ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3758.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3758/2021-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobců a) I. H. , narozeného XY, a b) J. L. , narozené XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 213 C 12/2018, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, č. j. 44 Co 193/2019-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 213 C 12/2018-51, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce a) domáhal částky 25 250 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně b) domáhala částky 25 250 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozhodnutím (po rozšíření žaloby) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobcům zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobci domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 214 C 21/2013.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) a b) ve výroku I a ve výroku II každý ze žalobců ohledně částky 74 500 Kč včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ve vztahu k otázkám zohlednění původního nalézacího řízení a hodnocení sdílené újmy posuzované dovolání neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci náležitě nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci v dovolání pouze uvedli, že se v uvedených otázkách jedná o „vadné právní posouzení věci“.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by dovolatel blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely o. s. ř. (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
K uvedenému lze dodat, že rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n] áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. “ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „ regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. “
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje, pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané náležitosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Náležitě formulovaná otázka, zda je nezbytné ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) hodnotit význam předmětu kompenzačního řízení jako zvýšený, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Byť dovolací soud v minulosti formuloval závěr, že není přípustné, aby se osoba, která se domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení znovu v kompenzačním řízení (znovu) ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení, nejedná se o umocnění významu kompenzačních řízení oproti řízením jiným. Každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam. Řečeno jinými slovy, pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012). Odvolací soud se tak při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že význam řízení pro žalobce je běžný. Dovolací soud rovněž neshledal důvod se od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Rovněž námitka, že odvolací soud řádně neodůvodnil zamítavý výrok ohledně žalobkyní uplatněného nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku „tohoto kompenzačního řízení“, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud vycházel při posouzení nároku uplatněného v průběhu odvolacího řízení obdobně z kritérií hodnocených při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a na jejich základě pak učinil závěr ohledně přiměřenosti celkové délky řízení. Byť odvolací soud k této dílčí části nároku žalobců v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně (a znovu) nezmiňoval jednotlivá kritéria pro posouzení přiměřenosti celkové délky nynějšího řízení, z obsahu odůvodnění je zřejmé, že těchto kritérií byl vědom, přičemž dovolatelka ve sledovaných souvislostech ani neuvádí žádnou podstatnou skutečnost, kterou měl odvolací soud při posuzování přiměřenosti celkové délky nynějšího řízení opomenout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1750/2021).
Námitka žalobců, že posuzované řízení probíhalo pouze na dvou stupních soudní soustavy, a proto nemůže být daná skutečnost určující pro snížení částky zadostiučinění z důvodu jeho složitosti, taktéž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Uvedenou otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud řízení považoval za složité, když byla věc projednávána na dvou stupních soudní soustavy [viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část IV, písm. a), a dále také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 588/2021]. Dovolací soud neshledal důvod se od uvedené judikatury odchýlit. Ze skutkových zjištění v nyní posuzované věci nevyplývá, že by projednávání věci na více stupních soudní soustavy bylo způsobeno nerespektováním závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo z důvodu nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu nižšího stupně Pokud by snad žalobci namítali, že tomu tak bylo, šlo by o námitku do skutkových zjištění, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.)
Žalobcům lze přisvědčit v tom smyslu, že odvolací soud vědomě a bez náležitého oponentního odůvodnění nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, když nezapočítal dobu předběžného projednání nároku u žalované do celkové délky posuzovaného řízení. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle §14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, či ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020). Nicméně i přes tento zjištěný nedostatek rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí neboť ani odpovídající právní posouzení by v konečném výsledku pro žalobce příznivější rozhodnutí – jak bude vyloženo dále - nepřivodilo.
Nejvyšší soud setrvale judikuje, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu posuzovaného řízení. Proto také dovolací soud dospěl k závěru, že je-li předmětem (posuzovaného) řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Pokud odvolací soud uzavřel, že vzhledem k částce žalované v původním nalézacím řízení [šlo o řízení před soudem prvního stupně pod sp. zn. 16 C 236/96, v němž byla předmětem řízení částka 5 219,70 Kč] žalovanou poskytnuté zadostiučinění (které představuje více než šestinásobek původně žalované částky) značně nekorelovalo s významem (původního) řízení pro každého ze žalobců, a není proto důvodu zadostiučinění mimořádně navýšit nad již poskytnutou částku, provedl tím odpovídající limitaci výše relutární satisfakce, a to zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud připomíná, že i Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jde-li (jako i v této věci) o tzv. kompenzační řízení "na druhou" (stěžovatel požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům), pak i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení (k tomu srov. např. usnesení Ústavního sudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Uvedené posouzení ze strany odvolacího soudu bylo přitom samo o sobě dostačující pro zamítnutí žaloby (a to i kdyby se zohlednila doba, po níž byl u žalované předběžně uplatněn nárok). Okolnost, že v navazujícím řízení by nemohlo být ani při odlišném (správném) posouzení otázky celkové délky kompenzačního řízení přijato pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci představuje důvod, pro který Nejvyšší soud podané dovolání zamítl (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016).
K namítaným vadám řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí) může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li již jinak (podle §237 nebo §238a o. s. ř.) dovolání přípustné, což ovšem není případ právě projednávané věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu