ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3437.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3437/2021-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce: R. K., narozen dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 990 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 55/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 19 Co 209/2020-267, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 55/2017 se žalobce domáhal vůči žalované zadostiučinění ve výši 1 240 000 Kč s příslušenstvím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), skládající se z částky ve výši 990 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou vyšetřování vedeného na základě jeho trestního oznámení ze dne 26. 7. 2011 u Policie ČR (dále jen „posuzované řízení“) a z částky ve výši 250 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vydáním nezákonných rozhodnutí v posuzovaném řízení (z toho 100 000 Kč za přiměřenou kompenzaci za odepření práv oběti trestného činu a 150 000 Kč za dvě nezákonná rozhodnutí).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 14 C 55/2017-217, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na nemajetkové újmě z titulu nepřiměřené délky řízení částku 196 735 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 6. 3. 2017 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v převyšující části co do 793 265 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % od 6. 3. 2017 byla žaloba zamítnuta (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba do částky 74 260,48 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 6. 3. 2017 do zaplacení, jinak se v tomto vyhovujícím výroku I. ohledně částky 122 474,52 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku II. potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel po částečném zopakování některých důkazů z následujících skutkových zjištění. Žalobce podal dne 26. 7. 2011 trestní oznámení a uplatnil nárok na náhradu škody v trestním řízení ve výši mzdy, kterou by získal, pokud by byl řádně zaměstnán v souladu se zákoníkem práce. Žalobce se měl stát obětí organizované skupiny, která pod záminkou zajištění výdělku vylákala větší množství zahraničních dělníků na práci v lese, aniž by jim měla za odvedenou práci v úmyslu zaplatit. V roce 2010 až 2011 byla podávána jednotlivá trestní oznámení občanů Vietnamu, Slovenska a Rumunska, celkem 27, doplňována byla ještě v roce 2013. Dne 5. 12. 2011 byli zástupci poškozených vyrozuměni o odložení věci ad acta ve vztahu k slovenským a rumunským poškozeným (včetně žalobce). Městské státní zastupitelství v Praze podáním ze dne 1. 2. 2012 shledalo podnět k přezkoumání postupu nedůvodným. Proti odložení věci byla dne 20. 5. 2012 podána stížnost. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2012 uložilo policejnímu orgánu ve věci opětovné šetření ve vztahu k možnému podezření ze spáchání trestného činu podvodu a neodvedení daně. Dne 30. 10. 2012 byly pod č. j. ORI-56482/TČ-2012-001193-1-DŠ zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotním pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, dále trestného činu podvodu spáchaného formou spolupachatelství. Dne 29. 1. 2013 došlo k vyloučení trestního činu podvodu k samostatnému řízení (věc vedena u Policie České republiky pod sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ). Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla věc odložena, neboť se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak. Proti tomuto podali poškození stížnost, která byla zamítnuta jako nedůvodná usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99. K ústavní stížnosti (některých) poškozených vydal Ústavní soud nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, kterým rozhodl tak, že usnesením Policie ČR ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv dle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a uvedená usnesení byla zrušena. Žalobce ústavní stížnost nepodával. Následně byl Vrchním státním zastupitelstvím v Praze řešen kompetenční spor, věc byla vrácena Policii ČR, Obvodnímu ředitelství policie Praha 1 k dalšímu prověřování. Usnesení ze dne 19. 7. 2017, jímž byla odložena trestní věc pro podezření ze spáchání zločinu podvodu, bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017 zrušeno. Dne 27. 6. 2018 byl žalobce vyrozuměn o postoupení věci dle věcné příslušnosti Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, OHK. Dne 30. 8. 2019 byl ve věci vydán dodatek záznamu o zahájení úkonů za účelem prověřování jednání jako podezření ze zločinu obchodování s lidmi dle §168 odst. 2 písm. e) tr. z. Věc nebyla t. č. skončena. V průběhu řízení byly podávány opakovaně stížnosti a podněty zástupci poškozených, a to ze dne 27. 1. 2011, 4. 4. 2011, 7. 11. 2011, 9. 11. 2011, 6. 12. 2011, 20. 5. 2012, 18. 3. 2013, 27. 5. 2013, na něž bylo reagováno Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 nebo Policií ČR. Nárok žalobce byl uplatněn u žalované dne 11. 7. 2016, žádost byla zamítnuta stanoviskem ze dne 28. 2. 2017 doručeným žalobci dne 3. 3. 2017. Z čestného prohlášení žalobce vyplývá, že za předmětnou práci v období od 1. 8. do 27. 10. 2011 mu byla přislíbena mzda ve výši 1 500 až 1 700 EUR měsíčně, zdarma ubytování, strava a transport z Rumunska a zpět. Byla mu však vyplacena pouze záloha ve výši 600 EUR, vyhrožovali jim bitím i s pistolí. Po návratu do Rumunska byl frustrovaný, že nepomohl rodině a přišel o úspory.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k následujícím závěrům. K nesprávnému úřednímu postupu v posuzovaném řízení došlo, neboť délka trestního řízení je nepřiměřená okolnostem a povaze posuzovaného řízení, a jsou dány zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu tím způsobenou žalobci, přičemž nepostačuje jiná forma zadostiučinění než finanční. O trestním oznámení žalobce a o jeho nároku uplatněném v adhezním řízení nebylo pravomocně rozhodnuto po dobu 8 let a 6 měsíců a 25 dní (vznik nemajetkové újmy žalobce ke dni podání oznámení, tj. 26. 7. 2011, rozhodnutí soudu I. stupně dne 20. 2. 2020). S odkazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, stanovil odvolací soud základní částku odškodnění ve výši 17 000 Kč za 1 rok řízení (za prvé dva roky v poloviční výši) a dále se zabýval kritérii k modifikaci základní částky odškodnění. Složitost posuzovaného řízení shledal jako vysokou, a to jak po stránce hmotněprávní, skutkové i procesní, s ohledem na charakter trestné činnosti, vysoký počet poškozených a zahraniční prvky, ve věci bylo rozhodováno na více instancích, na složitost lze usuzovat i z odlišného pohledu orgánů činných v trestním řízení na kvalifikaci trestné činnosti, rozhodování o věcné a místní příslušnosti. Odvolací soud proto z důvodu vysoké složitosti řízení snížil základní částku odškodnění o 30 %. Dále shledal, že žalobce nepřispěl svým jednáním k průtahům v řízení, nebylo však ani prokázáno, že by se žalobce snažil prostřednictvím své právní zástupkyně průtahy odstranit, aktivita směřovala primárně k vyšetření trestné činnosti; právní zástupci JUDr. Miková a JUDr. Jíra zastupovali vícero poškozených, jejich podněty a stížnosti neobsahují údaje o tom, čím jménem je činili. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že není na místě moderace základní částky dle kritéria jednání poškozeného. Z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci odvolací soud základní částku navýšil o 30 %, neboť shledal, že tento postup byl roztříštěný, nekoncepční, nekoncentrovaný, nachází se v něm neodůvodněné průtahy, postup byl zkritizován i Ústavním soudem jako neodpovídající rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření. Odvolací soud dále dospěl k závěru o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce, a proto z uvedeného důvodu snížil základní částku o 20 %. Odvolací soud uvedl, že presumovaný zvýšený význam trestního řízení se týká obviněných, nikoli poškozených jejich jednáním; žalobce přitom žádné skutečnosti, které by vedly k závěru o intenzivnějších dopadech řízení na jeho osobu, netvrdí a neprokazuje, když tvrzení uvedená v čestném prohlášení žalobce se vztahují pouze k újmě způsobené mu tvrzenou trestnou činností, nikoli trestním řízením. V případném adhezním řízení bude řešena výše jeho škody, kterou dosud nevyčíslil, a proto za této situace nelze dovodit, že by pro něj byla v sázce významná majetková hodnota. Žalobce k odškodnění své nemajetkové újmy přistupoval jako k matematické úloze, od počátku řízení (7. 3. 2017) požadoval úhradu ve výši 990 000 Kč s příslušenstvím a na této částce setrvával i nadále, ačkoli od začátku kompenzačního řízení uplynulo více než 4 roky a trestní řízení nebylo dosud skončeno, a nebrojil proti usnesení Policie ČR ze dne 12. 7. 2013 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013 ústavní stížností. S námitkou o sdílené újmě se odvolací soud neztotožnil. Na základě uvedené moderace odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou předmětného trestního řízení ve výši 122 474,52 Kč (s příslušenstvím).
Rozsudek odvolacího soudu do výroku I., kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že se zamítá žaloba do částky 74 260,48 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 6. 3. 2017 do zaplacení, a potvrzen výrok II. rozsudku soudu I. stupně, kterým byla žaloba zamítnuta co do 793 265 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % od 6. 3. 2017, napadl žalobce dovoláním co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, když dostatečně nezohlednil pochybení orgánů činných v trestním řízení a navýšil základní částku s ohledem na toto kritérium pouze o 30 %, nikoli alespoň o 60 %, ačkoli se na celkové délce řízení podílel nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení vyšší měrou, než složitost věci;
b) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, když při posouzení kritéria postupu orgánů činných v trestním řízení nezohlednil skutečnost, že orgány činné v trestním řízení v posuzované věci nerespektovaly precedenční účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13;
c) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, neboť je jeho odůvodnění hodnocení kritéria jednání poškozeného nesrozumitelné a nelogické, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se snažil odstranit průtahy řízení, když současně není pravdou, že podání zmocněnců neobsahují údaje o tom, kterým jménem je činili;
d) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, když při hodnocení kritéria jednání dovolatele v posuzovaném řízení nezohlednil skutečnost, že se zvětšila míra frustrace dovolatele tím, že k průtahům řízení docházelo i přes úspěšné stížnosti dovolatele na ně;
e) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3244/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2572/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, když posoudil kritérium významu předmětu řízení pro dovolatele jako snížený, nikoli jako zvýšený, přestože dovolatel tvrdil a prokazoval, že neexistuje jiná možnost, jak se svého nároku domoci, než v adhezním řízení, ačkoli z uvedených rozhodnutí, vydaných v souvislosti s posuzovaným řízením, lze obecně význam posuzovaného řízení pro poškozené považovat za standardní s nutností zohlednit souvislost trestního řízení s civilním (adhezním) řízením, a dále z nich vyplývá mimořádný význam chráněných zájmů poškozených, žalobce je obětí zvlášť zranitelnou ve smyslu §2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), nadto se jedná o řízení trestní s možností přirovnání k pracovněprávnímu sporu, u kterých se zvýšený význam presumuje.
S ohledem na právě uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu co do jeho výroku I. v části, ve které byla žaloba zamítnuta co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 9. 3. 2022, doručeným dovolacímu soudu téhož dne, dovolatel doplnil dovolání o nové skutečnosti týkající se posuzovaného řízení, vyplývající z jeho dalšího vývoje, na důkaz čehož dovolatel přikládá Usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 1. 2022. K tomuto dovolací soud uvádí, že k obsahu uvedeného podání dovolatele ze dne 9. 3. 2022 nelze přihlížet, neboť jím uplatňuje nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání žalobce uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalobce ohledně mimořádného významu posuzovaného řízení, v tomto směru poukázala zejména na jí označené nesrovnalosti, na možné nekalé praktiky právních zástupců poškozených a na nové skutečnosti vyplývající z dosavadního vývoje posuzovaného řízení. Žalovaná se domnívá, že se žalobce dosud nestal účastníkem posuzovaného řízení, který by řádně uplatnil škodu v adhezním řízení, neboť trestní stíhání vůči konkrétní osobě nebylo dosud zahájeno, proto žalobci žádná nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení nemohla vzniknout. Žalobce dosud nevyčíslil, jaká škoda mu měla být trestním jednáním způsobena, to však žalovaná považuje za rozhodující nejen pro posouzení kritéria významu předmětu řízení, ale i pro závěr o přiměřenosti přiznané výše zadostiučinění; k tomu žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka dovolatele shora uvedená pod písm. a), kterou dovolatel napadá procentuální úpravu základní částky odškodnění, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. Cdo 1612/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Námitky dovolatele shora uvedené pod písm. b), písm. c) a písm. d) přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť dovolatel konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základu než odvolací soud, a proto přípustnost dovolání nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti odvolacím soudem učiněným právním posouzením (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka shora uvedená pod písm. e), neboť se odvolací soud od uvedené judikatury dovolacího soudu při řešení dovolatelem předestřených otázek ohledně posouzení kritéria významu předmětu řízení neodchýlil. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Nejvyšší soud se kritériem významu předmětu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení ve vztahu k poškozenému, který uplatnil svůj nárok na náhradu škody v adhezním řízení, zabýval v rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Dospěl přitom k závěru, že se „předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka neuplatní v případě, kdy se účastník domáhá nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení, neboť uplatnění práv na náhradu škody na zdraví v trestním řízení není pro poškozeného spojeno se stejnou mírou nejistoty jako jejich případné uplatnění v řízení civilním. K tomu přistupuje, že cílem trestního řízení není primárně vydání rozhodnutí o nároku poškozeného, uplatněném v adhezním řízení (o něm nemusí být vůbec meritorně rozhodnuto), nýbrž rozhodování o vině a trestu obžalovaného, což má za důsledek, že význam trestního řízení nelze odvíjet od významu práv a povinností uplatněných poškozeným v adhezním řízení“. Na uvedeném závěru nemění ničeho skutečnost, že se v poměrech posuzované věci nejedná o náhradu škody na zdraví, ale škody na majetku, které se dovolatel v adhezním řízení domáhá. Odvolací soud tak nepochybil, pokud nevyšel z presumpce zvýšeného významu adhezního řízení, stejně tak pokud nedovodil zvýšený význam adhezního řízení pro dovolatele ze samotné skutečnosti, jaké zájmy dovolatele jako poškozeného mají být trestním řízením (nikoli adhezním) ochráněny.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu