ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.160.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 160/2022-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. B. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Vavruškou, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova 696/3, proti žalovaným 1) D. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Šmídkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, a 2) L. K. , bytem XY, o určení vlastnictví nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 359/2017, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2021, č. j. 35 Co 123/2019-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jana Vavrušky, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28. 12. 2018, č. j. 53 C 359/2017-73, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal 1/ určení vlastnictví pozemků parc. č. XY, XY se stavbou garáže, parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, zapsaných na listech vlastnictví XY a XY pro katastrální území a obec XY, okres XY (dále jen „nemovité věci“, popř. „nemovité věci bez stavby garáže“), eventuálně – bude-li primární petit žaloby zamítnut – uložení povinnosti Z. K. a žalovaným zaplatit „peněžní náhradu odpovídající obvyklé ceně určené znaleckým posudkem za spoluvlastnický podíl ve výši ½“ nemovitých věcí bez stavby garáže, 2/ uložení povinnosti žalovanému 2) zaplatit peněžní náhradu za stavbu garáže na pozemku parc. č. XY „ve výši určené znaleckým posudkem“ , a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.
Rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 35 Co 123/2019-116, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o určení vlastnictví podílu ve výši ¾ nemovitých věcí bez stavby garáže vůči žalovaným vyhověl, a ve zbytku je potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů. Po právní stránce uzavřel, že vůči žalovanému 1) odvolal žalobce dar důvodně (§2072 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále „o. z.“), účinky odstoupení od darovací smlouvy nastaly 23. 11. 2015 a tímto dnem se obnovilo vlastnické právo žalobce k podílu ve výši ¼ nemovitých věcí bez stavby garáže. Protože v době uzavření darovací smlouvy 2. 12. 2015 již žalovaný 1) nebyl spoluvlastníkem, nestal se žalovaný 2) vlastníkem podílu ve výši ¼ nemovitých věcí bez stavby garáže.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 33 Cdo 3017/2020-142, rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jímž ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě o určení vlastnictví podílu ve výši ¾ nemovitých věcí bez stavby garáže vůči žalovaným vyhověl, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud – v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soud – poměřoval vrácení daru poskytnutého smlouvou z 26. 3. 2003 ustanovením §2072 o. z., tj. podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá.
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 8. 2021, č. j. 35 Co 123/2019-165, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobce určuje vlastníkem „podílu o velikosti ¾ na nemovitých věcech, pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, XY, bydlení, vše v katastrálním území XY“ ; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy všech stupňů. Se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu odvolací soud uzavřel, že žalovaný 1) tím, že nepřiměřeně fyzicky trestal svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), což vyvrcholilo 26. 8. 2015 fyzickým útokem spojeným s ublížením na zdraví, se žalobce oprávněně domáhá vrácení daru, neboť jednání žalovaného 1) lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů „vůči členu rodiny … dárce“ (§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Protože v době uzavření darovací smlouvy 2. 12. 2015 již žalovaný 1) nebyl spoluvlastníkem, nestal se žalovaný 2) vlastníkem podílu ve výši ¼ nemovitých věcí bez stavby garáže.
V dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný 1) nevznesl žádné výhrady proti skutkovému stavu, z něhož odvolací soud vycházel; fyzické napadení syna AAAAA kvalifikoval jako „nešťastnou událost“ , jež byla „bez pochyby jednáním, které naplňuje skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti“ . Protože však šlo o ojedinělý incident, jemuž předcházely neustálé výchovné problémy a návštěvy pedagogicko-psychologické poradny, měl podle dovolatele odvolací soud hodnotit jeho jednání z hlediska dobrých mravů mnohem mírněji. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spořívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není dovolací soud vázán rozsahem dovolacích návrhů v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen.
Poté, co zopakoval dokazování obsahem spisů Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 83/2016 a sp. zn. 0 P 413/2018, vyšel odvolací soud z toho, že smlouvou z 26. 3. 2003 žalobce daroval Z. K. a žalovanému 1) každému podíl ve výši ¼ nemovitých věcí bez stavby garáže. Listinou z 12. 11. 2015 vyzval obdarované k vrácení daru – mimo jiné – proto, že 26. 8. 2015 „hrubým násilím na synovi“ porušili vzájemné soužití v domě. Z. K. a žalovaný 1) smlouvou z 2. 12. 2015 darovali své podíly nemovitých věcí žalovanému 2). Dne 26. 8. 2015 kolem 20.00 hodin žalovaný 1) napadl syna AAAAA, narozeného XY, tak, že ho povalil na postel, několikrát ho udeřil otevřenou dlaní do hlavy, přitom nezletilý ležel na pravém boku a žalovaný 1) ho kolenem tlačil do levého boku, čímž mu způsobil zlomeninu malíčku pravé ruky s mírným posunem kostních úlomků. Léčení si vyžádalo dobu od 27. 8. do 17. 9. 2015, omezen v obvyklém způsobu života byl nezletilý po dobu čtyř týdnů. Trestní stíhání žalovaného 1) pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, Okresní soud v Liberci usnesením z 15. 12. 2016, č. j. 2 T 83/2016-112, podmíněně zastavil. Nešlo o ojedinělou facku či pohlavek v impulzivní reakci na chování nezletilého, při níž mohlo dojít „nešťastně“ ke zranění, nýbrž o „útok poměrně vysoké síly, který pokračoval dále i v době, kdy nezletilý byl zakleknut na posteli, neměl možnost úniku a nezbývalo mu, než se bránit jen nastavováním rukou“ . Takový útok – argumentuje odvolací soud – není z hlediska dobrých mravů omluvitelný ani vypjatou situací „s případnou provokací ze strany dítěte, ani nezvládnutými výchovnými problémy třeba i za přispění intervencí ze strany babičky“ . Byť nebylo prokázáno, že se žalovaný 1) vůči svému synovi dopouštěl domácího násilí, i před popsaným incidentem nezletilého ojediněle nepřiměřeně fyzicky trestal, ačkoli si musel být vědom, že takové jednání může objektivně představovat hrubé porušení dobrých mravů, neboť AAAAA (vnuk žalobcovy manželky) „je nejen k žalobci osobou blízkou, nýbrž i členem jeho rodiny.“ Usnesením z 23. 9. 2015, č. j. 9 Nc 50077/2015-17, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci z 3. 11. 2015, č. j. 35 Co 372/2015-27, Okresní soud v Liberci nařídil předběžné opatření, jímž svěřil nezletilého AAAAA do péče Z. B., manželky žalobce. Rozsudkem ze 7. 9. 2017, č. j. 9 Nc 50077/2015-208, který nabyl 13. 10. 2017 právní moci, Okresní soud v Liberci svěřil nezletilého, který vyrůstal v rodině žalobce, do péče Z. B..
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (nelze ji „objektivizovat“ ).
Odborná literatura i soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru, k jehož platnosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96 a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, popř. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013). Jen tak – při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák. – nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví s právními účinky ex nunc (okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti §630 obč. zák., opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 98/2006, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5055/2015, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, nebo ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu nevzbuzuje z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného chování účastníků právního vztahu objektivizovaně (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soudy vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušování dlouhodobé či soustavné (tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že fyzické napadení nezletilého AAAAA dne 26. 8. 2015 lze s ohledem na míru intenzity a jeho důsledky kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů (§630 obč. zák.), a to i s přihlédnutím k tomu, co předcházelo, a k událostem následným. Takový právní závěr není nepřiměřený a je souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz výše).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný 1) dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 8. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu