ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2151.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2151/2021-106
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně innogy Energie, s. r. o. , se sídlem Praha 10, Limuzská 3135/12, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupené Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem Praha, Limuzská 3135/12, proti žalovanému I. H., s trvalým pobytem XY, o zaplacení 8 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 35 C 58/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2021, č. j. 29 Co 165/2020-40, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2021, č. j. 29 Co 165/2020-40, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dodavatelka elektřiny) se podanou žalobou domáhala po žalovaném (zákazníkovi) úhrady za odebranou elektřinu, smluvní pokuty za jeho prodlení s úhradami splatných faktur, a dále smluvní pokuty za porušení jeho povinnosti odebírat elektřinu po dobu ve smlouvě sjednanou.
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2020, č. j. 35 C 58/2020-11, zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 8 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 8 800 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 5 959,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 1 245,11 Kč od 26. 3. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 4 466,81 Kč od 27. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 147,72 Kč od 27. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně shledal důvodným požadavek žalobkyně na úhradu dlužné částky za odebranou energii (5 659,64 Kč s příslušenstvím) a částky 300 Kč s příslušenstvím, kterou uplatnila jako smluvní pokutu a kterou soud prvního stupně posoudil jako náklady spojené s uplatněním nároku. Požadavku žalobkyně na zaplacení 8 800 Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu za porušení povinnosti odebírat elektřinu po dobu sjednanou ve smlouvě, nevyhověl.
K odvolání žalobkyně (proti zamítavému výroku o věci samé a proti výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 29 C 165/2020-40, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, změnil jeho nákladový výrok a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný dne 11. 9. 2018 uzavřeli smlouvu o sdružených dodávkách elektřiny do odběrného místa XY, a to s účinností od 25. 9. 2018 na dobu 30 měsíců. Pro opakované neplnění platebních povinností žalovaným žalobkyně dne 15. 5. 2019 ukončila dodávky elektřiny a přípisem ze dne 6. 6. 2019 od smlouvy odstoupila. Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož pokud zákazník způsobí svým jednáním nemožnost dodávky, je žalobkyně oprávněna účtovat mu smluvní pokutu zahrnující též případnou náhradu škody vzniklé žalobkyni neodebráním pro zákazníka nasmlouvané elektřiny ve výši 400 Kč za každý následující kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky do konce doby trvání smlouvy. Dále byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s platbou přesahující 10 dnů.
Odvolací soud po právní stránce dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny podle §50 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, smluvní vztah posoudil jako spotřebitelský „založený adhezním způsobem“ a v této souvislosti hodnotil, zda se žalovaný jako spotřebitel mohl s ujednáním o smluvní pokutě dostatečně seznámit a zda obsah tohoto ujednání nezakládá ve smyslu §1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), rozpor s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaného coby spotřebitele. Vyšel z úvahy, že zásadně není vyloučené ujednání, které kombinuje účinky smluvní pokuty za porušení platební povinnosti dle smlouvy a zároveň má povahu odstupného, které sice není navázáno na zánik vztahu, ale fakticky jde o nenaplnění vztahu v důsledku ukončení dodávek obdobně, jako je tomu v případě úpravy zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, týkající se elektronických služeb; možnost sjednání sankce tohoto typu připouští i judikatura Nejvyššího soudu (23 Cdo 1192/2019). Sjednaná výše uloženého plnění částkou 400 Kč za každý kalendářní měsíc, která činí zhruba třetinu měsíční průměrné spotřeby žalovaného a zahrnuje též případnou náhradu škody vzniklou neodebráním pro zákazníka nasmlouvané elektřiny, není podle odvolacího soudu sama o sobě zásadně nepřiměřená. K tíži žalobkyně nehodnotil to, že ujednání smluvních podmínek je sepsáno celkově menším písmem, ani to, že podmínky smlouvy jsou uvedeny na zadní straně (zákazníkem nepodepsané) listiny. Zákazník svým podpisem potvrdil, že se s textem na obou stranách smlouvy seznámil, a tudíž se nejedná o shodný případ jako ve věci řešené Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11. Z předložené smlouvy naopak vyplývá, že žalovaný měl možnost se s oběma stranami smlouvy seznámit. Odvolací soud vzal v úvahu formulářovou smlouvou zvýšené riziko přehlédnutí smluvních podmínek dané atypickým uspořádáním smlouvy, kde smluvní ujednání jsou fakticky umístěna na zadní straně označené jako první, to vše umocněno celkově drobným písmem. Dále shledal zásadním porušením práv spotřebitele snahu skrýt sankční ujednání do odstavce zvaného „ostatní ujednání“, kde je umístěno mezi další poměrně složitě až nesrozumitelně formulovaná sankční ujednání, ač se jedná o informaci základní, která by měla být zákazníkovi při uzavírání smlouvy jednoznačně patrná. Skrytí tak podstatné informace v oddílu, který budí dojem nepodstatného charakteru, podle odvolacího soudu neodpovídá principu poctivosti jednání při uzavírání smlouvy, jak ostatně dovodil ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11. Daný způsob ujednání proto odvolací soud shledal odporujícím zásadám poctivosti, tudíž nepřiměřeným, vyvolávajícím v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu, a tedy neplatným podle §1815 o. z. V neprospěch spotřebitele je podle odvolacího soudu též jednostrannost sankcí vůči spotřebiteli. Odvoláním napadený zamítavý výrok soudu prvního stupně proto potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena; tou je podle dovolatelky výklad a aplikace ustanovení §1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. z.“), při posouzení nároku na smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě, a to
- zda důkazní břemeno naplnění podmínek §1813 o. z. tíží spotřebitele, nebo je podnikatel povinen prokazovat, že k naplnění podmínek §1813 o. z. nedošlo, a jaký procesní prostor v řízení musí dát soud žalobci (podnikateli), pokud sám dospěje k názoru, že by se mohlo jednat o nepřiměřené ujednání podle §1813 o. z., resp. může vůbec soud sám překvapivě rozhodnout o nepřiměřenosti ujednání ve smyslu §1813 o. z.;
- zda by měl být při posouzení rovnováhy/nerovnováhy práv nebo povinností ve smyslu §1813 o. z. posuzován právní vztah pouze z pohledu uzavřené smlouvy nebo jako celek s přihlédnutím ke kontextu uzavření celé smlouvy, nabídce alternativ, mezi nimiž se spotřebitel mohl rozhodovat, obvyklosti ujednání na relevantním trhu, včetně dopadu obecně závazných právních předpisů (povinnosti dovolatele jako regulovaného držitele licence na obchod s energiemi);
- zda forma ujednání, včetně jeho umístění ve smlouvě, může zapříčinit významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele.
Další rozhodnou právní otázkou, která dle přesvědčení dovolatelky nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, je otázka výkladu §6 o. z., konkrétně zda porušení jednoho z předpokladů poctivosti jednání konstatovaných v bodu 29 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 bez dalšího znamená porušení zásady poctivosti. Současně má dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když její nárok na smluvní pokutu, kdy sama smlouva zmiňuje její kompenzační funkci, odvolací soud neposoudil z jiného právního titulu než z toho, který předestřela, resp. odvolacímu soudu vytýká, že ji též nepoučil o potřebě doplnění tvrzení a důkazů k takovému možnému alternativnímu hmotněprávnímu posouzení uplatněného nároku.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud při výkladu a aplikaci §1815 o. z. neúměrně upřednostnil ochranu spotřebitele na úkor zásady pacta sunt servanda , a že nepřiměřeně nahradil odpovídající procesní aktivitu v řízení pasivního žalovaného tím, že posoudil nepřiměřenost ujednání bez toho, že by se k věci vyjádřil sám žalovaný. Prosazuje, že soud by neměl o dané otázce rozhodovat bez zjištění stanoviska žalovaného.
Odvolacímu soudu vytýká, že rezignoval na zjišťování naplnění podmínek uvedených v §1813 o. z. Místo toho pouze konstatoval, že pojmy byly naplněny, bez řádného zdůvodnění skutkového stavu pod aplikovanou právní normu, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Dále mu dovolatelka vytýká, že pochybil při posuzování rovnováhy práv a povinností, neboť „právní vztah mezi dovolatelkou a žalovaným posuzoval pouze izolovaně z pohledu uzavřené smlouvy, nikoliv v jeho celku včetně dopadů obecně závazných předpisů“. Poukazuje na to, že plnění povinností dovolatelky coby smluvní dodavatelky utvrzují jiné (zejména veřejnoprávní) instituty než smluvní pokuta. Aplikace §1813 a §1815 o. z. na smluvní pokutu by měla připadat v úvahu pouze ve zjevně excesivních případech – tam, kde zjevně nemá či nemůže mít kompenzační funkci, ale kde jde o nepřiměřeně vysokou sankci ve srovnání s významem utvrzované smluvní povinnosti.
Odvolací soud též nesprávně vyložil §6 o. z. a namísto toho ochranu práv přiznanou v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž se Ústavní soud zabýval platností ujednání o smluvní pokutě, jež bylo obsaženo v mnohostránkových obchodních podmínkách, nepřiměřeně rozšířil. Dovolatelka je přesvědčena, že umístění dotyčného ujednání do části nazvané „ostatní ujednání“ v rámci jediné strany smluvního textu, není postačující pro závěr o nepoctivosti jejího jednání či dokonce o presumpci jejího úmyslu skrýt takové ujednání. Sjednání dotyčného ujednání ve stručné, dvoustránkové a přehledně uspořádané smlouvě je podle ní platné, nelze dovozovat jakýkoliv její nepoctivý záměr je skrývat, jestliže text obsahuje jasné kroky k tomu, aby zákazník smlouvu jako celek četl, žádnou pasáž nepřehlédl a jeho podpis vyjadřoval informovaný projev jeho vůle. Předpoklad odvolacího soudu, že spotřebitel může takové ujednání přehlédnout, nelze považovat za žádoucí ochranu spotřebitele, ale za (nežádoucí) legitimizaci laxního přístupu spotřebitele k uzavírání smluv. Dále argumentuje, že dotyčný institut zajišťující povinnost dodržení sjednané délky smluvního vztahu je zcela obvyklý a též očekávatelný.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obecně platí, že spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou však není k dovolacímu přezkumu předestřená dílčí otázka, zda důkazní břemeno naplnění podmínek §1813 o. z. tíží spotřebitele či podnikatele, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že dotyčné ujednání je nepřiměřené, není založen na otázce, zda a kterého z účastníků tíží důkazní břemeno. Nutno navíc podotknout, že byť je právní hodnocení (test přiměřenosti) vždy založeno na okruhu k tomu zjištěných skutkových okolností, v nyní projednávané věci se odvolací soud takovou úvahou nezabýval. Ani sama dovolatelka ve své argumentaci konkrétně neuvádí, jak by se řešení takto formulované otázky mělo promítnout do právního hodnocení projednávané věci. Prostřednictvím otázky, jaký procesní prostor v řízení musí dát soud žalobci (podnikateli), pokud sám dospěje k názoru, že by se mohlo jednat o nepřiměřené ujednání podle §1813 o. z., resp. zda může vůbec soud sám překvapivě rozhodnout o nepřiměřenosti ujednání ve smyslu §1813 o. z., dovolatelka zjevně odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Vady řízení však samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda by měl být při posouzení rovnováhy/nerovnováhy práv nebo povinností ve smyslu §1813 o. z. posuzován právní vztah pouze z pohledu uzavřené smlouvy nebo s přihlédnutím ke kontextu uzavření celé smlouvy, nabídce alternativ, mezi nimiž se spotřebitel mohl rozhodovat, obvyklosti ujednání na relevantním trhu, včetně dopadu obecně závazných právních předpisů. Odvolací soud se předestřenou otázkou při svém rozhodování nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno.
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka žalobkyně, že odvolací soud neposoudil její nárok z jiného právního titulu – jako nárok na náhradu škody, čímž se odchýlil od závěrů ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Pomíjí, že nárok, jehož se podanou žalobou domáhá, po skutkové stránce zcela nezaměnitelně vymezila jako nárok vyplývající z dotyčného smluvního ujednání, nikoliv jako nárok na náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti žalovaným. Pro skutkovou i právní odlišnost jsou rovněž nepřiléhavé odkazy dovolatelky na rozhodnutí, od nichž se odvolací soud měl odchýlit.
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda umístění ujednání ve smlouvě může zapříčinit významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, a otázky, zda jednostranné sjednání smluvní pokuty zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Odvolací soud totiž posoudil nesprávně podmínky způsobilé přivodit závěr o tom, zda ujednání (o sankci sjednané pro případ předčasného ukončení smlouvy uzavřené na dobu určitou) je ujednáním, které zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jde přitom o otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
Podle §1814 písm. f) o. z. zvláště se zakazují ujednání, která zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy.
Podle §1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
Odvolací soud ujednání o smluvní pokutě sjednané pro případ předčasného ukončení smlouvy shledal „neplatným ve smyslu §1815 o. z.“, ač ze zákona plynoucím důsledkem tohoto závěru je, že se k němu nepřihlíží. Vyšel z úvahy, že nejde o vyloučené ujednání (kombinací účinků smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti a odstupného), nepřiměřenou neshledal ani výši smluvní pokuty, která činí zhruba třetinu měsíční průměrné spotřeby žalovaného a zahrnuje též případnou náhradu škody vzniklou neodebráním pro zákazníka nasmlouvané elektřiny. Nepřičetl k tíži žalobkyně, že ujednání o smluvní pokutě je sepsáno celkově menším písmem než zbytek smlouvy, ani to, že část smluvních podmínek je obsažena na zadní straně listiny nepodepsané zákazníkem, kdy zákazník svým podpisem potvrdil, že se s textem na obou stranách smlouvy seznámil, tudíž nejde o shodný případ jako ve věci řešené Ústavním soudem v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, neboť z předložené smlouvy vyplývá, že žalovaný měl možnost se s oběma stranami smlouvy seznámit. Oproti uvedenému však odvolací soud vzal v úvahu „zvýšené dodavatelkou koncipující formulářovou smlouvu vytvářené riziko přehlédnutí smluvních podmínek“ dané atypickým uspořádáním smlouvy, kde smluvní ujednání jsou fakticky umístěna na zadní straně označené jako první, to vše umocněno celkově drobným písmem, přičemž zásadním porušením práv spotřebitele shledal snahu skrýt sankční ujednání do odstavce nazvaného „ostatní ujednání“, kde je umístěno mezi dalšími poměrně složitě až nesrozumitelně formulovanými sankčními ujednáními, ač se jedná o informaci základní, která by měla být zákazníkovi při uzavírání smlouvy jednoznačně patrná. Skrytí tak podstatné informace v oddílu, který budí dojem, že jde o ujednání nepodstatného charakteru, neodpovídá principu poctivosti jednání při uzavírání smlouvy, jak ostatně dovodil Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11. Podle odvolacího soudu dotyčné ujednání odporuje zásadám poctivosti, jde o nepřiměřené ujednání vyvolávající v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu. V neprospěch spotřebitele shledal též „jednostrannost sankcí vůči spotřebiteli“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015) reflektoval závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, že ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky využít, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (např. text má být dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný), ale i omezení obsahová. Právní úprava proto stanoví základní limity pro jejich použití. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle ustanovení §56 občanského zákoníku (nyní §1813, §1814 o. z. s důsledkem plynoucím z §1815 o. z.) obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu se za taková považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzulí přitom pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení.
K otázce, zda ujednání o smluvní pokutě je ujednáním nepřiměřeným, odvolací soud učinil dva zcela protichůdné závěry. Jednak dovodil, že se nejedná o shodný případ jako ve věci řešené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, neboť žalovaný měl možnost se sporným ujednáním seznámit, aby v další části odůvodnění svého rozhodnutí učinil závěr přesně opačný - způsob ujednání práva na smluvní pokutu shledal v rozporu se zásadou poctivosti s tím, že na věc dopadají závěry uvedené v citovaném nálezu, neboť smluvní ujednání, jež je třeba považovat za informaci základní, která by měla být zákazníkovi při uzavírání smlouvy jednoznačně patrná, bylo skryto v části smlouvy, která budí dojem nepodstatného charakteru. Tyto právní závěry jsou však zjevně kontradiktorní, což znamená, že vedle sebe nemohou obstát. Jinak řečeno nemůže platit, že se žalovaný řádně s ujednáním smlouvy seznámil, a zároveň, že ne.
Uvedené právní závěry nejsou ani v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je třeba sice vycházet z postulátů, jež nastínil Ústavní soud ve výše citovaném nálezu, nicméně otázku značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran je třeba posuzovat vždy individuálně podle konkrétních okolností případu. V projednávané věci bylo ujednání o smluvní pokutě součástí smlouvy (listiny), přičemž odvolací soud dovodil, že se s ním žalovaný měl možnost seznámit. V nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, Ústavní soud formuloval právní závěr - že „samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzulí pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení“ - na podkladě jiného skutku; spotřebitelská smlouva obsahovala drobným písmem pouhý odkaz na všeobecné obchodní podmínky, které před podpisem smlouvy nebyly předány a spotřebitel s nimi nebyl ani jinak seznámen.
K výše uvedenému je třeba dále poznamenat, že pokud odvolací soud zdůrazňuje, že ujednání o smluvní pokutě je skryto, ač se jedná o informaci základní, která by měla být zákazníkovi při uzavírání smlouvy jednoznačně patrná, není zřejmé, zda tím neměl odvolací soud na mysli, že jde o ujednání o předmětu smlouvy nebo o ceně. V tomto směru je nutno vzít v úvahu, že na taková ujednání se test přiměřenosti vztahuje pouze, pokud nejsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
Jde-li o závěr odvolacího soudu, který v neprospěch spotřebitele shledal též „jednostrannost sankcí vůči spotřebiteli“, Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 102/2013, uvedl, že výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé , tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále jen jako „SDEU“) již vyjasněnou ve světle jeho judikatury a nevzbuzující pochybnosti. SDEU vyložil v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, že článek 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí.
V projednávané věci odvolací soud konstatoval „jednostrannost sankcí vůči spotřebiteli“, žádné posouzení, jež má svůj základ ve výše uvedených kritériích, však neučinil. Právní posouzení uvedené právní otázky tak zůstalo neúplné a tudíž nesprávné.
Protože se dovolatelce podařilo zpochybnit správnost právního posouzení k dovolacímu přezkumu předložených právních otázek, dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Tzv. zmatečnostní vady z obsahu spisu nezjistil.
Dovolatelka prostřednictvím otázky, jaký procesní prostor v řízení musí dát soud žalobci (podnikateli), pokud sám dospěje k názoru, že by se mohlo jednat o nepřiměřené ujednání podle ust. 1813 o. z., brojila proti postupu odvolacího soudu, přičemž zpochybňuje, zda vůbec může soud sám překvapivě rozhodnout o nepřiměřenosti ujednání ex offo . K tomu Nejvyšší soud především odkazuje na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla předmětná otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08).
V dalším řízení odvolací soud neopomene závěry rozsudku ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil, že požadavek, aby soud, který zjistí, že smluvní klauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající charakter, o tom informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla, prosadí nejen pro prorogační doložky; postup popsaný v R 79/2013 pod bodem 58. se zásadně uplatní i pro jiné typy možných zneužívajících klauzulí, včetně úsudku, že závěr o absolutní neplatnosti ujednání, které formálně vykazuje znaky zneužívající klauzule (podle současné úpravy se k němu nepřihlíží), přijme soud až poté, co ani ve lhůtě určené účastníkům řízení k vyjádření nevyjdou najevo jiné skutečnosti, jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně ve věci rozhodoval bez nařízení jednání a odvolací soud, ač v důvodech svého rozhodnutí velmi zřetelně formuloval své výhrady k závaznosti dotyčného ujednání (nehledě na výše uvedený kontradiktorní závěr), naznačeným způsobem nepostupoval a (ač mu to příslušelo) v dotčeném ohledu žádný názor neprojevil.
Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu