ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2622.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2622/2021-245
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. L., bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 9, proti žalovanému L. P. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, o zaplacení 122 758,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 138 C 39/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2021, č. j. 57 Co 110/2020-161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2021, č. j. 57 Co 110/2020-161, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 138 C 39/2018-120, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 122.758,50 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jako úvěrovaní uzavřeli dne 28. 11. 2014 se společností TGI Money a. s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě (úvěrující) smlouvu o úvěru, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky (dále jen „VOP“), na základě které jim úvěrující společnost poskytla úvěr ve výši 632.000,- Kč a to tím způsobem, že částku 390.521,51 Kč poukázala na bankovní účet vedený u Raiffeisenbank a. s. na úhradu závazků žalobkyně, částku 209.478,49 Kč podle pokynů úvěrovaných na bankovní účet žalobkyně vedený u Komerční banky a. s. a částku 32.000,- Kč použila na úhradu nákladů na zpracování úvěru; úvěr mě být splácen měsíční anuitou ve výši 6.594,- Kč. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že částka 209.478,49 Kč byla následně použita oběma účastníky řízení. Úvěr splácela výlučně žalobkyně; jelikož dosud uhradila na splátkách 245.688,- Kč, po žalovaném požaduje jeho podíl na splacené částce věřiteli („pouze“ 122.758,50 Kč).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 57 Co 110/2020-161, změnil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 12. 2019, č. j. 138 C 39/2018-120, tak, že žalobu o zaplacení částky 122.758,50 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně s odkazem na §1872 odst. 1 a §1879 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3192/2016, a jeho rozsudek ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 33 Cdo 77/2003, uzavřel, že domáhá-li se žalobkyně tzv. následného regresu vůči solidárně zavázanému spoludlužníkovi (žalovanému), pak jí právo tohoto postihu dosud nevzniklo, jelikož zatím plnila pouze na svůj podíl na celém dluhu. Podle odvolacího soudu judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě stabilní při výkladu ustanovení §511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“ (a jeho závěry jsou použitelné i při aplikaci §1876 odst. 2 o. z.), že tzv. následný regres nevznikne, pokud solidární dlužník splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění (srov. rozsudky ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012). Jinak řečeno, zaplatila-li žalobkyně „298.269,- Kč“ z celkové částky 632.000,- Kč, pak jí zatím následný regres nevznikl a její žaloba je předčasná. Odvolací soud nepřisvědčil její argumentaci, že zaplatila více v jednotlivých splátkách, než měla zaplatit, tedy že zaplatila za žalovaného jeho podíl na dluhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudky ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4118/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 4080/17.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Takovou je otázka, zda při plnění dluhu sjednaného ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od zbývajících spoludlužníků požadovat náhradu za každou splátku zvlášť.
Dovolání je důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1868 odst. 1 o. z., zaváže-li se několik dlužníků k témuž plnění, nebo zaváže-li se dlužník několika věřitelům k témuž plnění, spravují se společný dluh i společná pohledávka podle zásad o spoluvlastnictví.
Podle §1872 odst. 1 o. z., je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.
Podle §1875 o. z., má se za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné.
Podle §1876 odst. 2 o. z., vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.
Podle §623 o. z., při dílčích plněních dluhu počne promlčecí lhůta plynout u každého dílčího plnění ode dne jeho dospělosti. Dospěje-li pro nesplnění některého dílčího plnění celý dluh, počne pro celý dluh plynout promlčecí lhůta ode dne dospělosti nesplněného dílčího plnění.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na právních závěrech, opírajících se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, podle nichž nastane-li situace, kdy některý ze solidárně zavázaných dlužníků splní celý dluh sám nebo splní více, než na něj ve vzájemném vnitřním poměru připadá, vzniká tomuto dlužníku následný (rozvrhový) regres podle §511 odst. 3 obč. zák. Ve stejném usnesení Nejvyšší soud dodal, že následný regres nevznikne, jestliže jej vylučuje vnitřní spoludlužnický poměr a nevznikne ani tehdy, pokud solidární dlužník splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3192/2016). Tato citovaná judikatura dovolacího soudu se však v nyní souzené věci neprosadí. Odvolací soud přehlédl, že plnění dluhu bylo dohodnuto s věřitelem formou splátek, a lze tak dát dovolateli za pravdu, že rozhodnutí odvolacího soudu se dostalo do rozporu se závěry dřívějších rozsudků Nejvyššího soudu. Ten v rozsudku ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, vycházeje ze závěrů jeho rozsudku ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, zdůraznil, že „jestliže dlužník splnil víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním (§511 odst. 3 obč. zák. – dnes §1876 odst. 2 o. z. ). Při plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (k tomu srovnej – Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv, Občanský zákoník II., Komentář, C. H. BECK, 2. vydání, 2009, str. 1535 a násl.).“ Tento závěr dovolací soud zopakoval v řadě svých dalších rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3603/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4118/2017, ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3851/2020, ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1346/2021.
Jelikož se žalovanému podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu