ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3454.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3454/2021-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce S. S. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 18/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 12 Co 124/2021-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 26 C 18/2020-132, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 25 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 474 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 22 570 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 25 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 1 800 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010 (dále jen „posuzované řízení“).
Odvolací soud při svém rozhodování převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, jež považoval za správná, a dále je ještě doplnil o zjištění, která sám učinil z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, č. j. 43 T 2/2010-20643, z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, a z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 2590/18. Poté přitakal právnímu závěru prvostupňového soudu, podle kterého posuzované trestní řízení, v němž byl žalobce odsouzen za spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 téhož zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 5 let a k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce 1 roku, bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo-li, i přes jeho zjištěnou skutkovou a právní složitost, 16 let. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty první a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“), pak žalobci vznikl podle §31a téhož zákona vůči žalované nárok na odškodnění nemajetkové újmy, kterou tím utrpěl. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci již tato nemajetková újma byla plně kompenzována, a to v rámci předmětného trestního řízení, v důsledku čehož mu již další odškodnění nenáleží. Jak totiž vyplynulo ze zmíněných usnesení Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, žalobce byl ohrožen za spáchanou závažnou trestnou činnost nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 2 až 10 let a propadnutím majetku, přičemž okolnosti jeho zvlášť závažné trestné činnosti, které se navíc dopustil v rámci zločinného spolčení a která vedla k vyvedení finančních prostředků z České republiky ve výši cca 4,5 miliardy Kč, čímž pachatelé získali zisk ve výši 22 miliónů Kč, hovořily i přes jeho do té doby bezúhonný život ve prospěch uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to nejméně v polovině zákonné trestní sazby, tj. v délce nad 5 let. Namísto toho byl však žalobci (a dalším spolupachatelům) uložen spolu s peněžitým trestem pouze podmíněný trest odnětí svobody, a to při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, když, jak bylo v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rovněž výslovně zmíněno, uložení tohoto trestu bylo odůvodněno nejen dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, ale i nepřiměřenou délkou trestního řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp. potvrzen co do celkové částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání žalobce odvozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež se současně vztahuje k ochraně základních práv a svobod a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Napadené rozhodnutí současně zasahuje i do základního práva žalobkyně upraveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud se dle názoru dovolatele konkrétně odchýlil od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, v souladu s nimiž má odsouzený právo na zadostiučinění za nepřiměřenou délku jeho trestního stíhání za podmínky, že soud při ukládání trestu nepřiměřenou délku řízení nezohlednil, neboť hledisko nepřiměřené délky řízení výslovně v odsuzujícím rozsudku neuvedl jako okolnost, jež měla na uložený trest vliv s tím, že tuto okolnost současně nelze zaměňovat s polehčující okolností spočívající v delším časovém odstupu od spáchání trestného činu. Městský soud v Praze, který v posuzovaném trestním řízení rozhodoval jako soud prvního stupně, však v rozsudku, jenž byl vydán dne 7. 6. 2012, stejně jako v rozsudku ze dne 22. 1. 2016, vydaném po zrušení předchozího rozhodnutí, žádné zhodnocení nepřiměřené délky předmětného řízení a její promítnutí do ukládaného trestu nezmínil. Takové zdůvodnění se objevilo až v navazujících rozhodnutích Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Za situace, kdy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016 napadl odvoláním pouze žalobce (resp. i další společně obžalované osoby), pročež tento rozsudek již poté nemohl být změněn v jeho neprospěch, hodnotí žalobce zmíněné zdůvodnění obsažené v rozhodnutích soudů vyšších stupňů jen jako formální a z pohledu odškodnění utrpěné nemateriální újmy jako bezvýznamné. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který v napadeném rozhodnutí uzavřel, že žalobci byla prostřednictvím zmírnění uloženého trestu jeho újma již dostatečně kompenzována, považuje tudíž za nesprávné. V této souvislosti žalobce poukázal na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Stanovisko“), a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016 (navazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16), ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, a ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, nebo na usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, s nimiž má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Navrhoval proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím zrušil, a to za současného vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, neboť napadené rozhodnutí je dle jejího názoru s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu a v obdobných věcech týkající se společně stíhaných osob byla podaná dovolání odmítnuta, stejně tak byly odmítnuty podané ústavní stížnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud připomíná, že ve Stanovisku, stejně jako např. v rozsudku ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, uvedl ve vztahu k možným způsobům odškodnění nemajetkové újmy (způsobené osobě, proti níž bylo vedeno trestní stíhání, a to nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení), že jiná forma náhrady ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk může být přiznána zejména v trestním řízení v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení.
V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat, včetně údaje, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). Podle Evropského soudu pro lidská práva musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu , stížnost č. 8130/78, odst. 66), z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (srov. rozhodnutí senátu druhé sekce tohoto soudu o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku ). Jinak řečeno, v případě, že z odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, a dále Simon. P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 299).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. §31a odst. 2 OdpŠk).
Napadeným rozsudkem se odvolací soud od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jakož i od zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, nikterak neodchýlil. Přestože ze skutkových závěrů, která odvolací soud převzal z rozsudku soudu prvního stupně, vyplynulo, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, úvahu o snížení trestu, jenž byl žalobci uložen, z důvodu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení expressis verbis nezmínil (délku řízení však zřetelně zvažoval při zkoumání existence tzv. polehčujících okolností), bylo na straně druhé najisto postaveno, že tento stav doznal významné změny v navazujících řízeních před soudy vyšších stupňů. Naplno se pak zmíněná úvaha objevila v bodech 77 až 78 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, ze kterých odvolací soud vyšel a z nichž zřetelně plyne, že nebýt nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, bylo by vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti a jejím následkům třeba žalobci uložit (navzdory jeho dosavadní bezúhonnosti) nikoliv podmíněný trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, nýbrž trest nepodmíněný v délce odpovídající minimálně polovině zákonné trestní sazby. Není přitom významné, že tento závěr Nejvyšší soud vyslovil až v situaci, kdy v souladu se zásadou zákazu reformatio in peius nebylo možné trest, který byl žalobci Městským soudem v Praze uložen, v rámci navazujících řízení o opravných prostředcích zpřísnit (pro nevyužití opravného prostředku ze strany státního zástupce). Podstatné je, že po dodatečném výslovném promítnutí nepřiměřené délky trestního řízení do uloženého trestu, které je patrné především ze zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo zřetelně konstatováno, že tento (podstatně nižší) trest odpovídající měrou odráží právě i tuto skutečnost, přičemž bylo současně specifikováno, jaký trest by žalobce postihl, pokud by toto řízení nepřiměřeně dlouho netrvalo, resp. pokud by Městský soud v Praze při ukládání trestu nepřiměřenou délku trestního řízení skutečně vůbec nezohlednil. Tomuto závěru Nejvyššího soudu ostatně poté, jak je ze skutkových zjištění odvolacího soudu rovněž patrno, přisvědčil i Ústavní soud, jenž se zároveň vypořádal i s námitkou (tamního) žalobce, kterou nyní ve svém dovolání znovu zopakoval přítomný žalobce a která vychází z porovnání výše trestu, jenž mu (jim) byl uložen posléze zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, a výše trestu uloženého mu (jim) rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 1. 2016 (viz body 30 až 33 odvolacím soudem zmiňovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19, a v nich obsažený odkaz na v mezidobí provedené zpřísnění právní kvalifikace trestného činu, jehož se žalobce dopustil). Na rozdíl od situace, na níž dopadal dovolatelem akcentovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, je tedy z rozhodnutí, která byla v posuzovaném trestním řízení vydána, patrné výslovné a měřitelné snížení trestu, k němuž v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení u žalobce došlo. Odvolací soud, který své úvahy zřetelně vztáhl k celé délce probíhajícího trestního řízení, k dané materii zcela přiléhavě a výstižně odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu, vydané v souvislosti s posuzovaným řízením, ze dne 12. 1. 2021 pod sp. zn. III. ÚS 2590/18, jež ve svém odůvodnění přisvědčilo závěru obecných soudů o tom, že uložený a toliko podmíněný trest odnětí svobody byl výrazem respektu ke zjištěné nepřiměřené délce trestního řízení a k tím reparované nemajetkové újmě, jež jednotlivým obžalovaným (žalobce nevyjímaje) z toho důvodu vznikla, včítaje v to i navazující řízení o ochranném opatření, popř. zabrání věci, jehož význam byl pro žalobce i další spoluobžalované s ohledem na jeho předmět neporovnatelný s významem řízení o jejich vině a trestu na straně jedné i s rozsahem, v jakém byl více než mírný trest žalobci jako pachateli závažné trestné činnosti uložen, na straně druhé.
Řečeno jinak: Nejvyšší soud nemá důvodu se odchylovat od závěrů, jichž dosáhl v případě dalších se žalobcem stíhaných osob, zvláště pak za situace, kdy nebyla shledána důvodnou ani ústavní stížnost (spoluobžalovaného) stěžovatele B. V. T. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 488/2021, rovněž vycházejícího z výše prezentovaných úvah (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2445/21 a četnou judikaturu v něm na rozebírané téma vyloženou).
Rozsudek odvolacího soudu tedy nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, pročež otázka, kterou žalobce předestřel, přípustnost jejího dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu