ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.224.2022.3
sp. zn. 33 Cdo 224/2022-595
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně obce Sluštice , zastoupené Mgr. Peterem Compeľem, advokátem se sídlem v Praze 9, Prokopka 176/2, proti žalované Building support and management s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9, zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 730/59, o 5.152.600 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 140/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 17 Co 57/2020-558, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 5.152.600 Kč s příslušenstvím za přivedení vodovodu a kanalizace a za napojení obou soustav k žalovanou nově vybudovanému vodovodu a kanalizaci podle smlouvy o spolupráci z 6. 9. 2007 (ve znění dodatku z 18. 2. 2010).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 27 C 140/2014-453, poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 32 Cdo 3038/2018-434, zrušil – spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 17 Co 87/2017-394 – jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 8. 2016, č. j. 27 C 140/2014-279, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, uložil žalované zaplatit žalobkyni 5.152.600 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 10. 6. 2011 do zaplacení, na náhradě nákladů řízení 440.711 Kč a státu na nákladech řízení 235.453 Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 17 Co 57/2020-500, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 5.152.600 Kč; ve zbytku věci samé (úroky z prodlení) a ve výrocích o nákladech řízení je zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované a rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. 32 Cdo 3089/2020-531, rozhodnutí, jímž Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni jistinu (5.152.600 Kč), zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 17 Co 57/2020-558, Městský soud v Praze rozhodnutí ze dne 24. 9. 2019, č. j. 27 C 140/2014-453, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jistinu (5.152.600 Kč), potvrdil. Odvolací soud smluvní vztah účastnic podřídil zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a v intencích jeho ustanovení §266 odst. 1 až 4 smlouvu o spolupráci ve spojení s dodatkem vyložil tak, že úmyslem stran bylo vybudovat funkční (zkolaudované) zařízení vodovodu a kanalizace. Splatnost sjednané částky 5.152.600 Kč – ve smlouvě o spolupráci formálně vázána na kolaudaci – nemohla nastat dříve, než se i kanalizace stala funkční. Splatnost celé částky nastala v době sjednané ve smlouvě, resp. v jejím dodatku (§340 odst. 1 obch. zák.). Jestliže 3. 9. 2018 bylo zkolaudováno fungující zařízení (kanalizace), splatnost poplatku nemohla nastat 31. 10. 2010, kdy zařízení nebylo ani funkční, ani zkolaudované, nemohla nastat (co do poplatku za kanalizaci) ani na základě právní moci kolaudačního rozhodnutí, neboť kanalizace nefungovala. Doba splatnosti se posunula od data 31. 10. 2010 o tolik dnů, kolik jich uplynulo od 1. 6. 2010 do funkčnosti zkolaudovaného zařízení, tj. pokud jde o kanalizaci do 3. 9. 2018. Od 1. 6. 2010 do 3. 9. 2018 uplynulo osm let, tři měsíce a tři dny, splatnost sjednaného poplatku za kanalizaci tak nastala osm let, tři měsíce a tři dny od 31. 10. 2010, tj. 3. 2. 2019. Splatnost poplatku za vodovod, který byl zkolaudován a současně funkční 7. 1. 2011, se posunula od 31. 10. 2010 o 221 dnů (doba od 1. 6. 2010 do právní moci kolaudačního rozhodnutí 7. 1. 2011), tedy nastala 9. 6. 2011. V době rozhodnutí odvolacího soudu tak byl splatný celý sjednaný poplatek za vodovod i kanalizaci a bylo tedy na místě žalobě co do jistiny vyhovět. K obraně žalované uplatněné podáním ze 4. 5. 2015, jímž započetla své pohledávky převyšující v součtu pohledávku žalobkyně, odvolací soud – s odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – nepřihlédl; právní úkon směřující k započtení je absolutně neplatný pro neurčitost, neboť není patrné, která ze třiceti dvou k započtení uplatněných pohledávek zanikla (§37 odst. 1, §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Nadto žalovaná dostatečně netvrdila existenci zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu a skutečnosti týkající se příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti a výší škody (9.094.211 Kč).
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, je zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spořívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování – mimo jiné – smlouvou o spolupráci z 6. 9. 2007 a dodatkem z 18. 2. 2010, vyšel z toho, že žalovaná se zavázala vlastní investicí vybudovat v lokalitě Na Čtverách infrastrukturu (vodovod, kanalizaci, komunikaci, odstavná stání a osvětlení). K výstavbě obecního vodovodu a kanalizace k hranici uvedené lokality tak, aby mohlo dojít k propojení sítí, se zavázala žalobkyně. Zatímco splatnost poplatku za napojení vodovodu a kanalizace nebyla ve smlouvě dohodnuta, dodatkem se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni do 31. 10. 2010 celkovou částku poplatku ve výši 5.152.600 Kč, nabude-li rozhodnutí o kolaudaci vodovodu a kanalizace právní moci nejpozději do 31. 5. 2010. V případě, že se kolaudační rozhodnutí stane pravomocným později, posunuje se doba splatnosti (31. 10. 2020) o tolik dnů, kolik jich uplyne od 1. 6. 2010 do dne nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí. Vodovod a kanalizace v lokalitě Na Čtverách byly propojeny s vodovodem a kanalizací vybudovanou žalobkyní v roce 2010, zprovozněn byl však jen vodovod. Stavba vodovodu a kanalizace byla zkolaudována rozhodnutím Městského úřadu v Říčanech z 6. 12. 2010 a kanalizace byla zprovozněna 3. 9. 2018 poté, co byla vybudována, zkolaudována a uvedena do provozu čistička odpadních vod Sluštice.
K ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně výkladu právního úkonu se Nejvyšší soud v předmětné věci plnohodnotně vyjádřil v předcházejících kasačních rozhodnutích, z nichž dovolací soud vyjímá následující.
V rozsudku ze dne 29. 5. 2019, č. j. 32 Cdo 3038/2018-434, uvedl, že „jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález Ústavního ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud dále opakovaně připomněl, že ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11).“ Současně připomněl, že „výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004) . “ S tím, že úmyslem stran bylo vybudovat funkční vodovod a kanalizaci, se dovolací soud s odvolacím soudem ztotožnil, vytknul mu však, že se nezabýval otázkou, zda úmyslem stran bylo dosáhnout pouze takového plnění, kdy bude současně zprovozněn vodovod i kanalizace, přestože jde o dělitelné plnění, které mohlo být a také bylo splněno zčásti, tedy zda na částečném plnění mohla mít žalovaná zájem, na nějž lze usuzovat i ze situace, zda toto částečné plnění je žalovanou využíváno.
Obdobně v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 32 Cdo 3089/2020-531, v bodech 14 a 15 odůvodnění konstatoval: „Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016, dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na stránkách www.nsoud.cz ). Podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jsou pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019). Judikatura Nejvyššího soudu rovněž konstantně připomíná, že výklad vůle stran smlouvy je založen na zjišťování všech okolností souvisejících s projevem vůle, včetně následného chování stran, přičemž jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě je třeba podrobit systematickému a logickému výkladu (srov. též rozsudky Nejvyššího ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, nebo ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe (především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999) jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Opakovaně je přitom připomínáno, že §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (a pro obchodní závazkové vztahy speciálně §266 obch. zák.) zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle – tam, kde není výslovně projevena vůle jiná – řídil logikou věci. Při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, dostupný na stránkách nalus.usoud.cz). V konkrétních poměrech projednávané věci Nejvyšší soud za dosud nezodpovězenou označil otázku „úmyslu stran při sjednávání dodatku ve vztahu k otázce splatnosti, tedy její vázanosti na kolaudační rozhodnutí, konkrétně zda strany smlouvy tím, že splatnost vázaly na okamžik právní moci kolaudačního rozhodnutí, hodlaly splatnost vázat na tento okamžik bez dalšího, anebo ji hodlaly vázat na tento okamžik jako na okamžik existence zkolaudovaného funkčního zařízení.“ Vysvětlil, že „konkluze odvolacího soudu, podle níž k okamžiku právní moci kolaudačního rozhodnutí ještě nebyla kanalizace funkční, a tedy splatnost, jak byla dohodnuta, nemohla nastat, pročež §340 odst. 1 obch. zák. aplikovat nelze, a tudíž je třeba splatnost vázat na výzvu ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák., by mohla obstát pouze za předpokladu, že by byl prokázán úmysl stran vázat splatnost na okamžik právní moci kolaudačního rozhodnutí bez dalšího . Naopak bylo-li by úmyslem stran vázat splatnost na okamžik právní moci takového kolaudačního rozhodnutí jako na okamžik existence zkolaudovaného funkčního zařízení, pak by byla smluvně sjednána splatnost závazku též pro situaci, která nastala, tj. že kolaudace předcházela funkčnosti (části) zařízení.
Interpretace odvolacího soudu, že úmyslem (vůlí) stran smlouvy o spolupráci ve znění jejího dodatku bylo vytvořit zkolaudované zařízení sestávající z funkčního vodovodu i kanalizace a že žalovaná měla splnit závazek (uhradit sjednaný poplatek) ve sjednaných termínech, tj. 9. 6. 2011, resp. 3. 2. 2019, je v souladu s výše citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Výtka žalované, že soudy obou stupňů ve vztahu k její obraně kompenzační námitkou nesplnily poučovací povinnost podle §118a o. s. ř., vystihuje vadu řízení, která – pokud by jí bylo řízení skutečně zatíženo – mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). K takovéto vadě přihlédnout nelze, není-li – jako v projednávané věci – dovolání přípustné.
Nejvyšší soud zjevně bezdůvodné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o zbylé části předmětu řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu