízení, postaveným na základě konkrétního přístupu poškozeného k trestní věci, se však dovolatel nikterak nevymezuje.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Z tohoto důvodu dovolací soud nepřihlédl k podání ze dne 3. 3. 2022, ve kterém dovolatel poukazoval na skutečnosti uvedené v rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 1 VZN 1575/2021-93.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu