ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1670.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1670/2022-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně CASPER UNION s. r. o. , se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova 510/3 (identifikační číslo 248 30 801), zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovaným 1) P. R. , bytem XY, a 2) M. R. , bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Radkou Rutar, Ph.D., advokátkou se sídlem v Křenicích, V Pálce 117, o 98.334,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 112 C 8/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, č. j. 28 Co 150/2018-448, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 112 C 8/2015-407, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení 98.334,44 Kč s 24,18% úroky a 7,75% úroky z prodlení od 26. 8. 2015, a žalobkyni uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 133.529,96 Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 28 Co 150/2018-448, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni 47.912,42 Kč s 24,18% úroky a 7,75% úroky z prodlení ročně od 26. 8. 2015 do zaplacení, ve zbývající části je potvrdil a rozhodl o nákladech řízení (žalovaným uložil zaplatit žalobkyni 21.451,30 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a pokud jde o náklady odvolacího řízení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu). Odvolací soud – po té, co dovodil, že žalovaní nejednali v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež byla pro uzavření smlouvy rozhodující (§49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“) – posoudil smlouvu o „Rychlé půjčce“ jako smlouvu o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“). Pro právní kvalifikaci dané smlouvy není rozhodné její označení ani to, na které ustanovení zákona odkazuje, nýbrž její jednoznačně slovně vyjádřený obsah, který podle skutkových zjištění není v rozporu s vůlí žalovaných projevenou v návrhu na uzavření smlouvy z 22. 2. 2010, jímž žádali o úvěr buď ve výši 129.000 Kč nebo v minimální výši 5.000 Kč (§35 odst. 2 obč. zák.). Smlouva o úvěru, jejímiž součástmi jsou Obchodní podmínky pro osobní úvěry a Všeobecné obchodní podmínky Raiffeisenbank a. s. – pokračuje dále odvolací soud –, obsahuje všechny náležitosti stanovené v §4 odst. 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Námitku neplatnosti ujednání smluvních úroků z jistiny úvěru ve výši 24,18% ročně odvolací soud neshledal důvodnou, neboť s ohledem na výši úvěru a sjednanou dobu splácení není splněn předpoklad rozporu s dobrými mravy (§502 odst. 1 obch. zák., §39 obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl pohledávku žalobkyně za promlčenou v plném rozsahu, odvolací soud uzavřel, že právo žalobou uplatněné je promlčeno jen co do částky 47.912,42 Kč s úroky a úroky z prodlení od 26. 8. 2015 (§391 odst. 1, §392, §397 obch. zák.).
Dovolání, jímž žalovaní napadli rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Poté, co zopakoval a doplnil dokazování listinami (ofertou a akceptací smlouvy včetně všeobecných obchodních podmínek a obchodních podmínek pro osobní úvěry, potvrzením o čerpání úvěru, smlouvou o postoupení pohledávky a jejími přílohami, výpisem z úvěrového účtu, přehledem odchozích a příchozích plateb soudního exekutora a přehledem databáze ARAD České národní banky), vyšel odvolací soud z toho, že na základě žádosti žalovaných vtělené do návrhu na uzavření smlouvy z 22. 2. 2010 uzavřela Raiffeisenbank a. s. (věřitelka) s žalovanými (dlužníky) 11. 3. 2010 smlouvu o „Rychlé půjčce“ č. 1085040, jíž se zavázala poskytnout žalovaným úvěr. Smluvní strany se dohodly na jistině úvěru ve výši 129.000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 1.290 Kč a na tom, že dlužníci vrátí peněžní prostředky v pravidelných šestašedesáti měsíčních splátkách po 3.770 Kč (zahrnujících splátku jistiny, úroků, poplatek za správu úvěru a pojištění) splatných k 9. dni měsíce počínaje 9. 4. 2010. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 24,18%. Součástmi smlouvy, s nimiž se žalovaní seznámili (což stvrdili svými podpisy), byly Obchodní podmínky pro osobní úvěry a Všeobecné obchodní podmínky Raiffeisenbank a. s. včetně informací o finančních službách uzavíraných na dálku. Věřitelka převedla částku čerpaného úvěru 11. 3. 2010 na účet uvedený ve smlouvě. Jelikož žalovaní sjednané splátky neplatili řádně a včas, oznámila jim věřitelka dopisem ze 4. 5. 2011, že dosud vyčerpané částky úvěru prohlašuje za okamžitě splatné (čl. 15 odst. 2 Obchodních podmínek pro osobní úvěry Raiffeisenbank a. s.) a 25. 5. 2011 postoupila pohledávku (jistinu, smluvní úroky a úroky z prodlení a poplatky po splatnosti) společnosti CCRB a. s., která zanikla v důsledku fúze sloučením se žalobkyní.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno, tj. jakou vůli podle jazykového vyjádření projevili, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudky ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 32 Cdo 666/98, ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, a usnesení ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3050/2008, a ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5364/2014). Tvrdí-li dovolatelé, že jejich vůlí bylo uzavřít smlouvu o půjčce a že nebyli informování o tom, že „sjednaná adhézní smlouva je absolutním obchodem“ , nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale nabízí k posouzení vlastní verzi skutku. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak žalovaní domáhají přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudcích ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3356/2009, a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1566/2006, na které dovolatelé odkazují, se na projednávanou věc nevztahují. Smlouva o úvěru zakládá obchodní závazkový vztah (§261 odst. 3 písm. d/ obch. zák.), u něhož volba práva ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. je pojmově vyloučena.
Otázka hmotného práva – zda platí promlčecí doby podle obchodního zákoníku, je-li stranou obchodního závazkového vztahu (smlouvy o úvěru) spotřebitel – byla vyřešena rozsudkem ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 135/2012, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu §262 odst. 4, části první věty za středníkem, obch. zák.
Vytýkají-li žalovaní neprovedení dokazování „výslechem smluvních stran, resp. osob, které se na sjednání smlouvy podílely“ , nenapadají žádný právní závěr vyplývající z procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno; jde o námitku vady řízení, k níž dovolací soud – pokud by jí bylo řízení skutečně postiženo – přihlíží jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Protože tento předpoklad splněn nebyl, námitkou se dovolací soud nezabýval.
Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i meritorní výrok, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. V tomto rozsahu je však dovolání subjektivně nepřípustné (srov. §218 písm. b/, §243c odst. 3, větu první, o. s. ř.). Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Potvrdil-li odvolací soud rozsudek, jímž – ve vymezeném rozsahu – soud prvního stupně žalobu zamítl, nezpůsobil tím dovolatelům žádnou újmu; naopak, v tomto rozsahu byli úspěšní.
Proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání – objektivně – přípustné (§236 odst. 1, §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu