ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2253.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2253/2021-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně CREDITEX INVEST, s.r.o., se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Anny Letenské 34/7, identifikační číslo osoby 26170655, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Vinohradská 34/30, proti žalované M. Č. , bytem XY, o 9 278 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 331/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2021, č. j. 25 Co 60/2021-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. 1. 2021, č. j. 14 C 331/2020-39, Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) zastavil řízení co do smluvní pokuty ve výši 3 299,20 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 6 722 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% z částky 6 722 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu co do 13 092 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 192,68 Kč od 20. 11. 2018 do 31. 7. 2020 ve výši 9%, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9% z částky 4 470,68 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení a co do 9 381,76 Kč (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 25 Co 60/2021-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 9 278 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 278 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností, a dále proto, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru náležitě neposoudila úvěruschopnost žalované, žalobkyně má tudíž nárok jen na vrácení zůstatku poskytnuté jistiny spolu s případným úrokem z prodlení. Při určení jeho výše vyšly soudy ze zjištění, že žalovaná uhradila 9 278 Kč (jde o rozdíl mezi částkou 19 814 Kč představující prodlení žalované a částkou 29 092 Kč představující celkový závazek ze smlouvy), nepřisvědčily tvrzení, jež žalobkyně uplatnila až v průběhu řízení (v žalobě neuvedla, že žalovaná nic neuhradila) o tom, že na závazek ze smlouvy nebylo uhrazeno nic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 350/2006, popř. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Formuluje a předkládá k posouzení otázku „ zda procesní aktivita žalovaného ve sporném řízení ovládaném zásadou projednací, a to i v podmínkách tzv. modifikovaného pojetí této zásady, může založit spor o naplnění konkrétní hmotněprávní podmínky k úspěšnému uplatnění žalobního nároku, který by byl soud oprávněn řešit bez tvrzení a návrhů procesních stran, tedy pouze za účelem ověřování své vlastní představy o skutkovém stavu věci, zde konkrétně při zjišťování rozsahu neuhrazení žalobních nároků ze strany žalované “. Namítá, že je zásadně věcí účastníků a nikoliv soudu, aby v řízení tvrdili a prokazovali skutečnosti, u nichž pro sebe dovozují příznivé právní následky, přičemž pro rozsah těchto skutečností je podstatná hypotéza právní normy. V projednávané věci měl žalobce jako věřitel břemeno tvrzení pouze o tom, že s žalovanou (dlužníkem) byla uzavřena smlouva o úvěru, podle které byly dlužníkovi poskytnuty finanční prostředky a že dlužník dluh řádně neuhradil. Z toho pak vyplývá břemeno důkazní jen ohledně prokázání tvrzení, že smlouva byla uzavřena a že na jejím základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky; nic dalšího věřitel tvrdit a prokazovat nemusí – zejména pak nemá povinnost dokládat realizaci plateb ze strany dlužníka. Postup soudu, který dovodil, že rozdíl mezi nárokem uvedeným ve smlouvě a touto částkou požadovanou žalobou dlužník uhradil, dovolatel považuje za spekulativní, navíc mu vytýká, že měl k prokázání úhrad vyzvat žalovanou. Pokud žalobce v tomto směru učinil upřesnění v průběhu odvolacího řízení, nejde o nepřípustnou novotu, ale o doplnění či objasnění skutečností již dříve v koncentrační lhůtě učiněných. Soudy se tak dopustily závažného procesního pochybení, jež mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a to v aspektu nesprávného zjištění, resp. domněnky ohledně částečné úhrady žalobních nároků ze strany žalované. Konečně dovolatelka připomíná, že soud nesmí do sporu vnášet skutečnosti, které žádná ze stran nepřednesla a které ani jinak nevyšly najevo. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelkou k přezkumu předložená otázka „zda procesní pasivita žalovaného ve sporném řízení ovládaném zásadou projednací, a to i v podmínkách tzv. modifikovaného pojetí této zásady, může založit spor o naplnění konkrétní hmotněprávní podmínky k úspěšnému uplatnění žalobního nároku, který by byl soud oprávněn řešit bez tvrzení a návrhů procesních stran, tedy pouze za účelem ověřování své vlastní představy o skutkovém stavu věci, zde konkrétně při zjišťování rozsahu neuhrazení žalobních nároků ze strany žalovaného“ přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť jejím prostřednictvím dovolatelka nečiní nic jiného, než že odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadami, a nesouhlasí s hodnocením v řízení provedených důkazů, přičemž prosazuje vlastní verzi zjištěného skutkového stavu. Přehlíží přitom, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Rovněž hodnocení důkazů (z nichž soudy učinily skutkové zjištění, že žalovaná část dluhu vyplývajícího z uzavřené úvěrové smlouvy uhradila), s nímž dovolatelka polemizuje, nelze vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).
Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobkyně část závazku ze smlouvy uhradila; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů podle přesvědčení dovolacího soudu není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami výsledek dokazování zpochybňuje a pouze prosazuje vlastní skutkovou verzi (s níž přišla až poté, co soud prvního stupně avizoval svůj předběžný právní názor o neplatnosti dotyčné úvěrové smlouvy i s důsledkem z něho plynoucím – v žalobě totiž nic takového netvrdila), že žalovaná neuhradila „vůbec nic“ (tedy ani tu část závazku, která jako dluh vykazována nebyla). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Protože žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), její dovolání odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu