ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2810.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2810/2021-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně JURIS REAL, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 3, Šrobárova 2100/49, identifikační číslo 267 10 790, zastoupené Mgr. Janem Drobníkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Šrobárova 2100/49, proti žalované V. L. , bytem v XY, zastoupené Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Pionýrská 495, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 12/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č. j. 22 Co 70/2021-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.534,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jana Drobníka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, č. j. 5 C 12/2020-152, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, představující smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti informovat žalobkyni bez zbytečného odkladu o všech skutečnostech majících význam pro uzavření kupní smlouvy (žalovaná neinformovala žalobkyni, že sama bez její součinnosti uzavřela 15. 4. 2019 kupní smlouvu s třetí osobou), zamítl žalobu o zaplacení částky 580.037,- Kč (představující tvrzenou provizi žalobkyně) s individualizovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Odstoupení od smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitosti ze dne 17. 12. 2018 soud prvního stupně nepovažoval za důvodné, neboť žalobkyně smlouvu z důvodů vytýkaných žalovanou neporušila podstatným způsobem. Argumentuje-li nyní žalovaná, že dalším důvodem odstoupení od smlouvy bylo snížení kupní ceny nemovitosti bez jejího souhlasu, tento důvod ve svém odstoupení neuvedla a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, soud prvního stupně dodal, že nelze důvody odstoupení měnit či doplňovat. Na základě podrobné argumentace soud prvního stupně dospěl k závěru o přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty a nepřistoupil k její moderaci.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 22 Co 70/2021-184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o částce 100.000,- Kč, jakož i ve výroku o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím po právu, neboť žalovaná v rozporu se čl. V. smlouvy o zprostředkování žalobkyni neinformovala o prodeji nabízené nemovitosti třetí osobě. Uzavřením kupní smlouvy s třetí osobou dne 15. 4. 2019 žalovaná žalobkyni znemožnila naplnit účel smlouvy o výhradním zastoupení, tzn. zajistit jí kupce předmětného bytu za požadovanou kupní cenu. Odvolací soud blíže vysvětlil své úvahy o přiměřenosti smluvní pokuty a o tom, že nejsou dány důvody pro její moderaci (body 67, 68, 69 a 70 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) zároveň zdůvodnil, proč žalovaná nebyla oprávněna od smlouvy odstoupit (body 51, 53, 54, 55, 58, 59 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, popř. se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takové považuje otázky, zda:
- smluvní pokuta za porušení smluvních povinností spotřebitelem sjednaná v nepřiměřené výši zakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech v jeho neprospěch, a jde tak o zakázané ujednání ve smyslu §1813, zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) k němuž se podle §1815 o. z. nepřihlíží,
- obstojí úvaha o přiměřenosti smluvní pokuty, není-li podložena důkazy,
- důvod odstoupení od smlouvy musí být vyjádřen jednoznačně, či zda stačí jeho širší vymezení, zahrnující více prokázaných porušení smluvních povinností.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Již v nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 (a tento závěr zopakoval ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) Ústavní soud zdůraznil, že „jednou z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (například usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).“
Dovolání může být podle §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, kdy dovolatel (v dovolání) vymezí, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti považuje za splněný, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku, jak to učinila dovolatelka, když na jednu stranu uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, avšak následně konstatuje, že při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Svým dovoláním dává žalovaná Nejvyššímu soudu na výběr, aby při posuzování předpokladů přípustnosti dovolání vyšel buď z toho, že otázky hmotného práva, na jejichž řešení má být rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, nebo se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Navíc žalovaná, uvádí-li, že smluvní pokuta za porušení její informační povinnosti je sjednána v nepřiměřené výši a zakládá tak významnou nerovnováhu v právech a povinnostech v její neprospěch, nevymezuje řádně důvod dovolání ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., neboť neuvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nepopisuje, v čem tato nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem spočívá. Ve vztahu k této otázce tak dovolatelka nedostála požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, platí, že „[Ú]daj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu. Bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení od právního úkonu za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky.“ Tvrdí-li dovolatelka, že při posuzování listiny o odstoupení od smlouvy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvádí, od kterého řešení právní otázky se při řešení konkrétní individualizované právní otázky odchýlil od jejího řešení v rozhodování dovolacího soudu.
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by vyplývala z provedených důkazů, že řádně neodůvodnil úvahu o přiměřenosti smluvní pokuty, že nesprávně zjistil obsah odstoupení od smlouvy, neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými námitkami dovolatelka nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení; ty nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu