ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2254.2022.3
sp. zn. 33 Cdo 2254/2022-958
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. M. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem se sídlem Lysá nad Labem, Šafaříkova 1261/8, proti žalovaným 1) M. S. , bytem XY, 2) Z. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 427, 3) M. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 1686/13, 4) J. D. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem Praha 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, 5) J. P. , bytem XY a 6) H. P. , bytem XY, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 341/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 23 Co 111/2021-876, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Krumicha.
IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. PhDr. Stanislava Balíka.
V. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Václava Luťchy.
VI. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 5) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
VII. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 6) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2020, č. j. 11 C 341/2009-615, určil, že žalobce, žalovaný 4), žalovaná 5) a žalovaná 6) jsou podílovými spoluvlastníky budovy č. p. XY, v části obce XYI, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY, dále stavební parcely p. č. st. XY, pozemkové parcely p. č. XY a pozemkové parcely p. č. XY, to vše v katastrálním území XY, a to každý se spoluvlastnickým podílem ve výši id. 1/4 (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému 1) určení, že žalobce a žalovaná 6) jsou podílovými spoluvlastníky stavební parcely p. č. st. XY, jejíž součástí je budova č. p. XY, část obce XY, a stavební parcely p. č. st. XY, a rovněž podílovými spoluvlastníky budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního se způsobem využití jiná stavba, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, to vše v katastrálním území XY (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – VIII.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 23 Co 111/2021-876, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil, ve výroku I. jej změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce, žalovaný 4), žalovaná 5) a žalovaná 6) jsou podílovými spoluvlastníky budovy č. p. XY část obce XY, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY, stavební parcely p. č. st. XY, pozemkové parcely p. č. XY a pozemkové parcely p. č. XY, to vše v katastrálním území XY, a to každý se spoluvlastnickým podílem ve výši id. 1/4 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. – VIII.).
Soudy rozhodly poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 252/2018-421, zčásti zrušil předcházející rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vycházely z následujících zjištění:
Žalobce a šestá žalovaná byli jako manželé spoluvlastníky stavební parcely p. č. st. XY, katastrální území XY, budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního se způsobem využití: garáž, postavené na stavební parcele p. č. XY, katastrální území XY, a budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního se způsobem využití: provozní stavba, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY, a dále spoluvlastníky podílu ve výši id. ½ na stavební parcele p. č. st. XY, stavební parcele p. č. st. XY a pozemkové parcele p. č. XY, všechny v katastrálním území XY, a na budově č. p. XY, část obce XY, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY.
Vlastnické právo k uvedeným nemovitým věcem (spoluvlastnické podíly na nich) na základě kupní smlouvy ze dne 27. 6. 1995 převedli na společnost B.
Dne 4. 2. 1997 manželství žalobce a šesté žalované zaniklo, k vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví nedošlo dohodou ani rozhodnutím soudu.
Společnost B., aniž zaplatila žalobci a šesté žalované kupní cenu sjednanou podle kupní smlouvy ze dne 27. 6. 1995, převedla vlastnické právo ke sporným nemovitým věcem (spoluvlastnické podíly na nich) kupní smlouvou uzavřenou dne 2. 3. 1998 do bezpodílového spoluvlastnictví manželů J. M. a A. M.
Dopisem ze dne 15. 5. 1998 žalobce a šestá žalovaná „z důvodu prodlení společnosti B. se zaplacením kupní ceny“ odstoupili od kupní smlouvy uzavřené dne 27. 6. 1995.
Dne 21. 6. 2002 J. M., A. M. a M. D. uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY a k budově č. p. XY, část obce XY, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY, vymezením jednotek v této budově. J. M. a A. M. dne 3. 6. 2004 uzavřeli smlouvu o zúžení svého společného jmění manželů tak, že J. M. se stal výlučným vlastníkem jednotek vymezených v budově č. p. XY, část obce XY, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY, budovy č. p. XY, část obec XY, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY, budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního se způsobem využití: jiná stavba postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY, a stavební parcely p. č. st. XY, katastrální území XY, a dále spoluvlastnického podílu ve výši id. ½ na stavební parcele p. č. st. XYa na pozemkové parcele p. č. XY, obě katastrální území XY.
J. M. darovací smlouvou uzavřenou dne 21. 7. 2004 s druhou žalovanou a třetím žalovaným převedl vlastnické právo k jednotkám vymezeným v budově č. p. XY, část obce XY, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY, a spoluvlastnický podíl ve výši id. ½ na stavební parcele p. č. st. XYa na pozemkové parcele p. č. XY, obě katastrální území XY, do jejich podílového spoluvlastnictví s tím, že jejich spoluvlastnické podíly na nich jsou stejné.
J. M. na základě kupní smlouvy, kterou jako prodávající uzavřel dne 17. 9. 2018 s prvním žalovaným jako kupujícím, převedl prvnímu žalovanému vlastnické právo ke stavební parcele p. č. XY, katastrální území XY, jejíž součástí je budova č. p. XY, část obce XY, a k budově bez čísla popisného a čísla evidenčního se způsobem využití: jiná stavba postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY.
Druhá žalovaná, třetí žalovaný, čtvrtý žalovaný a pátá žalovaná jako prodávající uzavřeli dne 9. 1. 2019 s prvním žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu, na jejímž základě prvnímu žalovanému převedli vlastnické právo k části stavební parcely p. č. st. XY, katastrální území XY, s tím, že ze zbývající části tohoto pozemku vznikne pozemková parcela p. č. XY, katastrální území XY, která zůstane předmětem jejich podílového spoluvlastnictví.
Ke stavební parcele p. č. XY, stavební parcele p. č. st. XY, pozemkové parcele p. č. XY a pozemkové parcele p. č. XY, všechny katastrální území XY, jakož i k jednotkám vymezeným v budově č. p. XY, část obce XY, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY, které jsou předmětem podílového spoluvlastnictví druhé žalované a třetího žalovaného, katastrální úřad k návrhu žalobce zapsal poznámku spornosti s právními účinky zápisu této poznámky do katastru nemovitostí ke dni 8. 2. 2019.
Soud prvního stupně, který vyšel rovněž ze zjištění, že J. M. věděl, že společnost B. je v prodlení se zaplacením kupní ceny žalobci a žalované 6) podle kupní smlouvy ze dne 27. 6. 1995, dospěl k závěru, že J. M. a A. M. v době uzavření kupní smlouvy ze dne 2. 3. 1998 nebyli v dobré víře ve vztahu ke skutečnostem, které zakládaly důvod pro zrušení kupní smlouvy uzavřené dne 27. 6. 1995. Jejich vlastnické právo ke sporným nemovitým věcem tak nepožívá ústavní ochrany, a proto se odstoupením žalobce od kupní smlouvy ze dne 27. 6. 1995 učiněného vůči B. obnovilo vlastnické právo žalobce a žalované 6) ke sporným nemovitým věcem.
Protože žalovaný 3) jako nabyvatel sporných nemovitých věcí od J. M. věděl o zrušení kupní smlouvy uzavřené dne 27. 6. 1995 mezi společností B., žalobcem a žalovanou 6), nemohl bezúplatně nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem (spoluvlastnickému podílu na nich), neboť nezachoval požadovanou míru obezřetnosti, tím méně pak, míní soud prvního stupně, „vyhověl požadavkům kladeným na něj v důsledku okolností, že J. M. byl osobou blízkou a že se převod vlastnického práva mezi nimi stal bezúplatně“. Rovněž žalovaná 2) nezachovala potřebnou míru obezřetnosti při nabývání nemovitostí od svého otce J. M. a nebyla spolu se žalovaným 3) v dobré víře při uzavření darovací smlouvy s J. M. ze dne 21. 7. 2004, proto nelze jejich vlastnickému právu poskytnout ochranu a obnovilo se vlastnické právo žalobce a žalované 6) pokud jde o spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/2 na stavební parcele p. č. st. XY, stavební parcele p. č. st. XY(nyní pozemková parcela p. č. XY) a pozemkové parcele p. č. XY, všechny katastrální území XY, a na budově č. p. XY, část obce XY, postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY.
Co se týče žaloby vůči žalovanému 1), aby bylo určeno, že žalobce a žalovaná 6) jsou podílovými spoluvlastníky stavební parcely p. č. st. XY, jejíž součástí je budova č. p. XY, část obce XY, a stavební parcely p. č. st. XY, obě katastrální území XY, a dále budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního se způsobem využití jiná stavba postavené na stavební parcele p. č. st. XY, katastrální území XY, soud prvního stupně uzavřel, že poznámka spornosti zapsaná do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 8. 2. 2019 nemohla vůči žalovanému 1) působit, jelikož zápis jeho vlastnického práva měl lepší pořadí než až později zapsaná poznámka spornosti a prospívají mu účinky materiální publicity katastru nemovitostí podle §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť vlastnické právo ke sporným nemovitým věcem nabyl v dobré víře v soulad stavu zapsaného v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem.
Odvolací soud po zopakování výslechu svědka R. B. učinil následující závěry.
Dovodil, že J. M. (který fakticky jednal i za A. M.) nelze při nabývání sporných nemovitých věcí od společnosti B. vytýkat nedostatek opatrnosti, neboť nic z toho, co mu bylo známo, nenaznačovalo, že by zde - po třech letech od nabytí sporných nemovitých věcí společností B. - byl opodstatněný důvod pro odstoupení od předchozí kupní smlouvy (tj. kupní smlouvy, podle níž společnost B. sporné nemovitosti nabyla). Vzal při tom v úvahu zjištění, že žalobci byl znám záměr společnosti B. dotyčné nemovitosti prodat z důvodu, že se jí nepodařilo získat úvěr na úhradu kupní ceny, a i přes tuto vědomost ani po dvou letech trvajícím prodlení s úhradou kupní ceny od smlouvy neodstoupil, ani neuplatnil svůj nárok u soudu a nečinil-li ani jiná opatření, jimiž dalšímu převodu mohl zabránit. Naopak podle výpovědi svědka B. – tehdejšího jednatele společnosti B. žalobce odmítl jeho návrh na odstoupení od kupní smlouvy a vrácení nemovitostí a sám inicioval záměr jejich prodeje jinému zájemci. Podle mínění odvolacího soudu se žalobce obával, že v případě opětovného nabytí dotyčných nemovitostí (zatížených zástavním právem k zajištění jeho dluhů) by o ně přišel, a proto k odstoupení od dotyčné kupní smlouvy přistoupil až poté, co (v rámci jejich dalšího prodeje) došlo k vypořádání jeho dluhů. Uplatnění požadavku na vrácení, od dluhů očištěných, nemovitostí žalobcem odvolací soud shledal výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů uzavřel, že manželé M. byli při uzavírání kupní smlouvy ze dne 2. 3. 1998 se společností B. v dobré víře, že tu vzhledem ke všem okolnostem, které jim tehdy byly známy, není nic, co by mohlo vlastnické právo společnosti B. předmětným nemovitostem zpochybnit, a neopomenuli nic, co po nich lze spravedlivě požadovat, aby se přesvědčili, zda něco nenasvědčuje opaku. Následné odstoupení žalobce a žalované 6) od smlouvy se společností B. se proto nemohlo dotknout dobrověrně nabytého vlastnického práva manželů M. k předmětným nemovitostem, a nemělo vliv na platnost dalších vlastnických převodů.
Kromě uvedeného shledal odvolací soud důvodem pro nevyhovění žalobě i to, že v mezidobí došlo k významné změně charakteru původně převáděných nemovitostí, a to nejen v důsledku rozdělení části nemovitostí na jednotky, ale v daném případě i vzhledem ke skutečnosti, že následně byly v nemovitosti vybudovány další byty, a dále to, že žalobcem uplatňované právo na navrácení majetkových poměrů k předmětným nemovitostem do stavu před více než dvaceti lety by vzhledem k okolnostem a důsledkům z toho vyplývajícím, odporovalo dobrým mravům.
Odvolací soud rovněž přisvědčil správnosti závěru soudu prvního stupně ohledně okolností nabytí vlastnictví části předmětných nemovitostí žalovaným 1) v září 2018 a lednu 2019, přičemž neshledal důvodnou argumentaci žalobce o nedostatku dobré víry žalovaného 1).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná 2), žalovaný 3) a žalovaný 4) pokládají rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhli odmítnutí dovolání.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost dovolání žalobce usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce dobré víry manželů M. v okamžiku uzavírání kupní smlouvy se společností B. k předmětným nemovitostem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu v této právní věci ze dne 14. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 252/2018-421. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že neposoudil správně dobrou víru manželů Málkových, kteří nemohou požívat ochrany dobré víry za situace, že prokazatelně ví, že převodce těchto nemovitých věcí nezaplatil kupní cenu jejich předchozímu vlastníkovi. Přípustnost dovolání dovolatel dále spatřuje v otázkách dovolacím soudem dosud neřešených, a to (i) zda je přípustné, aby účastník řízení na straně žalovaného, který podle §107a odst. 2 o. s. ř. nastoupil na místo žalovaného, nemusel prokazovat dobrou víru k nabytí nemovitostí svým právním předchůdcem, do jehož postavení nastoupil, dále (ii) zda lze v rámci běžícího soudního řízení o určení vlastnictví k nemovitosti postupem, kdy žalovaný převede nemovitost na dalšího, získat novou dobrou víru k nabytí nemovitosti pro dalšího, která bude dalšího chránit proti žalobci domáhajícího se určení svého vlastnického práva v rámci běžícího soudního řízení a (iii) od kdy působí a vůči komu poznámka spornosti, o níž podle §985 o. z. požádal žalobce. Důvodnost dovolání dovolatel spatřuje rovněž v tom, že žalovanému 1) nemůže svědčit dobrá víra ohledně nemovitostí, jejichž vlastnictví bylo a je předmětem soudního řízení, navíc i s ohledem na jeho propojení s J .M. Namítá, že odvolací soud procesně nezákonným postupem zkrátil dovolatele v jeho ústavně zaručeném právu na spravedlivý soudní proces, maje za to, že mezi „skutečnými skutkovými zjištěními“ a právním posouzením soudů obou stupňů je extrémní nesoulad.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud po právní stránce učinil závěr, že manželé M. byli při uzavírání kupní smlouvy ze dne 2. 3. 1998 se společností B. v dobré víře, že není nic, co by mohlo vlastnické právo společnosti B. zpochybnit a neopomenuli nic, co po nich bylo možno spravedlivě požadovat, aby se přesvědčili, zda něco nenasvědčuje opaku. Následné odstoupení od smlouvy uzavřené mezi manžely M., tj. žalobcem a žalovanou 6), a společností B. se proto nemohlo nijak dotknout dobrověrně nabytého vlastnického práva manželů M. k předmětným nemovitostem, a nemělo vliv ani na platnost dalších vlastnických převodů.
Uvedený právní závěr žalobce zpochybňuje tvrzením, že manželé M. nemohou požívat ochrany dobré víry v souvislosti s nabytím sporných nemovitostí, o nichž věděli, že za ně nebylo zaplaceno. Dovolatel však přehlíží, že odvolací soud svůj právní závěr, zda manželé M. byli při nabývání dotyčných nemovitostí v dobré víře, nezaložil pouze na tom, zda věděli o prodlení společnosti D. s úhradou kupní ceny, ale vzal v úvahu a hodnotil všechny okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo (včetně toho, že žalobce v té době odmítl od smlouvy odstoupit s tím, že naopak preferoval jejich další prodej), z nichž vzal za prokázané, že manželé M. byli v době uzavření kupní smlouvy ze dne 2. 3. 1998 se společností D. v dobré víře, že tu není nic, co by mohlo vlastnické právo prodávající společnosti zpochybnit. Žalobce tak řešení uvedené právní otázky zčásti staví na odlišném skutkovém závěru oproti tomu, z něhož při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, který se při posouzení dobré víry manželů M. při uzavírání smlouvy zabýval všemi okolnostmi, za nichž k uzavření dotyčné smlouvy došlo, čímž plně respektoval závazný právní názor vyslovený v bodech 39 a násl. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 252/2018-421.
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěními soudů obou stupňů. Skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Podle názoru dovolacího soudu se v souzené věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do základních práv a svobod je s to založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
K dovolatelem předloženým otázkám, zda je přípustné, aby účastník řízení na straně žalovaného, který podle §107a odst. 2 o. s. ř. nastoupil na místo žalovaného, nemusel prokazovat dobrou víru k nabytí nemovitostí svým právním předchůdcem, do jehož postavení nastoupil, zda lze v rámci běžícího soudního řízení o určení vlastnictví k nemovitosti postupem, kdy žalovaný převede nemovitost na dalšího, získat novou dobrou víru k nabytí nemovitosti pro dalšího, která bude dalšího chránit proti žalobci domáhajícího se určení svého vlastnického práva v rámci běžícího soudního řízení, a od kdy působí a vůči komu poznámka spornosti, o níž bylo podle §985 o. z. požádáno žalobcem, je třeba podotknout, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatel navíc kritiku závěrů odvolacího soudu (včetně formulace předestřených otázek) opět zakládá na vlastní skutkové verzi [že věděli-li manželé M. o nezaplacení kupní ceny společností B., nemohli předmětné nemovitosti nabýt v dobré víře a dobrou vírou nemůže být tudíž chráněn ani žalovaný 1), který nastoupil do řízení namísto J. M., který její existenci neprokázal] odlišné od té, z níž při svém právním posouzení vycházel odvolací soud (viz výše).
Výtkou, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně s opačným právním závěrem ohledně zásadního tvrzení o dobré víře, čímž se dopustil závažných vad řízení, dovolatel nenapadá žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí založeno, nýbrž mu vytýká vady řízení, k nimž lze přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v dané věci splněn není.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že ti žalovaní, kteří podali vyjádření k dovolání, mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů podle §7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. a) ve spojení s §11 odst. 1 písm. k) a podle §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a k tomu náležející daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), a to s výjimkou žalované 2), u níž dovolací soud odměnu za právní zastoupení neshledal účelně vynaloženým nákladem z důvodu, že ji zastupoval jako advokát manžel, který byl rovněž účastníkem tohoto řízení a který byl sám zastoupen advokátem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 11. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu