ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.972.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 972/2022-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ENIKA, spol. s. r. o. , se sídlem v Nové Pace, Vlkov 33, identifikační číslo osoby 150 55 761, zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, proti žalované PKS stavby a. s. , se sídlem ve Žďáru nad Sázavou 1, Brněnská 126/38, identifikační číslo osoby 46980059, zastoupené Mgr. Petrem Šírem, advokátem se sídlem ve Sněžném, Kadov 90, o zaplacení 3.270.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 66/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2021, č. j. 47 Co 14/2020-389, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 12 C 66/2016-333, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 5.280.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 10. 2014 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 47 Co 14/2020-389, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 3.270.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 10. 2014 do zaplacení, a ve zbylé části tohoto výroku, jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 2.010.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 10. 2014 do zaplacení, jakož i ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy vyšly mimo jiné ze zjištění, že žalobkyně v postavení objednatele a žalovaná v postavení zhotovitele uzavřely dne 15. 8. 2011 smlouvu o dílo ve znění dodatků 1, 2 a 3 (dále „předmětná smlouva“), jíž se žalobkyně zavázala zhotovit dílo „Novostavba výrobní a skladové haly ENIKA – Nová Paka, průmyslová zóna Vlkov“ podle ve smlouvě specifikované projektové dokumentace. Termín zhotovení stavby byl určen jako doba 308 dní od předání staveniště, které se uskutečnilo 1. 9. 2011. Termín dokončení stavby byl 5. 7. 2012. Dílo bylo předáno až 28. 12. 2012, neboť kolaudační souhlas k části komunikace v okolí výrobní haly ENIKA byl vydán teprve 22. 10. 2012. Účastnice si v čl. 13.2 předmětné smlouvy sjednaly smluvní pokutu ve výši 30.000,- Kč za každý započatý den prodlení žalované s předáním řádně dokončeného díla. Předmětem díla bylo podle čl. 2.1 předmětné smlouvy krom „Novostavby výrobní a skladové haly ENIKA – Nová Paka, průmyslová zóna Vlkov“ rovněž „provedení všech činností, prací a dodávek obsažených v projektové dokumentaci nebo v nabídce včetně výkazu výměr nebo v zadávacích podmínkách veřejné zakázky“ s tím, že tyto dokumenty tvoří nedílnou součást smlouvy. Podle čl. 2.2 předmětné smlouvy měly být pro jednotlivé části stavby samostatně evidovány výkony, měly být odděleně účtovány a měly pro ně být vedeny samostatné stavební deníky. Cena díla byla dohodnuta v případě výrobní haly ENIKA (1. části díla) ve výši 109.982.196,- Kč a v případě úpravy přilehlého okolí (komunikace, prodloužení veřejných sítí, apod. pro město Nová Paka) ve výši 13.648.336,- Kč. Investorem úpravy okolí výrobní haly sice bylo město Nová Paka, objednatelem všech částí díla však byla žalobkyně, k čemuž byla zmocněna Smlouvou o postoupení práv a povinností z 3. 6. 2010, kterou uzavřela s městem Nová Paka, a v níž se zavázala současně se stavbou výrobní haly zajistit vybudování komunikace (a příslušnou úpravu jejího okolí) spojující areál výrobní haly s přilehlou komunikací I/16, kterou měla následně převést do vlastnictví města.
V souladu s přechodným ustanovením §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soudy posuzovaly smlouvu o dílo podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jako obch. zák.) a podle §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jako obč. zák.).
Na základě zjištění, že žalovaná jednala při zhotovování zakázky fakticky se dvěma subjekty - v případě výrobní haly s žalobkyní a v případě příjezdové komunikace a řešení přilehlého okolí s městem Nová Paka - dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve skutečnosti došlo k uzavření dvou smluv o dílo a ke zhotovení dvou (oddělených) děl ve vztahu ke dvěma objednatelům; Město Nová Paka označil jako „zastřeného“ účastníka předmětné smlouvy o dílo. Následně dovodil, že to byla žalovaná, kdo měl z pozice odborníka včas upozornit žalobkyni na absenci kolaudačního povolení ke stavbě příjezdové komunikace. Zpoždění při stavbě příjezdové komunikace (resp. komunikace vedoucí na silnici I/16) jí nebránilo včasně dokončit výrobní halu a zajistit kolaudační rozhodnutí a předání haly, neboť k hale již jedna využívaná komunikace vedla a skutečnost, že nebyla dokončena část díla pro město Nová Paka, tudíž nebylo překážkou pro vydání kolaudačního rozhodnutí pro užívání již dokončené výrobní haly. Ze všech uvedených důvodů shledal nárok žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení žalované s předáním řádně dokončeného díla oprávněným.
Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o „zastřené“ smluvní straně a faktickém uzavření dvou smluv o dílo. Způsob výstavby, při níž jménem investora (města Nová Paka) provádí přípravu a realizaci stavby jiná osoba, neshledal v investiční výstavbě nijak výjimečným. Uzavřel, že byla sjednána jediná smlouva o provedení díla zahrnujícího dvě související stavby a smluvní pokutou bylo zajištěno včasné zhotovení celého díla (obou jeho částí). S ohledem na §365 obch. zák. se žalovaná nemohla dostat do prodlení s předáním zhotoveného a zkolaudovaného díla minimálně do 22. 10. 2012, neboť stavební povolení pro objekt průmyslové zóny SO 100a – Komunikace, úprava křižovatkového připojení k silnici I/16, bylo vydáno Krajským úřadem Královehradeckého kraje až dne 18. 6. 2012 a nabylo právní moci teprve po sjednaném termínu dokončení stavby dne 17. 7. 2012. V důsledku toho žalovaná tuto část díla zhotovovala od 17. 7. do 17. 9. 2012 (v rozhodnutí odvolacího soudu je chybně uvedeno 2017); dne 8. 9. 2012 byla podána žádost o vydání kolaudačního souhlasu, které bylo vyhověno rozhodnutím Krajského úřadu Královehradeckého kraje dne 22. 10. 2012. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na to, že dílo mohlo být provedeno jedině podle platného stavebního povolení, které měl podle čl. 2.1 a 11.1 smlouvy o dílo zajistit objednatel, a že mohlo být podle čl. 12.4 smlouvy předáno - opatřené všemi potřebnými kolaudačními souhlasy - pouze jako jeden celek, nevznikla žalované povinnost hradit smluvní pokutu za období, v němž byla v prodlení s dodáním podkladů ke stavbě, které nebyla povinna zajistit. V důsledku toho se totiž prodloužil termín předání kompletního zhotoveného díla minimálně o 109 dnů.
Proti části rozsudku, jímž odvolací soud zamítl žalobu o zaplacení 3.270.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 10. 2014 do zaplacení, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. Namítá, že „skutkové závěry, které krajský soud zmiňuje, nebyly zjištěny v rámci dokazování před okresním soudem“ , a nesouhlasí se závěrem, že byla uzavřena pouze jedna smlouva o dílo, ani s vymezením předmětu díla. Zpochybňuje rovněž právní závěr odvolacího soudu, že jí nevznikl nárok na smluvní pokutu za období, kdy nebylo vydáno pravomocné stavební povolení a následně kolaudační rozhodnutí ke stavbě části díla, tj. navazující komunikace v průmyslové zóně Vlkov, neboť žalovaná neměla smluvní povinnost je zajistit. Napadený rozsudek považuje za překvapivý a nepředvídatelný.
Žalovaná se zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Zdůraznila, že smlouva o dílo byla uzavřena pouze mezi účastnicemi řízení a že podle smluvních ujednání se jednalo o jedno dílo o dvou částech; povinnost zajistit včas stavební povolení přitom měla žalobkyně. Z čl. 12.4 smlouvy jednoznačně vyplynulo, že dílo mohlo být předáno pouze jako celek se všemi potřebnými kolaudačními souhlasy; proto nebylo možné předat část díla, konkrétně výrobní halu ENIKA dříve, než byl vydán kolaudační souhlas k navazující komunikaci v průmyslové zóně Vlkov.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že jí nesvědčí nárok na smluvní pokutu za období, o které se zpozdila stavba části díla – průmyslové zóny Vlkov z důvodu opožděného vydání příslušného stavebního povolení a následně kolaudačního souhlasu. Své dovolací námitky vede dvěma směry – 1) zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že účastnice uzavřely pouze jednu smlouvu o dílo a ona vystupovala v postavení objednatele u obou částí díla – výrobní haly ENIKA i prací v okolní průmyslové zóně Vlkov; 2) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná nezavinila opožděné vydání stavebního povolení pro některé práce v průmyslové zóně Vlkov a nemohla jí tudíž vzniknout povinnost hradit smluvní pokutu v požadovaném rozsahu.
V případě první námitky dovolatelka podrobně rozebírá jednotlivé části díla, jak byly dohodnuty podle smlouvy o dílo, a akcentuje, že dílo bezesporu financovali dva investoři, byť formálně byl na straně objednatele pouze jeden subjekt. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s §266 obch. zák. nezjišťoval „ právní vůli “ účastníků smlouvy o dílo, že při specifikaci předmětu díla nebral náležitě v úvahu čl. 2.1 a 2.2 a nepřikládal dostatečný význam skutečnostem, že fakticky probíhala dvě díla pro dva investory - jedno pro žalobkyni a jedno pro město Nová Paka, přičemž odděleně byla vedena dokumentace, evidence, účetnictví i stavební deníky, které podepisovali pro každou ze staveb zástupci příslušného investora. Prosazuje, že odvolací soud se při výkladu vůle stran smlouvy odchýlil od zásad vyložených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, jestliže nepřihlédl k okolnostem souvisejícím s projevem vůle, k praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, ani k jejich následnému chování. V souvislosti se specifikací předmětu díla a výkladem pojmu „projektová dokumentace“ žalobkyně nastoluje otázku, zda se upřednostní gramatický výklad podporující formalistický závěr odvolacího soudu, že došlo k uzavření jedné smlouvy o dílo, nebo zda vzhledem k chování obchodních partnerů výklad povede k „faktické realitě“, že došlo k provádění dvou odlišných děl pro dva objednatele, jednoho na základě ústní a druhého na základě písemné smlouvy o dílo.
V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, kterého se žalobkyně dovolává v souvislosti s výkladem právního úkonu, Nejvyšší soud posuzoval smlouvu o dílo, která nebyla zachycena v písemné formě a byla uzavřena formou akceptace objednávky. V takovém případě byl plně dán prostor pro výklad vůle smluvních stran podle zásad vyjádřených v §266 obch. zák. V nyní projednávané věci však byla mezi účastnicemi řízení, tedy mezi žalobkyní a žalovanou (bez účastenství města Nová Paka) uzavřena velmi podrobná písemná smlouva o dílo, a nadto vyšlo v řízení najevo, že město Nová Paka jako postupitel a žalobkyně jako nabyvatelka uzavřeli dne 3. 6. 2010 smlouvu o postoupení práv a povinností, v níž se žalobkyně zavázala současně se stavbou výrobní haly vybudovat i komunikaci spojující areál výrobní haly s přilehlou komunikací I/16 a tuto následně převést do vlastnictví města, tedy jednoznačně vyplynulo, že město nebylo samostatným objednatelem prací v průmyslové zóně Vlkov, ale že do jeho práv a povinností v tomto směru smluvně (a dobrovolně) vstoupila žalobkyně. Jak v občanských tak v obchodních právních vztazích se přitom při výkladu vůle účastníků právního úkonu uplatní zásady, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat nebo nahrazovat a že podmínkou přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s jejich písemným projevem (srov. M. Tomsa. Obchodní zákoník, 12. vydání, 2009, s. 850 -851). Při stavbě tak sice byly vedeny dvě evidence, záznamy, stavební deníky apod. pro dvě části díla a prohlídek stavby se zúčastňovali i zástupci města, avšak smluvně daly účastnice řízení jednoznačně a srozumitelně najevo, že jen ony jsou stranami (jediné) smlouvy o dílo; tato úvaha je podpořena i tím, že žalobkyně se vůči městu Nová Paka písemně zavázala zajistit vybudování druhé části díla – komunikace a jejího okolí spojující výrobní halu s průmyslovou zónou Vlkov. Žalobkyně po dovolacím soudu požaduje, aby na základě specifických okolností provádění díla hodnotil poměry účastníků smlouvy a města Nová Paka zcela odlišně od písemného projevu vůle zachyceného smluvně. V této části lze tedy dovolací námitky žalobkyně označit za neopodstatněné a její odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2081/2007 za nepřípadný, neboť zde přijaté závěry nelze v nyní projednávané věci pro skutkovou odlišnost uplatnit. Zvláštnost nelze přisuzovat ani skutečnosti, že na základě jedné smlouvy o dílo byly prováděny dvě související stavby; dovolací argumentaci lze se stejným významem parafrázovat tak, že se jednalo o jedno dílo o dvou částech. Podstatná jsou v právním vztahu, který se řídí obchodním zákoníkem, zejména smluvní ujednání; vůle smluvních stran může být vykládána, avšak pouze potud, není-li v rozporu s jejím písemně zachyceným projevem. Uvedené nejsou s to změnit námitky, že z dokazování vyplynulo, že žalovaná s žalobkyní o stavbě průmyslové zóny Vlkov nejednala, ani od ní nevyžadovala žádnou součinnost. Žalobkyně byla smluvním objednatelem a po dobu několika let i vlastníkem komunikace a přilehlého okolí spojujícího výrobní halu ENIKA s průmyslovou zónou Vlkov a jde jak k její tíži, tak k tíži žalované (jako dvě podnikající osoby jsou ve vzájemně rovném postavení), pokud si právní vztahy související se zhotovením a předáním všech částí díla neupravily podrobněji (např. pokud neodlišily předání jednotlivých částí díla na několik fází a nesjednaly si pro případ prodlení s předáním každé z těchto částí smluvní pokutu zvlášť, případně pokud se ve smlouvě podrobněji nezabývaly potřebnými správně právními podklady a tím, kdo je povinen je zajistit).
Druhou dovolací námitkou se žalobkyně de facto snaží zvrátit závěr odvolacího soudu, že žalovaná nezavinila své prodlení, neboť nebyla povinna zajistit stavební povolení pro části díla, které se týkalo prací v průmyslové zóně Vlkov. V prvé řadě zpochybnila závěr, že dílo mělo být zhotoveno podle platného stavebního povolení zajištěného jí jako objednatelem, který odvolací soud dovodil z čl. 11.1 a 2.1 smlouvy o dílo. Namítá, že takové zjištění se ze smlouvy o dílo nepodává, resp. že „skutkové zjištění krajského soudu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 o. s. ř.“ . Odvolací soud rekriminuje, že v rozporu se závěry dovozenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1898/2011, vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, a naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Oproti odvolacímu soudu pak prosazuje, že to byla naopak žalovaná, kdo si měl zajistit všechny dokumenty nutné pro včasné zahájení a dokončení stavby. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. (stejně jako §266 odst. obch. zák.), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. nejsou v dovolacím řízení skutkové námitky způsobilým dovolacím důvodem. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nepřípadný je proto odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1752/2007, který žalobkyně nadto zakládá na vlastní, od odvolacího soudu odlišné skutkové verzi, totiž že podle smlouvy o dílo se žalovaná zavázala zajistit příslušné stavební povolení a následnou kolaudaci. Odvolací soud zvažoval příčinnou souvislost mezi jednáním žalované, resp. neexistencí stavebního povolení, a prodlením s dokončením díla; dospěl k závěru, že žalovaná prodlení nezavinila.
Přípustnost dovolání nejsou s to založit námitky dovolatelky, že napadené rozhodnutí je překvapivé a nepřezkoumatelné, ani výtky, že odvolací soud pochybil, jestliže při zaujetí právního názoru, který se lišil od názoru soudu prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, a nepoučil-li účastníky řádně podle §118a o. s. ř., resp. nedal jim možnost reagovat novými tvrzeními a důkazními návrhy. Nepředstavují totiž uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, a ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, které tyto námitky provázejí, jsou tudíž liché.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu