ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1734.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1734/2022-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. V. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalovanému Z. Z. , bytem v XY, zastoupenému JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodu, Horní 2002, o 24 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 152/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 3. 2022, č. j. 15 Co 352/2021-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 24 000 Kč s příslušenstvím z titulu slevy z kupní ceny automobilu, který od žalovaného koupil 10. 12. 2019.
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10.2021, č. j. 1 C 152/2020-184, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 24 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně od 28. 2. 2020 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení ve výši 7 868,50 Kč k rukám jeho zástupce. Dále mu uložil zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Pelhřimově 40 % nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 15 Co 352/2021-242, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10. 12. 2019 kupní smlouvu, podle které žalobce od žalovaného koupil osobní automobil tovární značky XY, za kupní cenu 108 000 Kč; vozidlo bylo prodáváno prostřednictvím autobazaru AUTOTRADE, s.r.o. Při technické kontrole vozidla dne 21. 12. 2019 byly zjištěny vady, které byly posouzeny dílem jako lehké, dílem jako vážné a nebezpečné. Všechny vady žalobce žalovanému vytkl dopisem z 25. 2. 2020 a současně uplatnil slevu z kupní ceny ve výši 40 000 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, že žalovaný při uzavření smlouvy - byť je v ní označen i identifikačním číslem - nevystupoval v postavení podnikatele; v oboru prodeje ojetých automobilů nepodniká. Nepřisvědčil proto soudu prvního stupně, že věc je na místě posoudit podle §2158 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“); dále dovodil, že žalobce neoznámil žalovanému zjištěné vady bez zbytečného odkladu a uplatní se tudíž ustanovení §2112 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že „napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena“. Především prosazuje, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, jestliže dovodil, že žalovaný v posuzovaném právním vztahu nevystupoval jako podnikatel a že tudíž kupní smlouva nemá charakter spotřebitelské smlouvy (a nepřipadá v úvahu použití §2158 a násl o. z.). Nesouhlasí se závěrem, že postavení podnikatele mají fyzické osoby pouze v těch vztazích, které se týkají jejich samostatné výdělečné činnosti vykonávané se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku a že proto i při úvahách, zda lze na vztah mezi stranami konkrétní kupní smlouvy aplikovat ustanovení o prodeji zboží v obchodě, je nutno vážit, zda prodávající uskutečnil prodej v rámci své podnikatelské činnosti; řečeno jinak, sama skutečnost, že prodávající je podnikatelem, ještě neznamená, že se na vztah vztahuje spotřebitelská koupě. Označení žalovaného ve smlouvě identifikačním číslem odvolací soud (na rozdíl od dovolatele) nepovažoval za skutečnost, která by mohla vést k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena v rámci prodeje zboží v obchodě. V souvislosti s uvedeným závěrem dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že provedl důkaz (výpisem z živnostenského rejstříku), který nebyl účastníky navržen a který si opatřil sám; tím podle závěrů dovozených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1881/2011 zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel připomíná, že rovněž z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3681/18, se podává, že soud nemá povinnost provést ve sporném řízení důkazy stranami nenavržené, má jen takovou možnost, a to jen v případech, kdy jsou nenavržené důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci a vyplývají-li z obsahu spisu. V posuzovaném případě odvolací soud nezdůvodnil, proč překročil důkazní návrhy stran, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Dovolatel oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalovaný uzavřel posuzovanou kupní smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti a uvádí důvody, které ho k takové úvaze vedly. Srozuměn není ani se závěrem, který odvolací soud přijal jen obiter dictum, že i kdyby mezi účastníky šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, nemohl by být žalobce úspěšný, nevytkl-li žalovanému vady bez zbytečného odkladu. Je přesvědčen, že při koupi zboží v obchodě je kupující oprávněn uplatnit právo z odpovědnosti za vady v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí zboží (§2156 o. z.) a režim obecné úpravy kupní smlouvy (§1919 a násl. o. z.) se neuplatní. Právní otázku, zda existuje časové omezení pro uplatnění práva z vady, která se vyskytne u zboží v záruční době, popř. jaké je jeho časové omezení, považuje za dosud dovolacím soudem neřešenou.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nepřipadá v úvahu použití §2158 a násl. o. z., neboť kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli 10. 12. 2019, nemá charakter spotřebitelské smlouvy, činí tak ale za užití argumentace založené výlučně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalovaný dováží ze zahraničí ojetá vozidla ve větším rozsahu (obchoduje s nimi) a ve smluvním vztahu vystupoval jako podnikatel při své podnikatelské činnosti, neboť v písemné kupní smlouvě uvedl i svoje identifikační číslo. Přehlíží přitom, že odvolací soud zpochybněný skutkový závěr učinil nejen z listinného důkazu (kupní smlouvy), ale vycházel rovněž ze zjištění, že posuzovaný vztah se netýkal samostatné výdělečné činnosti žalovaného vykonávané se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, neboť ze živnostenského listu žalovaného se podává, že v době prodeje nebylo předmětem jeho podnikání obchodování s ojetými vozidly (měl jediný předmět podnikání, a to výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obor činnosti velkoobchod a maloobchod), což podporuje skutečnost, že automobil prodával prostřednictvím autobazaru. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud své skutkové závěry přesvědčivě a logicky zdůvodnil a nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Stejně jako odvolací soud, ani dovolací soud neshledal přiléhavým odkaz dovolatele na rozsudek ze dne 12. 9. 2010, sp. zn. 23 Odo 1129/2008, v němž se Nejvyšší soud zabýval výkladem §261 odst. 1 zákona č. 513/1963 Sb., obchodního zákoníku. Výtka, že odvolací soud nesprávně vycházel z důkazu, který žádný z účastníků nenavrhl (konkrétně z výpisu z živnostenského rejstříku), kterou dovolatel spojil s nesouhlasem s výše uvedenými skutkovými závěry odvolacího soudu, předně nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., a nadto je nedůvodná. V rozhodnutí, jímž dovolatel v tomto směru podpořil svou dovolací argumentaci, naopak Ústavní soud výslovně připouští, že soudy mají možnost (nikoli povinnost) provést ve sporném řízení důkazy stranami nenavržené v případech, kdy tyto jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu věci a vyplývají-li z obsahu spisu. To ostatně vyplývá z občanského soudního řádu, konkrétně z jeho §120, z něhož se podává, že ani ve sporném řízení úprava neopouští zásadu materiální pravdy (spíše materiálního řízení) jako protipól formální pravdy. Důkaz výpisem z živnostenského listu žalovaného byl potřebný pro zjištění skutkového stavu věci, konkrétně pro zjištění, jaké postavení měl žalovaný v právním vztahu v době uskutečnění prodeje vozidla.
Obstojí-li právní závěr odvolacího soudu, že posuzovaná smlouva nemá charakter spotřebitelské smlouvy, resp. že mezi účastníky nešlo o právní vztah ze spotřebitelské smlouvy, nelze než uzavřít, že dovolání žalobce není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a nebylo na místě zabývat se dalšími v něm uplatněnými námitkami.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu