ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1952.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1952/2022-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Lillamia s.r.o., se sídlem Praha 8, Česákova 430/2, identifikační číslo osoby 02216850, proti žalované build&build s.r.o. , se sídlem Praha 10, Chudenická 1059/30, identifikační číslo osoby 06097529, zastoupené Mgr. Štěpánem Horkým, advokátem se sídlem Praha 1, Celetná 557/10, o zaplacení 285 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 139/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, č. j. 20 Co 90/2022-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 16 C 139/2021-104, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 285 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 285 000 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 20 Co 90/2022-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jímž se domáhá jeho zrušení z důvodu, že soud prvního stupně nesprávně posoudil obsah jejího podání ze dne 14. 11. 2021 a nepředložil je odvolacímu soudu, přestože podle obsahu zjevně šlo o odvolání. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nezhojil procesní pochybení soudu prvního stupně při plnění jeho zákonné poučovací povinnosti, které vedlo k jejímu neúspěchu ve věci. V důsledku vytčených pochybení se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Současně vyjadřuje názor, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jestliže opomněl vypořádat se s její námitkou uvedenou v odvolání, čímž porušil její právo na soudní ochranu zaručované Listinou základních práv a svobod.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Výtkou, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který nesprávně posoudil obsah jejího podání ze dne 14. 11. 2021, jestliže nedovodil, že šlo o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2021, č. j. 16 C 139/2021, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale namítá, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1927/2001 (správně ze dne 21. 8. 2001), podle něhož „ je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se dovolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení “, je nepřiléhavý již jen z důvodu, že žalovaná v podání ze dne 14. 11. 2021, které sama s poukazem na §98 o. s. ř. označila jako „procesní obrana žalované“, neuvedla, že by se mělo jednat o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2021, č. j. 16 C 139/2021, a z jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) úmysl žalované odvolat se (dosáhnout změny) proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2021, č. j. 16 C 139/2021, neplyne (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 750/2002, ve kterém Nejvyšší soud vyložil, že každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný soulad).
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že se odvolací soud při řešení otázky týkající se důsledků plynoucích z procesního pochybení soudu prvního stupně při plnění jeho poučovací povinnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jejímž prostřednictvím dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nezhojil nesprávný postup soudu prvního stupně, který primárně vedl k procesnímu neúspěchu žalované ve věci. Obecně platí, že poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v ustanovení §5 o. s. ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiná poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Z obsahu spisu přitom vyplývá, že soud prvního stupně při jednání dne 16. 12. 2021 žalovanou vyzval, aby konkretizovala a doložila zápočet svých pohledávek vůči žalobkyni. Na tuto výzvu žalovaná reagovala podáním ze dne 25. 1. 2022, v němž provedla výčet částek, o nichž tvrdí, že jde o dluhy žalobkyně, a k tomu připojila listiny, z nichž má vyplývat existence dluhů a provedený zápočet. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a odvolací soud poté, co doplnil dokazování, dovodily, že pohledávky, jejichž započtení se žalovaná dovolávala, jsou k započtení nezpůsobilé ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., neboť jde o pohledávky nejisté a neurčité. Tvrdí-li proto dovolatelka, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že (aniž by jí bylo poskytnuto poučení) nesplnila své procesní povinnosti, pak se mýlí, neboť odvolací soud takový závěr neučinil a napadené rozhodnutí na předestřené otázce postupu soudu v souvislosti s nesplněním procesních povinností účastníka není založeno.
Výtka, že odvolací soud při rozhodování ve věci pominul její námitku (její poukaz na zásadu poctivého a spravedlivého uspořádání vztahu mezi účastníky), což podle žalované zakládá rozpor s jejím ústavním právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Obecně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované nebyly. Z odůvodnění napadaného rozhodnutí naopak vyplývá, že odvolací soud jasně a srozumitelně uvedl a zhodnotil relevantní skutkové a právní okolnosti rozhodované věci a dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s žalovanou předkládanou judikaturou Ústavního soudu vztahující se k požadavkům na odůvodňování soudních rozhodnutí.
Žalovaná sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O návrhu žalované na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k výsledku řízení již samostatně nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu