ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.251.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 251/2022- 1355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovolání obviněného W. M. Y. A. S. , stíhaného jako uprchlého, nar. XY v XY v XY, občana Iráku, v České republice bez trvalého pobytu – zrušen, t. č. na neznámém místě, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. 7 To 63/2021, v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 14/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. 7 To 63/2021, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021 sp. zn. 49 T 14/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021 sp. zn. 49 T 14/2020 byl obviněný W. M. Y. A. S. v řízení proti uprchlému uznán vinným zvlášť závažnými zločiny teroristického útoku podle §311 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku za užití §313 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2017, a účasti na teroristické skupině podle §312a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle §311 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Citovaný rozsudek napadl obhájce obviněného odvoláním. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. 7 To 63/2021 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažnými zločiny teroristického útoku podle §311 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za užití §313 tr. zákoníku, ve znění zák. č. 455/2016 Sb., účinném od 1. 2. 2017, a účasti na teroristické skupině podle §312a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění zák. č. 455/2016 Sb. účinném od 1. 2. 2017, jichž se dopustil tím, že:
dne 30. 1. 2015 v 7.55 hod., v záměru připojit se k bojovníkům Islámského státu, zapojit se do jeho struktur a podporovat jej v boji za vytvoření Chalífátu – Jednotného islámského státu, odletěl z Letiště Václava Havla v Praze do Istanbulu v Turecku, odkud se následně v přesně nezjištěnou dobu a přesně nezjištěným způsobem dostal na území severního Iráku tehdy ovládaného Islámským státem, kde se již v první polovině roku 2015 po svém bojovém vyzbrojení aktivně jako příslušník Islámského státu, a to z důvodu ztotožnění se s jeho ideologií a se záměrem způsobit protivníkům Islámského státu zranění či smrt, zúčastnil bojové ofenzivy vojenských jednotek Islámského státu za znovudobytí ropné rafinérie v Baiji na severu Iráku v měsíci dubnu 2015, při které prováděl útoky proti irácké armádě a koaličním jednotkám, a při které byl zraněn při náletu americké řízené rakety na jeho stanoviště v předmětné rafinérii, přičemž jako bojovník Islámského státu vystoupil v propagandistickém videu Islámského státu z roku 2015 označeném jako „ ﻓﻲ ا ﻟﻤﺮﺗﺪﯾﻦ ﻋﻠﻰ ا ﻷﺑﺎ ة ھ ﺠﻮ م إ ﺻﺪ ار ﯾﻘﺪ م ا ﻟﺪﯾﻦ ﺻﻼ ح و ﻻﯾﺔ ا ﻟﻤﺼﻔﺎ ة “ (v překladu „Redakce W. S. představuje útok oddílu na odpadlíky v rafinérii“), které zachycuje boje o ropnou rafinérii v Baiji, kde obžalovaný s plynovou maskou v ruce a s dalším bojovníkem stojí uvnitř této rafinérie a pronáší v arabském jazyce v překladu „Poté, co nám vítr donesl vaši munici, tak tato munice se vám vrací, aby vás udusila svým kouřem s povolením Alláha, a my jsme teď vprostřed rafinérie“ a na činnosti Islámského státu jako jeho příslušník se obžalovaný aktivně podílel také tím, že pro jeho členy vařil v místě bojů, a následně vykonával pro Islámský stát v Mosulu v Iráku administrativní činnost spočívající v propagandě Islámského státu nejméně do 10. 6. 2017 přinejmenším na pozici učitele, na oddělení leteckého fotografování, v oddělení denních tiskových zpráv, v oddělení záležitostí mudžahedínů, za což nejméně od února 2016 do května 2017 od Islámského státu pobíral plat, přičemž k jeho osobě byla rovněž na výplatní pásce připojena poznámka, že je bojovník, když současně dne 27. 3. 2017 otec obžalovaného M. Y. A. S., nar. XY, na základě předchozí žádosti a vzájemné komunikace přes Skype a Telegram, obžalovanému pro zajišťování jeho životních potřeb jakožto příslušníka Islámského státu, čehož si byl vědom, za využití služby Western Union z Havlíčkova Brodu zaslal G. A. O., nar. XY do Ankary v Turecku částku ve výši 54 000 Kč (k výplatě v místě určení 2 080,14 USD), který ji přes další nestanovené osoby doručil do přesně nezjištěné směnárny v Mosulu obžalovanému a obžalovaný zároveň svému otci prostřednictvím vzájemného chatu také sděloval průběžně aktuální informace o situaci v místě jeho pobytu v Mosulu, informace o probíhajících bojích, a vychvaloval v komunikaci vůdce Islámského státu A. B. a.-B., činnost a úspěchy Islámského státu a zasílal mu různá videa a propagandistické videonahrávky Islámského státu, přičemž Islámský stát, či Islámský stát v Iráku a Levantě (IS, ISIL či Daiš), který má hierarchickou strukturu s rozdělením úkolů, je uveden na sankčních listech 1267/1989/2253 Rady bezpečnosti Organizace spojených národů publikovaných v rezoluci č. 2253 (2015) jako teroristická organizace, nebo Islámský stát byl od počátku za účelem dosažení svého cíle, tedy vytvoření Islámského státu (chalífátu) na území jiných států bez jejich souhlasu, zaměřen na páchání teroru, teroristických útoků a další násilné činnosti proti všem jeho odpůrcům na jím ovládaném území i mimo něj, jakož i zaměřen na nastolení striktního dodržování práva šaría v celé oblasti dle vlastní jednostranné interpretace Islámským státem.
Za to mu byl podle §311 odst. 2 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění zák. č. 455/2016 Sb. účinném od 1. 2. 2017, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 455/2016 Sb. účinném od 1. 2. 2017, zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval ustanovený obhájce obviněného dovoláním , a to s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), e), h) a m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Předně namítl, že zůstala pochybnost, zda soudy obou stupňů dostatečně zjistily skutkový stav. Důkazy provedené jsou nepřímé a samostatně ani ve vzájemné souvislosti nepostačují k tomu, aby prokázaly vinu obviněného. Svědkyně Q. v rozhodné době, kdy obviněný dne 30. 1. 2015 vycestoval z území ČR, s ním nebyla v žádném kontaktu. Nemohla se proto vyjádřit ke skutečnostem kladeným obviněnému za vinu, neboť o nich neměla žádné povědomí. Ani svědecká výpověď otce obviněného M. Y. A. S. nesvědčí přímo o tom, že se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno v obžalobě. Z komunikace otce obviněného s obviněným prostřednictvím aplikace Skype jednoznačně nevyplývá zapojení obviněného do organizace Islámský stát či jeho role v této organizaci, ač je z ní patrné, že se obviněný nachází na území Mosulu v Iráku. Obviněný nebyl k věci vyslechnut a neměl tak možnost se ke skutečnostem uvedených v obžalobě vyjádřit. Poslední kontakt mezi obviněným a jeho otcem proběhl v červnu 2017 a od té doby o něm nemá žádné informace. Je tudíž otázkou, zda je obviněný ještě naživu.
Obhájce obviněného se zároveň domnívá, že trest uložený obviněnému v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání patnácti let je nepřiměřeně přísný, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný provedl útok ohrožující život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu. Nebyla prokázána aktivní účast obviněného na případných teroristických útocích či faktických bojích této organizace. Obviněný nebyl v České republice nikdy trestán a nemá žádný záznam v rejstříku trestů.
Pokud jde o splnění podmínek vedení řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a následujících tr. ř., tak orgány činné v trestním řízení se tím příliš nezabývaly, když jejich naplnění presumovaly tím, že se obviněný nenachází na území České republiky. Maskování odjezdu z území České republiky, kterým argumentovaly oba soudy, jsou pro naplnění podmínek řízení proti uprchlému irelevantní. Vědomé opuštění území ČR za účelem páchání činů, které jsou obviněnému kladeny za vinu, nenaplňuje podmínky pro zbavení jakékoli osoby práva účastnit se osobně na trestním řízení proti němu vedenému. Rozhodnutí opustit území republiky a páchat v cizině odsouzeníhodné skutky a na území ČR se již nevrátit, není podkladem pro závěr o tom, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině tím, že se skrývá. Z důvodu nastalé situace stran nepřítomnosti obviněného tak měly soudy trestní stíhání přerušit.
Obhájce obviněného tak v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o vině i trestu, jakož i v dalších výrocích majících podklad ve výroku o vině, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. konstatoval, že je považuje za neopodstatněné. Nejprve vymezil zákonné podmínky, za nichž lze vést řízení proti uprchlému, které byly podle něj v nyní projednávaném případě splněny. Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný byl již v přípravném řízení stíhán jako uprchlý, neboť se zdržuje na neznámém místě a je tak pro orgány činné v trestním řízení od počátku trestního řízení nedostupný. V řízení se nepodařilo realizovat ani příkaz k zatčení vydaný dne 13. 12. 2018 Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 37 Nt 1402/2018, ani evropský zatýkací rozkaz vydaný týmž soudem dne 7. 3. 2018. Dne 23. 5. 2018 požádalo Ministerstvo spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání po obviněném, avšak toto bylo zcela bez úspěchu. Orgány činné v trestním řízení měly v daném případě konkrétní poznatky o tom, že obviněný vycestoval mimo území České republiky, neboť dne 30. 1. 2015 v 7:55 odletěl z Terminálu 1 letiště Václava Havla v Praze do Istanbulu v Turecku. Na jeho území vstoupil týž den a nikdy jej oficiálním způsobem neopustil. Od uvedené doby nebyl jeho pobyt na území České republiky zaznamenán. Soud prvého stupně tak dospěl k závěru, že obviněný se svým pobytem na blíže nezjištěném místě vyhýbá trestnímu řízení tím, že se skrývá, a jsou tedy naplněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému ve smyslu ustanovení §302 tr. ř. Odvolací soud pak výše uvedené závěry soudu prvého stupně označil za správné, přičemž rovněž posoudil důvodnost vedení řízení proti uprchlému ve vztahu k aktuálně probíhajícímu odvolacímu řízení. Učinil patřičné dotazy na evidenci vězňů (s negativním výsledkem) a u policejních orgánů, zda jsou i nadále činěny kroky k realizaci dříve vydaných příkazů k zatčení a evropského zatýkacího rozkazu. Policejní prezidium ČR i Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV soudu sdělily, že od doby vyhlášení pátraní po obviněném a vydání zatýkacích rozkazů se nepodařilo získat žádné nové poznatky stran jeho pobytu či výskytu. Aktuální místo pobytu obviněného je tedy neznámé (viz bod 13. rozsudku odvolacího soudu).
Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, že orgány činné v trestním řízení se zákonnými podmínkami pro vedení řízení proti uprchlému nezabývaly, ale pouze je presumovaly. Ve shodě s odvolacím soudem poukázal na to, že již v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 1. 2018 je zmíněno, jak svědkyně N. Z. (Q.) popisovala, že před odjezdem do Iráku se obviněný choval konspirativně. V době, kdy ještě pobýval na území ČR, úmyslně měnil svá bydliště a měnil rovněž internetové kavárny, když komunikoval s osobami z řad tzv. Islámského státu. Z uvedeného tak policejní orgán zcela správně vyvodil, že si obviněný musel být protiprávnosti svého jednání i jeho možného postihu vědom. Obviněný tak ze své vlastní vůle odcestoval z ČR, aby se přidal k členům tzv. Islámského státu a páchal trestnou činnost, přičemž ze své vlastní vůle se rovněž nevrátil, čímž vědomě deklaroval svou vůli zůstat mimo dosah českých orgánů činných v trestním řízení. Jeho motivace skrývat se před orgány činnými v trestním řízení, být i do budoucna nedostupným a vyhnout se tak případnému trestnímu řízení v Česku, je tak zcela zřejmá. Pokud pak namítal, že neměl možnost vyjádřit se ke skutečnostem, jež jsou mu kladeny za vinu, lze jen konstatovat, že o tuto možnost se obviněný sám dobrovolně připravil, a to svým výše popsaným vlastním jednáním.
Dovolatel dále namítal, že jeho otec v rámci své výpovědi uvedl, že poslední kontakt s obviněným měl v červnu 2017, přičemž od té doby o něm nemá žádné informace a je tak významnou otázkou, zda je obviněný aktuálně naživu. Z obsahu výše uvedené argumentace lze dovodit, že jí je namítána nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Uvedený dovolací důvod se týká pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Podle §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. pak trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého . Námitka obviněného byla tudíž uplatněna právně relevantně, avšak je zjevně neopodstatněná. V dané věci jde pouze o nepotvrzenou domněnku obhajoby stran možného úmrtí obviněného. Faktem však zůstává, že o jeho smrti neexistuje žádný relevantní a věrohodný důkaz, který by uvedenou skutečnost jednoznačně potvrzoval. Je tedy zřejmé, že nejsou k dispozici žádné informace, které by dokládaly, že je obviněný po smrti a pokud orgány činné v trestním řízení neobdrží oficiální zprávu o smrti obviněného, tedy úmrtní list či prohlášení obviněného za mrtvého se všemi patřičnými právními důsledky, nelze v této věci postupovat jinak.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou též zpochybňována rozhodná skutková zjištění, jak je ve věci učinily soudy obou stupňů, jakož i provedené důkazy, přičemž je konkrétně namítáno, že důkazy provedené v řízení jsou povětšinou nepřímé a samostatně ani ve vzájemné souvislosti nestačí k tomu, aby mohla být prokázána vina obviněného. Výpovědi svědků Q. i M. Y. A. S., otce obviněného, nelze považovat za důkazy přímo svědčící o vině obviněného, jak je popsána v obžalobě. Zpochybňováno je rovněž hodnocení důkazu spočívajícího v komunikaci mezi obviněným a jeho otcem, když z jejího obsahu jednoznačně nevyplývá, že by byl zapojen do organizace Islámský stát či měl v této organizaci roli. Touto argumentací dovolatel zcela míjí hranice uplatněného dovolacího důvodu, jelikož zaměřuje své námitky do oblasti procesu dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Tímto způsobem nevytýká právní nedostatky, ale své námitky zaměřuje výhradně proti postupům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a jde tedy o námitky skutkové, které nemohou naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř., ve znění zákona č. 220/2021 Sb.
Výtky vedoucí ke zpochybnění přiměřenosti trestu pak obsahově neodpovídají nejen deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění zákona č. 220/2021 Sb., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl uplatněn v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však v předkládané věci vůbec dán být nemůže, neboť odvolací soud na podkladě odvolání obviněného zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvého stupně, přičemž následně sám ve věci nově rozhodl. Nebyla tak vůbec naplněna hypotéza uvedeného dovolacího důvodu, tj. že došlo k zamítnutí (či odmítnutí) řádného opravného prostředku.
Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání, které dílem uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá a dílem je zjevně neopodstatněné, v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a) a c) tr. ř.] odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný W. M. Y. A. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), obhájcem obviněného (§265d odst. 2 věta první tr. ř., §304 odst. 1 tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinný a uložen mu trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se opírá, lze podřadit pod dovolací důvody, na které obhájce obviněného odkazuje. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v řízení před soudy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti.
V posuzovaném případě nepřítomnost obviněného u hlavního líčení a u veřejného zasedání o odvolání byla způsobena tím, že celé řízení proti obviněnému bylo vedeno ve formě řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., přičemž obviněný prostřednictvím svého obhájce v dovolání namítl, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, a v důsledku toho mu bylo odepřeno právo zúčastnit se hlavního líčení, resp. veřejného zasedání o odvolání. Též s ohledem na ústavně právní rozměr posuzované problematiky lze konstatovat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl uplatněn právně relevantně a navíc důvodně.
Nejvyšší soud konstatuje, že řízení proti uprchlému je jedním ze zvláštních způsobů řízení, při němž dochází k potlačení základních procesních práv obviněného, zejména osobně se účastnit projednávané věci a vyjadřovat se k prováděným důkazům. Řízení proti uprchlému lze v souladu s §302 tr. ř. konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá . Je-li takové řízení vedeno, je povinností soudů v každém jeho stadiu zkoumat, zda zákonné podmínky pro tento způsob řízení jsou splněny.
Z předloženého procesního spisu vyplývá, že obviněný je státním občanem Iráku. Do České republiky přijel na základě pozvání za svým otcem na počátku roku 2013. Předtím měl bydlet se svou matkou ve Spojených arabských emirátech. Poprvé měl registrováno ubytování v České republice od 21. 2. 2013 do 20. 5. 2013 na adrese otce v XY, ul. XY. Trvalý pobyt na této adrese mu byl udělen z humanitárních důvodů od 6. 6. 2013 do 30. 3. 2014. Následně měl registrováno bydliště na třech adresách, kde nejprve bydlel s otcem, pak v podnájmu a od 12. 9. 2015 měl formálně registrovanou adresu na Policii ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend Plzeň. Místo pobytu mu bylo zrušeno, a nemá tak na území České republiky žádné bydliště, když mu byla zrušena i platnost průkazu povolení k pobytu. Naposledy se na území České republiky vyskytoval dne 30. 1. 2015 v 7:55 hodin, kdy odletěl z letiště Václava Havla do Istanbulu. Operativní činností bylo zjištěno, že území Turecké republiky dosud oficiálně neopustil. Obvodní soud pro Prahu 5 vydal příkaz k jeho zatčení dne 13. 2. 2018 sp. zn. 37 Nt 1402/2018, stejný soud pak vydal evropský zatýkací rozkaz dne 7. 3. 2018 (č. l. 68-73). Ministerstvo spravedlnosti se s žádostí o právní pomoc ze dne 29. 12. 2017 č. j. 4 VZN 1581/2017-62 obrátilo na Ministerstvo spravedlnosti Spojených států amerických, na základě níž byly poskytnuty mj. provozní údaje k zájmovým facebookovým účtům a výplatnice Islámského státu, na níž byl zahrnut i obviněný. Ministerstvo spravedlnosti podalo žádost dne 23. 5. 2018 Policejnímu prezidiu ČR o zahájení mezinárodního pátrání (č. l. 74-75)
Obviněný byl za uprchlého ve smyslu §302 a násl. tr. ř. označen od počátku trestního stíhání. Již v usnesení Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, sekce terorismu a extremismu ze dne 16. 1. 2018 č. j. NCOZ-6724/TČ-2017-413200 o zahájení trestního stíhání obviněného bylo rozhodnuto, že se vůči němu povede řízení proti uprchlému ve smyslu §302 tr. ř., jelikož se nenachází na území České republiky a nejsou k dispozici ani žádné informace dokládající jeho smrt a policejnímu orgánu není znám jeho pobyt. Nelze jej proto předvolat, předvést ani mu jiným způsobem doručit opis usnesení o zahájení trestního stíhání, což opravňuje důvod postupu ve smyslu §302 tr. ř. Při plánování a přípravě svého odjezdu do Iráku a následného aktivního zapojení do řad tzv. Islámského státu si obviněný byl vědom, že jeho jednání je protizákonné. Podle svědkyně N. Q. (dříve Z.) navštěvoval z opatrnosti, a aby se nedostal do problémů, různé internetové kavárny, z nichž komunikoval. Opakovaně jí vyhrožoval, aby se nikde o jeho záměrech nezmiňovala s tím, že ví, čeho je schopný a co se jí může stát. Úmyslně změnil bydliště, když se odstěhoval od otce a pronajal si v Plzni byt s tím, že až na to policie přijde, aby neměl taťka problémy, že měl před tím bydliště u něj . Byl si tedy vědom důsledků plynoucích ze svého protiprávního jednání ještě za pobytu v České republice. Musel si tedy být i vědom, že po odjezdu z České republiky a následnému přidání se k Islámskému státu, v případě svého návratu zpět do České republiky, by jeho jednání bylo řešeno v trestněprávní rovině, z čehož plyne, že nemá zcela jistě v úmyslu se do České republiky vrátit. Nalézací soud pak v hlavním líčení vyhlásil usnesení podle §302 a násl. tr. ř. o tom, že jednání bude konáno proti obviněnému jako uprchlému. Stejně tak odvolací soud ve veřejném zasedání konstatoval, že bude konáno jako řízení proti uprchlému podle §302 a násl. (protokol o veřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2021, č. l. 1278).
Soud prvního stupně v bodě 2 odůvodnění svého rozsudku dovodil splnění podmínek pro vedení řízení proti uprchlému z okolností, že obviněný byl v přípravném řízení i v řízení před soudem nedostupný a že se po opuštění území České republiky zdržuje na neznámém místě. Do doby jeho rozhodnutí se nepodařilo vypátrat místo jeho pobytu (i přes vydání příkazu k zatčení, evropského zatýkacího rozkazu a žádosti o zahájení mezinárodního pátrání). Z toho podle něj plyne, že se obviněný svým pobytem na blíže nezjištěném místě vyhýbá trestnímu řízení tím, že se skrývá.
Soud druhého stupně v bodě 12 napadeného rozsudku poukázal na odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a výpověď svědkyně N. Z. o konspiračním způsobu zastírání jeho snahy se připojit k Islámskému státu, z čehož vyplývá, že si musel být vědom důsledků plynoucích z jeho jednání, a že po jeho připojení se k Islámskému státu bude jeho jednání na území České republiky řešeno v trestněprávní rovině. Obviněný tedy odjel z vlastní vůle páchat trestnou činnost a z vlastní vůle se nevrátil, byť byl se svým otcem prokazatelně v kontaktu, tedy vědomě zůstával mimo dosah českých orgánů činných v trestním řízení. Tím deklaroval, že se na území ČR vrátit nehodlá, rozhodně ne coby trestně stíhaná osoba, nýbrž maximálně jako zvěstovatel nového řádu a šiřitel islámu usilující o vytvoření území řízeného islámskými zákony. Důvodnost splnění patřičných podmínek v odvolacím řízení opřel o skutečnost, že aktuální místo pobytu obviněného je neznámé a policejní orgány nedisponují žádnou věrohodnou informací o jeho úmrtí, což prověřil dotazy na evidenci vězňů, Policejním prezidiu ČR a Národní centrále proti organizovanému zločinu.
Nejvyšší soud na základě shora popsaného postupu musel konstatovat, že podmínky pro konání řízení proti uprchlému podle §302 tr. ř. splněny v dané trestní věci nebyly. Oběma soudům nelze vytknout, že by se podmínkami pro splnění těchto podmínek nezabývaly, avšak nezjistily okolnosti, které by důvodně svědčily pro závěr o jejich naplnění.
Jak již bylo shora konstatováno, řízení proti uprchlému je možno vést proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení buď pobytem v cizině, anebo tím, že se skrývá. Soud prvního stupně měl za to, že obviněný se vyhýbá trestnímu řízení tím, že se skrývá. Skrýváním se ale rozumí takové maření průběhu trestního řízení, kdy se pachatel ukrývá na území republiky, a brání tak dopadení a zajištění (Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 AŽ 314S. komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 3453). Z uvedeného plyne, že soudem prvního stupně předpokládané splnění možnosti vedení řízení proti uprchlému v jeho druhé variantě nemohlo nastat, neboť v době spáchání stíhané trestné činnosti ani poté se obviněný na území České republiky prokazatelně nenacházel. Soud druhého stupně v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl, zda měl v nyní posuzované věci za splněnou první či druhou variantu vyhýbání se trestnímu řízení, tedy jeho závěr o splnění podmínek pro tento typ řízení je nepřezkoumatelný. Nadto je nutno poznamenat, že odvolací soud při posouzení daných zákonných podmínek vycházel z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání policejního orgánu ze dne 16. 1. 2018 č. j. NCOZ-6724/TČ-2017-413200, v němž je zachycena část výpovědi svědkyně N. Q. (dříve Z.) o konspirativnosti počínání obviněného před odjezdem do Iráku (změna jeho bydlišť, připojování k internetu a komunikace z internetových kaváren), z čehož dovozoval motivaci spáchat trestnou činnost a s tím spojenou vědomost obviněného zůstat v cizině mimo dosah českých orgánů činných v trestním řízení. Svědkyně Q. však takto vypovídala v přípravném řízení (viz protokol o výslechu svědka ze dne 6. 12. 2017, č. l. 723-731). Ač byl proveden její výslech jako neodkladný úkon ve smyslu §158 odst. 9 tr. ř. za podmínek uvedených v §158a tr. ř. za přítomnosti soudce, soud prvního stupně tuto její výpověď v hlavním líčení (ani posléze odvolací soud ve veřejném zasedání o odvolání obviněného) nepřečetl ve smyslu §211 odst. 2 písm. b) tr. ř., z čehož plyne, že její výpověď z přípravného řízení nebyla procesně použitelná a odvolací soud z ní nemohl dovozovat závěry o motivaci obviněného vyhnout se trestnímu řízení ve smyslu §302 tr. ř. Jmenovaná svědkyně k takto popsané motivaci obviněného během svého výslechu v hlavním líčení dne 22. 4. 2021 sama ničeho nevypověděla a ani nalézací soud z vlastní iniciativy tyto okolnosti nikterak nezjišťoval. Nadto svědkyně v tomto hlavním líčení vypověděla, že obviněný byl motivován k odjezdu do Iráku, aby tam žil. Pokud jde o skutečnost, že by chtěl jít do boje, tak to nikdy neřekl (protokol o hlavním líčení z 22. 4. 2021, č. l. 1248).
Z logiky věci pak zároveň vyplývá, že vyhýbání se trestnímu řízení může ze své podstaty nastat u osoby, která se o zahájení trestního řízení nějakým způsobem dozvěděla a ve snaze uniknout trestnímu stíhání a případnému odsouzení vědomě učiní kroky k tomu, aby se stala pro orgány činné v trestním řízení nedostupnou. Obviněný A. S. však neměl možnost, jak se dozvědět o tom, že na území České republiky je proti němu vedeno trestní řízení, neboť trestní stíhání proti němu bylo zahájeno dne 29. 1. 2018 doručením usnesení o jeho zahájení obhájci JUDr. Janu Křivánkovi (č. l. 12), tedy po třech letech od odjezdu obviněného z České republiky (dne 30. 1. 2015). O trestním stíhání proti němu vedeném se nemohl dozvědět ani od svědkyně N. Q., s níž přerušil veškerý kontakt ještě před narozením jejich společné dcery v červnu 2015, ani od svého otce M. Y. A. S., který o synovi podle své výpovědi od června 2017 nic neví a není s ním v kontaktu. Motivaci obviněného odjet do Iráku v úmyslu páchat tam trestnou činnost, by ve zjištěných souvislostech bylo možné akceptovat, ale že tak zároveň jednal se záměrem vyhnout se trestnímu řízení, resp. trestnímu postihu v České republice, je pak již pouhou spekulací, kterou nelze na základě skutkového stavu zjištěného v předchozím řízení potvrdit. Odvolací soud ji navíc dovodil z výpovědi svědkyně N. Q. z přípravného řízení, která ale jako důkaz v řízení před soudem provedena nebyla, jak již bylo popsáno shora. Obviněný setrvával na území České republiky od počátku roku 2013 do dne 30. 1. 2015, tedy cca 2 roky (dříve bydlel se svou matkou ve Spojených arabských emirátech). Z toho rozhodně nelze dovozovat jeho úmysl pobývat v České republice trvale. Opakovaně již bylo judikováno, že samotný pobyt obviněného na území státu, jehož je občanem, nepostačuje k závěru, že se vyhýbá trestnímu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 4 Tz 72/2001; ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 372/2015; ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 7 Tdo 433/2018; ze dne 17. 6. 2020 sp. zn. 8 Tdo 526/2020 a dalších). Odjezd obviněného a setrvání v jeho domovském státě proto samo o sobě neumožňuje založit nezpochybnitelný předpoklad, že se českému trestnímu řízení vyhýbá, když zároveň chybí jakýkoli důkaz, že se o jeho konání vůči své osobě dověděl. Je tak třeba uzavřít, že pouhá okolnost, že ve zjištěných souvislostech obviněný opustil území České republiky a vrátil se do svého domovského státu a je tak pro české orgány činné v trestním řízení v důsledku existující mezinárodní situace nedosažitelný, nedokazuje, že se posléze v České republice zahájenému trestnímu řízení proti své osobě vyhýbá. Pokud se snad v současné době platné podmínky umožňující vedení trestního řízení proti uprchlému jeví jako nedostatečné a málo efektivní, je na zákonodárci, aby je cestou legislativního procesu změnil a odpovídajícím způsobem aktualizoval.
K dalším námitkám a uplatněným dovolacím důvodům lze uvést následující. S tvrzením o možném úmrtí obviněného, podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , se již náležitě vypořádal odvolací soud, když v bodě 14 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že nejsou k dispozici žádné informace dokládající smrt obviněného. Pokud soud neobdrží oficiální zprávu - úmrtní list či prohlášení obviněného za mrtvého - aby byla ověřena okolnost obsažená v ustanovení §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. předpokládající zastavení trestního řízení, je na místě na něj i nadále pohlížet jako na živou fyzickou osobu, proti níž je vést trestní stíhání obecně přípustné
Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. , tak pod něj byly podřazeny výlučně skutkové námitky zpochybňující zjištěný skutkový stav. Tedy ohledně toho, že se obviněný připojil k Islámskému státu a že se dopustil stíhaného jednání, aniž by byla vznesena jediná námitka dotýkající se právní kvalifikace skutku jemu kladeného za vinu. Tato argumentace se tak míjí s tímto uplatněným dovolacím důvodem, jež dopadá na situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pod takto vymezený důvod dovolání nelze podřadit ani námitky ohledně nepřiměřené výše uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takové výhrady dotýkající se výše uloženého trestu lze uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak pouze v intencích jeho zákonného vymezení, tedy jestliže je obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný byl ohrožen trestní sazbou podle §311 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2017, v rozmezí dvanácti až dvaceti let, přičemž jak odvolací soud poznamenal, jednalo se o trest mírný s ohledem na skutečnost, že nalézací soud nevyužil zákonnou možnost zpřísnění trestu odnětí svobody obviněnému jako pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu §108 tr. zákoníku, kdy dochází ke zvýšení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu, přičemž trest odnětí svobody se uloží v horní polovině takto stanovené trestní sazby. Je tedy nanejvýš zřejmé, že trest uložený obviněnému zákon připouští a byl též uložen ve výměře odpovídající příslušné trestní sazbě.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , v aktuálním znění ( dříve §265b odst. 1 písm. l/ tr. ř. ), je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. S ohledem na skutečnost, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé je rozsudek soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, nebylo možné tento dovolací důvod uplatnit s úspěchem ani v jedné z jeho dvou variant, neboť v odvolacím řízení nebylo odvolání obviněného odmítnuto ani zamítnuto.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání zčásti důvodným a to pokud jde o nepřítomnost obviněného při jednání obou soudů nižších stupňů, což bylo vyvoláno paušálním, formalistickým a v konečném důsledku nepřehledným přístupem k podmínkám vedení řízení proti uprchlému. Nejvyšší soud proto z tohoto důvodu /§265b odst. 1 písm. d) tr. ř./ napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. 7 To 63/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021 sp. zn. 49 T 14/2020 zrušil, přičemž zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku zrušení těchto rozsudků pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
V novém řízení bude třeba, aby městský soud nejprve opětovně zjistil a posoudil, zda jsou v této věci splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému ve smyslu §302 tr. ř., a pokud ano, tak aby jednoznačně konstatoval, zda jsou splněny tím, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, anebo tím, že se skrývá (na území republiky), přičemž zároveň toto své rozhodnutí náležitě odůvodní. Pokud tomu tak nebude, nezbyde, než trestní stíhání přerušit (§224 odst. 2 tr. ř.), event. nelze vyloučit ani vrácení věci státnímu zástupci k došetření (221 odst. 1 tr. ř.), to v případě, že soud prvního stupně shledá, že podmínky pro vedení řízení proti uprchlému nebyly splněny již v řízení přípravném.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít podle odstavce 2 téhož ustanovení ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu