ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.364.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 364/2022- 283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 9 To 247/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 53/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 2 T 53/2020, byl obviněný P. V. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
jako znalec v oboru doprava, odvětví silniční doprava, jmenovaný rozhodnutím předsedy Krajského soudu v Brně̌ ze dne 20.2.1991, č. j. 670/91, vypracoval dne 15.6.2018 pro zadavatelku L. K., nar. XY do probíhajícího řízení před Okresním soudem v Benešově, sp. z. 10 T 42/2018 pro přečin ublíženi ́ na zdraví z nedbalosti dle §148 odst. 1 trestního zákoníku znalecký posudek por ̌. č. 253-38/18, který byl v písemné podobě dne 21.6.2018 předložen obhájcem obviněné L. K. u hlavního lícení, kdy ž tento posudek obsahoval nepravdivé a matoucí závěry, které měly přesvědčit soud o tom, ž e projednávanou dopravní nehodu, ke které dos ̌lo dne 16.12.2017 v 15.20 hodin na křiž ovatce silnice I/3 s místní komunikací u obce XY, zavinil poš kozený T . D., nar. XY, když předevš ím znalec ve ̌domě nesprávne ̌ vyhodnotil stř etové konfigurace vozidel zn. S ̌koda Fabia, r.z. XY , které r ̌ ídila L . K. a VW Passat, r.z. XY , které r ̌ ídil T . D. , tedy místo str ̌etu stř etové polohy, str ̌ etové rychlosti a sme ̌ r pohybu vozidla VW Passat, kdy zcela ignoroval stopy, které byly policejním orgánem zjis ̌těny př i o hledání místa dopravní nehody, byly zadokumentovány a byly znalci k dispozici, stanovil rychlost vozidla VW Passat, aniz ̌ by provedl analýzu rychlosti tohoto vozidla, stejne ̌ jako neprovedl analýzu str ̌ etu vozidel a své záve ̌ry, jako např. reakci řidiče vozu VW Passat před stř etem, vedl tak, aby pomocí tohoto posudku byla obhajobe ̌ poskytnuta možnost podpoř it tvrzení L . K., ž e na projednávané nehode ̌ nenese zavině ní.
2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Třebíči obviněnému podle §346 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněž itý trest ve výme ̌ř e 80 (osmdesáti) denních sazeb po 1 000 K č (tisi ́c korun českých), tedy celkem ve vy ́s ̌i 80 000 Kč (osmdesa ́t tisíc korun českých). Dále obviněnému ulož il podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu c ̌innosti spoč ívající v zákazu výkonu znalecké c ̌innosti v oboru ekonomika, odvě tví ceny a odhady motorových vozidel, strojírenství vs ̌eobecně se special izací opravárenství a technický stav motorových vozidel, doprava silnic ̌ ní me ̌ stská se specializací pro technické posudky o pr ̌ íc ̌ inách dopravních nehod v trvání 2 (dvou) let.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 2 T 53/2020, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 9 To 247/2021, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 9 To 247/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Současně dovolatel učinil návrh, aby byla odložena vykonatelnost pravomocného rozhodnutí o vině a trestu. Návrh odůvodnil tím, že uložený trest zákazu činnosti mu způsobil závažnou újmu a je pro něho likvidační, když má nastavené měsíční výdaje na 80 000 Kč, které před tím vydělával, než mu byl uložen zákaz činnosti.
5. Následně dovolatel explicitně zrekapituloval zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně, který dospěl k závěru, že při technickém posouzení dopravní nehody jako znalec podal hrubě zkreslený znalecký posudek. Dovolatel obecně připouští, že v roce 2018, kdy posudek zpracoval, byl znalcem. Nicméně má za to, že soudy neodůvodnily, že byl naplněn znak „podal“ a žádná skutková zjištění toto právně neodůvodňují. V tomto spatřuje závažné pochybení při právní posouzení skutku, přestože v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Td 11/2020 bylo vysloveno, že posudek je již podán zpracováním a jeho předání advokátovi. Dovolatel zastává názor, že zákonodárce chtěl pojmout „podal“ mnohem šířeji a hlouběji. Poukazuje na zásadu ústnosti s odkazem na §2 tr. ř. a čl. 96 odst. 2 Ústavy, když znalecký posudek by měl být přednesen, a tím teprve znalec stvrzuje svůj posudek. Dovolatel akcentuje, že jako znalec nebyl k hlavnímu líčení předvolán a nebyl poučen orgány činnými v trestním řízení, vyzván k vysvětlení a strany neměly možnost mu klást otázky. Obviněný má za to, že znalecký posudek nepodal ve smyslu trestního řadu a že soud naplnění znaku „podal“ nezjišťoval a že jeho naplnění chybně právně posoudil.
6. Poté dovolatel shrnuje provedené důkazy a na základě nich předestírá svůj názor, že podle subjektivních důkazů – výpovědí účastníků nehody u každé z posádek – byl evidentní rozdíl určení místa střetu (rozdíl cca 3,6-5,4 m), čímž vznikly dvě vyšetřovací verze, které si byly postaveny naroveň. Namítá, že Policie ČR neohledala levý jízdní pruh, ani odbočovací pruh, nehledala střepy ani v odbočovacím pruhu, nezakreslila žádné stopy po brždění, žádné stopy po rotaci vozidla, nehledala střepy. Obviněný rozporuje postup Policie ČR, která k vyhodnocení příčiny dopravní nehody nerealizovala ani vyšetřovací pokus, který byl s ohledem na složitost křižovatky a nebezpečnosti dopravní situace a velké rozdíly ve výpovědích posádek vozidel, velmi nutný. Policie ČR si tak nesplnila povinnosti, jednoznačně jí dané trestním řádem a zamítla návrh na vypracování znaleckého posudku. Dovolatel poukazuje na úkony, které v rámci vypracování znaleckého posudku provedl a jak následně během zpracování posudku postupoval a klade si otázky ohledně relevantnosti závěrů znaleckého posudku vypracovaného Univerzitou. Následně rozporuje závěry Univerzity, když poukazuje na to, že popis průběhu dopravní nehody Univerzitou je chybný a své námitky uzavírá tím, že jediná technicky přijatelná je výpověď posádky vozidla Fabia, tedy svědkyně K. Poukazuje i na to, že i Univerzita v posudku připustila, že poškozený řidič jel v levém pruhu. Současně připojuje plánek dopravní nehody, který zpracoval při vlastním ohledání, který dokladuje i složitost dopravní situace. Klade si otázku, „zda se někdo zamyslel nad tím, zda zdravý, svéprávný řidič, který potřebuje odbočit na křižovatce vlevo z vedlejší silnice, za plného provozu, vjede do takové křižovatky bez rozhlédnutí?“
7. Současně uvádí, že jde o to, zda byl naplněn znak skutkové podstaty spočívající v naplnění pojmu „hrubě zkreslený posudek. Zdůrazňuje, že měl jiný odborný názor na nehodu než soudy a Univerzita. Pro naplnění znaku skutkové podstaty „hrubě zkreslený“ posudek, nestačí, aby u znalce došlo jen například k omylu, diskrepanci ve výpočtech, omylu ve znaleckém uvažování. Zdůrazňuje, že jako jediný zapsal a změřil výhledové poměry na 107 m, jako jediný křižovatku projel a popsal a osvětlil tak nebezpečnou dopravní situaci. Právní posouzení skutku skutkové podstaty stran znaku „hrubě zkreslený znalecký posudek“ považuje ze strany soudů za nedostatečné a chybně právně posouzené. Obviněný dále rozporuje naplnění subjektivní stránky, když podle něho chybí zjištění, že konal úmyslně. Popírá, že by měl úmysl zpracovat hrubě zkreslený znalecký posudek. Poukazuje rovněž na skutečnost, že svědkyně K. též vypověděla, že ho neznala, nemá k němu žádný vztah a posudek nezadávala ona, nýbrž její advokát. Podle názoru dovolatele chybí zdůvodnění zavinění, tedy že došlo k chtění znalce zpracovat zkreslený znalecký posudek, přičemž závěr o úmyslným zavinění musí být podložen skutkovým zjištěním soudu na podkladě dokazování. Obviněný sám úmysl popřel, když přímý důkaz chybí.
8. Dovolatel také rozporuje, že byl naplněn pojmový znak „znalecký posudek“. Uvádí, že zpracoval listinu označenou jako znalecký posudek, kterou předal advokátovi, který jej doručil Okresnímu soudu v Benešově. Plánek byl ručně nakreslený, ovšem simulace na počítači nebyla nakonec soudu vůbec dodána a vůbec soudu nechyběla, doložil ji až v projednávané věci, v níž je stíhaný. Dovolatel namítá, že soud si musel povšimnout, že posudek nemá všechny náležitosti, soud musel postřehnout rozpory v jeho vyjádření k nárazové rychlosti. Soud tak měl postupovat podle §109 tr. ř. a požádat ho o vysvětlení, což však neučinil, když nebyl vůbec předvolán k hlavnímu líčení, ačkoliv to je pro soud obligatorní postup při pochybnostech o správnosti předloženého znaleckého posudku, a teprve kdyby vysvětlení nevedlo k žádnému výsledku, tak měl být obligatorně přibrán znalec jiný. Vyslovuje názor, že tato listina je procesně neúčinná jako znalecký posudek a jako taková nebyla způsobilá narušit zájem chráněný tímto předmětným zákonným ustanovením v takové míře, aby byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že Okresní soud v Benešově sám vyhodnotil jeho závěry jako chybné a nevzal je vůbec v úvahu, přičemž stejně postupoval odvolací soud. V trestním řízení proti obviněné K. tak orgány činné v trestním řízení jednaly proti §109 tr. ř. Poukazuje na odborný článek „Hodnocení znaleckého posudku“ prof. JUDr. Musila a následně dovozuje, že jestliže na posouzení dopravní nehody jsou dva posudky a jsou v rozporu, není možné ihned vyslovit, že jeden ze znalců spáchal trestný čin, neboť rozpory jsou velmi časté. Zákon v takovým případech přesně stanovuje, jak se má postupovat. Bez dalšího dokazování, bez provedení vyšetřovacího pokusu, byl postaven do pozice obviněného, ačkoliv nebyl u hlavního líčení před Okresním soudem v Třebíči vyslechnut, když bylo pouze zaprotokolováno, že vypovídá jako na č. listu (obviněný v dovolání konkrétní č. l. neuvedl). Poukazuje na své spory ohledně vyhodnocování dopravních nehod s Univerzitou Pardubice. Má za to, že v případě, že zůstávají pochybnosti v zásadních věcech, soud musí rozhodnout podle zásady in dubio pro reo.
9. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadených rozhodnutí, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 9 To 247/2021, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 2 T 53/2020, a všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhuje, aby byla věc Okresního soudu v Třebíči znovu projednána a soud rozhodl o jeho zproštění.
10. Dovolatel dále sdělil soudu první instance, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 1 NZO 257/2022, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněný dovolací důvod, přičemž konstatuje, že dovolatel zjevně založil dovolání na znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. před 1. 1. 2022 [nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], když navíc pravděpodobně chtěl usnesení odvolacího soudu napadnout z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž odkazuje i na zvolenou argumentaci. K ní konstatuje, že dovolatel jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a ve svém odvolání, přičemž s uplatněnou argumentací se již vypořádaly soudy nižší instance (viz bod 5-8 rozsudku soudu prvního stupně a body 8-12 usnesení soudu druhého stupně). Ohledně námitky naplnění znaku „podal“, si podle státního zástupce samotný dovolatel odpovídá odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. 7 Td 11/2020, jímž Nejvyšší soud podle §24 odst. 1 tr. ř. rozhodl o místní příslušnosti k projednání věci. K tomu dodává, že v bodech 10 a 11 citovaného usnesení Nejvyšší soud s odkazem na svou předchozí judikaturu dovodil, že „podáním“ se rozumí předání vyhotoveného znaleckého posudku zadavateli. Tedy v předmětné trestní věci J., který byl zadavatelem. Státní zástupce uvádí, že v této části sice dovolání odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné.
12. K námitkám dovolatele v části IX. dovolání konstatuje, že ohledně správnosti či nesprávnosti posudku podaného dovolatelem nezbude než vycházet z následného posudku ústavu, k němuž byl u hlavního líčení dne 24. 3. 2021 vyslechnut jeden ze zpracovatelů Ing. Mrázek, Ph.D., k jehož výpovědi neměl dovolatel „žádných dotazů ani připomínek“. Ohledně subjektivní stránky namítané v části X. dovolání poukazuje státní zástupce na to, že soud prvního stupně v bodě 8 rozsudku vysvětlil, proč dospěl k závěru o tom, že dovolatel jednal v přímém úmyslu, což také vyjádřil ve skutkové větě, kde popsal jeho jednání jako úmyslné a nikoliv nedbalostní. Dovolateli dává za pravdu, že i podle posudku ústavu jel poškozený řidič vozidla Passat v levém, a nikoliv pravém jízdním pruhu, což je patrno již z obrázku č. 2 na str. 17 posudku ústavu, nicméně ke střetu mělo podle tohoto posudku dojít v pruhu pravém. Státní zástupce považuje takovou argumentaci za procesní námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, které žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
13. Stran argumentace vztahující se k předmětné listině jako „procesně neúčinné jako znalecký posudek“, pak taková úvaha odporuje shora uvedenému závěru Nejvyššího soudu, že již před tím byl zadavateli předán „znalecký posudek“. Jako znalecký posudek byl materiál označen, včetně znalecké doložky s číslem znaleckého úkonu. Způsob uplatnění posudku dovolatele před soudem nemá na samotné naplnění znaků dané skutkové podstaty vliv. Trestný čin je dokonán již oním „podáním“ znaleckého posudku. Tato část dovolání podle názoru státního zástupce odpovídá sice dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná.
14. Ve vztahu k námitce porušení zásady in dubio pro reo , uvádí, že jedná se o zásadu procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Poukazuje v tomto směru na odůvodnění Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, ze kterého vyplývá, že ani po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu (zákonem č. 220/2021 Sb.), která zavedla výše zmíněný nový dovolací důvod, se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a cituje část odůvodnění shora uvedeného usnesení a dále poukazuje na odstavec 16 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 581/22. Státní zástupce ze všech jím citovaných judikátů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu činí společný závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování.
15. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, tedy v době, kdy bylo dovolání obhájkyni obviněného podáno, je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Lze se toliko domnívat vzhledem k užitým slovním formulacím ve vztahu k zvolenému dovolacímu důvodu, že obhájkyně dovolatele zřejmě nezaregistrovala změnu dovolacích důvodů k 1. 1. 2022, když nesprávně hmotněprávní posouzení podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž správně tomuto dovolacímu důvodu odpovídá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby právně erudované osobě, o to více podle zákona nutné v dovolacím řízení, osvětloval účinnou právní úpravu. Nicméně jelikož z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obhájkyně dovolatele výslovně namítá nesprávné právní posouzení, Nejvyšší soud se k podanému dovolání se i přes nepřesné označení uplatněného dovolacího důvodu věcně vyjádří, když Nejvyšší soud nechce působit příliš formalisticky, když také byla vzata v úvahu poměrně krátká doba účinnosti novely trestního řádu č. 220/2021 Sb. Je ovšem třeba opětovně zdůraznit, že právě skutečnost, že dovolání obviněného může být podle §265d odst. 2 tr. ř. podáno pouze prostřednictvím obhájce, má zajistit správně podřazení dovolacích námitek pod příslušný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
21. Jak již bylo naznačeno, obviněný sice výslovně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem fakticky uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
24. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr lze konstatovat, že obviněný své námitky fakticky opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, byť formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konkrétního obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nebo jiné právní posouzení, když namítá naplnění znaku „podal znalecký posudek“, naplnění znaku „hrubě zkreslený znalecký posudek“, naplnění subjektivní stránky a zda listinu, kterou vyhotovil a předložil v trestní věci obviněné K. lze považovat za znalecký posudek. Jedná se o právně relevantní argumentaci, přestože část argumentace je založena na pouhém napadáním zjištěného skutkového stavu, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku Univerzity v Pardubicích, takže vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a další část námitek se týká vlastního způsobu provádění dokazování. Taková argumentace sama o sobě není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
25. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek, které mají skutkovou povahu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, za nutné uvést, že soud prvního stupně ve věci provedl všechny potřebné důkazy, zejména vyslechl obviněného, svědkyni K., znalce Ing. Mrázka, Ph. D. a provedl listinné důkazy (zejména rozsudek ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 10 T 42/2018, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 10 To 256/2018, a protokol o hlavním líčení u Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 6. 2018), přičemž následně i logicky zdůvodnil svůj hodnoticí postup (viz body 4-8 rozsudku soudu prvního stupně). Zde je také nezbytné akcentovat, že dovolatel ani nezpochybňuje rozsah provedeného dokazování, vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když setrvává na tvrzení, že znalecký posudek, který vypracoval ve věci obviněné K., byl správný, a nikoliv hrubě zkreslený. V tomto směru je ovšem nezbytné konstatovat, že se s touto námitkou obviněného soud prvního stupně řádně a dostatečným způsobem vypořádal, jak již bylo naznačeno. Soud druhého stupně se pak ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně (viz 6-12 usnesení soudu druhého stupně), když i reagoval na námitky, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání. Současně lze konstatovat, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Proto lze považovat skutková zjištění za správná a úplná.
26. Nad rámec shora uvedeného, Nejvyšší soud předestírá, že skutkový děj, o který se jedná v trestní ve ̌ci dnes již odsouzene ́ K . u Okresního soudu v Benes ̌ové pod sp. zn. 10 T 42/2018, není složitý, jak se snaží Nejvyšší soud přesvědčit dovolatel. Odsouzená K. vjížděla na hlavni ́ silnici z vedlej ší silnice, kde byla značka „dej př ednost v jízde ̌“, přičemž vjela do křižovatky a v okamž iku, jak sama uvádí, kdy ž uviděla vozidlo poš kozeného, chte ̌la zrychlit a přejet pruhy ve smě ru jízdy, avs ̌ak automobil se nerozjel. Následně̌ došlo ke srážce. Věc je podle názoru Nejvyššího soudu ve shodě se závěry soudů nižší instance v projednávané věci, v podstatě jednoduchá ́, nejedná se o netradi ční nebo nějakou složitou dopravní situaci. S argumentací, v jakém jízdním pruhu jela K. a v jakém poškozený se již vypořádaly soudy nižší instance, na jejichž závěry Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, když vzaly i v úvahu výpovědi svědkyně K. (viz bod 11 usnesení soudu druhého stupně). Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani znalecký ústav netvrdil a nevycházel z jízdy poškozeného v levém jízdním pruhu, pouze vysvětlil rozdíly, jak by vypadalo konečné postavení vozidel, kdyby poškozený jel v levém, a nikoliv pravém, jízdním pruhu. Rozhodující je ovšem to, že na základě dokazování není pochyb o tom, že ke střetu vozidel došlo nikoliv v levém jízdním pruhu, jak tvrdil obviněný ve svém znaleckém posudku, nýbrž v pravém.
27. Jak již bylo naznačeno, obviněný právně relevantně z pohledu závěrů vyjádřených pod body 20-21 tohoto rozhodnutí, uplatnil námitky stran naplnění znaků skutkové podstaty podle §346 odst. 1 tr. zákoníku „podá znalecký posudek“, naplnění subjektivní stránky a zda vůbec vyhotovil znalecký posudek. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že námitka, že se nejednalo o hrubě zkreslený znalecký posudek, zdánlivě odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu, ovšem fakticky je skutkové povahy, jak bude rozvedeno dále.
28. Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. ř. se dopustí ten, kdo jako znalec podá nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek. Objektem trestného činu podle §346 odst. 1 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu znalecké činnosti. Pro naplnění předmětné skutkové podstaty není rozhodující, zda byl posudek podán znalcem v písemné formě nebo pouze ústně do protokolu. Zákon připouští obě formy. Pro trestnost postačí samotná nepravdivost znaleckého posudku, nevyžaduje se, aby znalecký posudek byl použit v nějakém řízení jako důkaz (např. trestním, civilním či správním řízení). Za nepravdivý znalecký posudek lze považovat posudek, který je ve všech podstatných okolnostech a svých závěrech lživý, tedy v podstatě smyšlený nebo zfalšovaný, tedy je vědomě v naprostém rozporu s odbornými závěry učiněnými na základě dosaženého stupně vědeckého či jiného odborného poznání. Hrubě zkreslený posudek může částečně odpovídat skutečnosti, ale některé podstatné okolnosti, resp. závěry, jsou vědomě hrubě nepřesné, resp. nepravdivé. Z hlediska objektivní stránky lze tuto skutkovou podstatu naplnit aktivním jednáním – podáním nepravdivého nebo hrubě zkresleného znaleckého posudku nebo úmyslným opomenutím, tj. podáním neúplného znaleckého posudku, resp. zamlčením z hlediska závěru a účelu posudku podstatných okolností.
29. Z pohledu uplatněné argumentace dovolatele je třeba konstatovat, že v předmětné věci není žádného sporu ohledně toho, že dovolatel podal znalecký posudek písemně na základě požadavku obhajoby ve věci u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 42/2018. Ohledně naplnění znaku objektivní stránky daného přečinu, tj. že znalec podá znalecký posudek není pochyb o tom, že znak „podání znaleckého posudku“ podle §346 odst. 1 tr. zákoníku je v případě písemně vypracovaného znaleckého posudku naplněn tím, že znalec vyhotoví posudek a předá ho zadavateli, popřípadě i jiné osobě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1483/2009, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 55/2011). V dané věci tak znak „podá“ byl naplněn okamžikem, kdy znalecký posudek dovolatel předal zadavateli, tj. obhajobě ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 42/2018.
30. Bez ohledu na tento závěr je pro jistou přesnost nutno zdůraznit, že nakonec sám dovolatel v podaném dovolání ozřejmil význam obligatorního znaku „podal“ odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž bezpochyby vyplývá, že podáním se rozumí již vypracování znaleckého posudku a jeho předání zadavateli, tj. obhajobě odsouzené K., která jej následně předložila u hlavního líčení. Nad rámec těchto úvah je třeba akcentovat, že dovolateli bylo známo, za jakým účelem má zhotovit předmětný znalecký posudek, tedy že tento má sloužit jako důkazní prostředek v trestním řízení nyní odsouzené K. Nadto je také třeba uvést, že i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Td 11/2020, na které dovolatel rovněž v podaném dovolání odkazuje, je zřejmé, že znak „podal“ byl posuzován nepřímo již při posouzení místní příslušnosti ve věci dovolatele, a to stejným způsobem jako v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1483/2009. Lze tedy uzavřít, že předmětná námitka je zjevně neopodstatněná.
31. Ve vztahu k další námitce obviněného, že se nejednalo o hrubě zkreslený znalecký posudek, je třeba uvést, že jeho argumentace je skutkové povahy, když obviněný zakládá své námitky na tom, že jeho znalecký posudek nebyl hrubě zkreslený, že výpověď řidičky vozidla Fabia je jako jediná technicky přijatelná. Tedy tvrdí, že znalecký posudek, který vypracoval, nebyl nijak zkreslený. Ze strany dovolatele se fakticky jedná o námitku do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které na základě provedeného dokazování shledaly, že znalecký posudek zpracovaný dovolatelem nedává pravdivý a objektivní obraz nehodového děje, že tento obsahoval nepravdivé a matoucí údaje, které měly přesvědčit soud rozhodující ve věci odsouzené K., že na způsobené dopravní nehodě nenese žádné zavinění. Byť se jedná o námitku skutkové povahy, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na úvahy soudu prvního stupně obsažené v bodech 3-8 rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se zcela ztotožňuje. Z těchto skutkových zjištění, založených na logickém hodnocení provedených důkazů, je nepochybné, že znalecký posudek vypracovaný dovolatelem záměrně obsahoval nesprávné hodnocení rozhodujících skutečností pro posouzení příčiny dopravní nehody, přičemž dovolatel zcela ignoroval stopy, které byly zajištěny policejním orgánem při šetření předmětné dopravní nehody a které mohly přispět k správnému objasnění příčin dopravní nehody, zejména toho, kdo jí zavinil, takže v důsledku tohoto chybného postupu znalce, neposkytoval znalecký posudek relevantní informace o průběhu nehodového děje a jeho závěry byly v důsledku těchto pochybení hrubě zkreslené. Proto ani v tomto směru nelze podané argumentaci přisvědčit, neboť znalecký posudek předloženy dovolatel splňoval parametry hrubě zkresleného znaleckého posudku.
32. Obviněný dále uplatnil námitky stran naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, byť jistým způsobem velmi stručně, když toliko uvedl, že popřel, že by měl v úmyslu vypracovat hrubě zkreslený znalecký posudek a že svědkyně K. nepotvrdila, že by ho znala a že znalecky posudek objednal její obhájce. Akcentuje i skutečnost, že zpracovatel znaleckého posudku Univerzity, Ing. Mráz, uvedl, že je (dovolatel) hrubě neodborný.
33. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné rozvést některá teoretická východiska týkající se subjektivní stránky. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, S. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
34. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
35. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, když postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Subjektivní stránka tu především zahrnuje vědomost pachatele o tom, že jde o nepravdu a o zamlčení, a současně úmysl takovou nepravdu nebo nesprávnost uvést nebo okolnost zamlčet [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, S. 2961]. Z pohledu námitek obviněného je třeba především konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil. Obecně je třeba uvést, že dovolatel si musel být vědom důležitostí znaleckého posudku ve věci, tehdy obviněné, K., když zpravidla v případě dopravních nehod právě znalecký posudek z oboru doprava představuje jeden ze stěžejních důkazních prostředků při posouzení viny či neviny jedné ze zúčastněných stran dopravní nehody. Podstata znalecké činnosti fakticky spočívá v tom, že znalec na základě svých odborných znalostí, které jsou proti obvyklému standardu znalostí osob, které nejsou znalci, nadstandardní a jsou podloženy odpovídajícímu vzděláním, objasňuje určité skutečnosti důležité pro rozhodnutí, jejichž zodpovězení je důležité pro rozhodnutí ve věci, a to právě z pohledu své odbornosti. Předně z pohledu velmi kusé argumentace dovolatele Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně řádně úmyslné jednání uvedl ve skutkové větě předmětného přečinu slovy „vědomě nesprávně vyhodnotil …“, přičemž naplnění subjektivní stránky v podobě přímého úmyslu odůvodnil v bodě 8 rozsudku, když zejména akcentoval, že dovolatel jako znalec vypracoval takový znalecký posudek, který obsahuje tak závažné nedostatky i v základních otázkách, které se liší od ustálených odborných názorů, že si musel být dovolatel vědom toho, že podává hrubě zkreslený znalecký posudek. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že znalecký posudek, který vypracoval obviněný byl natolik neodborný, že jeho nedostatky byly na první pohled patrné, takže Okresní soud v Benešově ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 42/2018, po provedení tohoto znaleckého posudku postupem podle §211 odst. 5 tr. ř. nepovažoval na nutné a zejména potřebné, dovolatele k jeho závěrům vyslechnout. Zde je třeba zdůraznit, že závěr o tom, že obviněný podal úmyslně hrubě zkreslený znalecký posudek, není založen jen na tom, že tento pro jeho zjevné vady odmítl Okresní soud v Benešově ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 42/2018, potažmo Krajský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn 10 To 256/201, aniž by závěry tohoto znaleckého posudku posouzeny jiným odborným subjektem. Zde je třeba akcentovat, že v nyní projednávané věci byl vypracován znalecký posudek, který vypracovala Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice, tedy znalecký ústav, když zpracovatel tohoto znaleckého posudku byl k jeho závěrům vyslechnut, včetně toho, že zejména objasnil nejen kvalitu znaleckého posudku zpracovaného dovolatelem, ale zejména jakých pochybení se měl obviněný dopustit a kterých by se jaké znalec, tedy osoba odborně erudovaná nemohl dopustit, pokud by neměl v úmyslu podat úmyslně kreslený znalecký posudek. Jinak uvedeno, ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem je zřejmé, jakých hrubých zkreslení se dopustil dovolatel v jím vypracovaném znaleckém posudku ve věci Okresního soudu Benešov vedené pod sp. zn. 10 T 42/2018, a kterých by se nemohl dopustit, pokud by nechtěl úmyslně podat hrubě zkreslený znalecký posudek, což je nakonec i dostatečně vyjádřeno ve skutkových zjištěních. Zde je třeba uvést, že se jedná o taková evidentní pochybení znalce, která sama o sobě vylučují, že by se toliko jednalo o jisté rozdíly v nahlížení znalců na nějaký odborný problém.
36. Pokud obviněný poukazuje na to, že nebyl objasněn motiv jeho jednání a poukazuje na skutečnost, že svědkyně K. uvedla, že ho nezná a že všechno zařizoval její obhájce, tak je třeba zdůraznit, že skutečnost, že dovolatel a svědkyně K. se neznali, sama o sobě nemůže vést k závěru, že obviněný neměl v úmyslu podat hrubě zkreslený znalecký posudek. Zde se pro jistou přesnost sluší uvést, že svědkyně K. nezprostila svého tehdejšího obhájce povinnosti mlčenlivost, takže případné objasnění motivu této trestné činnosti je nepochybně tímto jistým způsobem ztíženo, když znalecký posudek a jeho vypracování řešil právě tehdejší obhájce svědkyně K. Navíc není pochyb o tom, že dovolatel za vypracovaný znalecký posudek musel obdržet odměnu, takže nelze vyloučit ani prostý finanční motiv.
37. Dovolatel dále zpochybňuje, že podal ve věci znalecký posudek, když tvrdí, že soud ve vztahu k znaleckému posudku, který vypracoval nepostupoval v souladu s ustanovením §109 tr. ř., podle kterého nebyl požádán soudem o vysvětlení posudku a nebyl poučen o významu znaleckého posudku a o trestních následcích vědomě nepravdivé znaleckého posudku podle §106 tr. ř. Z argumentace obviněného tedy vyplývá, že podle něho listinu, kterou předložila obhajoba v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 42/2018 a kterou vypracoval, nelze považovat za znalecký posudek ve smyslu §346 tr. zákona (správně zákoníku). Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel znalecký posudek vypracoval za účinnosti zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících ve znění účinném do 31. 12. 2020 (od 1. 1. 2021 zákona č. 254/2019 Sb.). Formální náležitosti znaleckého posudku pak byly stanoveny v §13 odst. 2 až 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb. Podle tohoto ustanovení musel znalecký posudek obsahovat nález, tj. popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, a souhrn skutečností, k nimž znalec při úkonu přihlížel, dále posudek (v užším slova smyslu), tj. výčet otázek, na které měl znalec odpovědět, a odpovědi na ně, a znaleckou doložku, tj. označení seznamu, v němž znalec je zapsán, a oboru, v němž je oprávněn podávat posudek, a číslo položky, pod kterou byl úkon zapsán ve znaleckém deníku. Vyhláška v tomto směru nerozlišovala mezi posudky podávanými písemně a mezi posudky podávanými ústně do protokolu, takže náležitosti v ní uvedené musel mít i posudek podávaný ústně. Posudek podávaný písemně musel být na každém vyhotovení znalcem podepsán a opatřen pečetí (§13 zákona č. 36/1967 Sb.). Všechny tyto formální náležitosti znalecký posudek předložený dovolatele obsahoval, takže se nepochybně jednalo o znalecký posudek ve smyslu tehdy platného zákona o znalcích a tlumočnících. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci znalecké doložky při prohlášení, že znalecký posudek na všechny požadované náležitosti a že si je vědom následků nepravdivého znaleckého posudku nesprávně citoval ustanovení §141 trestního zákona, ovšem toto jisté pochybení nemůže mít vliv na závěr, že se jednalo o znalecký posudek a že obviněný si byl vědom trestních následku v případě podání vědomě nepravdivého znaleckého posudku, neboť toto vyplývá právě se slovního vyjádření obviněného.
38. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné určitým způsobem reagovat na argumentaci obviněného stran toho, jak mělo být ze strany soudů postupováno, pokud dospěly k závěru, že jeho znalecký posudek je nepřesný či nejasný, byť se tato argumentace vztahuje k způsobu provádění důkazů a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Obviněný se dovolává toho, že pokud měl soud za to, že jeho znalecký posudek je nejasný či neúplný, tak ho měl předvolat a požádat o vysvětlení (§109 tr. ř.). Lze připustit, že takový postup trestní řádu upravuje výslovně v §109 tr. ř. Přesto Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu prvního stupně, který akceptoval i soud druhého stupně, vadný postup. Předně je třeba zdůraznit, že provedení znaleckého posudku z oboru dopravy není v případě trestné činnosti související s dopravou vždy nutné, tedy obligatorní, byť lze připustit, že zpravidla se jedná o důkazní prostředek, jehož provedení při objasňování předmětné trestné činnosti je obvyklé. Obecně totiž platí, že to, zda je třeba provést znalecký posudek k objasnění trestné činnosti je vázáno na povinnost orgánu činných v trestním řízení objasnit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). V dané věci jak orgány činné v přípravném řízení, tak soud nepovažovaly provedení znaleckého posudku za potřebné a nutné k objasnění takového skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Znalecký posudek předložila obhajoba, což je postup, který trestní řád umožňuje a výslovně připouští (§110a tr. ř.) a tento byl u hlavního líčení přečten postupem podle §211 odst. 5 tr. ř. Pokud ovšem po přečtení tohoto znaleckého posudku a tedy jeho provedení jako důkazu dospěl soud k závěru, že tento nemá žádnou relevanci z pohledu požadavku na zjištění takového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a měl za to, že skutkový stav již byl dostatečný objasněn jinými provedenými důkazy, nebylo jeho povinnosti ve vztahu k znaleckému posudku, který považoval za nadbytečný a který vykazoval na první pohled evidentní nepřesnosti a nejasnosti, postupovat podle §109 tr. ř. a znalce k jeho závěrům vyslechnout. Takový postup by totiž byl v rozporu s účelem trestního řízení a vedl by k nedůvodným ve věci průtahů, neboť se jednalo i o důkaz nadbytečný. Nadto považuje pro jistou přesnost Nejvyšší soud za vhodné dodat, že pokud by byl dovolatel k věci vyslechnut u hlavního líčení jako znalec, bylo by možno jeho jednání postihnout podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, které představuje samostatnou skutkovou podstatu, jejichž naplnění je postihováno přísněji než naplnění skutkové podstaty podle §346 odst. 1 tr. zákoníku.
39. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „ in dubio pro reo “ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009; ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015; ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
40. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
41. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodu, který lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 [uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
42. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
43. Nejvyšší soud závěrem ještě uvádí, že neshledal důvod pro odklad výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti, které byly obviněnému uloženy. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
44. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší pouze dodává, že skutečnost, že dovolatel považuje trest zákazu činnosti za likvidační je pouze jeho subjektivní dojem, neboť je běžnou praxí, že v případě trestného činu související s výkonem profese soud uloží odsouzenému trest zákazu činnosti, která přímo souvisí se spácháním trestného činu. Nejvyšší soud je toho názoru, že trest zákazu činnosti je mírnějším řešení trestní sankce nežli trest odnětí svobody.
45. Na závěr považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že o dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání, přestože obviněný nesouhlasil s projednáním věci bez nařízeného jednání a jeho osobní účasti, když takový postup umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu