ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1006.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1006/2022-280
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně YARIS s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 33/5, identifikační číslo osoby 260 15 331, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalované LK-CB s. r. o. , se sídlem v Praze 8 – Kobylisích, Třeboradická 1077/16, identifikační číslo osoby 281 20 680, zastoupené Mgr. Martinem Oudou, advokátem se sídlem v Plzni, Palackého 70/1, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 129/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2021, č. j. 19 Co 920/2021-245, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2021, č. j. 19 Co 920/2021-245, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 28 C 129/2020-207, nahradil projev vůle žalované k vystavení potvrzení podle §73 odst. 1 vyhlášky č. 357/2013 Sb., v platném znění, o nepodmíněnosti zajišťovacího převodu vlastnického práva zřízeného smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřenou dne 11. 7. 2018, zapsanou do katastru nemovitostí dne 17. 10. 2018 s právními účinky zápisu k 27. 8. 2018, 14:38:22 v řízení č. j. V-11832/2018-301, týkající se nemovitostí – pozemku parc. č. 62, jehož součástí je stavba č. p. 35, a pozemku parc. č. 63, zahrada, vše zapsané na LV č. 6746 pro obec České Budějovice v k. ú. České Budějovice 2 a vedené v místně příslušném katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj – pracoviště České Budějovice (dále jako „předmětné nemovitosti“), v tam citovaném znění uvedeného potvrzení, jímž převodce potvrzuje, že ve smyslu §2044 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se stal zajišťovací převod vlastnického práva podle smlouvy k výše specifikovaným nemovitostem nepodmíněným, neboť dluh převodce vůči nabyvateli, zajištěný zajišťovacím převodem vlastnického práva k nemovitostem na základě smlouvy, nebyl splněn řádně a včas; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 19 Co 920/2021-245, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k vystavení potvrzení podle §73 odst. 1 vyhlášky č. 357/2013 Sb., v platném znění, o nepodmíněnosti zajišťovacího převodu vlastnického práva, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 4.650.000,- Kč. Úvěr byl zajištěn zajišťovacím převodem vlastnického práva, který si účastnice mezi sebou sjednaly smlouvou uzavřenou dne 11. 7. 2018 (dále rovněž jako „předmětná smlouva“). Účastnice se nejprve dohodly na termínu splatnosti úvěru „nejpozději do 20. 7. 2018“, později termín prodloužily „nejpozději do 20. 6. 2019“. Žalovaná svůj závazek ze smlouvy o úvěru nesplnila, v důsledku čehož se stal zajišťovací převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem nepodmíněným. Žalobkyně žalovanou vyzvala k poskytnutí součinnosti za účelem výmazu poznámky o dočasné povaze zajišťovacího převodu vlastnického práva v katastru nemovitostí, resp. k vydání potvrzení o tom, že se zajišťovací převod vlastnického práva stal nepodmíněným. Žalovaná však podmínila vydání potvrzení zaplacením rozdílu mezi obvyklou cenou předmětných nemovitostí a celkovou výší zajištěného dluhu; tvrdila, že žalobkyně dosud nesplnila svoji povinnost prokázat, že obvyklá cena předmětných nemovitostí zjevně nepřevyšuje výši zajištěného dluhu.
Soud prvního stupně věc posoudil s ohledem na to, jakou změnu právní úpravy zajišťovacího převodu vlastnického práva přineslo ustanovení §2044 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Přisvědčil žalobkyni, že bez ohledu na celkovou výši zajištěné pohledávky a obvyklou cenu předmětných nemovitostí ke dni, kdy se stal převod vlastnického práva v důsledku prodlení žalované s úhradou zajištěného dluhu nepodmíněným, se žalobkyně stala v okamžiku prodlení žalované s úhradou zajištěného dluhu plným vlastníkem předmětných nemovitostí na základě zákona, a proto shledal její požadavek na nahrazení projevu vůle žalované po právu. Doplnil, že spor účastnic o to, zda obvyklá cena nemovitostí převyšuje celkovou výši zajištěné pohledávky, přímo nesouvisí s nárokem uplatněným v žalobě (a proto nárok žalované na uhrazení rozdílu mezi obvyklou cenou předmětných nemovitostí a výší nesplaceného dluhu vyloučil k samostatnému řízení). Dovodil, že z ustanovení §2044 o. z. nevyplývá, že by vydání nemovitostí, které byly převedeny k zajištění, bylo podmíněno předchozím vyplacením případného rozdílu mezi obvyklou cenou nemovitosti (nebo jiné věci) a celkovou výší zajištěné pohledávky.
Odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně podrobně zabýval platností smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a posoudil ji jako neplatnou. Přihlédl k tomu, že účastnice v článku 2.6 smlouvy prohlásily, že obvyklá cena předmětu zajištění převyšuje výši zajišťovaných pohledávek, v článku 4 smlouvy si podrobně upravily postup zpeněžení předmětných nemovitostí a v článku 4.8 upravily zánik zajišťované pohledávky odlišně od zákona tak, že předmětná pohledávka zaniká ke dni vyplacení výtěžku ze zpeněžení předmětných nemovitostí žalované. Vzal v úvahu rovněž, že článek 4.4 – pro případ, že se rozhodne pro zpeněžení – stanoví žalobkyni povinnost zahájit zpeněžování předmětných nemovitostí nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy vzniklo právo ke zpeněžování s tím, že pokud předmětné nemovitosti nebudou zpeněženy nejpozději ve lhůtě 2 let ode dne, kdy vzniklo žalobkyni právo k jejich zpeněžení podle předmětné smlouvy, dochází uplynutím této lhůty ke splnění rozvazovací podmínky a vlastnické právo k předmětným nemovitostem přechází zpět na žalovanou. Odvolací soud posoudil tato smluvní ujednání jako rozporná se smyslem zajišťovacího převodu vlastnického práva; žalobkyně má na straně jedné pouhou možnost přistoupit ke zpeněžení předmětných nemovitostí, na straně druhé by měla ke zpeněžování přistoupit do 6 měsíců ode dne vzniku jejího práva na zpeněžování a současně po dobu dvou let není zřejmé, zda ke zpeněžování přistoupí či nikoliv. Ve smlouvě není upraven okamžik ani způsob zániku zajišťované pohledávky v případě, že žalobkyně ke zpeněžování předmětných nemovitostí nepřistoupí, nadto v okamžiku, kdy by uplynutím dvou let přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem zpět žalované. Vnitřní rozpor shledal rovněž v tom, že účastnice sjednaly okamžik zániku pohledávky ze smlouvy o úvěru odchylně od zákonné úpravy až na den vyplacení výtěžku ze zpeněžení předmětných nemovitostí, čímž obešly smysl a účel zákonné úpravy zajišťovacího převodu práva. Doplnil, že pokud žalobkyně dovozovala okamžik vzniku nepodmíněnosti převodu vlastnického práva od okamžiku zesplatnění úvěru, pak uvedené nemá oporu ani v zákoně ani v textu smlouvy; podle 2044 odst. 1 o. z. je zajištění pohledávky vypořádáno automaticky ze zákona v okamžiku prodlení se splněním zajištěného dluhu (tj. v projednávané věci k 21. 6. 2019), v článku 4.8 smlouvy si pak účastnice stanovily okamžik zániku zajišťované pohledávky dnem vyplacení výtěžku ze zpeněžení předmětných nemovitostí. Ze všech shora uvedených důvodů posoudil odvolací soud předmětnou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva jako neplatnou ve smyslu §580 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva (konkrétně posouzení /ne/platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení platnosti smlouvy nepřihlížel k tomu, že účastnice smlouvu zjevně považovaly za platnou a jednaly podle ní, a že nerespektoval základní principy výkladu právních jednání obsažené mimo jiné v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, a sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, případně v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/2004, sp. zn. IV. ÚS 1783/2011, nebo sp. zn. I. ÚS 625/2003, zejména opomněl uvážit aplikaci §574 o. z. Srozuměna není ani se závěrem o neplatnosti předmětné smlouvy „pro rozpor se smyslem a účelem zákonné úpravy“, přičemž argumentuje tím, že §580 o. z. upravuje pouze neplatnost právního jednání pro rozpor se zákonem, avšak úprava zajišťovacího převodu vlastnického práva obsažená v §2040 a násl. o. z. má dispozitivní charakter a účastnice si proto mohly sjednat některá práva a povinnosti odlišně od právní úpravy bez hrozby sankce neplatnosti jejich právního jednání. Nadto, pokud odvolací soud shledal smlouvu neplatnou toliko pro obsah ujednání v článku 4.8, měl zvážit aplikaci §576 o. z., a neučinil-li tak, nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1989/2008. Žalobkyně má za to, že článek 4 předmětné smlouvy lze od jejího zbytku oddělit a nadto, pokud by se nerozhodla postupovat podle tohoto článku, postupovalo by se při vypořádání zajišťovacího převodu vlastnického práva, resp. jím zajištěné nesplacené pohledávky podle článku 2 předmětné smlouvy, který obsahuje ujednání korespondující s §2040 - §2044 o. z. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl. Zcela se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a setrvala na své argumentaci, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva je neplatná pro vnitřní rozpornost, neurčitost a absenci ujednání o vypořádání mezi stranami pro případ prodlení žalované. Vnitřní rozpornost shledává zejména v tom, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva v článcích 2.3, 2.4 a 4.1 upravuje pro jednu situaci dva rozdílné následky a zakládá hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi účastnic, neboť žalobkyně by se stala vlastníkem předmětných nemovitostí, avšak žalovaná by se musela domáhat uhrazení rozdílu mezi skutečnou cenou předmětných nemovitostí a výší zajištěného dluhu v samostatném řízení. Prosazuje, že smluvní úprava vztahů nemůže odporovat samotnému smyslu ani účelu zákona, resp. zajišťovacího institutu, neboť právní úprava obsažená v §2040 a násl. o. z. je dispozitivní. Připomíná, že z důvodu vnitřní provázanosti smlouvy nepřicházela v úvahu aplikace §576 o. z.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání namítá nesprávné právní posouzení platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a vytýká odvolacímu soudu, že a) nerespektoval základní principy výkladu právních jednání, b) opomněl podstoupit úvahu o aplikaci §574 o. z., c) nesprávně aplikoval §580 o. z.; in eventum pro případ, že dovolací soud shledá některá ujednání smlouvy neplatnými, vytýká odvolacímu soudu, že nezvážil aplikaci §576 o. z.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ . To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen, a součástí vymezení přípustnosti dovolání musí být krom konkrétního vymezení otázky hmotného nebo procesního práva rovněž odkaz(y) na příslušnou a aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, s níž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Uvedené žalobkyně nerespektovala v té části dovolání, v níž namítá, že odvolací soud při výkladu smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva „nerespektoval základní principy výkladu právních jednání“ , zejména nepřihlédl ke zjevné vůli smluvních stran ani k tomu, že podle smlouvy doposavad jednaly v úmyslu naplnit její zajišťovací účel (a proto dospěl k nesprávnému závěru o neplatnosti smlouvy jako celku). V tomto směru však neuvádí, od které aktuální judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud při rozhodování odchýlit. Při nutnosti přistupovat ke všem účastníkům soudních řízení pod direktivou zachování práva na spravedlivý proces se dovolací soud nemohl touto dovolací námitkou zabývat, neboť není jeho úkolem z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky.
Rozpor se závěry, které přijal Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, a ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, žalobkyně spojuje s výtkami, že odvolací soud „ opomněl podstoupit úvahu o aplikaci §574 o. z .“ a že nesprávně aplikoval §580 o. z.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §574 o. z., na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.
Podle §580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Podle §2040 odst. 2 o. z., smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí osoba dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo (odst. 1). Má se za to, že zajišťovací převod práva je převodem s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn.
Podle §2044 odst. 2 o. z., není-li zajištěný dluh splněn, stane se převod práva nepodmíněným a dlužník předá věřiteli vše, co je nutné k plnému výkonu převedeného práva (odst. 1). Převyšuje-li obvyklá cena jistoty zřejmě výši zajištěného dluhu, vyplatí věřitel osobě, která jistotu poskytla, částku odpovídající rozdílu; přitom si započte náklady, které v souvislosti s výkonem zajišťovacího převodu práva účelně vynaložil. Neobsahuje-li smlouva o zajišťovacím převodu práva údaj o výši dluhu a hodnověrné ocenění práva převedeného k zajištění, je na věřiteli, aby dokázal, že obvyklá cena jistoty výši zajištěného dluhu zřejmě nepřevyšuje.
Judikatura Nejvyššího soudu, kterou dovolatelka argumentuje, byla přijata za působnosti zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a dovolací soud se v ní krom jiného vyjadřuje k neplatnosti právních úkonů podle §39 obč. zák. (který obsahově odpovídal dnešnímu §580 o. z.) a k zásadě in favorem negotii (dnes §574 o. z.). Ačkoliv v současnosti existuje aktuální a případnější judikatura, na níž mohla žalobkyně odkázat, je nutno přihlédnout k tomu, že se v obou případech jedná o právní konstrukce, příp. zásady, které byly v právu výslovně zakotveny za účinnosti obou úprav. Proto lze závěry přijaté za účinnosti starého občanského zákoníků aplikovat i na právní úpravu novou.
Z hlediska nyní projednávané věci je nepřípadný odkaz dovolatelky na rozsudek ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy za konkrétních skutkových okolností uzavření smlouvy o dílo. V nyní posuzované věci se odvolací soud neplatností smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva z hlediska okolností jejího uzavření vůbec nezabýval; neplatnost shledal sice v rámci §580 o. z., avšak pro rozpor se smyslem a účelem zákonné úpravy zajišťovacího převodu práva.
V rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, se Nejvyšší soud vyjádřil k neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem (a rovněž pro obcházení zákona) a k direktivě podstoupení úvahy směřující k zachování zásady in favorem negotii . Dovodil, že „podle judikatury i doktríny rozpor právního úkonu se zákonem (contra legem) je dán v případech, kdy je právní úkon zákonem výslovně zakázán či přikázán neboli kdy se ocitá v rozporu se zákonným zákazem popř. s imperativním příkazem, který není sice zákonem výslovně formulován, ale ze zákona vyplývá. Právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem i tehdy, je-li v rozporu s rozhodnutím vydaným příslušným státním orgánem (např. ministerstvem) na základě zákonného zmocnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 23 Cdo 472/2008, a ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 32 Cdo 1144/2004, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 327 a násl.). Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat). V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a dále ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 440/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3193, ročník 2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 9985/2003, příp. z odborné literatury – Salač, J.: K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle §39 občanského zákoníku, Právní rozhledy 10/1997, str. 510 a Komentář k občanskému zákoníku publikovaný v ASPI). Je možno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, dle kterého základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.“
Uvedené doplňuje komentářová literatura, uvádí-li, že preference platnosti jednání před jeho neplatností vychází z předpokladu, že pokud účastník právně jedná, činí tak proto, aby svým projevem vůle vyvolal zamýšlené právní následky. Vzniknou-li pochybnosti o významu projevené vůle, je třeba tyto pochybnosti odstranit a právní jednání vyložit takovým způsobem, který umožňuje, aby právní jednání zamýšlené právní následky skutečně vyvolalo, tedy způsobem, který vede k závěru o platnosti právního jednání. Je-li účastníkem projevená vůle nejasná nebo obtížně srozumitelná a jeden z možných výkladů vede k závěru o neplatnosti právního jednání, zatímco jiný k závěru o jeho platnosti, je třeba upřednostnit ten druhý z nich. Preference platnosti jednání se uplatní nejenom ve vztahu k celému právnímu jednání, ale i ve vztahu k jeho části. Lze-li právní jednání (smlouvu) vykládat způsobem, který zachová platnost celé smlouvy, a způsobem, který by znamenal její částečnou neplatnosti (neplatnost některých smluvních ujednání), je třeba upřednostnit výklad, který umožní udržet celou vůli jednajících stran, tedy výklad směřující k zachování platnosti smlouvy jako celku. Pravidlo obsažené v §574 o. z. je svou povahou pravidlem interpretačním, a proto je nezbytné uplatňovat je společně s ostatními výkladovými pravidly uvedenými v ustanoveních §556 až 558 o. z. (srov. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654), 2. vydání, 2022, s. 1831 - 1833: J. Handlar).
Odvolací soud při výkladu smlouvy o zajišťovacím převodu práva hodnotil zejména vzájemnou rozpornost ujednání obsažených v její druhé a čtvrté části, rozpornost ujednání o zániku zajištěné pohledávky obsaženém v čl. 4.8 smlouvy s okamžikem zániku zajišťované pohledávky předvídaným zákonnou úpravou a dále absenci ujednání o vzájemném vypořádání účastníků v některých případech (pokud by žalobkyně nepřistoupila ke zpeněžování předmětných nemovitostí a uplynutím dvou let by přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem zpět na žalovanou). Nelze však přehlédnout, že sama smlouva je velmi obsáhlá a podrobně upravuje jednotlivé vztahy účastníků.
Ačkoliv byl dovolací soud nucen konstatovat, že žalobkyně nevylíčila přípustnost dovolání při uplatnění námitky stran formálních náležitostí výkladu právního jednání (zde předmětné smlouvy), dovolací soud se pro posouzení právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva podle §580 o. z. a při aplikaci §574 o. z. a §576 o. z. musí opřít o své dosavadní judikaturní závěry k výkladu právních jednání, neboť v napadeném rozhodnutí výklad zcela absentuje (ačkoli je pro posouzení předmětné smlouvy zásadní).
Na rozdíl od právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“), podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb. opouští důraz na formální hledisko projevu a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tak podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 27. 10. 2021, sen. zn. 29 ICdo 49/2020). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle. Výkladem projevu vůle však není dovoleno měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2019, nebo rozsudky ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, příp. usnesení ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1723/2021).
Ze způsobu, jakým odvolací soud hodnotil neplatnost předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva, vyplývá, že ke svým závěrům dospěl striktně na základě výkladu obsahu projevené vůle zachyceném v písemné formě smlouvy. Jeho závěry jsou neúplné, neboť nebyl zjišťován skutečný úmysl jednajících stran ani to, jaký obsah a význam účastnice svému jednání přikládaly a jaký význam pro ně předmětná smlouva měla ve vztahu k existenci „hlavní“ smlouvy o úvěru. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud předmětnou smlouvu považoval a priori za platnou ve smyslu zásady in favorem negotii a zvažoval varianty výkladu, který by podržel platnost předmětné smlouvy nebo jejích částí a vedl k naplnění smyslu zajišťovacího institutu, který si strany zvolily k zajištění pohledávky z úvěru. S ohledem na robustnost a detailnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva lze usuzovat, že strany měly zájem na tom, aby jejich vztahy byly upraveny pečlivě a podrobně. Ustanovení §556 o. z. odvolací soud vůbec neaplikoval. Úvahu o aplikaci §574 o. z. přitom nemusel podstupovat výslovně, z jeho rozhodnutí by však měla být patrná snaha vyčerpat výkladová pravidla natolik, aby bylo jisté, že je předmětná smlouva skutečně neplatná. V aktuální právní úpravě přitom převáží skutečná vůle a úmysl jednajících nad písemným projevem.
Zatímco absence úvah směřujících k naplnění zásady zakotvené v §574 o. z. je z rozhodnutí odvolacího soudu zjevná, prostor pro polemiku otvírají úvahy o neplatnosti předmětné smlouvy nebo některých jejích částí podle §580 o. z. Dovolací soud předesílá, že jsou bezpředmětné dovolací námitky žalobkyně potud, domnívá-li se, že odvolací soud hodnotil neplatnost smlouvy podle §580 o. z. pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se zabýval toliko neplatností předmětné smlouvy z hlediska části druhé tohoto ustanovení, tj. pro rozpor se zákonem. Přesto se hodnocení neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy jeví přinejmenším podle komentářové literatury jako možnost (viz dále). Jistou problematičnost totiž představuje otázka, nakolik může být smluvní ujednání rozporné se zákonem v případě, kdy se jedná o dispozitivní ustanovení, jak tomu je v případě §2040 a násl. o.z.
Komentářová literatura uvádí, že „nový občanský zákoník přístup k problematice rozporu právního jednání se zákonem zásadním způsobem změnil. Rozpor se zákonem již nepůsobí neplatnost právního jednání automaticky, ale pouze tehdy, pokud to vyžaduje smysl a účel zákona (§580 odst. 1 o. z.). Opuštěna byla také zásada absolutní neplatnosti. Pro zjištění, zda je právní jednání neplatné absolutně, či relativně, by měl být rozhodný právě smysl a účel porušeného zákona, a dále to, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků (relativní neplatnost; §586 o. z.), anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek (absolutní neplatnost; §588 o. z.; k tomu srov. další komentář). Právní jednání odporuje zákonu, pokud porušuje zákaz stanovený kogentní normou. Kogentní právní normy jsou takové, které nepřipouštějí autonomní novotvorbu, tedy normy, jejichž použití na právní poměry, které upravují, nemůže být vyloučeno ani omezeno projevem odchylné vůle adresátů právní normy. Právní normy mohou být kogentní relativně, v takovém případě se od nich lze odchýlit, avšak pouze v určitém rozsahu či určitým způsobem, anebo jsou kogentní absolutně, v takovém případě se od nich nelze odchýlit vůbec. Dispozitivní právní normy naopak autonomní novotvorbu umožňují, tyto normy umožňují jejich adresátům, aby projevem souhlasné vůle sami určili obsah vzájemných práv a povinností, a pro případ, že tak neučiní, upravuje tato práva a povinnosti právní norma. Z uvedeného plyne, že rozpor právního jednání s dispozitivní normou nepředstavuje její porušení. Současně je však třeba upozornit, že právní úprava obsažená v dispozitivní normě odpovídá představě zákonodárce o vhodném a spravedlivém řešení situace, na kterou norma dopadá, výrazný rozpor s dispozitivní normou proto může být signálem rozporu s dobrými mravy (srov. komentář k §1 odst. 2 o. z.)“ (srov. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654), 2. vydání, 2022, s. 1848 - 1862: J. Handlar, E. Dobrovolná).
Zákonodárce (viz znění zákona a důvodová zpráva k němu) a právní teorie dovozují z charakteru institutu zajišťovacího převodu práva a znění §2044 odst. 1 o. z., že v okamžiku prodlení dlužníka s řádným a včasným plněním (zde s úhradou úvěru) se podmíněný převod práva (zde vlastnického práva k nemovitostem) stane nepodmíněným, tedy že věřitel se při současném zániku zajištěné pohledávky stane trvalým (nepodmíněným) vlastníkem věci, která byla předmětem zajištění. Uvedené charakterizuje smysl institutu zajišťovacího převodu práva – pokud dlužník plní řádně a včas, je právo věřitele k věci použité k zajištění nepodmíněné, jakmile se ocitne v prodlení nebo jinak řádně neplní, stává se vlastnické právo věřitele nepodmíněným a tímto okamžikem dluh dlužníka zaniká a nahrazuje ho právě sjednané zajištění a možnost věřitele s předmětem zajištění plně disponovat a přímo se z něj uspokojit. K zajištění rovnováhy práv účastníků smlouvy uzavřené podle §2040 a násl. o. z. přitom nastupuje povinnost věřitele vypořádat s dlužníkem případný rozdíl mezi výtěžkem ze zpeněžení předmětu zajištění a výší zajišťovaného dluhu (§2044 odst. 2 o. z.). Takovéto uspořádání vztahů lze označit jako spravedlivé. Za spravedlivou naopak nelze označit situaci, v níž by se věřitel stal řádným (nepodmíněným) vlastníkem předmětu zajištění, avšak dluh dlužníka by nadále trval (a tedy nezanikl okamžikem změny podmíněného převodu vlastnického práva na nepodmíněný); to by vedlo ke vzniku hrubé nerovnováhy ve vztazích účastníků předmětné smlouvy.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že se účastnice v článku 4.8. smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva zjevně odchýlily od smyslu a účelu zákonné úpravy zajišťovacího převodu práva (zejména §2044 odst. 1 o. z.), jestliže si upravily zánik zajišťované pohledávky odlišně od zákona tak, že předmětná pohledávka zaniká ke dni vyplacení výtěžku ze zpeněžení předmětných nemovitostí žalované. Takové ujednání zakládá nerovnováhu v právech smluvních stran, neboť aprobuje existenci souběhu trvání dluhu žalované se vznikem (a trváním) nepodmíněného vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem. Pokud by dluh žalované z úvěrové smlouvy zanikl teprve v okamžiku zpeněžení předmětných nemovitostí, nabízí se přinejmenším otázka, zda by k němu od okamžiku vzniku nepodmíněnosti zajišťovacího převodu do okamžiku zpeněžení předmětných nemovitostí, tedy podle ujednání předmětné smlouvy v době jeho trvání, nadále přirůstaly smluvní úroky a úroky z prodlení. V případě, že dluh trvá, pak k němu ze zákona náleží (případně přirůstá) i jeho příslušenství, a vznikl by hrubý nepoměr mezi stranami, byl-li by věřitel současně nepodmíněným vlastníkem nemovitostí sloužících k zajištění. Z hlediska právní teorie – zůstal-li by dlužník nadále dlužníkem a věřitel se stal vlastníkem věci, která sloužila k zajištění, přičemž by ji nezpeněžil, pak právo vůbec nepředvídá, jaké následky by uvedená situace pro dlužníka měla. Z textu smlouvy vyplývá, že to bylo zřejmé i účastnicím, když do smlouvy vetkly ujednání o následcích pro případ, kdy žalobkyně předmětné nemovitosti nezpeněží do dvou let. V každém případě nelze ospravedlnit situaci, kdy by žalobkyně byla nepodmíněným vlastníkem předmětných nemovitostí, a dluh žalované trval.
Ze shora podaného výkladu vyplývá, že ujednání, které okamžik zániku zajištěného dluhu nespojuje se vznikem nepodmíněnosti zajišťovacího převodu práva, nelze mít za platné. Otázkou zůstává právní kvalifikace takové neplatnosti. Právní teorie vychází z toho, že úprava zajišťovacího převodu práva je dispozitivní. Dovolací soud nemíní polemizovat nad tím, zda se jedná o relativní kogentnost, kdy by neplatná byla taková smluvní ujednání, která by svým smyslem porušovala účel a principy daného zajišťovacího institutu (což se v nyní projednávaném případě stalo). Ostatně i v takovém případě by se jednalo o neplatnost podle §580 o. z., avšak pro rozpor se zákonem, tj. v intencích závěrů odvolacího soudu. V případě dispozitivnosti právní úpravy přichází v úvahu neplatnost pro rozpor s dobrými mravy rovněž podle §580 o. z., a to pro rozpor ujednání účastníků s představou zákonodárce o vhodném a spravedlivém řešení právního vztahu zachyceného normou (§2040 a násl. o. z.) i smluvně. Ačkoliv striktně vzato odvolací soud hodnotil důvod neplatnosti z hlediska právní teorie nesprávně, nic to nemění na skutečnosti, že jakýkoliv článek předmětné smlouvy obsahující ujednání, že dluh žalované zaniká teprve okamžikem vyplacení výtěžku ze zpeněžení předmětných nemovitostí, je neplatný.
Podle §2 o. z., každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Citované ustanovení sleduje dvojí účel. Předně se hlásí k trvale platné Celsově myšlence Scire leges non hoc est verba eorum tenere, sed vim ac potestatem (znát zákony neznamená držet se jejich slov, ale pochopit jejich účinnost a sílu). Právo není samoúčelné a připíná se k určité hodnotové soustavě, vyjádřené ve shodě s ústavním pořádkem právě a především zásadami práva přirozeného. Základní smysl je v pojetí, že přirozená práva člověka představují limit pro zákon, a nikoli naopak. Výklad zákona může být správný, jen jde-li o výklad vykazující ústavní konformitu a respektující obecné právní principy plynoucí z ústavního pořádku, jakož i obecné zásady soukromého práva. Zákon nelze vykládat jen z jeho slov, ale je nutno přihlížet především k jeho smyslu. Skutečného smyslu zákona třeba šetřit nejen při výkladu zákonných ustanovení (interpretaci), ale také při jejich používání (aplikaci). Tím nejobecnějším kritériem je hledisko spravedlnosti.
Dovolací soud doplňuje, že nelze přisvědčit žalované, že by byla krácena na svých právech a že by smluvní ujednání zakládala hrubý nepoměr v upravených vztazích v její neprospěch. Předmětná smlouva (čl. 4.6) zajišťuje povinnost žalobkyně vypořádat s žalovanou rozdíl mezi výtěžkem ze zpeněžení předmětných nemovitostí a výší dluhu do 30 dnů od prodeje předmětných nemovitostí zcela v intencích §2044 odst. 2 o. z. Stejně tak pokud by žalobkyně neprodala předmětné nemovitosti do dvou let, stala by se žalovaná znovu vlastníkem předmětných nemovitostí. Na uvedené ujednání obsažené v čl. 4.4 předmětné smlouvy přitom nelze pohlížet jako na neplatné jenom proto, že neupravuje následky stran trvání úvěru. Jednak lze na uvedené ujednání nahlížet jako na donucovací prostředek směřující k zajištění toho, aby žalobkyně předmětné nemovitosti skutečně v reálném termínu zpeněžila a uspokojila svoji pohledávku a vypořádala žalovanou. A za druhé lze logicky dovodit, že v případě, že předmětné nemovitosti neprodá a jejich vlastníkem se opět stane žalovaná, pak se rovněž právní vztah vyplývající ze zajištěného závazku, tj. ze smlouvy o úvěru vrátí do stavu před změnou podmíněného převodu vlastnického práva na nepodmíněný, tj. žalovaná se opět stane dlužnicí žalobkyně se všemi důsledky vyplývajícími z trvajícího prodlení.
V konečném důsledku shora uvedeného výkladu se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že ujednání obsažené v čl. 4.8 předmětné smlouvy je neplatné. Neztotožňuje se však se závěrem, že je předmětná smlouva neplatná jako celek. Krom toho, že odvolací soud nepřihlížel k robustnosti a podrobnosti celé smlouvy a zjevně neuplatnil zásadu in favorem negotii , lze rovněž přisvědčit poslední dovolací námitce, jíž mu žalobkyně vytýká, že v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1989/2008, neposuzoval smlouvu jako částečně neplatnou podle §576 o. z.
Podle §576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
Ačkoliv závěry přijaté v žalobkyní citovaném rozhodnutí odpovídají právní úpravě obsažené v §41 obč. zák., lze je uplatnit i na novou právní úpravu obsaženou v §576 o. z., neboť tato svým smyslem odpovídá staré právní úpravě. Dovolací soud zde uvedl, že „již v rozsudku ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněném pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Přitom nelze ztratit ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou (je bezvýznamné, že se právní úkon týká věci, kterou lze oddělit) – srov. R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon. V rozsudku ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, Vrchní soud v Praze dovodil mimo jiné právní závěr, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci, totiž závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je nutno posuzovat ve smyslu §41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost kteréhokoliv jiného právního úkonu. Vždy je však třeba zkoumat, zda je rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). K uvedenému závěru se Vrchní soud v Praze přihlásil také v rozsudku ze dne 21. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. K tomuto závěru se přiklání i v projednávané věci.“ Jediná novota při účinnosti aktuální právní úpravy spočívá ve shora vyložené změně výkladu právních jednání, který nově spočívá zejména ve vyložení skutečného úmyslu jednajících a přihlédnutí k němu i v případě, že mu neodpovídá jeho písemné zachycení (viz výše).
Z napadeného rozhodnutí sice vyplývá, že odvolací soud posuzoval (ne)platnost předmětné smlouvy z hlediska vnitřní rozpornosti několika ujednání, která se nachází v její části 4 (zejména čl. 4.4 a 4.8), zcela však přitom přehlédl rozsah a podrobnost celé smlouvy a nezvažoval, zda jsou inkriminovaná ujednání oddělitelná od smlouvy jako celku, resp. zda je případně nemůže nahradit platná právní úprava (jak ostatně účastnice předvídají v čl. 7.4 a 7.8 smlouvy). Protože smlouvu nevykládal v souladu s aktuálními zásadami výkladu právních jednání a nezohlednil zjevnou snahu účastnic o řádné vypořádání vzájemných vztahů v rámci zajištění závazku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru, je jeho závěr o neplatnosti smlouvy jako celku předčasný. Odvolací soud pochybil, jestliže se výslovně nezabýval částečnou neplatností podle §576 o. z.; předběžně pak lze mít za to, že většina ujednání smlouvy z hlediska platnosti obstojí a zůstává zodpovědět, zda ta, která jsou neplatná, činí neplatným zbytek smlouvy. Uvedené však bude moci aprobovat odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci teprve poté, co provede řádný výklad předmětné smlouvy podle §556 a násl. o. z.
Protože závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze shora uvedených důvodů neobstojí, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí ve věci odvolací soud provede podrobný rozbor předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva v souladu s výkladovými pravidly podle §556 až 558 o. z. se zaměřením na zjištění skutečného úmyslu jejích účastníků a následně posoudí platnost (§580 o. z.) smlouvy jako celku i jejích jednotlivých ujednání s přihlédnutím k zásadám zakotveným v §574 a §576 o. z. Jako vodítko použije východiska pro výklad podaná v tomto rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu