ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1196.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1196/2021- 1495
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 9 To 104/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 3/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 9 To 104/2021 zrušuje ve výroku, jímž byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, a v navazujícím výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2020 sp. zn. 7 T 3/2020 byl obviněný J. K. uznán vinným přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle „§337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku“ a nebezpečného vyhrožování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
I.
1) ačkoliv věděl, že mu bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. 44 T 56/2016, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 6 To 299/2018, uloženo přiměřené omezení spočívající v jeho povinnosti zdržet se neoprávněného zásahu do práv a právem chráněných zájmů poškozené E. V., narozené XY, tedy zdržet se jakéhokoli kontaktu s ní mimo rozsah stanovený rozhodnutími soudů v rámci občanskoprávního řízení, upravujícími poměry jejich nezletilých dětí AAAAA (pseudonym), narozeného XY, a BBBBB (pseudonym), narozeného XY, toto uložené přiměřené omezení nerespektoval a navzdory uloženému zákazu poškozené E. V. přinejmenším od prosince 2018 opakovaně telefonoval a zasílal SMS zprávy na její telefonní číslo XY, kdy v době od 26. 12. 2018 do 26. 6. 2019 šlo o celkem 123 příchozí telefonní hovory a celkem 274 příchozí SMS zprávy, a poškozenou kontaktoval i osobně, a to přinejmenším dne 28. 2. 2019 v poradně pro mezilidské vztahy v XY, XY, dne 4. 4. 2019 v areálu Nemocnice XY, XY, a dále v přesně nezjištěné době a v nezjištěném počtu případů v místě bydliště poškozené v XY, kde se jí vnutil do bytu a pod záminkou péče o jejich děti a využívaje její psychické lability na ni vyvíjel nátlak, aby ji přiměl absolvovat mediaci a dne 28. 2. 2019 podepsat dohodu ohledně úpravy styku s dětmi v rozporu s pravomocnými rozhodnutími soudů, vydanými v občanskoprávním řízení, upravujícími poměry nezletilých dětí,
čímž, jsa si vědom jejího křehkého psychického zdraví, výrazně narušoval a snižoval kvalitu soukromého i pracovního života poškozené, která v důsledku jeho konání žila pod neustálým psychickým tlakem a obavou o zhoršení svého psychického zdraví, a svým konáním zároveň úmyslně porušil přiměřené omezení zdržet se neoprávněného zásahu do práv a právem chráněných zájmů poškozené a poškozenou nijak nekontaktovat mimo rozsah stanovený rozhodnutími soudů v rámci občanskoprávních řízení, upravujících poměry jejich nezletilých dětí,
2) v období od 8. 8. 2019, kdy byl propuštěn z vazby, nejméně do dne 16. 10. 2019 opakovaně kontaktoval poškozenou E. V., narozenou XY, a to prostřednictvím telefonních hovorů a SMS zpráv ze svého telefonního čísla XY na telefonní číslo poškozené XY v počtu celkem 20 telefonátů a 28 SMS zpráv, nebo prostřednictvím telefonního čísla XY, užívaného jejich nezletilým synem AAAAA, kdy buď volal na synovo telefonní číslo a po přijetí hovoru požadoval předání telefonu poškozené, nebo v době, kdy měl děti u sebe, využil telefonátů poškozené staršímu synovi na jeho telefonní číslo, a v období od 22. 8. 2019 do 6. 9. 2019 v celkem 18 případech synův telefon záhy převzal či telefonní hovor rovnou sám přijal, aby mohl s poškozenou hovořit, a pod záminkou řešení péče o jejich děti na ni vyvíjel silný psychický nátlak ve snaze udržovat poškozenou v neustálém napětí a psychicky ji tak deptat, kdy jí neustále něco vytýkal či vyčítal, tlačil ji k uzavření dohody o výchově dětí mimo a nad rámec soudních rozhodnutí, s čímž poškozená nesouhlasila, nutil ji, aby mu sama zavolala, i když mu opakovaně sdělila, že si komunikaci s ním nepřeje,
čímž, jsa si vědom jejího křehkého psychického zdraví, výrazně narušoval a snižoval kvalitu soukromého i pracovního života poškozené, která v důsledku jeho konání žila pod neustálým psychickým tlakem a obavou o zhoršení svého psychického zdraví, přičemž popsaným jednáním zároveň úmyslně porušil přiměřené omezení zdržet se neoprávněného zásahu do práv a právem chráněných zájmů poškozené a poškozenou nijak nekontaktovat mimo rozsah stanovený rozhodnutími soudů v rámci občanskoprávních řízení, upravujících poměry jejich nezletilých dětí, kteréžto přiměřené omezení bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. 44 T 56/2016, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 6 To 299/2018.
Za to byl obviněný podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl obviněný pod bodem II. výrokové části rozsudku podle §226 písm. e) tr. ř., za použití §197 tr. zákoníku, zproštěn obžaloby v části, kde mu bylo kladeno za vinu spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v období od ledna 2018 do června 2019 úmyslným vyhýbáním se řádnému plnění zákonné a soudem konkretizované vyživovací povinnosti vůči svým nezletilým synům AAAAA a BBBBB, neboť trestnost tohoto činu zanikla.
K následnému odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 9 To 104/2021 shora citovaný rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o vině pod body I. 1) a 2) a ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak obviněného na nezměněném skutkovém základě (viz shora), který pojal do výroku svého rozhodnutí, uznal vinným toliko přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle „§337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku“, za který mu podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Pro výkon trestu obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Na rozsudek odvolacího soudu reagoval obviněný J. K. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Namítl, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v míře, jež podle judikatury Ústavního soudu odůvodňuje dovolací přezkum. Předně se domnívá, že odvolací soud postupoval nezákonně, pokud v otázce maření výkonu úředního rozhodnutí „rozhodl sám“, zatímco v otázce výživného potvrdil jako správný rozsudek soudu prvního stupně. Dále mu vytkl právní kvalifikaci skutku podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, tedy podle skutkové podstaty spočívající v tom, že pachatel bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Dovolatel namítl, že takové jednání nikdy předmětem trestního stíhání nebylo. Následně vznesl obsáhlé výhrady proti skutkovým zjištěním soudů, jež byla podkladem pro jejich rozhodnutí a která jsou podle jeho mínění v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Ohradil se zejména proti konstatování odvolacího soudu, podle nějž z provedených důkazů, konkrétně záznamů o telekomunikačním provozu či z odposlechů vyplývá, že nerespektoval přiměřená omezení během zkušební doby, když poškozenou kontaktoval v období od 28. 12. 2018 do 7. 4. 2019 téměř denně a v některých dnech i opakovaně. Za dané období podle poukazu obviněného žádný odposlech jako důkaz proveden nebyl, a dané dílčí skutkové zjištění tak nemá žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. Z prostého počtu telefonátů a SMS zpráv mezi ním a poškozenou, jejichž obsah zároveň nebyl zjištěn, nelze bez dalšího dovozovat porušení norem trestního práva. Kromě toho nikdo nezkoumal, kolikrát se například jednalo o jedinou SMS, kterou mobilní operátor rozdělil do více zpráv, nebo kolikrát se během telefonického hovoru přerušil signál a bylo tak nutno číslo volaného vytočit znovu. Soudy se nezabývaly ani tím, kolikrát obviněný pouze odpovídal na SMS poškozené, když právě ona byla iniciátorem vzájemné komunikace. Pokud nebylo prokázáno, zda a případně kolik telefonátů a SMS zpráv tematicky směřovalo mimo rámec výkonu rodičovských povinností obou aktérů a jejich soudně upraveného styku s dětmi, nelze souborně a povšechně uzavřít, že dovolatel vůbec porušil přiměřené omezení zdržet se neoprávněného zásahu do práv a právem chráněných zájmů poškozené a nijak ji nekontaktovat mimo rozsah stanovený rozhodnutími soudů v rámci občanskoprávních řízení, jak mu bylo pravomocně uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 44 T 56/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 6 To 299/2018. Stejný závěr lze podle dovolatele vztáhnout i k období od 22. 8. 2019 do 6. 9. 2019, kdy je mu vytýkáno, že za dobu 69 dní kontaktoval poškozenou celkem 38 telefonáty a 28 SMS zprávami, ačkoli poškozená ho sama iniciativně kontaktovala 25x telefonicky a 4x formou SMS zprávy. Za porušení uloženého přiměřeného omezení nelze podle obhajoby považovat ani pouhé tři osobní kontakty obviněného s poškozenou za sledované období. Do poradny pro mezilidské vztahy se poškozená dostavila dne 28. 2. 2019 zcela dobrovolně. Pokud jde o kontakt v areálu Nemocnice XY dne 4. 4. 2019, jednalo se o operaci syna a nikoli o projev snahy dovolatele dlouhodobě vyhledávat poškozenou. S tímto motivem nejednal ani v jediném případě, kdy ho poškozená dobrovolně vpustila do bytu. V další části svého podání se dovolatel podrobně zaměřil na výčet procesních pochybení soudů při obstarávání jednotlivých důkazů. Ve vztahu k výpovědi poškozené E. V. namítl porušení §214 odst. 1 tr. ř. s tím, že po jejím výslechu nebyl vyzván k tomu, aby se k ní vyjádřil. Jednalo se tedy o nezákonně provedený důkaz, který nemohl být podkladem pro závěr o jeho vině. Další výslech poškozené dne 21. 10. 2020 byl zase bez splnění zákonných podmínek proveden v jeho nepřítomnosti. Nezákonně opatřeným důkazem byla i výpověď nezletilého AAAAA, který v přípravném řízení nebyl řádně poučen o možnosti tuto výpověď odepřít. Dále obviněný zpochybnil naplnění zákonných podmínek podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro čtení výpovědi svědkyně D. Ž. z přípravného řízení. Obecně nesouhlasí ani s rozsahem dokazování, když soudům vytkl zamítnutí některých návrhů na jeho doplnění. Vedle toho dovolatel vyjádřil názor, že nebyly splněny formální náležitosti provedených odposlechů, a to zejména co do konkretizace nosiče a místa, kde jsou uloženy. Přitom zdůraznil, že soud druhého stupně sice odposlechy zmínil jako usvědčující důkaz jen ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, ovšem fakticky na ně nezákonně odkázal i ve vztahu k žalovanému přečinu zanedbání povinné výživy. Dovolatel míní, že majetkové poměry a jeho schopnost platit soudy stanovené výživné ve skutečnosti nebyly řádně objasněny a nebylo tak ani možno uzavřít, že v jeho případě došlo k zániku trestnosti činu. Z výše rekapitulovaných důvodů proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 9 To 104/2021, tak i jemu přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2020 sp. zn. 7 T 3/2020 a věc soudu prvního stupně přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že obviněný je vystavěl výlučně na doslovném opakování námitek vznesených již v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy prvního a druhého stupně vypořádaly dostatečně pečlivě a v převážné míře i věcně správně. Dále připomněl, že ačkoli byl obviněným zvolený dovolací důvod zaměřen na případnou nápravu hmotněprávních vad dotčeného rozhodnutí, jeho vlastní námitky mají ryze procesní charakter, když prezentuje svůj nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, se způsobem hodnocení důkazů soudy a v návaznosti na tom i s jejich skutkovými zjištěními. Takovou argumentaci přitom pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Výhrady obviněného navíc postrádaly důvodnost i z věcného hlediska, neboť soud prvního stupně realizoval komplexní a z valné části i bezvadné dokazování, žádný z důkazů neopomněl, pokud některé důkazy neprovedl, dostatečně svůj postup odůvodnil, a důkazy provedené hodnotil logickým způsobem. Z nich jednoznačně vyplynulo, že obviněný kontaktoval poškozenou s viditelnou snahou nepříznivě ovlivňovat její život a chování, ačkoli si byl vědom přiměřeného omezení, jež mu bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. 44 T 56/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 6 To 299/2018. Věděl tedy, že má zapovězeno poškozenou jakkoli kontaktovat nad rámec stanovený rozhodnutími opatrovnických soudů, a tento zákaz úmyslně porušoval, což demagogicky ospravedlňoval údajným výkonem rodičovské zodpovědnosti. Dané jednání pak bylo v zásadě správně posouzeno i po stránce hmotněprávní, byť se soudy dopustily marginální formální nepřesnosti, kdy nezohlednily novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 144/2020 Sb., a opomněly specifikovat znění zákona, podle kterého měl být stíhaný skutek kvalifikován. Pokud jde o námitky obviněného stran procesních nedostatků, které měly zapříčinit nepoužitelnost toho či onoho důkazu, resp. měly zakládat porušení jeho práva na spravedlivý proces, státní zástupce pro stručnost odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s jehož úvahami se v převážné míře ztotožnil. Pouze k problematice odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu doplnil, že zatímco ve vztahu ke skutkům, jež měly naplnit zákonné znaky přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a nebezpečného pronásledování, šlo o řádné a procesně použitelné důkazy. Ve vztahu k jednání, v němž byl spatřován přečin zanedbání povinné výživy, tomu tak opravdu nebylo. To ovšem zároveň nemění nic na tom, že majetkové poměry obviněného a jeho schopnost platit soudem stanovené výživné byly objasněny dostatečnou měrou. Příslušné závěry soudů se důvodně opíraly také o výpověď poškozené E. V., opatrovnické spisy a související listiny, a dále o zjištění, že obviněný je vysokoškolsky vzdělanou osobou, je zdráv a práce schopen, v době neplacení výživného byl jednatelem s. r. o. a přitom o žádném jiném pracovním poměru neuvažoval, nepobíral dávky v hmotné nouzi a ani o ně nepožádal. Stejně tak se soudně nedomáhal snížení vyživovací povinnosti, což by snad odůvodnil právě nepříznivými majetkovými poměry. Zjevně tak měl finanční prostředky v míře dostačující k tomu, aby vedle zajištění vlastních potřeb hradil pravidelné výživné na své nezletilé syny, a pokud tak úmyslně nečinil, byl pro přečin podle §196 odst. 2 tr. zákoníku stíhán oprávněně. Nalézací soud pak s přihlédnutím k splnění podmínek pro zánik trestnosti činu podle §197 tr. zákoníku rozhodl důvodně i o zproštění obžaloby výrokem podle §226 písm. e) tr. ř. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejné zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. ř.
Z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.) bylo dále zapotřebí zkoumat, zda napadené rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo některou z vad předvídaných v katalogu zákonných dovolacích důvodů. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že v průběhu dovolacího řízení byl trestní řád (zák. č. 141/1961 Sb.) novelizován zákonem č. 220/2021 Sb., kdy s účinností od 1. 1. 2022 došlo mj. ke změnám v systematice ustanovení §265b tr. ř., takže obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je nyní nově zařazen pod §265b odst. 1 pod písm. h) tr. ř. To ale samozřejmě na řádnosti podaného dovolání nic nemění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Vedle toho je třeba zmínit, že katalog dovolacích důvodů byl výše zmíněnou novelizací rozšířen o další důvod, který je nyní upraven v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jehož rámci lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání .
S výše uvedenými interpretačními pravidly konfrontoval dovolací senát také argumentaci obviněného J. K. a přitom dospěl závěru, že jí lze zčásti přiznat nejen právní relevanci, ale i věcné opodstatnění.
Posledně uvedené však neplatí ve vztahu k výtkám dovolatele, jejichž prostřednictvím brojil proti pravomocnému výroku pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu, který jako správný aproboval odvolací soud a kterým byl pro zánik trestnosti činu z důvodu účinné lítosti podle §226 písm. e) tr. ř., za použití §197 tr. zákoníku, zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud v tomto směru dovolateli nepřisvědčil v tvrzení, že soudy nedisponovaly dostatkem zákonných a procesně použitelných důkazů, aby na jejich podkladě mohly učinit pochybnosti nevzbuzující závěr, že se v rozhodném období od ledna 2018 do června 2019 úmyslně vyhýbal řádnému plnění zákonné (a opatrovnickým soudem vymezené) vyživovací povinnosti ke svým nezletilým synům.
S dovolatelem lze souhlasit pouze potud, že soud prvního stupně v písemném odůvodnění rozsudku na str. 14 nepřípadně poukázal i na jeho vyjádření v jednom z odposlechnutých telefonních hovorů s poškozenou, kdy jí mimo jiné sdělil, že „peníze sice má, ale výživné neplatí z principu, protože nevídá děti“. S takto získanou informací vskutku nebylo možno operovat jako s procesně použitelným důkazem, jestliže přečin podle §196 odst. 2 tr. zákoníku nespadá do kategorie trestných činů, ohledně kterých může policejní orgán nařídit odposlech nebo záznam telekomunikačního provozu bez příslušného soudního příkazu a svůj postup opřít pouze o souhlas uživatele odposlouchávané stanice, jak tomu bylo v nyní posuzované věci (k tomu srov. §88 odst. 1, odst. 5 tr. ř.). Stejně tak nelze ve vztahu k tomuto trestnému činu uplatnit postup podle §88 odst. 6 věty třetí tr. ř. a tím obejít zákonem restriktivně vymezené podmínky pro provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Pokud by tedy reklamovaný odposlech měl být jediným či rozhodujícím důkazem o vině dovolatele, pak by napadený výrok jednoznačně trpěl vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro niž by nemohl obstát. Tak tomu ovšem v nynějším případě není.
Na tomto místě se v obecné rovině sluší nejprve připomenout, že vyhýbáním se plnění povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §196 odst. 2 tr. zákoníku se podle obecně uznávané právní nauky (srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1922) rozumí jednání pachatele, který nejenže tuto povinnost neplní, ale zároveň podniká kroky k tomu, aby se této povinnosti buď úplně zbavil, nebo její plnění zmařil či podstatně ztížil, anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné. V praxi půjde typicky o případy, kdy pachatel často mění zaměstnání, aniž k tomu má vážný důvod, záměrně vstoupí do pracovního poměru, kde dosahuje podstatně nižší mzdy než v předchozím zaměstnání, pracuje jen příležitostně v tzv. sezónních či brigádnických zaměstnáních anebo zašantročuje svůj majetek, ale také o situace, kdy pachatel jako osoba samostatně výdělečně činná – vzdor dlouhodobé neschopnosti dosahovat výkonem živnosti relevantních příjmů potřebných k řádnému plnění vyživovací povinnosti – vůbec neuvažuje o jiné alternativě výdělečné činnosti (např. v zaměstnaneckém poměru) a nereflektuje ani na možnost zaevidovat se jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, čímž se mimo jiné zbavuje potenciální možnosti čerpat v zájmu oprávněné (vyživované či zaopatřované) osoby příslušné dávky státní sociální podpory nebo sociální péče.
Je-li na jednání obviněného nahlíženo optikou naznačených teoretických východisek, nezbývá než konstatovat, že soudy v něm dovodily formální znaky přečinu podle §196 odst. 2 tr. zákoníku zcela po právu. Prostor pro použití „příznivějšího důvodu“ zproštění obžaloby pro daný skutek (např. podle §226 písm. b/ tr. ř.) k dispozici neměly. Z obsahu předloženého procesního spisu je kromě jiného patrné, že dovolatel striktně odmítá úvahy o jiné formě výdělečné činnosti než ve svém zájmovém oboru a v postavení OSVČ, a to i tehdy, kdy se mu podle jeho obhajoby ekonomicky krajně nedaří. Když už alespoň teoreticky uvažuje o zaměstnaneckém pracovním poměru, a priori jej zavrhuje jako horší a ekonomicky méně výhodnou cestu, než jakou si v profesním životě zvolil. Stejně tak odmítá úvahy o tom, že by se v zájmu zabezpečení potřeb svých dětí vzdal živnosti, zaevidoval se na úřadu práce a obrátil se na příslušné orgány sociálního zabezpečení nebo sociální péče s žádostí o dostupnou finanční pomoc od státu. Vehementně se prezentuje jako „bojovník“, který nemíní zatěžovat sociální systém a jemuž se po finanční stránce dostatečně nedaří jen proto, že je obětí komplotu ze strany poškozené, orgánu sociálně právní ochrany dětí a především orgánů činných v trestním řízení, které ho svými postupy a rozhodnutími připravují nejen o děti, ale i o lukrativní zakázky, a tím brání rozvoji jeho podnikání. K oprávněným zájmům svých dětí přitom při svých myšlenkových pochodech nepřihlíží. Vedle těchto osobnostních projevů obviněného pak Nejvyšší soud nepřehlédl další naprosto zásadní informaci z jeho výpovědi v hlavním líčení (viz č. l. 706 spisu), kdy připustil, že v roce 2016 (tj. ani ne dva roky předtím, než opět přestal řádně hradit výživné na syny) prodal byt v XY, za který podle vlastního odhadu inkasoval částku okolo dvou milionů korun, ovšem tyto finanční prostředky poměrně rychle spotřeboval a nezbylo mu z nich už vůbec nic. Obviněný to odůvodnil tím, že si pronajal dvoupatrový třípokojový byt o výměře 188 m2, za který platil měsíčně 30.000 Kč, protože „se líbil dětem“, a současně předpokládal, že v budoucnu byt odkoupí „na hypotéku“, aby v něm děti mohly střídavě po jednom týdnu žít spolu s ním anebo s matkou (poškozenou). Z tohoto vyjádření dovolatele před soudem tedy zřetelně vyplývá, že ačkoli si byl vědom své prioritní povinnosti platit soudem stanovené výživné na nezletilé syny, upřednostnil před jejím řádným plněním (a to nikoli poprvé) své vlastní představy o budoucím uspořádání vztahů a styků v rodině, s jejímž rozpadem se tvrdošíjně odmítá smířit. V zájmu jejich naplnění pak provedl s nabytými finančními prostředky megalomanskou, zcela nezodpovědnou a vzhledem ke svým finančním poměrům neadekvátní majetkovou transakci, která neměla nic společného s nutností zajišťovat si při současném placení výživného alespoň základní životní potřeby. Egoistický motiv, s nímž obviněný v krátkém čase utratil za nadstandardní bydlení tak významný finanční obnos, který by mu sám o sobě bohatě umožňoval hradit soudem stanovené výživné na syny po řadu měsíců či spíše let, lze přitom stěží chápat jinak než jako další variantu jeho psychického nátlaku na poškozenou, které dal v podstatě na výběr ze dvou možností; buď se podvolí jeho vizi o nové úpravě resp. rozšíření jeho styku s dětmi, nebo se bude muset smířit s tím, že na ně bude platit odpovídající výživné jen tehdy, pokud „na to bude mít“. V daném kontextu lze na postup dovolatele důvodně nahlížet jako na „zašantročení“ majetku s přímým úmyslem neplnit zákonnou vyživovací povinnost k dětem tak, jak mu ukládá zákon, a v rozsahu a způsobem, jak byly vymezeny příslušným rozhodnutím opatrovnického soudu. Námitka, že svým jednáním nenaplnil zákonem předpokládanou subjektivní stránku trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku (úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), tak byla vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná.
Zásadní vadu naproti tomu Nejvyšší soud shledal v právním posouzení jednání dovolatele popsaného pod bodem I. 1) a 2) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Nikoli však pro vlastní aplikaci §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ale z jiného důvodu uvedeného níže. Bylo zjištěno, že skutku se obviněný dopustil v období let 2018 a 2019, čili v době, kdy bylo v účinnosti znění trestního zákoníku, podle nějž by uvedené jednání jinak bylo podřaditelné pod výše citované ustanovení zákona. Novější znění zákona /§337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku/ pro obviněného příznivější nebylo a tudíž nebyl důvod je použít (§2 odst. 1 tr. zákoníku). Avizovanou vadu však Nejvyšší soud spatřuje v jiné skutečnosti. Podle příslušné skutkové věty se měl obviněný dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání zjednodušeně tím, že nerespektoval přiměřené omezení spočívající v povinnosti zdržet se neoprávněného zásahu do práv a právem chráněných zájmů poškozené E. V., tj. zdržet se jakéhokoli kontaktu s ní mimo rozsah stanovený rozhodnutími soudů v rámci občanskoprávních řízení, upravujících poměry k jejich nezletilým synům AAAAA a BBBBB, které mu bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. 44 T 56/2016, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 6 To 299/2018. Z popisu stíhaných skutků a navazující právní věty výroku se tedy podává, že obviněný nerespektoval přiměřené omezení podle §85 odst. 2 tr. zákoníku , jež mu bylo uloženo spolu se souhrnným trestem odnětí svobody v trvání tří roků, podmíněně odloženým na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu, a tím se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu.
Dovolací senát při úvahách o stíhání shora popsaného jednání obviněného jako trestného činu podle §337 tr. zákoníku vycházel z pojetí vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2019 sp. zn. 4 Tz 13/2019, které je podle jeho mínění analogicky aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ a které lze interpretovat tak, že není efektivní a ani žádoucí zdlouhavě prověřovat, zda obviněný spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání v případech, kdy trestní řád v zájmu ochrany poškozeného, celé společnosti ale i v zájmu účinného naplňování svého účelu (§1 odst. 1 tr. ř.) poskytuje orgánům činným v trestním řízení využití jiného, rychlejšího a efektivnějšího postupu, v reakci na nerespektování uvedeného typu přiměřeného omezení ze strany obviněného. V dané věci bezesporu bylo tímto účinným postupem a prostředkem rozhodnutí o nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu s dohledem podle §86 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §330 odst. 1 tr. ř. a §330a odst. 2 tr. ř., o němž také Městský soud v Praze jako soud stížnostní pravomocně rozhodl usnesením ze dne 19. 3. 2020 sp. zn. 9 To 111/2020, když pouze z formálních důvodů zrušil předchozí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2020 sp. zn. 44 T 56/2016 (viz č. l. 902 a násl. procesního spisu). V odůvodnění tohoto rozhodnutí přitom mimo jiné konstatoval, že obviněný (odsouzený) v průběhu zkušební doby nedostál povinnosti zdržet se závadového jednání vůči poškozené a „nesplnil podmínky zkušební doby s dohledem“, přičemž alternativní tresty na něho nemají jakýkoli vliv, aby bylo možno eventuálně postupovat podle §86 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku.
Předmětná trestní věc je specifická tím, že v době zmíněného rozhodování Městského soudu v Praze jako soudu stížnostního ve vykonávacím řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 56/2016, bylo proti obviněnému zároveň vedeno od měsíce ledna 2020 řízení u téhož soudu (Obvodního soudu pro Prahu 1) pod sp. zn. 7 T 3/2020 v podstatě pro totožné jednání, které nakonec vyústilo v odsouzení obviněného za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody s dohledem ve věci sp. zn. 44 T 56/2016 jistě z procesního ani hmotněprávního hlediska nebránilo dalšímu zjišťování, zda se obviněný v rámci porušování podmínek podmíněného odsouzení s dohledem nedopustil i jiného trestného činu, zde zároveň žalovaného přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Městský soud v Praze (v rozsudku ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 9 To 104/2021) v posuzované věci nyní v postavení soudu odvolacího nicméně s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo dospěl k závěru, že jednání obviněného v kvalitě předpokládané zmíněným ustanovením §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku bez důvodných pochybností prokázáno nebylo. Proto změnil právní kvalifikaci stíhaných skutků obviněného „pouze“ na přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2020), což současně odůvodnil de facto stejnými skutečnostmi, o něž se opíralo i již zmíněné usnesení o nařízení výkonu původně uloženého podmíněného trestu odnětí svobody s dohledem obviněnému v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 56/2016.
Dovolací senát s ohledem na výše učiněný popis a výklad existující procesní situace v obou zmíněných trestních věcech obviněného zastává názor, že za daných okolností jednání obviněného ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 3/2020 pod aplikovanou hmotněprávní normu (§337 tr. zákoníku) subsumováno být nemělo. Zjištění, že obviněný nedodržuje podmínky podmíněného odsouzení s dohledem, resp. že v jeho v rámci nedodržuje přiměřená omezení nebo povinnosti uložené soudem podle §48 odst. 4 tr. zákoníku, automaticky neznamená, že důsledkem takového porušení má být vyvození jeho zvláštní trestněprávní odpovědnosti za „maření výkonu nebo účelu trestu“. Jestliže na podobné jednání obviněného může soud reagovat odpovídajícím způsobem ve vykonávacím řízení, není důvod, aby za ně obviněný byl ještě speciálně trestně stíhán a čelil tak souběžnému postihu, např. v podobě uložení dalšího trestu odnětí svobody spojeného s přímým výkonem, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci. To podle názoru dovolacího senátu úmyslem zákonodárce při formulaci ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020, v nyní účinném znění podle §337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, nebylo.
Veden výše rekapitulovanými úvahami proto Nejvyšší soud o podaném dovolání obviněného rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tj. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v rozsudku odvolacího soudu pouze odsuzující část výroku o vině včetně výroku o trestu a dále i obsahově navazující rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu druhého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tím vrací do stadia, kdy se jí bude muset odvolací soud v odpovídajícím rozsahu opětovně zabývat. V dalším řízení přitom bude vázán právním názorem, který k projednávané otázce v tomto kasačním rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby znovu a ze všech shora naznačených hledisek důsledně zvážil, zda vůbec a proč by měl být žalovaný skutek v daném konkrétním případě kvalifikován jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jestliže byl současně „sankcionovatelný“ použitím jiného postupu a rozhodnutí upraveného v trestních předpisech, jenž byly soudy také skutečně aplikovány.
Závěrem zbývá dodat, že s procesními námitkami, jimiž obviněný primárně podepřel své dovolání, se Městský soud v Praze vypořádal způsobem, jemuž naopak nelze nic vytknout. Návrhy obhajoby na doplnění dokazování ve veřejném zasedání neopomněl a zamítavé stanovisko k nim v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí vysvětlil ústavně konformními důvody. Po věcné stránce nelze nic namítat ani proti jeho racionálním úvahám, jimiž odmítl vesměs jako nedůvodné soustavně opakované výhrady obviněného vůči procesu shromažďování důkazů a jejich následnému hodnocení. Ani Nejvyšší soud nemá za to, že by skutková zjištění soudu prvního stupně vycházela z nezákonně provedeného dokazování a jeho následného povrchního či svévolného hodnocení, které by představovalo extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Pokud se v postupu nalézacího soudu v hlavním líčení určitá procesní vada přece jen vyskytla, nedosáhla takového významu ani stupně závažnosti, aby pro ni finální skutkové závěry nemohly obstát.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu