ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3023.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3023/2022-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce L. D. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 1/40 , proti žalovanému M. N., se sídlem v XY(identifikační číslo osoby XY), za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo osoby 452 72 956), o zaplacení 25.333,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 162/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. května 2022, č. j. 15 Co 108/2022-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, č. j. 11 C 162/2021-88, zastavil řízení v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 19.360 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 25.333,10 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně od 30. 6. 2021 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 15 Co 108/2022-122, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce (klient) se žalovaným (advokátem) uzavřeli dne 24. 6. 2019 smlouvu o poskytnutí právních služeb, v níž se žalovaný zavázal poskytnout žalobci právní služby při uplatnění nároku na zaplacení 200.000 Kč z titulu plnění z pojistné smlouvy. Žalovaný podal dne 26. 7. 2019 v zastoupení žalobce proti NN Životní pojišťovně N.V., pobočce pro Českou republiku, žalobu o zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 31 C 320/2019-100, řízení ve věci podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, vrátil žalobci poměrnou část zaplaceného soudního poplatku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Řízení bylo zastaveno pro nedostatek podmínek řízení, když žaloba směřovala proti organizační složce obchodní společnosti, která nemá právní subjektivitu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2020, č. j. 53 Co 233/2020-115, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 22.748 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.585,10 Kč. Fakturou ze dne 10. 9. 2019 vyúčtovala V. žalobci částku 19.360 Kč za zprostředkování advokátních služeb; v této části byla později dne 20. 1. 2022 vzata žaloba zpět, neboť mezi stranami došlo k dohodě. Dne 18. 9. 2019 uhradil žalobce soudní poplatek 10.000 Kč (z něhož mu bylo vráceno 9.000 Kč) a dne 30. 7. 2020 uhradil žalované 24.333,10 Kč na nákladech řízení. Částka 25.333,10 Kč, kterou žalobce po žalovaném požaduje z titulu náhrady škody, sestává z nákladů řízení, které uhradil protistraně a zaplaceného (nevráceného) soudního poplatku. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný jako advokát postupoval odborně nesprávně a jako přímý důsledek tohoto jednání vznikla žalobci škoda, za kterou žalovaný odpovídá. Byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti advokáta, a to vznik škody v souvislosti s výkonem advokacie a příčinná souvislost mezi vznikem škody a pochybením žalovaného jako advokáta, které znemožnilo, aby žalobcem podaná žaloba byla projednána. Náklady žalobci vznikly bez ohledu na to, jaký by byl výsledek sporu, v němž ho žalovaný zastupoval. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1862/2001 shledal nepřípadným pro skutkovou odlišnost. K projednání žaloby o hmotněprávním nároku žalobce vůbec nemohlo dojít pro chybu advokáta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dovolacím soudem jsou tyto rozhodovány rozdílně a tyto mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že konstantní judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudkem ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, podle níž musí být zkoumáno, zda při řádném postupu advokáta by byl žalobce úspěšný v soudním řízení se svým hmotněprávním nárokem, nelze na nyní posuzovaný případ použít, neboť žalobce požaduje pouze náklady, které zbytečně vynaložil (na soudní poplatek a náhradu nákladů řízení protistraně) a které by mu nevznikly, nebýt pochybení advokáta spočívající v tom, že žaloval někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Dovolatel je přesvědčen, že žalobce by byl úspěšný s uplatněním svého hmotněprávního nároku, nebýt zmíněného pochybení a pokud potencionální úspěšnost soudy nezkoumaly, nemohly učinit závěr o příčinné souvislosti mezi jeho pochybením a tvrzenou škodou (a odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). I v případě, kdy nárok na náhradu škody není uplatněn „ co do základu “, ale pouze v části, která se týká škody představující marně zaplacený soudní poplatek a náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku řízení, je nutné zkoumat, zda tato škoda vznikla v příčinné souvislosti s tvrzeným pochybením advokáta. Současně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vyšlo z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, „ což představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí “.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být k řešení konkrétní právní otázky splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Nadto, shledává-li dovolatel jako „eventuální“ předpoklad přípustnosti, že (jediná) jím nastolená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nespecifikuje rozhodnutí, z nichž by to bylo seznatelné (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17, ze dne 31. 10. 2017). Jeho požadavek „dovolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit jinak“ nekoresponduje s obsahem dovolání, neboť z dovolací argumentace je naopak zřejmé, že se dovolatel nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva nyní jinak, nýbrž toho, aby dovolací soud posoudil věc odlišně od odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolací námitka, že odvolací soud pochybil, jestliže na danou věc neaplikoval závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1862/2001 (tedy odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu), není důvodná. Jak správně vysvětlil již odvolací soud v napadeném rozhodnutí, závěr dovozený ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu, že závěr o existenci příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody lze učinit jen tehdy, pokud nebýt pochybení advokáta mohl klient právo úspěšně uplatnit, tedy pokud toto právo skutečně existovalo (tj. nutnost zkoumat, zda, by při řádném postupu advokáta byl žalobce se svým úspěšný), nelze pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz použít. V posuzovaném případě nebylo zapotřebí zkoumat, zda nebýt pochybení advokáta (žalovaného), mohl klient (žalobce) právo na zaplacení pojistného plnění vůči třetí osobě úspěšně uplatnit, tedy zda toto právo skutečně existovalo. Žalobce se totiž po žalovaném nedomáhal náhrady škody v podobě ušlého zisku, resp. ušlého majetkového prospěchu spočívajícího v nenastalém zvětšení (rozmnožení) jeho majetku, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Požadoval nahradit škodu, která mu vznikla tím, že ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 320/2019 marně vynaložil finanční prostředky na soudní poplatek a náhradu nákladů řízení protistraně; tyto výdaje, o které se zmenšil jeho majetek, by mu nevznikly, nebýt pochybení žalovaného jako advokáta, který za něho podal žalobu proti někomu, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení. Řečeno jinak, škoda, kterou žalovaný žalobci způsobil v souvislosti s výkonem advokacie, nespočívala v nenastalém zvětšení (rozmnožení) jeho majetku, nýbrž v jeho zmenšení. Bylo proto zbytečné zkoumat, zda, nebýt pochybení žalovaného, mohl žalobce vůči třetí osobě právo (na plnění z pojistné smlouvy) úspěšně uplatnit, zda toto právo skutečně existovalo.
Přípustnost dovolání není s to založit výtka, že odvolací neprovedl všechny důkazy potřebné k zjištění rozhodných skutečností (a vyšel tak z neúplně zjištěného skutkového stavu věci). Žalovaný jejím prostřednictvím nezpochybnil žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení - jsou-li skutečně dány - však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu