ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3765.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3765/2021-731
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci řízení o dědictví po V. F. , zemřelém 4. 10. 2013, posledně bytem XY, za účasti 1) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, Územní pracoviště Brno, se sídlem Brno, Příkop 818/11, 2) V. P. , bytem XY, 3) Fakultní nemocnice Brno , se sídlem Brno, Jihlavská 340/20, identifikační číslo osoby 65269705, 4) BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, se sídlem Praha 5, Karla Engliše 3208/5, identifikační číslo osoby 03814742, 5) innogy Energie, s.r.o. , se sídlem Praha 10, Limuzská 3135/12, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupené Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem Praha 10, Limuzská 3135/12, 6) České pošty, s.p. , se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, 7) COFIDIS s.r.o., se sídlem Praha 5, Bucharova 1423/6, identifikační číslo osoby 27179907, 8) Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, 9) Home Credit a.s. , se sídlem Brno, Nové Sady 996/25, identifikační číslo osoby 26978636, a 10) O2 Czech Republic a.s. , se sídlem Praha 4, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Co 136/2019, o dovolání účastnice 1) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2021, č. j. 4 Co 27/2021-680, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 4. 2021, č. j. 18 Co 136/2019-658, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových [dále jen „účastnice 1)“ nebo „dovolatelka)“], kterou se domáhala zrušení usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2019, č. j. 18 Co 136/2019-611, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 6. 2019, č. j. 21 D 1710/2013-565; současně rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 9. 2021, č. j. 4 Co 27/2021-680, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice 1) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost dovolání účastnice 1) usuzuje z toho, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se tento soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované usnesením ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1994/2019. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že po pravomocném nařízení likvidace dědictví podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 jsou účastníky řízení pouze věřitelé, kteří soudu oznámili své pohledávky ve lhůtě určené v usnesení o nařízení likvidace dědictví, případně ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, nikoliv stát, který postavení věřitele zůstavitele neměl (nemá) a důvod jeho účasti podle ustanovení §462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako „obč. zák.“), zanikl, resp. je účastníkem řízení pouze v části, bude-li rozhodnuto, že majetek, který se nepodařilo zpeněžit, připadá státu. Dovolatelka prosazuje, že i po pravomocném nařízení likvidace dědictví podle ustanovení §175t zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013“) zůstali účastníky řízení zůstavitelovi dědici, případně stát (nebylo-li zůstavitelových dědiců, a to lhostejno zda z důvodu, že neexistovali nebo z důvodu, že dědictví odmítli), a dále se účastníky řízení stali i věřitelé zůstavitele, kteří řádně a včas přihlásili svou pohledávku. Poukazuje přitom na komentářovou literaturu a letitou praxi řady soudů v dědických řízeních (s úmrtím zůstavitele do 31. 12. 2013) s tím, že stát (navíc v případě, kdy sám byl navrhovatelem likvidace dědictví) je vždy účastníkem řízení o dědictví i ve fázi po pravomocném nařízení likvidace dědictví (nehledě na to, zda byl věřitelem zůstavitele či nikoliv) a má tudíž právo vznášet námitky (např. námitku promlčení) k pohledávkám věřitelů a zpochybňovat jejich nároky, a proto byl oprávněn i k podání odvolání proti rozvrhovému usnesení v rámci likvidace dědictví po zůstaviteli v projednávané věci.
Žádný z ostatních účastníků se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Argumentuje-li dovolatelka odchýlením se od ustálené judikatury a poukazuje-li v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1994/2019, pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud v dotyčném usnesení (jímž dovolání odmítl) dovolatelkou v této věci nastolenou otázku neřešil a toto rozhodnutí nelze považovat za součást ustálené judikatury dovolacího soudu. Irelevantní z hlediska naplnění přípustnosti dovolání je odkaz dovolatelky na rozhodnutí soudů nižších stupňů, od nichž se měl v posuzované věci odvolací soud odchýlit, neboť ustanovení §237 o. s. ř. hovoří pouze o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2672/2014, Nejvyšší soud v souvislosti s řešením otázky, zda stát může být v době po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví ustanoven správcem dědictví (nebo jeho části), shrnul následující závěry:
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§461 odst. 1 obč. zák.). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§462 obč. zák.). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§471 odst. 1 obč. zák.). Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§481 obč. zák., §175q odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví [§482 obč. zák., §175q odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§483 obč. zák., §175q odst. 1 písm. d) o. s. ř.], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§462 obč. zák., §175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§471 odst. 1 obč. zák., §175p o. s. ř., §175q odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek uvedených v ustanovení §472 odst. 2 obč. zák. (§175t o. s. ř.).
Nařízení likvidace dědictví má za následek, že soud učiní opatření, aby veškerý majetek, o němž se podařilo zjistit, že patřil zůstaviteli, byl zpeněžen (srov. §175u odst. 1 o. s. ř.), a aby výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku byl rozvržen mezi věřitele, kteří mají právo alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek za zůstavitelem z rozdělované podstaty (srov. §175v o. s. ř.). O majetku zůstavitele, který se nepodařilo zpeněžit, soud rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (srov. §175u odst. 2 o. s. ř.); vlastnické právo k tomuto majetku stát nezískává z titulu dědického práva (universální sukcesí), ale na základě „rozhodnutí státního orgánu“ ve smyslu ustanovení §132 obč. zák., a jeho hodnota se nezapočítává ani na úhradu pohledávky, kterou by (případně) stát měl za zůstavitelem a kterou by uplatňoval při likvidaci dědictví.
Byla-li pravomocně nařízena likvidace dědictví, nelze již postupovat - jak se uvádí v ustanovení §175t odst. 3 o. s. ř. - podle ustanovení §175p až 175s o. s. ř. Vyplývá z toho (mimo jiné), že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví již není možné vydat usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici nebo kterým by bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo kterým by byla schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů anebo kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě (srov. §175p a §175q odst. 1 o. s. ř.), i kdyby vyšlo najevo, že dědictví není (a nikdy nebylo) předlužené nebo že nebyly splněny jiné předpoklady pro nařízení likvidace dědictví. Po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví tu proto není nikdo, o kom by bylo možné mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem, i kdyby některým osobám (jinak) svědčilo dědění ze závěti nebo ze zákona, neboť je vyloučeno, aby kdokoliv z titulu dědického práva nabyl dědictví, a je vyloučeno též to, aby dědictví nebo jeho část připadly státu jako tzv. odúmrť. Po pravomocném nařízení likvidace dědictví jsou tedy účastníky řízení pouze věřitelé, kteří soudu oznámili své pohledávky ve lhůtě určené v usnesení o nařízení likvidace dědictví, popřípadě též další osoby, o jejichž právech a povinnostech má být při likvidaci dědictví jednáno (srov. §94 odst. 1 větu první o. s. ř.); to platí samozřejmě také o účastenství státu.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že interpretace textu právního předpisu nemůže spočívat jenom na jeho jazykovém výkladu, ale také na dalších metodách, jako je kupř. výklad teleologický. Jazykovým výkladem, v jehož rámci je zjišťován sémantický význam vykládaného ustanovení, interpretace samozřejmě vždy začíná. „Jazykový výklad je pouhým prvotním přiblížením se právní normě, jejímž nositelem je právní předpis (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97; ve vztahu k současnému občanskému zákoníku nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1587/17). Odpověď na otázku, zda je text zákona skutečně přesným vyjádřením právní normy, či zda je zapotřebí jej vykládat restriktivně nebo naopak extenzivně, nebo zda má být právní norma jinak zpřesněna, mají dát další interpretační metody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12). Vázanost soudce zákonem (čl. 95 odst. 2 Ústavy) neznamená vázanost jeho slovy (doslovným zněním), ale smyslem. Podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (a mnoha nálezů jej citujících) soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (z něhož ve své rozhodovací praxi vychází i Nejvyšší soud, srov. např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 475/2020). Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“.
Dovolací soud má za to, že odvolací soud v projednávané věci výše uvedené právní závěry a východiska reflektoval. V řešeném případě nelze vycházet pouze z jazykového výkladu doslovného znění ustanovení §175b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013“), a opomenout účel likvidace dědictví. Institut likvidace dědictví řeší (obdobně jako konkurz a v některých případech též výkon rozhodnutí nebo exekuce prodejem nemovité věci) konkurenci věřitelů a jejich pohledávek za zůstavitelem (úpadcem, povinným), a to za situace, kdy je dědictví předluženo. Obdobné je přitom v uvedených typech řízení i navazující řešení tohoto stavu, tj. přihlášení pohledávek věřiteli ve stanovené lhůtě, zpeněžení majetku (podstaty) zůstavitele (úpadce, povinného) a rozvržení jeho výtěžku mezi věřitele podle zákonem stanovených pravidel, kdy věřitelé jsou se svými pohledávkami rozděleni do jednotlivých skupin (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016). Jakkoliv se likvidace dědictví a insolvenční, resp. exekuční či vykonávací řízení řídí odlišnými procesními pravidly, která se liší jak konkrétními předpoklady pro jejich nařízení, přihlašování věřitelů, zpeněžení majetku, zařazení věřitelů (jejich pohledávek) do skupin, účast věřitelů na tomto procesu, jakož i rozvržením výtěžku, je nepochybné, že daná řízení v základních rysech vykazují společné znaky. Judikatura Nejvyššího soudu se také proto ustálila v názoru, podle něhož nařízením likvidace se zásadně mění smysl a účel dědického řízení, neboť zde již nejde o zjištění a deklaraci dědického práva po zůstaviteli, ale o zajištění úhrady pohledávek zůstavitelových věřitelů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1611/2013). Z hlediska účelu té které fáze řízení proto nedává smysl, aby se účastenství státu v dědickém řízení pojilo automaticky (vždy) i s fází dědického řízení po nařízení likvidace dědictví. Poté, co byla pravomocně nařízena likvidace dědictví, již nelze postupovat podle ustanovení §175p až 175s o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §175t odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013); vyplývá z toho (mimo jiné), že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví již není možné vydat usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici nebo kterým by bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě (srov. §175q odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a to i kdyby vyšlo najevo, že dědictví není (a nikdy nebylo) předlužené nebo že nebyly splněny jiné předpoklady pro nařízení likvidace dědictví. Přestože při nařízení likvidace dědictví platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot zůstavitele, popřípadě do právní moci usnesení o připadnutí „nezpeněžitelného“ majetku státu, považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (majetek ani v tomto období „nemůže zůstat bez vlastníka“), platí současně, že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví nemůže nikdo nabýt zůstavitelův majetek z titulu dědického práva a že v této době nemůže majetek zůstavitele připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti, jakož i to, že dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu mohou být uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku. Zpeněžení zůstavitelova majetku soud provede způsoby vypočtenými v ustanovení §175u odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013; o majetku, který se nepodařilo zpeněžit, rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (§175u odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013); vlastnické právo stát získává na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu a hodnota tohoto majetku se nezapočítává na případnou pohledávku, kterou by stát měl za zůstavitelem. Ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení §175u odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1796/2014).
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že pokud v průběhu likvidace dědictví až do jejího skončení již nemůže dědit žádný z dědiců a v této době nemůže majetek zůstavitele připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti, tak pokud v rámci likvidace nepřihlásili svou pohledávku jako věřitelé, ztrácí jakékoliv právní opodstatnění, aby i po pravomocném nařízení likvidace dědictví zůstali účastníky této fáze řízení a měli právní zájem na zpochybňování existence nebo výše pohledávek přihlášených věřitelů. Uvedený závěr je v souladu s usnesením ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 559/2014, které se podrobněji zabývalo účinky nařízení likvidace dědictví a v němž Nejvyšší soud dovodil, že po pravomocném nařízení likvidace dědictví jsou tedy účastníky řízení pouze věřitelé, kteří soudu oznámili své pohledávky ve lhůtě určené v usnesení o nařízení likvidace dědictví, popřípadě též další osoby, o jejichž právech a povinnostech má být při likvidaci dědictví jednáno. Dovolací soud nemá pochyb, že by stát byl účastníkem v řízení o likvidaci dědictví tam, kde by jako věřitel přihlásil svou pohledávku či kde by mělo být jednáno o jeho právech a povinnostech (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2672/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4639/2016, nebo část odůvodnění in fine usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 638/2021), nicméně – s ohledem na smysl a účel likvidace dědictví – nevidí důvod, aby stát automaticky (vždy) byl oprávněn podat např. odvolání proti rozvržení výtěžku likvidace dědictví, a to i za situace, kdy v rámci likvidace dědictví nevystupuje jako věřitel zůstavitele nebo jako osoba, o jejíchž právech či povinnostech má být jednáno.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu