ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1006.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1006/2022-866
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. S. , nar. XY v XY na Ukrajině, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 50 To 151/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 96/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 2 T 96/2021, byl obviněný M. S. uznán vinným ze spáchání pod bodem 1) pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod bodem 4) přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedená jednání byl obviněný M. S. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. V., nar. XY , bytem XY , XY , částku ve výši 3 800 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 411 97 418, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 2 T 96/2021, podal obviněný M. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 50 T 151/2022 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 2 T 96/2021, ve výrocích o vině pod body 1) a 3), výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. S. uznal vinným ze spáchání pod bodem 1) zločinu vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1)
v přesně nezjištěné době v období od dubna 2019 do prosince 2019 po fyzickém napadení poškozené A. T. na adrese XY, XY, nejméně jedenkrát poškozené sdělil, že pokud věc oznámí policii, zabije ji i jejího syna, tedy jiného pohrůžkou násilím nutil, aby něco opominul a takový čin spáchal na svědkovi,
2)
dne 24. 1. 2020 v době kolem 22:40, na adrese XY, XY, po vykopnutí dveří vnikl do bytu č. 4B, kde následně poškodil další dvoje dveře, čímž způsobil škodu v celkové výši 5 500 Kč P. V., nar. XY, poté na předmětném místě fyzicky napadl přítomné osoby, a to poškozeného A. D., nar. XY, kterého nejméně jednou udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, poté ho shodil na zem, kde se přetahovali, přičemž poškozený D. při tomto utrpěl nejméně poranění rtu, dále poškozenou A. R., nar. XY, nejméně jednou kopl do oblasti zad, přičemž tato poté pociťovala bolestivost zasaženého místa.“ .
Za uvedená jednání a za jednání pod bodem 4) napadeného rozsudku byl obviněný M. S. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 (dvaceti šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 3 (tří) let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 38 T 75/2019, doručeného obviněnému dne 8. 7. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. V., nar. XY, bytem XY, XY, částku ve výši 3 800 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 411 97 418, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. byl zrušen napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) a trestní stíhání obviněného pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v lednu 2020, nejpozději do 24. 1. 2020, na adrese XY, v XY, v bytě č. 3 bytového domu, nejméně dvakrát fyzicky napadl poškozenou A. T., nar. XY, opakovanými údery nejméně dlaní, kdy poškozená nejméně v jednom případě utrpěla hematom v obličeji, přičemž jeho jednání bylo způsobilé přivodit zranění, která mohla znesnadnit obvyklý způsob života poškozené po dobu nejméně jednoho týdne, čímž měl spáchat přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, bylo podle §223 odst. 1 tr. ř. zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř.
Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 50 T 151/2022, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání v neprospěch obviněného M. S., a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. Státní zástupce nesouhlasí s názorem Krajského soudu v Plzni na účinky odepření, resp. zpětvzetí souhlasu poškozené A. T. s trestním stíháním obviněného. V předmětné věci Krajský soud v Plzni charakter vztahu mezi obviněným a poškozenou blíže nezjišťoval. Spokojil se pouze s obecným prohlášením poškozené, že využívá práva odepřít svědeckou výpověď, protože by to mohlo obviněnému ublížit a ona mu nechce ublížit. Existence vztahu předpokládaného §163 odst. 1, resp. §100 odst. 2 tr. ř. mezi obviněným a poškozenou v době zahájení a vedení trestního stíhání při tom z dokazování ve věci dosud provedeného nevyplývá. Naopak z doplnění stížnosti obviněného ze dne 6. 4. 2022 vyplývá, že obviněný má partnerku M. L., která by byla ochotna poskytnout za obviněného peněžitou záruku ve výši 50.000 Kč jako náhradu vazby. Nejvyšší státní zástupce uvádí, že vztah druha a družky je vztahem obdobným vztahu mezi manžely. Z vyjádření obviněného i poškozené je zřejmé, že takovýto vztah neexistoval v době, kdy poškozená u veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 22. 6. 2022 vzala zpět souhlas s trestním stíháním obviněného, a neexistoval zřejmě ani v době, kdy bylo trestní stíhání zahájeno. Pokud má být ustanovení §163 tr. ř. aplikováno u jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném, musí být zkoumán konkrétní příbuzenský nebo jiný vztah mezi takovými osobami, přičemž nezbytnou podmínkou je, aby újmu obviněného poškozený právem pociťoval jako újmu vlastní. Odvolací soud však charakter vztahu mezi obviněným a poškozenou z hledisek výše uvedených vůbec nezkoumal. Existenci poměru mezi obviněným a poškozenou ve výše naznačené kvalitě nelze dovozovat z vyjádření poškozené u veřejného zasedání před odvolacím soudem. Skutečnost, že má dosud k obviněnému určitý citový vztah a má vnitřní výhrady k tomu, aby vůči němu vypovídala v trestním řízení, neznamená, že mezi obviněným a poškozenou existuje vztah rodinný nebo obdobný, pro který by poškozená újmu obviněného právem pociťovala jako újmu vlastní. Je proto nutno uzavřít, že mezi obviněným a poškozenou poměr předpokládaný §163 odst. 1 tr. ř. v době konání řízení před soudem dán nebyl a že poškozená nebyla osobou, která jako svědek měla právo odepřít výpověď vůči obviněnému ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. a jejíhož souhlasu by bylo třeba k trestnímu stíhání obviněného.
Pokud tedy odvolací soud pro skutek původně uvedený pod bodem 2) výroku o vině nalézacího soudu a právně kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku trestní stíhání pro absenci souhlasu poškozené s trestním stíháním zastavil podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a zatížil tak svoje rozhodnutí vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Pokud pak v důsledku nesprávného vyhodnocení otázky nutnosti souhlasu poškozené odvolací soud u dalších skutků nepojal do skutkových vět tu část skutkových zjištění, která zakládala znaky trestného činu podle §146 tr. zákoníku spáchaného na poškozené A. T., ačkoli tato skutková zjištění z provedených důkazů jednoznačně vyplývala, lze mít za to, že se tak dostala rozhodná skutková zjištění do zjevného rozporu s provedenými důkazy a rozhodnutí odvolacího soudu je tak zatíženo též vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Tento postup pak nejméně v případě skutku uvedeného původně pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně v konečném důsledku vedl i k nesprávné, resp. neúplné právní kvalifikaci skutku, což zakládá vadu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 50 To 151/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. S., který se prostřednictvím své obhájkyně k dovolání vyjádřil. Uvedl, že v dovolání se uvádí, že intenzivní citový vztah mezi ním a poškozenou tak, aby šlo o poměr předpokládaný §163 odst. 1 tr. ř., zde nebyl a že poškozená nebyla osobou, která měla jako svědek právo odepřít výpověď vůči obviněnému ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. Pokud by zákon zcela konkrétně vymezoval, o jakou přesnou újmu, kterou má pociťovat poškozený, má jít, aby mohlo být postupováno v souladu s tímto zákonem, bylo by vše v pořádku. Zákon však takto koncipován není. Jak může státní zástupce vědět, co v současné době poškozená cítí k obviněnému, a to i přes to, že uvedl, že má jinou přítelkyni, což ostatně nyní není podstatné, neboť je ve VTOS. Důležité je, že v psychologickém posudku, který byl na poškozenou vypracován, se uvádí, že poškozená netrpí syndromem týrané osoby. Jednání obviněného na ni nemělo po psychické stránce žádný neblahý vliv. Pro současné posouzení vztahu mezi poškozenou a obviněným je podstatné, co právě teď poškozená k tomuto člověku cítí a jak prožívá jeho případnou újmu. A při veřejném zasedání u odvolacího soudu zcela jasně uvedla, že ho má stále ráda a jeho újmu by pociťovala jako újmu vlastní. Obviněný se proto domnívá, že řízení před Krajským soudem v Plzni není zatíženo vadou, uvedenou v §265b odst. 1) písm. g) tr. ř. a že dovolání v jeho neprospěch je nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřuje v nesprávném rozhodnutí soudu druhého stupně o zastavení trestního stíhání obviněného v důsledku chybného právního závěru o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného podle §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., proto, že dané trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškozené a souhlas byl vzat zpět.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu uvádí následující.
Odvolací soud u skutku původně uvedeného pod bodem 2) výroku o vině nalézacího soudu a právně kvalifikovaného jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku zastavil trestní stíhání obviněného pro absenci souhlasu poškozené s trestním stíháním podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. Výše uvedenou změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud zdůvodnil aplikací §163 tr. ř. s odkazem na vyjádření poškozené A. T. u veřejného zasedání dne 22. 6. 2022. K tomuto veřejnému zasedání předvolal odvolací soud poškozenou z podnětu obviněného učiněného v rámci podaného odvolání a pokusil se ji v rámci apelačního postupu k věci vyslechnout. Poškozená totiž v řízení před soudem prvního stupně vyslechnuta nebyla pro nedosažitelnost a její výpověď z přípravného řízení byla proto v hlavním líčení přečtena postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Poškozená však po příslušném právním poučení uvedla, že využívá svého práva odepřít svědeckou výpověď, neboť by to mohlo obviněnému ublížit a ona ho má pořád ráda, jeho újmu by pociťovala jako újmu vlastní. Posléze v rámci dalšího průběhu veřejného zasedání po poučení dle §163 odst. 1 tr. ř. výslovně prohlásila, že nesouhlasí s trestním stíháním obviněného ve vztahu k trestným činům ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku, respektive s trestním stíháním obviněného ve vztahu k jeho jednání vůči ní jako poškozené.
Následně odvolací soud konstatoval, že podle §163 odst. 1 tr. ř. lze pro taxativně uvedené trestné činy konat trestní stíhání pouze se souhlasem poškozeného, což v předmětné trestní věci dopadá na trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodě 2) výroku o vině a pro skutek tam popsaný trestní stíhání obviněného M. S. podle §223 odst. 1 tr. ř. zastavil z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. U skutků původně vymezených pod body 1) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud z popisu skutku vypustil ty skutkové okolnosti, které odpovídaly znakům přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného proti poškozené.
Nejvyšší soud připomíná, že podmínky udělení a zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného upravují ustanovení §163 a §163a tr. ř. Podle §163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání pro mj. trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Podle §163 odst. 2 věty druhé a třetí trestního řádu souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě, výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit.
V obecné rovině lze uvést, že pro posouzení, zda je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného podle §163 odst. 1 tr. ř. vzhledem k poměru poškozeného a toho, vůči němuž má poškozený právo udělit nebo naopak odepřít souhlas s trestním stíháním, je rozhodná doba, kdy má být zahájeno trestní stíhání, a doba, kdy se trestní stíhání vede, nikoli doba, kdy byl čin spáchán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2006 sp. zn. 3 Tdo 507/2005). Uvedené závěry lze plně vztáhnout i na oprávnění poškozeného vzít souhlas s trestním stíháním kdykoliv zpět ve smyslu §163 odst. 2 tr. ř. Toto právo tedy svědčí jen takovému poškozenému, který je ve vztahu k obviněnému, předpokládaném §163 odst. 1 tr. ř., v době zpětvzetí tohoto souhlasu.
Podle §100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
O existenci vztahu uvedeného v §163 odst. 1, resp. §100 odst. 2 tr. ř. nebudou v některých případech (např. příbuzný v pokolení přímém, manžel) vznikat žádné pochybnosti. V případě vztahu druha a družky a zejména v případě osob v poměru rodinném nebo obdobném, pro který by poškozený újmu obviněného právem pociťoval jako újmu vlastní, je však povinností orgánů činných v trestním řízení v každém konkrétním případě bedlivě zkoumat, zda v rozhodnou dobu takový vztah skutečně existoval či nikoliv. V předmětné trestní věci při tom přicházel mezi obviněným a poškozenou v úvahu pouze poměr druha a družky, popř. poměr obdobný rodinnému poměru, pro který by poškozená újmu obviněného právem pociťovala jako újmu vlastní, neboť obviněný a poškozená nebyli manželé (neměli ani společné děti) a žádný pokrevní nebo jiný příbuzenský vztah mezi nimi neexistoval. Za této situace je pak třeba posoudit, zda mezi obviněným a poškozenou byl v době zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného skutečně natolik blízký vztah, obdobný příbuzenskému a rodinnému, a zda by poškozená újmu obviněného pociťovala jako újmu vlastní.
Citové vazby (tj. takové, kdy újmu jedné osoby pociťuje druhá osoba jako újmu vlastní) mezi obviněným S. a poškozenou T. lze dovozovat zejména z faktu, že spolu sdíleli společnou domácnost, a také zejména z tvrzení jak poškozené, která v rámci veřejného zasedání ze dne 22. 6. 2022 uvedla, že k obviněnému má stále citová vztah a má ho v současné době pořád ráda, tak z tvrzení obviněného, který v rámci hlavního líčení dne 13. 9. 2021 uvedl, že s poškozenou žil ve společné domácnosti a to i intimně. Pokud jejich vzájemný vztah procházel výkyvy a častými hádkami, nejedná se o nic mimořádného, a to i vzhledem k temperamentu obou. Oba – poškozená i obviněný jsou cizinci a jejich způsob vzájemného vztahu, nevěru, žárlivost, jejich charakter, povahu a temperament, můžeme z našeho středoevropského hlediska jen obtížně posoudit. Je třeba zdůraznit, že poškozená v rámci veřejného zasedání dne 22. 6. 2022 uvedla, že pokud by měla vypovídat proti obviněnému, považovala by to za újmu vlastní, obviněného má stále ráda, a proto sama a zcela dobrovolně odepřela svůj souhlas s trestním stíháním obviněného. Z výše uvedeného je proto zřejmé, že vztah uvedený v ustanovení §163 odst. 1, resp. §100 odst. 2 tr. ř. existoval v době, kdy poškozená u veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 22. 6. 2022 vzala zpět souhlas s trestním stíháním obviněného.
V této souvislosti je vhodné pro úplnost připomenout, že poškozená v rámci řízení před Okresním soudem Plzeň-město zaslala soudu písemné prohlášení založené na č. l. 687 trestního spisu (bod 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), ve kterém požádala tento soud o zastavení předmětného trestního stíhání s tím, že se vzdává svých obvinění, že si ohledně obviněného nebude stěžovat a že se s uvedenou záležitostí nebude obracet na soud. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí existenci tohoto prohlášení konstatoval, nezaujal však k němu žádné stanovisko. Nejvyšší soud uvádí, že i ze zmíněného prohlášení lze dovodit citový vztah mezi obviněným a poškozenou, která by újmu obviněného pociťovala jako újmu vlastní. Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud považuje existenci vztahu předpokládaného v ustanovení §163 odst. 1, resp. §100 odst. 2 tr. ř. mezi obviněným a poškozenou v době zahájení a vedení trestního stíhání, zejména v době zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného za prokázanou.
Za této situace je proto třeba souhlasit s názorem Krajského soudu v Plzni, který mezi obviněným a poškozenou v době zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného spatřoval natolik blízký vztah, obdobný příbuzenskému a rodinnému, že by poškozená újmu obviněného pociťovala jako újmu vlastní. Je proto možno učinit závěr, že pokud Krajský soud v Plzni pro skutek původně uvedený pod bodem 2) výroku o vině nalézacího soudu a právně kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku trestní stíhání pro absenci souhlasu poškozené s trestním stíháním zastavil podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., rozhodl o zastavení trestního stíhání při splněný všech pro takové rozhodnutí vyžadovaných podmínek.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání nejvyššího státního zástupce, podané v neprospěch obviněného M. S., podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu