ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2915.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2915/2021-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně BD Consult CZ s.r.o., se sídlem České Budějovice, Rudolfovská tř. 509/124a, identifikační číslo osoby 26024411, zastoupené Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem se sídlem Plzeň, Harantova 511/14, proti žalovanému R. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem České Budějovice, Otakarova 1427/41, o zaplacení 94 685 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 121/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. 72 Co 268/2018-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 292 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Filipa Toula.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2018, č. j. 6 C 121/2016-145, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 94 685 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p. a. od 12. 2. 2016 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 53 215 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% p. a. od 12. 2. 2016 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. – V.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 72 Co 268/2018-212, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. o věci samé změnil tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky 94 685 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p. a. z této částky od 12. 2. 2016 do zaplacení, zamítá (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 135 321,56 Kč (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 1 045 Kč (výrok III.). Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 33 Cdo 988/2019-202, zrušil předcházející rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že neobstojí jednak závěr odvolacího soudu, že k porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaného došlo opožděnou kolaudací vybudované komunikace, ani závěr ohledně toho, jaká výše smluvní pokuty (případně) za porušení ve smlouvě sjednaného závazku žalobkyni náleží – zda pro její určení bude určující poměr a stav vlastněných pozemků před směnou nebo po směně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že nesprávně vyložil ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.), když vůbec nezjišťoval vůli účastníků při uzavírání směnné smlouvy ze dne 25. 2. 2007 v souvislosti s ujednáním povinnosti žalovaného vybudovat veřejnou komunikaci a v souvislosti s ujednáním smluvní pokuty za nesplnění této povinnosti, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., jestliže dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně a nezjišťoval skutkový stav nebo alespoň nezopakoval dosud provedené důkazy, čímž se rovněž odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Současně vyjadřuje názor, že odvolací soud nesprávně vyložil i ustanovení §243g odst. 1 o. s. ř., když nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu v této věci vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 988/2019.
Žalovaný považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za správný a zákonný a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Námitky žalobkyně, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., jestliže vůbec nezjišťoval skutečnou vůli stran ohledně ujednání o povinnosti vybudování komunikace v okamžiku uzavírání směnné smlouvy a jestliže vůbec nezjišťoval skutečnou vůli stran o tom, z jaké výměry pozemků se má při určení výše smluvní pokuty vycházet (zda z výměry před směnou či po směně), nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalovaný svůj závazek (vybudovat komunikaci) zajištěný smluvní pokutou splnil v roce 2011 a požaduje-li žalobkyně smluvní pokutu z důvodu prodlení žalovaného se splněním závazku za období od 15. 2. 2013 do 30. 11. 2014, pak je takový požadavek neopodstatněný, protože v tomto období žalovaný v prodlení se splněním závazku nebyl. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Odvolací soud zjistil, že žalovaný vybudoval komunikaci v roce 2011, čímž splnil svůj závazek plynoucí z čl. VI. odst. 3 směnné smlouvy ze dne 25. 2. 2007, oproti tomu žalobkyně prosazuje, že žalovaný svůj závazek vybudovat komunikaci splnil až dne 1. 12. 2014, kdy bylo ve vztahu ke komunikaci vydáno kolaudační rozhodnutí a že tedy byl se splněním svého závazku až do 30. 11. 2014 v prodlení. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalobkyně domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a bez významu jsou tak její odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k zjišťování obsahu smluvního ujednání pro případ pochybností o obsahu právního jednání.
Stejně tak polemika dovolatelky s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
Námitkou, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně o tom, jaká byla vůle stran v okamžiku uzavírání směnné smlouvy, aniž by k tomuto jinému skutkovému zjištění prováděl dokazování nebo alespoň zopakoval dosud provedené důkazy, čímž porušil její právo na spravedlivý proces, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Dovolatelce navíc nelze přisvědčit, že by odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, když závěr o vybudování komunikace žalovaným v roce 2011 převzal ze shodného skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplynuvšího ze svědeckých výpovědí svědků M. K. a I. B..
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu v této věci ze dne 29. 10. 2020, č. j. 33 Cdo 988/2019-202, když shodně s tam vysloveným právním názorem připomíná, že z ujednání čl. VI. odst. 3 směnné smlouvy ze dne 25. 2. 2007 ani z ostatního obsahu smlouvy neplyne, že řádné splnění uvedeného smluvního závazku bylo vázáno na vydání kolaudačního rozhodnutí a nic takového nevyplývá ani z veřejnoprávní úpravy stavebního zákona; zjistil-li odvolací soud, že komunikace byla vybudována již v roce 2011, splnil žalovaný svůj závazek ze směnné smlouvy již v roce 2011 a nemohl se tak ocitnout od 15. 2. 2013 do 30. 11. 2014 v prodlení s jeho splněním.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také v rozsahu nákladového výroku napadeného rozhodnutí, ve vztahu k němu však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu