ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.211.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 211/2022-653
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. , se sídlem XY (identifikační číslo XY), zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, proti žalovanému I. L. V. C. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, o 3.300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 336/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, č. j. 60 Co 170/2021-593, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.378 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petra Houžvičky, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou z 11. 9. 2019 – ve znění její změny připuštěné usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 7. 2020, č. j. 38 C 336/2019-273 – se žalobkyně po žalovaném a J. P. domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 3.300.000 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení ve výši 10% od 1. 2. 2020 do zaplacení).
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 3. 2021, č. j. 38 C 336/2019-447, žalobu proti J. P. (v řízení před soudem prvního stupně žalovanému 1/) zamítl, rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a tímto účastníkem a žalobkyni zavázal v rozsahu 50% k náhradě nákladů řízení státu, žalobě proti žalovanému vyhověl, žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení 304.434,50 Kč a žalovaného zavázal v rozsahu 50% k náhradě nákladů řízení státu.
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadli odvoláním žalobkyně (výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným) i žalovaný (výrok o věci samé a s ním spjaté nákladové výroky).
Rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 60 Co 170/2021-593, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o povinnosti žalovaného nahradit 50% nákladů řízení státu potvrdil, změnil je jen tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 503.357,20 Kč, a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 82.358,50 Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že smlouvy o půjčkách ze dnů 17. 12. 2010, 23. 12. 2010 a 30. 12. 2010 jsou absolutně neplatnými právními úkony (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), a to z důvodu absence předchozího souhlasu valné hromady žalobkyně - dlužnice (§196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Částka 3.300.000 Kč představuje sjednané smluvní úroky ve výši 6% ročně, na kterou má žalobkyně právo z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, jemuž plnila na základě neplatných právních úkonů (§451 odst. 1, 2 obč. zák.). K čemu tyto prostředky žalovaný následně použil, není rozhodné. Spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném poměru jen její strany, a jestliže podle dohody o uhrazení smluvních úroků z půjček žalobkyně poukázala žalovanému platbu na účet J. P., pak tento účet byl platebním místem, na které bylo žalovanému plněno.
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, vyšel z toho, že od 5. 10. 2001 do 25. 10. 2016 byl statutární orgán žalobkyně tvořen dvěma jednateli (žalovaným a J. P.). Žalovaný (věřitel) a žalobkyně (dlužnice), za kterou jednal J. P., uzavřeli tři smlouvy o půjčce, a to 17. 12. 2010, 23. 12. 2010, 30. 12. 2010. Žalovaný se zavázal poskytnout žalobkyni půjčku ve výši třikrát po 5.000.000 Kč a žalobkyně se každou z těchto půjček zavázala s dohodnutým smluvním úrokem ve výši 6 % ročně splatit do 31. 12. 2012. Žádná ze smluv o půjčce nebyla schválena valnou hromadou žalobkyně a žádnou z půjček žalobkyně žalovanému doposud nesplatila. Dne 21. 10. 2016 uzavřeli žalobkyně (za niž jednali žalovaný a J. P.), žalovaný aj. P. trojstrannou dohodu o uhrazení smluvních úroků z poskytnutých půjček. Podle dohody činily smluvní úroky z půjček k 20. 10. 2016 celkem částku 3.641.262 Kč, kterou se žalobkyně zavázala plnit žalovanému na účet J. P., který byl platebním místem. Žalobkyně ze svého účtu poukázala na dohodnutý účet v šesti splátkách 3.300.000 Kč, které žalovaný podle dohody přenechal J. P. Pohledávku vůči žalobkyni z titulu nesplacených půjček ve výši 15.000.000 Kč s příslušenstvím žalovaný smlouvou z 12. 2. 2018 postoupil I. D. (postupníkovi). Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 39 C 158/2016, který nabyl 10. 7. 2020 právní moci, zamítl žalobu, jíž se postupník domáhal po žalobkyni 15.000.000 Kč s 6% ročním úrokem do 31. 12. 2012.
K otázkám hmotného a procesního práva předloženým dovolacímu přezkumu, z nichž však žádná není s to přípustnost dovolání založit:
„Je k platnému a účinnému převzetí dluhu ze smlouvy o převodu podílu uzavřené podle ustanovení §209 ZOK nutná písemná forma?“
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, musí jít o takovou otázku, jejíž vyřešení může způsobit změnu rozhodnutí odvolacího soudu. Forma dohody o převzetí dluhu (§1888 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“) ze smlouvy o převodu podílu podle §209 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech /zákon o obchodních korporacích/, ve znění pozdějších předpisů, takovou otázkou není. Odvolací soud ostatně vysvětlil, že případná neplatnost převzetí dluhu se nedotýká vztahu mezi žalobkyní a žalovaným (viz body 65, 66 odůvodnění).
„Může závazek, který se má projevit v majetkové sféře osoby jako pasivum, vzniknout bez právního důvodu, resp. z neplatného právního úkonu?“
„Stíhá žalovaný subjekt povinnost vydat plnění z titulu bezdůvodného obohacení za situace, kdy u něj (v jeho majetkové sféře) nedošlo ke zvýšení aktiv, nebo snížení pasiv?“
Formulaci těchto otázek žalovaný založil na námitkách proti správnosti skutkových zjištění. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu věci. Odvolací soud rozhodl poté, co zjistil, že na základě dohody z 21. 10. 2016 žalobkyně uhradila žalovanému smluvní úroky na sjednané platební místo, jímž byl účet J. P. Prosazuje-li oproti tomu žalovaný, že se zmíněná platba nedostala do jeho dispoziční sféry, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaný domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
„Je pro posouzení otázky aplikace právní úpravy v případě vymáhání nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy rozhodné, kdy byla tato smlouva uzavřena, nebo to, kdy k bezdůvodnému obohacení fakticky mělo dojít?“
K určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud již vyjádřil; tak například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, uvedl: „Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr účastníků z hlediska obou v úvahu přicházejících skutkových podstat bezdůvodného obohacen vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013“ . Obdobně též v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že „k určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení postačí uvést, že podle §3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé, řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 977/2008) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2007, a Hulmák, M. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1–654). Praha: C. H. Beck, 2014. s. 2322-2323]“ . Jestliže tedy v řešené věci vzniklo bezdůvodné obohacení jako důsledek neplatnosti smluv uzavřených ve dnech 17. 12. 2010, 23. 12. 2010, 30. 12. 2010, pak odvolací soud postupoval správně, posoudil-li nárok žalobkyně podle §451 odst. 2 obč. zák. Argumentace žalovaného nepřesvědčila dovolací soud, že jsou zde důvody pro odchýlení se od uvedených závěrů.
„Lze ze skutečnosti, že strana odmítne zprostit mlčenlivosti svědka, jehož výpověď může podpořit obranná tvrzení protistrany, dovodit hodnocení důkazu v neprospěch strany, která odmítla zprostit svědka mlčenlivosti, ve prospěch protistrany, která důkaz navrhla?“
V projednávané věci se jedná o otázku procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015). Odvolací soud v bodech 78 - 81 odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě vyložil, že okolnosti, k nimž žalovaný navrhl vyslechnout svědky, kteří nebyli žalobkyní zproštění mlčenlivosti, byly prokázány procesně řádně provedeným výslechem zúčastněných osob. Těmito výslechy byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v takovém případě se nemůže uplatnit uložení vysvětlovací povinnosti žalobkyni jakožto výjimečný procesní institut. Dovolací soud se s těmito konkluzemi odvolacího soudu plně ztotožňuje; je tedy nadbytečné zabývat se procesními důsledky odmítnutí zproštění mlčenlivosti svědka.
„Je pro přiznání náhrady nákladů řízení nutno vyzvat žalovaného ve smyslu ustanovení §142a o.s.ř. k plnění za situace, kdy toto plnění představuje sporný nárok na vydání bezdůvodného obohacení a je zjevné, že předžalobní výzva nebyla zaslána záměrně?“
Právní posouzení, zda lze přiznat náhradu nákladů řízení i při absenci předžalobní výzvy, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry formulovanými v usnesení ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015, v němž se Nejvyšší soud k této otázce obšírně vyjádřil a mimo jiné dovodil: „jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení §142a o. s. ř. zaplatit (…), není dán sebemenší důvod sankcionovat 'pochybení' věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění“ . Odkaz žalovaného na nález ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11, není případný, protože Ústavní soud se v něm problematikou absence předžalobní výzvy vůbec nezabýval.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 8. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu