ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1457.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1457/2022-748
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně GUMOTEX, akciová společnost , se sídlem v Břeclavi, Mládežnická 3062/3A, identifikační číslo osoby 163 55 407, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. 1007/14, proti žalované TP Holding, a. s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Křemencova 182/15, identifikační číslo osoby 266 94 336 (právní nástupkyně dříve žalované Chateau d’Austerlitz, spol. s. r. o., se sídlem v Praze 5, Slivenci, K Austisu 680, identifikační číslo osoby 447 96 587), zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o zaplacení 5.506.050,- Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 107/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 162/2020-710, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 37.075, - Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ondřeje Vodáka, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 26 Cm 107/2009-671, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 5.506.050,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 8. 5. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 9. 2014, č. j. 26 Cm 107/2009-270, Vrchní soud v Praze usnesením ze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 1 Cmo 206/2014-329, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 162/2020-710, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 5.506.050,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Žalovaná do řízení vstoupila jako právní nástupce dříve žalované Chateau d’Austerlitz, spol. s. r. o., se sídlem v Praze 5, Slivenci, K Austisu 680, identifikační číslo osoby 447 96 587, na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 26 Cm 107/2009-734. Původně byla žalována společnost TP CENTRAL a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 609/27, identifikační číslo osoby 273 77 962, jejímž procesním nástupcem se podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 26 Cm 107/2009-100, stala společnost Chateau d’Austerlitz, spol. s. r. o.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání zejména „z důvodu zjevně protiústavního postupu odvolacího soudu“ , kterým „porušil její právo na spravedlivý proces“ , neboť napadené rozhodnutí je „v příkrém rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty, principem předvídatelnosti soudního rozhodování a zásadou zákazu překvapivého rozhodnutí“ . S odkazy na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16-1) i Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a nepředvídatelné. Odvolací soud totiž dospěl na základě důkazů, které provedl a vyhodnotil soud prvního stupně, k odlišným skutkovým závěrům, na jejichž základě věc právně posoudil jinak než soud prvního stupně, aniž jí umožnil, aby se k jeho názorům vyjádřila. Dovolatelka s připomenutím rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012, a ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2196/2009, zpochybňuje zejména důkazní hodnotu listiny - dopisu Komerční banky, a. s. z 3. 12. 2008 a vytýká odvolacímu soudu, že skutkové zjištění, které z něj učinil, a k němuž neměla možnost náležitě se vyjádřit, je v rozporu s §122, §132, §211 a §231 občanského soudního řádu. Za nepodložené a nedostatečně zdůvodněné ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 289/06, označuje závěry, které odvolací soud učinil ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Miluše Urbanové a z ujednání smlouvy o prodeji části podniku a jejího dodatku č. 1, že si strany smluvně ujednaly, že pro vymezení rozsahu práv a povinností, které se převádějí na žalobkyni v postavení kupující (a tedy pro určení výše kupní ceny), je rozhodující stav vycházející z mimořádné inventury provedené v období od 1. 9. do 23. 9. 2008, zachycený v protokolu o předání části podniku z 23. 9. 2008. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že úmyslem smluvních stran nebylo modifikovat zákonný nárok na slevu z kupní ceny odchylně od §486 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jako „obch. zák.“), a v této souvislosti viní odvolací soud, že se při zjišťování, jaká byla vůle stran smlouvy o prodeji části podniku odchýlil od závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/1997, příp. od rozsudků ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2730/2007. Prosazuje, že její vědomost (resp. nevědomost) o existenci rámcové smlouvy o podnikání na finančním trhu měla být podle smluvních ujednání posuzována k okamžiku účinnosti smlouvy o převodu části podniku, tj. podle čl. 17 odst. 17.2 smlouvy k 1. 9. 2008, nikoliv k okamžiku fyzického předání části podniku po provedené inventuře k 23. 9. 2008. Nesouhlasí ani s tím, že se dozvěděla o existenci rámcové smlouvy z e-mailu P. P. z 5. 9. 2008 nebo z e-mailu J. R. z 15. 9. 2008 nebo přímo z dílčího zápisu o předání z 23. 9. 2008. Zdůrazňuje přitom, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, lze přípustnost dovolání vymezit nejen odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu a že „s ohledem na protiústavnost postupu odvolacího soudu“ lze mít za to, že ve vztahu k její dovolací argumentaci byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16).
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně z důvodu zjevné bezdůvodnosti odmítl, případně zamítl. Nesouhlasí s názorem, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a nepředvídatelné, a že odvolací soud porušil ústavní práva žalobkyně, která v dovolání ve skutečnosti neformuluje žádné právní otázky, významné z hlediska naplnění některého z kritérií přípustnosti dovolání, nýbrž pouze zpochybňuje skutková zjištění o obsahu smlouvy o prodeji části podniku.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně v něm nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu a všechny své dovolací námitky směřuje proti správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, případně že odvolacímu soudu vytýká vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z něhož odvolací soud vycházel a zkoumá přípustnost dovolání zásadně na základě konfrontace namítaného nesprávného posouzení věci s kritérii přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Námitky směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu nepředstavují způsobilý dovolací důvod a vadami řízení se odvolací soud zabývá teprve v případě, shledá-li dovolání přípustné pro namítané pochybení při právním posouzení věci, jímž bylo naplněno jedno nebo více kritérií přípustnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně dovolání staví především na námitce, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, přičemž přípustnost dovolání vymezuje prostřednictvím odkazů na judikaturu, v níž se Ústavní soud i Nejvyšší soud vyjadřují k otázce překvapivosti a nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a k náležitostem odůvodnění soudních rozhodnutí. Lze sice přisvědčit názoru, že přípustnost dovolání je možné vymezit nejen odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu (je-li tato dostatečně přiléhavá na právní otázku předkládanou k dovolacímu přezkumu), uvedené však neznamená, že odkazy na judikaturu Ústavního soudu může dovolatel podpořit jakoukoliv dovolací námitku a zajistit tím projednání svého dovolání. Odkazy na judikaturu Ústavního soudu nezaloží přípustnost dovolání, jsou-li spojovány pouze s namítanými vadami řízení, nikoli se zpochybněním řešení otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Žalobkyně se mýlí, dovozuje-li, že uplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odkazem na nálezy ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 289/06, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, v nichž se Ústavní soud vyjadřoval k náležitostem odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu k překvapivosti rozhodnutí, tedy k vadám řízení, nikoliv k vadám právního posouzení věci. Ze stejného důvodu jsou bez významu odkazy dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007. ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012, a ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2196/2009.
Námitky dovolatelky neobstojí ani z hlediska prosazovaného názoru, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, mimo jiné přijal a odůvodnil závěr, že přípustnost dovolání může zakládat „ [R]elevantní otázka procesního práva týkající se například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání … Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“ . Právě o takový případ jde v nyní posuzované věci, kdy námitkami, jimiž kritizuje postup při zjišťování skutkového stavu a kvalitu odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobkyně brojí proti skutkovým závěrům, které odvolací soud učinil odlišně od soudu prvního stupně poté, co (v souladu s §213 o. s. ř.) zopakoval celou řadu listinných důkazů.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání jsou výhrady dovolatelky vůči hodnocení důkazů - dopisu Komerční banky, a. s. z 3. 12. 2008, znaleckého posudku znalkyně Ing. Miluše Urbanové, e-mailové korespondence P. P. z 5. 9. 2008 a J. R. z 15. 9. 2008, smlouvy o prodeji části podniku a dílčího zápisu o předání z 23. 9. 2008 z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Tvrdí-li žalobkyně, že nebyla prokázána její vědomost o existenci rámcové smlouvy o podnikání na finančním trhu, případně na jejím základě učiněných obchodů, a že ve slevě z kupní ceny sjednané v rámci mimořádné inventury, která proběhla od 1. 9. do 23. 9. 2008, nebyla rámcová smlouva zohledněna, resp. že dohodnutá kupní cena reflektovala stav části podniku v jiném rozsahu a k jinému datu, než jaké dovodil odvolací soud a namítá-li, že nebylo úmyslem smluvních stran modifikovat zákonný nárok na slevu z kupní ceny odchylně od §486 odst. 3 obch. zák., nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale nabízí k posouzení vlastní verzi skutku. Skutkový charakter mají rovněž dovolací námitky týkající se obsahu listin a výkladu projevů vůle smluvních stran (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Jak již bylo výše zmíněno, uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu než z jakého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak dovolatelka domáhá přezkumu právních závěrů odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Bez vztahu k nyní projednávané věci jsou pak odkazy žalobkyně na rozsudky ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/1997, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2730/2007, v nichž se Nejvyšší soud zabýval výkladem právního úkonu - okamžitého zrušení pracovního poměru podle §240 odst. 3 tehdy platného zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, tedy skutkově i právně zcela odlišnou věcí.
Jako obiter dictum dovolací soud doplňuje, že z toho, že žalobkyně v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud v nyní posuzované věci zopakoval důkazy postupem podle §213 o. s. ř. a své skutkové i právní závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil; nejde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu