ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3222.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3222/2021-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. S. , bytem v XY, proti žalovanému D. M. , podnikateli se sídlem v XY, identifikační číslo XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 271/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. 22 Co 42/2021-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, č. j. 22 Co 109/2020-127, potvrdil rozsudek ze dne 6. 2. 2020, č. j. 19 C 271/2019-97, jímž Okresní soud v Kolíně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 20. 11. 2020 dovolání.
Usnesením ze dne 27. 11. 2020, č. j. 19 C 271/2019-143, vyzval Okresní soud v Kolíně žalovaného k zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 7.000,- Kč do 15 dnů od doručení tohoto usnesení s poučením, že nebude-li soudní poplatek ve lhůtě zaplacen, soud dovolací řízení zastaví. Výzva byla doručena jeho právnímu zástupci dne 2. 12. 2020.
Usnesením ze dne 14. 1. 2021, č. j. 19 C 271/2019-147, ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. 3. 2021, č. j. 19 C 271/2019-166, Okresní soud v Kolíně zastavil řízení o dovolání žalovaného a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že dodatečná lhůta k zaplacení soudního poplatku uplynula 17. 12. 2020, přičemž dovolatel soudní poplatek zaplatil až 18. 12. 2020. Protože v projednávané věci nemohl žalovaný zaplatit soudní poplatek kolkovými známkami, nýbrž jen bankovním převodem, neuplatní se pravidlo o zachování procesní lhůty podle §57 odst. 3 o. s. ř.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2021, č. j. 22 Co 42/2021-179, potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Cituje §2 odst. 5, §4 odst. 1 písm. c) a §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, akcentoval, že nezaplatil-li žalovaný soudní poplatek z dovolání v soudem určené lhůtě (tzn. do 17. 12. 2020), nýbrž až po jejím marném uplynutí (tj. až 18. 12. 2020), je správný postup soudu prvního stupně, který řízení podle §9 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb. zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí podle jeho přesvědčení na řešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a dále na řešení otázek procesního práva, které již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu byly vyřešeny, ale měly by být posouzeny jinak. Za dosud nevyřešenou považuje otázku, zda je zachována lhůta k zaplacení soudního poplatku v situaci, kdy příkaz k jeho úhradě je zadán v systému internetového bankovnictví ve lhůtě k zaplacení soudního poplatku, avšak platba je připsána na účet soudu až po uplynutí lhůty k jeho zaplacení.
Za otázky procesního práva, které již byly dovolacím soudem vyřešeny, avšak měly by být posouzeny opětovně, ale jinak, považuje dovolatel otázku charakteru lhůty pro zaplacení soudního poplatku, tedy zda jde o lhůtu zákonnou nebo procesní, a dále otázku, zda určuje-li zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, že za den platby se považuje u platby prováděné poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb den, kdy byla připsána na účet správce daně, je nezbytné se touto úpravou řídit.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo otázek, které již dovolací soud ve své rozhodovací činnosti vyřešil, ale tyto otázky by měly být opět posouzeny, ale jinak, tedy zda je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Ve vztahu k řešení otázky, zda je zachována lhůta k zaplacení soudního poplatku v situaci, kdy příkaz k jeho úhradě je zadán v systému internetového bankovnictví ve lhůtě k zaplacení soudního poplatku, avšak platba je připsána na účet soudu až po uplynutí lhůty k jeho zaplacení, nutno uvést, že nejde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou. Tak např. v usnesení ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4276/2019, Nejvyšší soud shrnul dosavadní judikatorní závěry, podle nichž „při placení soudního poplatku formou bezhotovostního převodu je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný ten den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu, k němuž dospěly ve své obsáhlé judikatuře již Nejvyšší správní soud (srov. shodně například rozsudky ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 9 Afs 7/2012, ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 1 As 52/2013, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 4 Afs 30/2016 – všechna tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz ) i Ústavní soud (srov. shodně například usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 689/06, ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12, a ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2865/15 – všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).“ Ke stejnému závěru dospěla i praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. jeho usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2635/2016, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016).
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí aproboval právní názor soudů, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu. Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl v tomto řízení výše vyslovený právní názor jakkoliv přehodnocovat (k obdobnému závěru srov. též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2774/19). V usnesení ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1777/19, pak Ústavní soud ve vztahu ke lhůtě k zaplacení soudního poplatku a k aplikaci daňového řádu konstatoval, že „příslušná ustanovení občanského soudního řádu ani poplatkového zákona výslovně neupravují, ve kterém okamžiku je soudní poplatek zaplacen; i kdyby byla ústavní stížnost přípustná, aplikoval by se (jak sám stěžovatel uvádí) analogicky daňový řád, podle kterého je lhůta zachována připsáním platby na účet nejpozději poslední den lhůty (viz usnesení ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4006/18 )“.
K závěrům ohledně okamžiku splnění poplatkové povinnosti v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu se Nejvyšší soud následně přihlásil v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2578/2018, ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2825/2019, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3751/2019, či ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3581/2019).
Pro řešení této otázky tak není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Otázka, zda lhůta pro zaplacení soudního poplatku je lhůtou zákonnou nebo procesní přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (na jejím řešení rozhodnutí nespočívá). Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl).
V usnesení ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4276/2019, Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož „zákon o soudních poplatcích ani o. s. ř. výslovně neupravují, kterým okamžikem je soudní poplatek zaplacen; proto je třeba podle §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích postupovat podle daňového řádu, konkrétně podle §166 odst. 1 písm. a), b).“
Neshledal-li Nejvyšší soud důvod pro odchýlení se od své dosavadní rozhodovací praxe, která je ustálena v otázce aplikace daňového řádu ve věcech soudních poplatků, nenastala dovolatelem navrhovaná potřeba aktivovat velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaný zaplatil soudní poplatek za dovolání dne 18. 12. 2020, neboť až k tomuto dni byla jeho platba připsána na účet soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4276/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. I. ÚS 2035/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 20 Cdo 466/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III ÚS 1588/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1849/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, podle nichž poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu je splněna dnem připsání platby na účet soudu). Učinil tak až po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v usnesení soudu prvního stupně.
Dovolává-li se žalovaný závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, pak pomíjí, že v Ústavním soudem řešené věci šlo o platbu soudního poplatku kolkovými známkami ve výši 3.456,- Kč, přičemž ty byly vylepeny na podání stěžovatelky, které poslední den lhůty podala na poště k přepravě.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu