ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2011.2022.2
sp. zn. 33 Cdo 2011/2022-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. Š., bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, T. G. Masaryka 153, proti žalovaným 1) J. N. a 2) Š. N., obou bytem XY, zastoupeným Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 864/19, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 159/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 27 Co 32/2022-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Lady Beránkové, advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 27 Co 32/2022-164, potvrdil rozsudek ze dne 30. 11. 2021, č. j. 10 C 159/2021-116, ve výroku, jímž Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující, aby byla určena neplatnost specifikované kupní smlouvy, změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co do jejich vyčíslení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou na sobě nezávislých závěrech. Především přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a současně shodně s ním uzavřel, že žalobci nesvědčilo právo odstoupit od kupní smlouvy, neboť žalovaní tuto smlouvu neporušili.
Žalobce sice v dovolání zpochybnil oba právní závěry odvolacího soudu, nicméně přípustnost svého dovolání v intencích ustanovení §237 o. s ř. vylíčil pouze ve vztahu k prvně uvedenému závěru, když namítl, že otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, v němž je citován nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99. Ve vztahu k zpochybněnému právnímu závěru, že nebyl oprávněn od kupní smlouvy odstoupit, žalobce nespecifikoval, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má za naplněné (srovnej §241a odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Pouze prosazuje názor, že žalovaní jako kupující porušili podstatným způsobem kupní smlouvu, jestliže část kupní ceny ve sjednané lhůtě nebyla uhrazena na účet označený ve smlouvě, což ho opravňovalo od smlouvy odstoupit.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich případně neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.); v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 - jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle §237 o. s. ř.). Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
Jelikož žalobce nemůže námitkami, jimiž brojí proti závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, docílit zrušení (či změny) napadeného rozsudku, nevylíčil-li přípustnost dovolání ve vztahu k zbývajícímu důvodu, na němž napadené rozhodnutí současně spočívá, není dovolání pro řešení v něm nastolených právních otázek přípustné a Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec shora uvedeného považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení soudy vyřešily v souladu s jeho stálenou rozhodovací praxí, jíž ostatně přiléhavě podpořil svou argumentaci v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud. Ten rovněž řádně zdůvodnil, proč nemůže obstát odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 446/2002, v němž byl řešen skutkově odlišný případ, kdy ke dni rozhodování soudu nebyl vklad práva realizován; to se v posuzované věci nestalo, ani to žalobce netvrdil.
Žalobce v dovolání výslovně brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí; ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, však žádné námitky neuplatnil. Ostatně proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu