ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.885.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 885/2022-329
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně Angelia Invest, s. r. o., identifikační číslo osoby 27186504, se sídlem v Praze 7, Jateční 1531/31, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 287 542 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 25/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 284/2021-312, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 284/2021-312, se ve výroku I v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 5. 2021, č. j. 19 C 25/2020-269, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 143 850 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 2. 2020 do zaplacení, a v navazujícím nákladovém výroku, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se původně žalobou domáhala zaplacení škody ve výši 1 835 100,30 Kč a nemajetkové újmy ve výši 287 542 Kč s příslušenstvím, které jí měly vzniknout nesprávným úředním postupem (průtahy) v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 196/2006. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 4. 2021, č. j. 19 C 25/2020-261, které nabylo právní moci dne 8. 4. 2021, soud vyloučil k samostatnému projednání nárok žalobkyně na zaplacení škody ve výši 1 835 100 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení pak zůstal nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 287 542 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 19 C 25/2020-269, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 143 850 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 2. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky ve výši 143 692 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 2. 2020 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 34 912 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že z dohody o postoupení pohledávek uzavřené mezi FLEX-TEX s. r. o. (postupitel) a Angelia Invest s. r. o. (postupník) z 10. 8. 2006 byly postoupeny mimo jiné pohledávky za společností AZ-Audit, s. r. o. ve výši 1 166 540,43 Kč s přísl. Dle čl. III se smluvní strany dohodly, že pohledávky postoupené postupníkovi na základě této dohody bude i nadále vymáhat postupitel sám svým jménem na účet postupníka, když financování vymáhání pohledávek je činěno ze strany postupníka. V čl. IV byla zohledněna úplata za postoupené pohledávky ve výši 20 % ze skutečně vymožených pohledávek s ohledem na skutečnost, že existence pohledávek je dlužníky v příslušných řízeních rozporována. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Cm 196/2006 měl soud prvního stupně za prokázáno, že dne 5. 9. 2006 došla soudu žaloba společnosti FLEX-TEX s. r. o. proti společnosti AZ-Audit, s. r. o. o zaplacení částky 1 166 540,43 Kč s příslušenstvím, když na základě skutkových tvrzení (původní) žalobkyně nabyl na základě uzavřené dohody o postoupení pohledávek mezi ním a společností IFT ze dne 14. 12. 2004 pohledávky této společnosti ze sporu o náhradu škody proti jejím bývalým zaměstnancům a následně nárok byl žádán ze smlouvy o dílo. Dne 2. 6. 2009 následoval návrh na vstup nového účastníka do řízení, a to nynější žalobkyně, na základě uvedené dohody o postoupení pohledávek. Vyjádření žalobkyně k odvolání soud obdržel 12. 6. 2009 a usnesením Vrchního soudu v Praze z 29. 6. 2009, které nabylo právní moci dnem 14. 7. 2009, bylo vyhověno změně účastníka na straně žalobkyně. Poslední rozhodnutí ve věci pak nabylo právní moci dne 11. 2. 2019.
4. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §13 odst. 1 a §31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], kdy se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 287 542 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 51Cm 196/2006. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu §14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc mohla být projednána před soudem (§15 odst. 2 OdpŠk ). Celková délka řízení pak činila dvanáct let a pět měsíců, když při stanovení celkové doby řízení vyšel soud prvního stupně z toho, že občanské soudní řízení začíná doručením žaloby soudu a jeho konec pak spadá v jedno s okamžikem nabytí právní moci konečného rozhodnutí (jak uzavřel Nejvyšší soud ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, část III., I., II; dále též „Stanovisko“), což je doba nepřiměřeně dlouhá. K tomuto závěru vedlo soud prvního stupně právě již hodnocení kritéria §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, neboť především s ohledem na opakovaná rozhodnutí soudu na více (třech) stupních soudní soustavy dospěl k závěru o nedostatcích v postupu prvoinstančního soudu (Městského soudu v Praze), na základě kterých byla rozhodnutí opakovaně rušena a vracena k dalšímu řízení soudem odvolacím (Vrchním soudem v Praze). Nad rámec toho pak soud prvního stupně shledal i dílčí období procesní nečinnosti, a to průtahů v období od ledna roku 2007 do srpna roku 2007, tedy v trvání sedmi měsíců, průtah v rámci odročení ústního jednání z 29. 5. 2008 na neurčito, když další bylo nařízeno až na 13. 11. 2008, a další dílčí průtah 29. 1. 2009 až 29. 3. 2010 v rámci rozhodování Vrchního soudu v Praze, tedy v trvání jednoho roku a dvou měsíců. Dále shledal nekoncentrovanost v rámci prováděných úkonů soudu, když odvolání mu bylo doručeno 16. 11. 2012, ale až dne 8. 4. 2013 byla adresována účastníkům žádost o vyjádření se k odvolání. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně uvádí nekoncentrovanost soudu na předmět sporu a z toho plynoucí nadbytečné dokazování, případně prodlevy shora uvedené. V neposlední řadě pak uvádí, že k prodloužení řízení taktéž došlo před dovolacím soudem, tj. Nejvyšším soudem v Brně, v období od 2. 6. 2014 do 12. 6. 2016, v období od vrácení spisu z Nejvyššího soudu dne 25. 8. 2016, kdy až 16. 1. 2017 byl ustanoven opatrovník žalující společnosti a taktéž v průběhu jednání Vrchního soudu v Praze, kdy mu byl spis doručen dne 15. 3. 2018, rozhodnuto však bylo až 29. 1. 2019. S ohledem na všechny tyto skutečnosti, které negativně poznamenaly délku řízení, soud prvního stupně došel k závěru o existenci odpovědnostního titulu, když v důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva, soud prvního stupně neshledal. Za posuzované soudní řízení v trvání dvanácti let a pěti měsíců soud prvního stupně jako adekvátní částku seznal částku 18 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky pak v částce poloviční. Uvedenou částku zvolil z důvodu, že délka řízení již byla déletrvající a není na místě zvolit částku základní ve výši 15 000 Kč za rok řízení, která by nevystihovala délku a náročnost projednávaného řízení. Tuto částku pak soud upravil v důsledku demonstrativně vyčtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Pokud jde o složitost řízení, soud dospěl k závěru, že řízení bylo po skutkové, právní i procesní stránce složitým a částku základní ponižoval o 30 %. Soud poukázal na procesní složitost, kdy bylo nutné se vypořádat se vstupem vedlejšího účastníka do řízení, vstupem nového účastníka do řízení, rozhodoval mezitímním rozsudkem z 20. 11. 2008, řešil odvolání proti procesním rozhodnutím o ustanovení znalce, opakovaně prodlužoval lhůty k vypracování znaleckého posudku, znalecké zkoumání si vyžádalo i doplněk znaleckého posudku a prodloužení lhůty k jeho vypracování, bylo rozhodováno o určení znalečného, o odmítnutí odvolání, opakovaně byli účastníci vyzýváni k zaplacení soudního poplatku, když řádně své poplatkové povinnosti neplnili, a taktéž bylo rozhodováno o rozšíření žaloby. Ve věci bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, před nalézacím soudem třikrát, před soudem druhého stupně třikrát a před soudem Nejvyšším jedenkrát. Ze shora uvedeného proto plyne, že v řízení bylo potřeba širšího dokazování, včetně znaleckého zkoumání a řady listinných důkazů, předmětem posuzovaného řízení pak byla náhrada škody a vydání bezdůvodného obohacení, a soud se musel vypořádat taktéž s vysokou procesní aktivitou účastníků, pokud jde o využití opravných prostředků. Pokud jde o kritérium jednání poškozeného, soud nepovyšoval ani neponižoval základní částku přiznaného finančního zadostiučinění. Pokud jde o kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, soud uvádí, že se na celkové délce řízení negativně promítl nekoncentrovaný postup soudu prvního stupně, tato skutečnost pak vedla k závěru soudu o nepřiměřené délce řízení a taktéž o volbě finančního zadostiučinění, natož požadované výši vyšší, než je základní částka, tedy ve výši 18 000 Kč za rok daného řízení. Soud prvního stupně proto uvedl, že toto kritérium je dostatečně zohledněné již stanovením peněžité formy zadostiučinění a hodnocení uvedeného kritéria nezakládá ani navýšení či snížení hodnoty odškodnění. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, soud jej shledal průměrným. Předmětem řízení bylo zaplacení částky náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení. Soud nedospěl k závěru, že dané řízení mělo pro žalobce značný význam, a to s ohledem na samotnou výši vymáhaných pohledávek (žaloba byla podána právním předchůdcem žalobkyně pro částku 1 166 543,43 Kč s příslušenstvím). Daný nárok byl nárokem ze smlouvy o postoupení pohledávek, a tedy byl do určité míry rizikový tím, zda bude vymožen v plné výši či nikoliv (uvedené se odrazilo i v ceně za postoupené pohledávky, jak vyplývá z čl. III dohody o postoupení pohledávek ze dne 10. 8. 2006). Soud prvního stupně tedy závěrem uvedl, že základní částku ve výši 205 500 Kč ponížil o 30 % a dospěl tak k adekvátnosti částky ve výši 143 850 Kč jako částky přiměřeného zadostiučinění za dané řízení s ohledem na uvedená specifika projednávaného řízení.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 284/2021-312, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že soud prvního stupně důkladně zjišťoval přiměřenost délky řízení jako jedné ze tří kumulativně posuzovaných podmínek odpovědnosti státu (nesprávný úřední postup, újma a příčinná souvislost mezi újmou a takovým postupem). Doplnil, že je důležité (klíčové), že újma vzniklá z případné nepřiměřené délky řízení se zásadně presumuje, což z povahy věci platí i pro příčinnou souvislost mezi tímto typem nesprávného úředního postupu a újmou. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, z něhož vyplývá, že při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při vymáhání pohledávky. Odvolací soud v této souvislosti připomněl „že uvedený závěr se týká toliko posouzení adekvátní formy či výše přiměřeného zadostiučinění. Naproti tomu při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení (tj. existence nesprávného úředního postupu) nelze zcela pustit ze zřetele i dosavadní průběh řízení, neboť přijímá-li procesní nástupce stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (srov. §107a odst. 3 ve spojení s §107 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb.), pak jistě není důvod hodnotit další průběh řízení jako by počalo běžet znovu od začátku“. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, který vzal v úvahu, že žalobkyně se postupníkem, tedy věřitelem pohledávek, které byly uplatněny v posuzovaném řízení, stala již účinností dohody o postoupení pohledávek za společností AZ-Audit, s. r. o. ze dne 15. 8. 2006 (tedy před zahájením posuzovaného řízení) a společnost FLEX-TEX s. r. o. byla po tomto dni (a po podání žaloby) ve všech úkonech v původním řízení pouze nepřímým zástupcem žalobkyně oprávněným postoupené pohledávky vymáhat svým jménem na účet žalobkyně, a že žalobkyně tak byla věřitelem uplatněných pohledávek po celou dobu trvání řízení a nesla náklady související s jejich uplatněním u soudu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v předmětném posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu s ohledem na celkovou délku řízení a postup soudu. Celková délka řízení 12 let a pět měsíců byla nepřiměřená a byly zde nedostatky v postupu nalézacího soudu, na základě kterých byla rozhodnutí soudem druhého stupně opakovaně rušena a vracena k dalšímu řízení, v rámci řízení docházelo i k procesním nečinnostem, tj. průtahům s tím, že postup soudu nebyl zcela koncentrovaný, zejména při dokazování. Ve vztahu k významu řízení pro poškozeného odvolací soud dodal, že nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (řízení trestní, řízení, jehož předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu), je význam předmětu řízení pro účastníka standardní, což nevede k posílení ani k potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, odvolací soud závěrem poznamenal, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) v celém rozsahu včasným dovoláním.
8. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil při řešení právní otázky a) zda „je v případě postoupení pohledávky a vstupu postupníka do soudního řízení dle §107 občanského soudního řádu (dovolatelka měla na mysli zřejmě §107a o. s. ř.; pozn. dovolacího soudu) v jeho průběhu nutné postupníkovi připočíst dosavadní dobu původního řízení, kdy účastníkem řízení nebyl“, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, v němž je uvedeno, že v případě singulární sukcese, kterou je postoupení pohledávky, není se zřetelem k charakteru změny pohledávky v osobě věřitele důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno nepřiměřenou dobu. Stejně tak se měl odchýlit i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, a podobně i od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, z nichž vyplývá, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení. Dovolatelka proto namítla, že odvolací soud nesprávně vyřešil právní otázku délky řízení, jinými slovy, od kterého data mohla žalobci začít vznikat újma z nepřiměřené délky soudního řízení. Dle jejího názoru to nemohlo být od podání žaloby, nýbrž až od právní moci usnesení o procesním nástupnictví (tj. od 14. 7. 2009).
9. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud vyřešil právní otázku b) zda „snižuje skutečnost, že žalobce vymáhal problematickou (rizikovou) pohledávku a jako postupník vstoupil do již běžícího soudního sporu, význam řízení pro takového žalobce (postupníka)“, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně odchylně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, v němž je uvedeno, že pokud žalobce kupuje problematickou pohledávku, která je již předmětem soudního sporu, musí mu být zřejmé, že dlužník pravděpodobně plnit nebude, a že soudní řízení může trvat poměrně dlouho, což s sebou nese jak finanční náklady tak psychické zatížení. Soud tak může tuto konkrétní okolnost případu zohlednit při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, nebo k ní přihlédnout zcela samostatně, nad rámec demonstrativního výčtu kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. Tyto závěry jsou dle dovolatelky dále rozvedeny v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3175/2015. Současně odvolacímu soudu vytýká, že hodnotil význam řízení pro žalobce jako běžný, aniž by jakkoliv promítl prokázanou rizikovost postoupené pohledávky do svého závěru, přičemž zcela ignoroval odvolací argumentaci dovolatelky.
10. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
13. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, nicméně vzhledem ke zrušení rozhodnutí ve věci samé, jak je dále uvedeno, a tím pádem i v závislém nákladovém výroku podle §243e odst. 2 o. s. ř., dovolací soud o odmítnutí dovolání v uvedeném rozsahu nerozhodoval.
17. Dovolání žalované směřující proti celému rozsudku odvolacího soudu není subjektivně přípustné v rozsahu, jímž byl ve věci samé potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Podala-li tak žalovaná dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho části žalobu částečně zamítající, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalovanou příznivě.
18. Dovolání je přípustné v rozsahu otázky a), zda je pro účely stanovení celkové výše přiměřeného zadostiučinění [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] v případě postoupení pohledávky a vstupu postupníka do soudního řízení dle §107a o. s. ř. nutné postupníkovi připočíst dosavadní dobu původního řízení, kdy účastníkem řízení nebyl, neboť se při jejím řešení odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
21. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
22. Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
23. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
24. Jak uvedl Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněném pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, osoba, jejíž vstup do řízení je navržen, se stává účastníkem řízení až právní mocí usnesení, kterým soud návrhu podle §107a o. s. ř. vyhověl (a k témuž datu přestává být účastníkem řízení ten, na jehož místo nový účastník vstoupil). Do té doby zůstává účastníkem řízení ten, kdo jím byl v době vydání usnesení podle §107a o. s. ř.
25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, v rámci rozhodování o náhradě škody vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při vymáhání pohledávky. Takto formulovaný závěr se posléze promítl též do Stanoviska. Shodně se na dané téma Nejvyšší soud vyjádřil rovněž v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, nebo v rozsudku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, v němž dále vysvětlil, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení. Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka, musí jít ovšem o právního nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení a sám tak převzal alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, tudíž sám satisfakci za tuto újmu nemůže vymáhat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011), což ovšem není případ současné žalobkyně, která není univerzálním právním nástupcem původní žalobkyně v posuzovaném řízení, kterou byla společnost FLEX-TEX s. r. o.
26. V souvislosti s posuzovaným případem je rovněž třeba odkázat na závěry vtělené do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, podle něhož v případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je poškozeným ve smyslu cit. §13 odst. 2 OdpŠk fyzická nebo právnická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u které jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti. Rozsudek současně poukazuje na situace, kdy další osoby, v důsledku svého vztahu k primárnímu poškozenému, rovněž pociťují důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v jejich nejistotě ohledně výsledku řízení, jehož se primární poškozený účastní. Děje se tak ovšem nikoli přímo, ale zprostředkovaně skrze jejich vztah k primárnímu poškozenému. Nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by nepociťovaly.
27. Lze proto shrnout, že v době, kdy se posuzovaného řízení jako původní žalobkyně účastnila společnost FLEX-TEX s. r. o. (to jest od podání žaloby do okamžiku právní moci usnesení o procesním nástupnictví), byla zákonem vyžadovaná nezbytná příčinná souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a nynější žalobkyní tvrzenou újmou přerušena jejím vztahem k původní žalobkyni (postupitelce), od něhož (a nikoli od nesprávného úředního postupu) svou újmu odvozovala. Dosavadní dobu původního řízení tedy nelze postupníkovi (nynější žalobkyni) připočíst. Ohledně stanovení doby řízení, od které byla odvozována celková výše přiměřeného zadostiučinění, je tak právní posouzení věci odvolací soudem nesprávné.
28. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Dovolací soud takovou vadu shledal, pakliže odvolací soud se žádným způsobem v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nevypořádal s námitkami žalované, že žalobkyní je obchodní společnost, že ze smlouvy o postoupení pohledávky je patrná rizikovost pohledávky, které si postupitel i postupník museli být vědomi, zejména proto, že jako úplatu za postoupení pohledávky sjednali 20 % částky, kterou postupitel vymůže se splatností po vymožení celé postoupené pohledávky, a nikterak se nevyjádřil ani k tvrzení žalované, že kupuje-li žalobkyně problematickou pohledávku, která je již předmětem soudního sporu, musí jí být zřejmé, že dlužník pravděpodobně dobrovolně plnit nebude, a že soudní řízení může trvat poměrně dlouho, což s sebou nese jak finanční náklady, tak psychické zatížení. Odvolací soud toliko ke kritériu významu předmětu řízení [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] uvedl, že se zásadně nepřihlíží k výsledku řízení a že je význam předmětu řízení, nejde-li o případy domněnky vyššího významu, standardní, k odvolacím námitkám žalované se však nijak nevyjádřil.
30. Ačkoli dovolací soud nepředjímá jako možný závěr, že je na místě základní částku přiměřeného zadostiučinění snížit s ohledem na uvedené konkrétní okolnosti posuzovaného případu (v rámci posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného), přisvědčuje dovolatelce v tom, že touto její argumentací se odvolací soud nijak nezabýval, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí v této části pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Z toho důvodu nemohlo být ani řešení předestřené otázky b) podrobeno, ačkoliv na jejím vyřešení mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu, s ohledem na odvolací námitky žalované, založeno, ledaže by odvolací soud shledal, že uvedená argumentace nemá oporu v učiněných skutkových zjištěních, což ovšem z napadeného rozhodnutí rovněž nevyplývá.
31. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení dovolatelem výše předestřené otázky nesprávné, a odvolací řízení je současně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud postupem podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu (tj. v rozsahu částečného potvrzení ohledně částky 143 850 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku) zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí existenci odpovědnostního titulu - nepřiměřené délky soudního řízení, a v návaznosti na to, i otázku formy a výše případného přiměřeného zadostiučinění, a to zejména z hlediska kritérií celkové délky řízení a významu řízení pro poškozeného. Vyjde přitom z judikatury Nejvyššího soudu uvedené v tomto kasačním rozhodnutí a zohlední též závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozhodnutích ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, a ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, na která ve svém odvolání poukázala žalovaná. Nebude-li odvolací soud přihlížet ke konkrétním tvrzeným námitkám žalované týkajícím se okolností, které mohou ovlivnit kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného nebo k nimž lze přihlédnout nad rámec demonstrativního výčtu kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, svůj postup řádně odůvodní (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.).
33. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku dovolacího soudu.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu