ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.675.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 675/2021-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně CASINO KARTÁČ Group a. s. , identifikační číslo osoby 25899848, se sídlem v Ostravě, Slévárenská 400/5, zastoupené JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 4/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020, č. j. 14 Co 203/2020-399, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala náhrady ušlého zisku za období od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2014 ve výši 6 866 240 000 Kč, a pro případ, že nebude přiznána tato náhrada ušlého zisku, pak požadovala náhradu ušlého zisku za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2014 ve výši 4 803 360 000 Kč, vždy s příslušenstvím, z titulu odpovědnosti žalované za vydání nezákonného rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalobkyně podala dne 30. 6. 2006 k žalované žádost o povolení provozování sázkové hry prostřednictvím internetu, tzv. online rulety. Žalovaná žádost žalobkyně zamítla s tím, že není dostatečně účinně zabráněno sázení osob mladších 18 let. Proti rozhodnutí žalované byla podána správní žaloba, o níž bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem ve prospěch žalobkyně. Rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno jako nezákonné.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 18 C 4/2014-355, zamítl žalobu (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 5 100 Kč (výrok II).
V dané věci jde o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 18 C 4/2014-122, soud prvního stupně žalobu rovněž v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2016, č. j. 14 Co 62/2016-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalobkyně byly oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4136/2016, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že posuzované správní řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žádosti žalobkyně. Nicméně zastavení řízení ani zpětvzetí žádosti (více jak 8 let po jejím podání) nijak nevypovídá o tom, zda žalobkyni vznikl nárok na vydání požadovaného povolení. Přitom splňovala-li žalobkyně podmínky pro jeho vydání, nelze vyloučit, že jí v důsledku nevydání povolení mohl unikat zisk z provozování online rulety, k němuž právě povolení potřebovala, a to až do doby, kdy zpětvzetím žádosti dala jednoznačně najevo, že již o povolení k provozování online rulety nemá zájem. Odvolací soud pochybil, pokud neposoudil, zda měla žalobkyně na vydání povolení zákonný nárok, tzn., že povolení jí muselo být uděleno při splnění zákonných náležitostí, nebo zda se tak stát nemuselo. Nejvyšší soud uzavřel, že v dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat otázkou, zda na straně správního orgánu došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk spočívajícímu v nevydání rozhodnutí o žádosti žalobkyně ve lhůtě stanovené ustanovením §71 správního řádu [ve spojení s §44 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „loterijní zákon“)], a v případě kladné odpovědi, zda je žalobkyní tvrzený ušlý zisk v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. V té souvislosti bude třeba odpovědět na otázku, zda bylo vydání povolení nárokové, tj. povolení muselo být žalobkyni uděleno při splnění zákonných náležitostí, nebo zda se tak stát nemuselo (příp. zda žalobkyně skutečně splnila všechny požadované náležitosti k vydání tohoto povolení). Teprve pak bude na místě zabývat se existencí škody a případně i její výší.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, zda soud při posuzování nesprávnosti úředního postupu při vydání zamítavého správního rozhodnutí ve smyslu §13 OdpŠk je oprávněn rozhodnout, že žalobkyně nesplnila podmínku zamezit osobám mladším 18 let i v pasivní účasti na hře, která v té době nebyla stanovena zákonem ani judikaturou Nejvyššího, Nejvyššího správního ani Ústavního soudu a správní orgán žalované na existenci této podmínky žalobkyni neupozornil a její splnění nepožadoval. Přihlížel-li totiž odvolací soud při výkladu loterijního zákona i k pozdější judikatuře, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se při výkladu časových účinků vývoje judikatury konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, a tam uvedenou judikaturu). V případě žalobkyně šlo o posouzení předpokladů pro vydání povolení k provozování rulety, ovšem nikoliv v kasinu či na k tomu určených zařízeních umístěných v prostorách k tomu určených, nýbrž mimo takto jednoznačně vymezené prostory, v domácnosti hráčů či na veřejnosti, prostřednictvím osobních počítačů či mobilních zařízení samotných hráčů. V době posuzovaného řízení a ostatně ani za účinnosti loterijního zákona zde nebyla judikatura vyšších soudů, která by řešila otázku pasivní účasti nezletilých na takové hře a která by tak mohla u žalobkyně založit její legitimní očekávání. Tento závěr nemůže být zpochybněn ani námitkou, že splnění podmínky zamezení pasivní účasti nezletilých na hře nepožadoval ani správní orgán, jestliže podle skutkových zjištění bylo posuzované řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žádosti žalobkyně poté, co byla vyzvána k doplnění důkazů.
Námitka dovolatelky, že se odvolací soud bez odůvodnění odchýlil od rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 10 Af 20/2013, který správně neaplikoval na řízení o žádosti v době do právní moci rozkladového rozhodnutí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 5 Afs 26/2011, ani námitka, že ve správním řízení zahájeném za účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, se žalobkyni nedostalo potřebného poučení ohledně skutečnosti, že v době řízení o její žádosti správní orgán nepovolil žádnou online hazardní hru, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolatelka nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Posuzované dovolání tak ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ze stejného důvodu nemůže založit přípustnost dovolání dovolatelkou tvrzené odchýlení odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4136/2016, spočívající v tom, že dovolatelka nesplnila náležitost, kterou žalovaná v řízení o žádosti nepožadovala, ani dovolatelkou namítané odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, záležející v tom, že odvolací soud založil rozsudek do značné míry na svém vlastním názoru, že online kurzové sázky jsou pro sázející méně nebezpečné než online ruleta, čímž mělo dojít k porušení zásady nestrannosti soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolání není přípustné ani z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 5 As 36/2016, podle něhož se povinnost zamezit nezletilým i v jejich pasivní účasti na hře vztahuje i na online kurzové sázky, neboť ani v tomto případě dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., když rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu předpoklady přípustnosti dovolání nenaplňuje.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu, že online ruleta je pro hráče nebezpečnější než online kurzové sázky, ani její argumentace o vyšším riziku vzniku závislosti na online kurzových sázkách než na online ruletě, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, neboť dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud. Nesprávně zjištěný skutkový stav věci však v dovolacím řízení nelze (nijak) revidovat (k tomu srov. §243f odst. 1 o. s. ř.). Proto skutkové námitky žalobkyně ani jí prezentovaný skutkový stav věci, na jehož základě – oproti odvolacímu soudu – dospívá k jinému právnímu posouzení věci, nepředstavují (představovat nemohou) právně relevantní dovolací argumentaci, jež by mohla vést k založení přípustnosti podaného dovolání.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu zjištěný skutkový stav, když aplikoval judikaturu Nejvyššího správního soudu představovanou rozsudkem ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 5 Afs 26/2011, na tu fázi správního řízení o žádosti, která pravomocně skončila dříve, než byla tato judikatura vydána, nevzal v úvahu vymezení předmětu řízení učiněné žalobkyní tak, že se domáhá náhrady škody z důvodu nesprávného úředního postupu v první fázi řízení o žádosti, která skončila nabytím právní moci rozkladového rozhodnutí v prosinci 2008, a dále dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované o zamítnutí žádosti i o zamítnutí rozkladu ve věci žádosti jsou správná z důvodu, který v nich není uveden a ani jej v průběhu správního řízení žalovaná nezmínila, uplatňuje vady řízení, k nimž může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu