ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1678.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1678/2022-604
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. T., bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Praha 4, Bartákova 1107/40, proti žalovanému M. V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o zaplacení 271 957,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 132/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 11. 2021, č. j. 27 Co 206/2021-577, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2021, č. j. 27 Co 206/2021-577, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 5. 2021, č. j. 7 C 132/2018-483, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 271 957,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 1. 8. 2018 do zaplacení proti vydání kotle výrobce XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž se domáhá jeho zrušení z důvodu, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §1727 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.), když nesprávně posoudil závislost účastníky uzavřených smluv o dílo. Kdyby došel ke správnému závěru, že účastníky uzavřené smlouvy o dílo jsou vzájemně závislé, pak by zánik jakékoliv z nich odstoupením od smlouvy znamenal zánik obou. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesplnil poučovací povinnost dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., §213 odst. 2 o. s. ř. a §213b odst. 1 a 2 o. s. ř. k doplnění tvrzení a doložení důkazů ohledně uzavření jediné smlouvy o dílo, případně k tomu, že jde o smlouvy vzájemně závislé, a k tomu, od jaké smlouvy odstoupil, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud rovněž nepoučil žalobce o nutnosti doplnit tvrzení a doložit důkazy k tomu, že vytýkané problémy s kotlem mají povahu v samotném zařízení kotle a že „neunáší břemeno důkazní“ ohledně vyvrácení tvrzení žalovaného, že zásadní vliv na provozní poruchy předmětného kotle mělo neprovádění řádné údržby. Žalobce v dovolání požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platné úpravy občanského soudního řádu jde o podmínku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.). Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
V projednávané věci odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, který byl založen na dvou závěrech: 1) z odstoupení žalobce od smluv nebylo zřejmé, kterých uzavřených smluv se týkají, a 2) pro odstoupení nebyly naplněny zákonné předpoklady.
Jelikož podaným dovoláním nebyl zpochybněn závěr ohledně nenaplnění zákonných předpokladů pro odstoupení, stalo se nadbytečným zabývat se správností závěru, na němž je rozsudek odvolacího soudu souběžně založen (tj. že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §1727 o. z., jestliže účastníky uzavřené smlouvy o dílo neposoudil jako smlouvy vzájemně závislé, z čehož dovozuje, že zánik jedné ze smluv by znamenal zánik obou a bylo by tudíž irelevantní, vůči jaké smlouvě žalobcovo odstoupení od smlouvy směřovalo). I kdyby totiž odvolací soud v tomto směru pochybil, nebylo by možné dosáhnout zrušení (či změny) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Polemika dovolatele s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
Námitkami, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když nedostál své poučovací povinnosti dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., §213 odst. 2 o. s. ř. a §213b odst. 1 a 2 o. s. ř., resp. nepoučil žalobce o tom, že by měl doplnit svá tvrzení a doložit důkazy ohledně toho, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo jedinou, případně že se jedná o smlouvy vzájemně závislé, a ohledně toho, od jaké smlouvy žalobce odstoupil a k žalobcem vytýkanému problému s kotlem, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). O návrhu žalobce na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k výsledku řízení již samostatně nerozhodoval.
Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také v rozsahu nákladového výroku napadeného rozhodnutí, ve vztahu k němu však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu