ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.985.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 985/2022-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobce P. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 Cm 17/2019, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 13 Co 139/2021-126, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. 45 C 17/2019-81, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 103 813 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbývající částky 176 187 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 13 Co 139/2021-126, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba zamítá také v částce 34 313 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 280 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 297/2004 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem je restituční nárok oprávněného k vydání nemovitosti ve vlastnictví žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku I napaden dovoláním žalobce i žalované. Zatímco žalovaná svým dovoláním napadla uvedený výrok v rozsahu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v částce 69 500 Kč, žalobce své dovolání směřoval pouze proti té části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 34 313 Kč s příslušenstvím, a kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Obě dovolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, Nejvyšší soud je však podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami uvedenými v dovolání žalobce.
Otázka posouzení kritéria složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž se při hodnocení složitosti řízení přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž jednoznačně plyne, že se odvolací soud těmito kritérii výslovně a podrobněji zabýval, když dospěl k závěru, že posuzovaná věc je složitější s ohledem na opakované rozhodování na třech stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval Nejvyšší i Ústavní soud, a dále opakované rozhodování o rozšíření žaloby, o přistoupení dalších účastníků, o postoupení pohledávek, o procesním nástupnictví a o podjatosti soudců.
V otázce snížení základního odškodnění celkem o 60 % nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, civilní část, je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Přípustnost dovolání ohledně dovolacího důvodu, zda je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce typově zvýšený, neboť se jednalo o restituční řízení podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, žalobce spatřoval v tvrzeném rozporu napadeného rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2711/2015. Odvolací soud však vycházel z judikatury dovolacího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, když uvedl, že restituční řízení nespadá do kategorie rozhodnutí, jejichž zvýšený význam pro účastníka se presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009) a v žalobcem odkazovaném rozhodnutí (výše zmíněném) Nejvyšší soud učinil závěr, podle něhož u restitučního řízení nelze a priori shledat snížený význam řízení pro povinnou osobu; uvedenému závěru se ovšem posouzení ze strany odvolacího soudu nikterak nevzpírá.
Odvolací soud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce vzal rovněž v úvahu skutečnost, že již dne 30. 10. 2008 (kdy byl vydán rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba vůči nynějšímu žalobci) bylo postaveno najisto, že není povinen k vydání dotčených nemovitých věcí, a žalobce tak nebyl v nejistotě ohledně výsledku řízení vůči své osobě. Odvolací soud dále zohlednil, že žalobci – jakožto osobě právně vzdělané – který podal odvolání do výroku předmětného rozsudku, kterým však nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech, musely být známy důsledky podání odvolání osobou neoprávněnou. Rozsudek odvolacího soudu tak vychází i ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, jenž zdůrazňuje, že nemajetková újma může vzniknout jen tomu, o jehož právech a povinnostech se v řízení rozhoduje, nikoliv osobě, jejíž újma je toliko zprostředkována nejistotou jiného účastníka řízení.
Poté se Nejvyšší soud zabýval dovolacími důvody vyplývajícími z dovolání žalované. Vymezení otázek předložených žalovanou v podaném dovolání je formulačně poněkud neuspořádané, přičemž tyto otázky se obsahově překrývají nebo se míjejí se závěry, ze kterých napadené rozhodnutí vychází. Základní problémové okruhy, na které tyto otázky míří, nicméně z obsahu dovolání zjistitelné jsou.
Námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu tím, že přistoupil k přiznání přiměřeného zadostiučinění ve stejné výši po celou dobu odškodňovaného řízení, přestože během řízení dle zjištění odvolacího soudu došlo k zásadnímu snížení významu řízení pro žalobce, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud dojde v průběhu posuzovaného řízení ke změně významu jeho předmětu pro poškozeného, lze řízení z hlediska kritéria významu rozdělit na dvě části (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015). V takovém případě ale není třeba pro takto rozdělené řízení určit samostatně dvě různé částky, nýbrž postačí, pokud se zásadní změna významu pro poškozeného projeví na celkovém snížení základní částky stran významu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
Ani související námitka žalované, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou materiálního a formálního účastenství žalobce, nemůže přípustnost podle §237 o. s. ř. založit. Odvolací soud se uvedenou otázkou zabýval a zejména na základě skutečnosti, že žalobce napadl odvoláním tu část rozsudku Městského soudu v Brně, která se již netýkala jeho práv a povinností, načež v posuzovaném řízení následujících deset let vystupoval jako účastník spíše pasivně, dospěl k závěru o zásadní změně významu řízení pro žalobce. Uvedená námitka žalované se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97 , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání žalobce i žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebyla shledána přípustnými.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu