ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2188.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2188/2022-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně J. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalovanému M. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Ryšem, advokátem se sídlem v Blansku, Mahenova 1220/13, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 C 201/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2022, č. j. 37 Co 203/2021-151, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 C 201/2019-103, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, č. j. 37 Co 203/2021-151, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Ryše, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 37 Co 203/2021-151, potvrdil rozsudek ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 C 201/2019-103, jímž Okresní soud v Blansku zamítl žalobu požadující, aby bylo určeno, že vlastníkem id. 5/6 pozemku p.č. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, pozemku p.č. XY, jehož součásti je stavba bez č.p./ev.č – garáž, pozemku p. č. XY – zahrada a pozemku p. č. XY – zahrada, vše v obci XY, k. ú. XY, byla ke dni své smrti dne 9. 12. 2019 B. K., nar. XY, posledně bytem XY, a žalobkyni uložil, aby žalovanému nahradila náklady řízení ve výši 14 000 Kč; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že právní otázka „ zda omezení dárce ve smluvně zaručeném výkonu práva spočívajícího ve výkonu doživotního a bezplatného bydlení a užívání předmětu daru a s ním souvisejícího ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí a soukromí lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, které naplňuje skutkovou podstatu §630 o.z., nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“, popř. odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2871/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud obdarovaný mimo jiné dárce podstatně omezuje při výkonu práva doživotního bezplatného užívání darovaných nemovitostí a pokud tímto jeho chováním dárce psychicky a fyzicky strádá, naplňuje chování obdarovaného znaky skutkové podstaty §630 obč. zák. a lze ho kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žádné z jednání vytýkaných zůstavitelkou žalovanému není svou intenzitou hrubým porušením dobrých mravů. Podrobně rekapituluje skutkový stav věci, rozvádí své výhrady k jeho zjišťování a kritizuje kvalitu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a připomněl, že žalobkyně napadá zejména skutkové závěry, na nichž je právní posouzení věci založeno, resp. rekriminuje odvolací soud z nesprávného hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. §104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů, proto řízení o dovolání žalobkyně výslovně směřujícímu proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 C 201/2019-103, zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, ze dne 26. 10 2011, sp. zn. 20 Cdo 3313/2011, nebo ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4856/2016).
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, č. j. 37 Co 203/2021-151, není přípustné.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále znovu jen „obč. zák.“), se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že právní otázka, na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno (otázka hrubého porušení dobrých mravů v intencích ustanovení §630 obč. zák.), nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Názor, že nebyla vyřešena v daném skutkovém terénu (z pohledu /ne/respektování věcného břemene dárkyně), nelze - jak bude posléze blíže zdůvodněno - akceptovat, neboť by to vedlo nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou.
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“.
Odborná literatura i soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru, k jehož platnosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96 a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, popř. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013). Jen tak - při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák. - nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví s právními účinky ex nunc (okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dopisy z 5. 4. 2017, z 28. 8. 2019 a podáním z 30. 9. 2019, které učinila prostřednictvím advokátky, dárkyně (babička žalovaného) žalovaného vyzvala k vrácení daru. V prvních dvou dopisech není řádně označen adresát a není z nich zřejmé, jaký dar má být vrácen. Podání z 30. 9. 2019 je řádnou výzvou k vrácení daru, v níž je konkretizován dar i chování, pro které je vrácení daru žádáno (tj. porušení slibu obdarovaného, že se bude o dárkyní starat, omezení jejího práva užívat bezúplatně a v plném rozsahu darované nemovitosti tím, že obdarovaný na čas do domu nastěhoval svou matku (bývalou snachu dárkyně), pokus vystěhovat dárkyni do domova s pečovatelskou službou, uzamčení skříní a ponechávání si příspěvku na péči, který byl dárkyni přiznán). V řízení bylo zjištěno, že žalovaný se snažil o dárkyni i o darované nemovitosti pečovat, nenaplnil však subjektivní představy dárkyně, matka žalovaného, která měla vlastní byt, se na doporučení lékaře a prosbu žalovaného v darovaném domě zdržovala pouze krátce (po dobu cca 2 měsíců) poté, kdy byla dárkyně propuštěna z nemocnice domů a neměl se o ní kdo postarat, skříně v domě byly uzamčeny pouze v době hospitalizace dárkyně a žalovaný sice jednal o umístění své babičky do pečovatelského zařízení, ona však pobyt zde odmítla; zbylé vytčené jednání, ani tvrzení, že motivem žalovaného bylo donutit dárkyni k vystěhování, prokázáno nebylo. V žádném z prokázaných počinů, které dárkyně žalovanému vytkla, ať již byly hodnoceny jednotlivě nebo v souhrnu, neshledaly soudy hrubé porušení dobrých mravů v intencí §630 obč. zák.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti §630 obč. zák., opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5055/2015, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, nebo ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu nevzbuzuje z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného chování účastníků právního vztahu objektivizovaně (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soudy vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod.
Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci §630 obč. zák. obecně přijal. Jeho závěr, že v řízení zjištěné chování žalovaného jako obdarovaného vůči dárkyni nelze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy, není nepřiměřený.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů nevzal za prokázané, že žalovaný úmyslně omezil bydlení dárkyně podstatným způsobem, když umožnil, aby v domě pobývala pro ni zcela nežádoucí osoba, k níž měla celoživotně negativní vztah, takže jejich soužití bylo nesnesitelné, a že se zabýval skutečnostmi, které nebyly vůbec podstatné a nezabýval se těmi, které byly naopak zcela zásadní (pominul, že dárkyně chtěla žít v domě sama, protože tak byla zvyklá a schopná, že žalovaný konal s cílem dárkyni znepříjemnit život, že jeho matka dárkyni při společném bydlení významně omezovala), nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení věci založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Přehlíží, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
Přípustnost dovolání není s to založit ani výhrada ke kvalitě zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolatelka jejím prostřednictvím nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – pakliže jsou skutečně dány - však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Žalobkyně rozsudek odvolacího soudu „ napadá v plném rozsahu “ a uplatnila v něm výhrady vůči výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi (úspěšným) žalovaným a (neúspěšnou) žalobkyní 2/ (ta dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodala a není tak účastnicí dovolacího řízení). Ve vztahu k nákladovým výrokům však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu