ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2996.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2996/2022-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Forderungen a.s. , se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1465/7 (identifikační číslo osoby: 033 88 697), zastoupené Mgr. Markem Pilařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15 , proti žalovanému P. D., se sídlem XY (identifikační číslo osoby: XY), zastoupenému Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, o zaplacení 51.469,32 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 199/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, č. j. 30 Co 304/2021-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (sud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 11 C 199/2019-112, ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. 2. 2021, č. j. 11 C 199/2019-124, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 46.746,71 EUR spolu s kapitalizovanými úroky z prodlení z částky 516,12 EUR od 6. 1. 2018 do 21. 3. 2018 ve výši 9,01 EUR a z částky 4.206,49 EUR od 6. 1. 2018 do 21. 3. 2018 ve výši 393,80 EUR a s úroky z prodlení z částky 46.746,71 EUR od 6. 1. 2018 do zaplacení ve výši 8,5% p.a.; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 30 Co 304/2021-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud „v dané věci posoudil vymezené právní otázky jinak, než jsou řešeny v judikatuře dovolacího soudu a tato otázka měla být posouzena jinak či tato otázka nebyla dovolacím soudem řešena vůbec“. S poukazem na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 268/2011“ odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku „doručení hmotněprávního úkonu“. Prosazuje, že mu odstoupení od smlouvy nebylo řádně doručeno, resp. nesouhlasí se závěrem, že tím, že mu zásilka obsahující odstoupení od smlouvy byla zaslána na adresu uvedenou ve smlouvě, nastalo účinné doručení tohoto hmotněprávního úkonu, že se tento dostal do sféry adresáta. Z poštovního podacího archu je sice patrné, kdy byla zásilka podána na poště, nikoli to, zda a kdy byla adresátu doručena, přičemž doručenka chybí. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dále v nesprávné aplikaci §205a odst. 1 o. s. ř. Je přesvědčen, že odvolací soud měl připustit provedení důkazu, který navrhl k prokázání absence předmětné zásilky v systému České pošty, s. p., resp. k zpochybnění věrohodnosti listinného důkazu – poštovního podacího archu předloženého žalobkyní, na jehož podkladě dospěl soud prvního stupně k závěru, že dovolateli bylo řádně doručeno jednostranné právní jednání právního předchůdce žalobkyně. Odvolací soud tak nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 15/05, ze kterého je zřejmé, že pokud je dán objektivní důkaz, který zpochybňuje důkazy, na základě kterých rozhodoval soud prvního stupně, je namístě takový důkaz připustit i v odvolacím řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být k řešení konkrétní právní otázky splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Žalovaný v dovolání sice výslovně zmiňuje tři z kritérií přípustnost dovolání uvedených v §237 o. s. ř., nespecifikuje však, která z jím formulovaných právních otázek nebyla dovolacím soudem dosud řešena, ani která by jím měla být nyní řešena jinak. Z dovolací argumentace je nadto zřejmé, že se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva nyní jinak, nýbrž toho, aby věc posoudil odlišně od odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Námitku, že odvolací soud se při posuzování otázky doručení odstoupení od smlouvy odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, zakládá dovolatel nepřípustně na vlastní skutkové verzi. Odvolací soud vyšel ze zjištění (a skutkový stav, z něhož odvolací soud vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný), že adresát (žalovaný) se měl možnost seznámit se s obsahem doručované písemnosti, resp. dovodil, že provedené důkazy umožňovaly spolehlivě uzavřít, že projev vůle právní předchůdkyně žalobkyně se dostal do sféry dispozice žalovaného, když zásilka obsahující odstoupení od smlouvy byla podána na poště 22. 12. 2017, byla doručována žalovanému na jeho aktuální adresu, přičemž šlo o dodání do vlastních rukou výhradně jen adresátovi, zásilka měla zkrácenou úložní dobu 10 dnů a při nevyzvednutí neměla být vrácena, nýbrž vložena do schránky adresáta. Podle ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96), účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011).
Při posouzení otázky přípustnosti důkazu v odvolacím řízení, resp. výkladu §205a o. s. ř. respektoval odvolací soud závěry, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil např. v rozsudku ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, že nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. O takový případ jde i v posuzované věci, kdy žalovaný absenci zásilky podacího čísla RR 18187858 4 CZ 293 na webu České pošty, a.s., před soudem prvního stupně netvrdil, ačkoli důkaz poštovním podacím archem soud provedl již při jednání dne 29. 10. 2020. Neúčinnost uplatněného jednostranného právního jednání odstoupení od smlouvy dovozoval pouze z toho, že žalobkyně neprokázala, zda byly splněny podmínky pro odstoupení, resp. nespecifikovala, z jakých důvodů od smlouvy odstupuje, zda a v jakých případech byl v prodlení, případně s jakými úhradami. Nezpochybňoval věrohodnost důkazního prostředku (poštovního podacího archu), ale požadoval, aby důkazem, jehož provedení měl možnost navrhnout již v řízení před soudem prvního stupně, byl skutkový stav týkající se doručení odstoupení zjištěn jinak, než ho zjistil soud prvního stupně. Na tom nemohou nic změnit závěry dovozené v rozhodnutí Ústavního soudu, kterým žalovaný podpořil svou argumentaci. Nadto nelze ani přehlížet, že údaje získané z webu České pošty, a.s., s delším časovým odstupem nemají z důvodu průběžných změn vypovídací hodnotu (a nejsou tudíž způsobilé zvrátit věrohodnost listinného důkazu).
Žalovaný v dovolání sice výslovně uvedl, že „rozhodnutí odvolacího soudu napadá v plném rozsahu“, proti nákladovým výrokům však žádné výhrady v dovolání neuplatnil. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu