ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2799.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2799/2022-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. Ž. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované Tegara s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Oderská 333/5, identifikační číslo osoby 037 49 835, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení 601.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 311/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu ze dne 5. 4. 2022, č. j. 35 Co 46/2022-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.359,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Tomana, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 35 Co 46/2022-105, potvrdil rozsudek ze dne 14. 12. 2021, č. j. 7 C 311/2020-82, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 601.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 8. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje - s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, a ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 751/06, - z „extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními“ . Svou argumentaci zakládá na jediné dovolací námitce, jíž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil textovou komunikaci mezi ním a jednatelkou žalované, dovodil-li, že si z jejího bytu odnesl i žalobou požadovanou finanční částku. Reagoval-li na textovou zprávu žalované, že „ odnesl z bytu svoje věci včetně její hotovosti “, textem „Jaké tvé hotovosti???“ , nelze z toho dovodit – jak nesprávně učinil odvolací soud – že odnesení hotovosti nepopřel, pouze zpochybnil, že šlo o peníze žalované. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že svou textovou zprávou de facto popřel, že by jakoukoliv hotovost z bytu odnesl.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, neboť nejde o tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry odvolacího soudu, nýbrž o pouhé subjektivní hodnocení jednoho důkazu (textové zprávy), z něhož žalobce dovozuje vlastní skutkovou verzi, která není dalšími důkazy podpořena.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Má-li přípustnost dovolání založit námitka, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces, neboť jeho rozhodnutí trpí „tzv. extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými“ , musí se jednat o relevantní otázku „týkající se například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání … Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel- za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“ (bod 24. a 27. nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Polemika žalobce se skutkovými závěry odvolacího soudu je právě pouhým projevem odlišného náhledu na správnost sporného skutkového zjištění bez další konfrontace se stávající (a zejména relevantní) judikaturou Nejvyššího soudu. Z toho, že žalobce v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud v posuzovaném případě své závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil. Skutkové zjištění, že jednatelka žalované předala žalobci žalovanou částku, nezaložil výhradně na hodnocení textové komunikace účastníků, nýbrž na souboru dalších v řízení provedených důkazů, které podpořila. Nejde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod může být způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Závěry, které přijal Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 751/06, a které žalobce v dovolání cituje, se pak vztahují výslovně k ústavněprávním konsekvencím tehdy posuzované věci (z hlediska hodnocení postupu odvolacího soudu Ústavním soudem a nikoliv hodnocení postupu Nejvyššího soudu soudem Ústavním). Nic nenasvědčuje ani tomu, že by se odvolací soud dopustil „očividného a neodůvodněného vybočení ze zákonných standardů dokazování“ , ani situaci, v níž by skutkové závěry odvolacího soudu byly výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu nebo byly založeny na neúplném (nedostatečném) dokazování.
Ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, na které v dovolání odkazuje žalobce, Ústavní soud přijal a odůvodnil závěr, „že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá, než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu“ . Žalobce však v dovolání ve skutečnosti nenamítá, že by odvolací soud nerespektoval procesní zásady, jimiž se má soud řídit při zjišťování skutkového, zpochybňuje pouze způsob a výsledek hodnocení jednoho důkazu – textové zprávy, jíž odpověděl jednatelce žalované. Zásady stanovené v citovaném nálezu Ústavního soudu pro vymezení přípustnosti dovolání v případě námitky porušení jeho ústavních práv, tak nenaplnil.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 11. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu