ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.393.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 393/2022- 342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 5. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2021 č. j. 4 To 262/2021-285, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 131/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 4. 2021 č. j. 25 T 131/2020-253 byl obviněný T. P. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech 1 a 2 výroku o vině. Za tuto trestnou činnost a dále za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 7. 2020 č. j. 4 T 70/2020-70 jej nalézací soud podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku také k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 7. 2020 č. j. 4 T 70/2020-70, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, IČ: 47114975, částku ve výši 4.029 Kč.
K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 8. 2021, č. j. 4 To 262/2021-285 shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pouze zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že „dne 22. 6. 2020 kolem 4:30 hod. v bytě č. XY, nacházejícím se v sedmém patře domu v ulici XY v Chomutově, pod vlivem alkoholu, poté, co byla po předchozí rozepři s poškozenou L. K., narozenou XY, přivolána hlídka městské policie, odešel z bytu, do nějž se následně vrátil a řekl jí, že jestli zavolá policii, tak zabije ji, její dceru a jejího otce“. Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 7. 2020 č. j. 4 T 70/2020-70 odvolací soud obviněnému uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku zároveň i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 7. 2020 č. j. 4 T 70/2020-70, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna ČR byla podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok ad I.).
Výrokem pod bodem II. pak krajský soud reagoval na procesní situaci, kdy poškozená ve veřejném zasedání vzala zpět svůj předchozí souhlas s trestním stíháním obviněného, a podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §223 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněného pro skutky, v nichž byl spatřován pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a které měly spočívat v tom, že obviněný:
1) dne 22. 7. 2020 (správně však 22. 6. 2020) kolem 2:00 hod. v bytě č. XY nacházejícím se v sedmém patře domu v ulici XY v Chomutově, pod vlivem alkoholu bezdůvodně chytil poškozenou L. K., nar. XY, která ležela na posteli a chtěla spát, pod krkem a škrtil ji a u toho jí říkal, že už nikdy nevstane, a škrcení zanechal, až když se mu poškozená vymanila a zavolala policii, přičemž poškozená měla v důsledku škrcení pohmožděný krk, po dobu jednoho týdne trpěla bolestivostí v oblasti hrtanu a v důsledku škrcení byla vystavena riziku vzniku zranění, jež by ji omezila v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dnů, a
2) dne 22. 7. 2020 (správně však 22. 6. 2020) kolem 4:30 hod. v bytě č. XY nacházejícím se v sedmém patře domu v ulici XY v Chomutově, pod vlivem alkoholu, se tázal poškozené L. K., nar. XY, proč na něho předtím zavolala policii, na což poškozená odvětila, že proto, že ji škrtil, načež ji v posteli chytil oběma rukama silně za krk a škrtil ji, až nemohla dýchat, a přitom poškozené opakovaně řekl, že jí zlomí vaz a že ji zabije, a výhrůžky umocnil tím, že chytil poškozenou pod bradou a za horní část hlavy a naznačoval trhnutí hlavou, načež se poškozené při obraně podařilo přetočit se na záda a uhodit obviněného mobilním telefonem do hlavy, takže tlak při škrcení mírně polevil, a když se poškozená snažila volat o pomoc, tak jí zakryl ústa rukou, poškozená ho do ruky kousla, vytrhla se z jeho sevření, a jelikož se snažila utéct, tak se na ni vrhnul zezadu a chytil ji do kravaty a opět se jí ptal, proč na něho zavolala policii, ona opět odvětila, že proto, že ji škrtil, načež poškozenou strhl na zem, kde se jí dotazoval, zda zavolá policii, a když mu odpověděla, že ne, tak ji pustil, přičemž v důsledku jeho jednání měla pohmožděný krk a pravou ruku, po dobu jednoho týdne trpěla bolestivostí v oblasti hrtanu a škrcením byla vystavena riziku vzniku zranění, jež by ji omezila v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dní.
Proti předmětnému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný T. P. dovolání , v němž odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Své námitky přitom směřoval výhradně do „celého výroku I. napadeného rozsudku, vyjma věty o odkázání poškozené Všeobecné (správně však „Vojenské“) zdravotní pojišťovny ČR s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních“. Dovolatel míní, že v dosavadním průběhu řízení před soudy nebyly ctěny základní principy spravedlnosti, především pak zásady presumpce neviny a rovnosti zbraní. Soudům vytkl, že svá skutková zjištění založily téměř výlučně na výpovědi poškozené z přípravného řízení, vážící se i ke skutkům, pro něž bylo později jeho trestní stíhání zastaveno. Ačkoli tato výpověď vykazovala zřetelné nesrovnalosti oproti výslechu poškozené v hlavním líčení a zčásti odporovala tvrzením dalších ve věci slyšených svědků, soudy ji vyhodnotily jako dostatečně věrohodnou. Učinily tak přesto, že verzi poškozené o průběhu skutkového děje nepodpořila ani hlídka městské policie, která byla oné noci přivolána k prvnímu incidentu. Její členové totiž v rozporu s tvrzením poškozené neupozorňovali na to, že by měla červený krk, a naopak konstatovali, že je to sám dovolatel, komu teče krev z nosu. Poškozená žádné známky poškození zdraví podle nich nejevila. Červený krk ostatně ani nemohla mít, jestliže dovolatel pouze odrážel její útok navazující na úder do obličeje, který od ní inkasoval v momentě, kdy se chtěl jít podívat do pokoje, který obýval syn při občasných návštěvách. Věrohodnost výpovědi poškozené do značné míry zpochybňuje i její chování, kdy po údajném prvním fyzickém útoku vpustila dovolatele bez jakéhokoli přemlouvání zpět do bytu. Obhajoba se domnívá, že tuto skutečnost je třeba vyhodnotit tak, že z obviněného neměla takový strach, jak líčila při svém výslechu. Ze závěrů znaleckého posudku současně vyplynulo, že v případě druhého útoku se jednalo o málo efektivní rdoušení, které způsobilo poškozené jen lehké zranění, nedosahující závažnosti ekvivalentní k pojmu ublížení na zdraví. V žádném případě nemohla být rdoušena 30 minut, jak uváděla. Její subjektivní líčení, podle nějž nemohla dýchat a „šly jí bubliny z nosu“, bylo namístě hodnotit spíše zdrženlivě. Stejně mělo být na její chování nahlíženo i při řešení otázky, nakolik údajné výhrůžky pronášené obviněným vnímala jako vážně myšlené. Dovolatel trvá na tom, že mezi nimi i pod vlivem blížícího se rozchodu došlo pouze k výjimečně „vyhrocené potyčce“, kdy oba psychicky trpěli po ztrátě nenarozeného dítěte. Právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání spáchaného na svědkovi tedy vnímá jako „nespravedlivě tvrdé“, zvláště když on sám utrpěl zranění na těle a nebylo vůbec postaveno najisto, že se pouze nebránil útoku ze strany poškozené. Jeho trestní minulost nehovoří o jeho násilnické povaze a není dán ani žádný důvod k obavám, že by se měl nějakého fyzického násilí dopustit v budoucnu. V návaznosti na výše rekapitulovanou argumentaci dovolatel sám zhodnotil důkazní situaci ve věci a znovu zopakoval, že vyjma zkreslené a zčásti smyšlené výpovědi poškozené soudy neměly k dispozici žádný další přímý důkaz o jeho vině. Důkazy nepřímé pak netvořily potřebný ucelený řetězec, který by podporoval její tvrzení. Soudy proto měly při hodnocení důkazů vycházet ze zásady in dubio pro reo, kterou se ovšem neřídily. Jako nepřiměřeně přísný vnímá dovolatel i uložený trest. I kdyby byl vinen, soudy podle jeho názoru dostatečně nepřihlédly k faktu, že dosud nebyl odsouzen pro násilný trestný čin a sama poškozená připustila, že popsaný útok byl v jejich soužití zcela ojedinělý. Odvolací soud navíc výměrou ukládané sankce porušil zásadu zákazu reformationis in peius. Na rozdíl od soudu nalézacího totiž při současné absenci odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného rozhodoval pouze o jediném ze tří trestných činů uvedených v obžalobě, a přesto mu uložil trest odnětí svobody ve stejné výměře, jako okresní soud. Odpovídající reakcí na vzniklou procesní situaci však mělo být uložení trestu odnětí svobody nespojeného s přímým výkonem. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. (vyjma věty o odkázání poškozené Vojenské zdravotní pojišťovny s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních), zároveň v celém rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a poté ho postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkla, že obviněný při odkazu na zákonné ustanovení o dovolacích důvodech zjevně nereflektoval novelu trestního řádu, po níž se s účinností od 1. 1. 2022 změnila systematika ustanovení §265b tr. ř., kdy jím uplatněný dovolací důvod je nyní upraven v novelizovaném znění §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho konkrétní výhrady nadto ve skutečnosti směřovaly proti skutkovým závěrům soudů a nikoli proti aplikaci hmotněprávních norem na zjištěný skutkový stav, a v takovém případě se mu nabízel nanejvýš odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v aktuálním znění, který nově postihuje situace, kdy skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou případně založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle státní zástupkyně však argumentaci dovolatele nelze považovat za právně relevantní ani z pohledu posledně citovaného ustanovení trestního řádu, protože její podstatou byla toliko odlišná a obhajobě poplatná interpretace výsledků dokazování. Soudy přitom hodnotily provedené důkazy v souladu se zásadou obsaženou v §2 odst. 6 tr. ř. a dospěly k dostatečně podloženému a odůvodněnému závěru, že obviněný nad ránem dne 22. 6. 2020, zjevně pod vlivem alkoholu, po předchozí slovní rozepři se svou družkou L. K., kvůli níž byla přivolána hlídka městské policie, nejprve opustil byt, do kterého se ovšem následně vrátil a poškozené řekl, že jestli zavolá policii, zabije ji i její dceru a jejího otce. Sám obviněný ostatně připustil, že s poškozenou mívali potyčky i dříve, takže nešlo o nějakou ojedinělou situaci, jak tvrdí nyní. To, že mezi nimi došlo k roztržce i poté, co v reakci na přivolání hlídky městské policie nejprve opustil byt, aby se do něj zase vrátil, prokazuje i protokol o hledání místa činu a dechová zkouška, která u obviněného potvrdila výrazné ovlivnění alkoholem, o kterém je obecně známo, že odbrzďuje sebekontrolu a dává průchod agresivnímu chování. K situaci bezprostředně po konfliktu vypovídal i otec poškozené V. K., který především popsal její psychické rozpoložení. Ze spisového materiálu zároveň nevyplynulo nic, co by naznačovalo, že poškozená obvinila dovolatele z napadání a vydírání bezdůvodně. Její výpověď rozhodně nezůstala osamocena. Zmíněné důkazy spolu se zjištěnými známkami po rdoušení na krku poškozené na sebe spolehlivě navazovaly a tvořily ve svém souhrnu ucelený řetězec, který nenabízel jiné logické vysvětlení, než že dovolatel pod vlivem alkoholu nevhodným způsobem řešil rozpadající se partnerský vztah. Jeho právo na spravedlivé řízení v tomto směru nijak porušeno nebylo. To, že se neztotožnil se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, dovolacím důvodem není. Žádnému z dovolacích důvodů pak podle státní zástupkyně neodpovídaly ani jeho námitky vůči údajně nepřiměřenému trestu. Pokud se v tomto směru odvolával na porušení zákazu reformatioinis in peius, neměly jeho argumenty potřebné opodstatnění. I poté, co bylo v odvolacím řízení částečně zastaveno jeho trestní stíhání pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, mu totiž i krajský soud musel ukládat za sbíhající se trestnou činnost souhrnný trest v sazbě odpovídající nejpřísněji trestnému zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, která činí dva až osm let. Obviněnému přitom uložil trest na samé spodní hranici tohoto rozmezí. Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody postupem podle §58 tr. zákoníku nebyly splněny potřebné podmínky vzhledem k předchozím odsouzením obviněného, která na něho zjevně neměla očekávaný vliv. S přímým výkonem spojil odvolací soud trest odnětí svobody především proto, že obviněný je obecným recidivistou, který se posuzovaného jednání dopustil jednak ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ve věci sp. zn. 47 T 7/2018 a současně v prodloužené zkušební době podmíněného odsouzení ve věci vedené týmž soudem pod sp. zn. 5 T 48/2016 opět pro přečin podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Přístup dovolatele k nyní řešené trestné činnosti rovněž nejevil známky sebereflexe. Při nesplnění podmínek podle §81 odst. 1 tr. zákoníku tak pro případné úvahy o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody nebyl dán žádný prostor. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ předpokládaný v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný T. P. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda argumenty, jimiž je obviněný odůvodnil, lze podřadit pod některý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.). Dovolatel je totiž nejen povinen odkázat v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – m) tr. ř., ale zároveň platí, že jeho konkrétní námitky musí odpovídat obsahovému zaměření příslušného ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., na který formálně odkazuje.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní připomíná, že trestní řád byl s účinností od 1. 1. 2022 novelizován mimo jiné potud, že byl částečně doplněn a reformován výčet dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. V důsledku této změny je obviněným uplatněný důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nově zařazen v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přestože na tuto skutečnost obhajoba odpovídajícím způsobem nezareagovala, její nedůslednost neměla na řádnost podaného dovolání žádný vliv.
Obsahové vymezení ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dříve podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) značí, že v něm zakotvený dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. To současně znamená, že s poukazem na něj se zásadně nelze domáhat především přezkumu skutkových zjištění, na nichž je založen výrok o vině napadeného napadené rozhodnutí. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. U výroku o trestu pak podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na níž nic nezměnila ani avizovaná novelizace trestního řádu, lze za tzv. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovat jen vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. nesprávný závěr o tom, zda pachateli měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jsou-li výše rozvedená výkladová východiska vztažena na nyní posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný ve svém dovolání žádnou kvalifikovanou argumentaci k nesprávné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku ani k případnému chybnému posouzení shora zmíněných specifických hmotněprávních otázek při trestání souběhu trestných činů nebo pokračující trestné činnosti, nenabídl. Nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku reklamoval pouze formálně, když jeho výhrady směřovaly vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, kdy svůj mimořádný opravný prostředek fakticky založil právě na zpochybnění jejich skutkových zjištění a teprve na tomto půdorysu namítal, že svým jednáním nenaplnil znaky přisouzeného trestného činu. O ryze procesní výtku údajného porušení zákazu reformatoinis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.) pak opřel i svůj nesouhlas se sankcí, kterou mu uložil odvolací soud. Z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy jeho výhrady postrádaly jakoukoli relevanci.
Námitky obviněného směřující do výroku o vině napadeného rozsudku současně nebylo možno podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, který explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení přitom vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Dovolací senát však žádnou z výše popsaných závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, v dosavadním řízení před soudy nezjistil. Nemá za to, že by dovolatelem reklamované skutkové a na ně navazující konečné právní závěry odvolacího soudu byly projevem nedostatečného a povrchního shromažďování důkazů nebo jejich neobjektivního, selektivního či tendenčního a svévolného hodnocení. Obviněný v podstatě setrvale argumentoval toliko odlišnou a pro sebe příznivější verzí skutkového děje, podle níž byl sám obětí napadení ze strany poškozené, jemuž se pouze bránil, a žádné výhrůžky vůči ní nepronášel, a pokud snad „v zápalu boje“ nějaká výhrůžka zazněla, nemohla ji poškozená vnímat jako vážně míněnou. S touto jeho obhajobou přitom byly v předcházejících fázích trestního řízení konfrontovány již soudy prvního a druhého stupně, které v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně podrobně a v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) vysvětlily, proč ji měly za bezpečně vyvrácenou, resp. proč uvěřily zpochybňované výpovědi poškozené, která rozhodně nestála osamoceně a byla naopak podporována dalšími ve věci provedenými důkazy (viz body 33 až 37 písemného vyhotovení rozsudku okresního soudu a body 8 až 11 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Jejich úvahám není z hlediska formální logiky co vytknout a pro stručnost lze na ně v plném rozsahu odkázat.
Pod žádný z katalogu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. nebylo možno podřadit ani námitku obviněného směřující do výroku trestu, který mu podle jeho přesvědčení uložil odvolací soud v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Zde je v obecné rovině třeba zdůraznit, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , který však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jedním z nich přitom napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem zatížen není. Jestliže byl dovolateli ukládán trest mimo jiné za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od dvou roků do osmi let. Je tedy zřejmé, že odvolacím soudem uložený dvouletý souhrnný trest odnětí svobody za nezákonnou sankci co do druhu nebo co do výměry rozhodně označit nelze.
Dovolací senát nahlížel na argumentaci obviněného také optikou ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž ani dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody. Případné nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti přitom může věc posunout do ústavněprávní roviny a ani Nejvyšší soud v takové situace nesmí svůj přezkum omezit tím, že se odmítne zabývat námitkou porušení této esenciální zásady spravedlivého procesu s poukazem na to, že ji formálně nelze subsumovat pod žádnou variantu §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací senát proto připustil, že příslušná námitka obviněného je právně relevantní, avšak současně jí nepřiznal žádné opodstatnění . Dovolateli připomíná, že o zakázané změně v neprospěch obviněného ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. by bylo v daném případě možno uvažovat pouze tehdy, kdyby rozhodnutím odvolacího soudu došlo ke zhoršení postavení dovolatele jako celku . K něčemu takovému ovšem nedošlo, neboť krajský soud mu uložil totožné (nikoli přísnější) sankce, jako před ním soud prvního stupně. To, že na změnu postoje poškozené L. K. k trestnímu stíhání dovolatele v průběhu veřejného zasedání nereagoval mimo jiné i očekávaným „proporcionálním“ zmírněním původně uloženého trestu, samo o sobě porušením zásady zákazu reformationis in peius není.
Nejvyšší soud zároveň doplňuje, že u obviněného neshledal ani důvody pro výjimečnou korekci jinak zákonného výroku o trestu nad rámec zákonných limitů dovolacího přezkumu. Nemá za to, že by trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen na samé spodní hranici sazby uvedené v §175 odst. 2 tr. zákoníku (navíc jako souhrnný i za další sbíhající se trestnou činnost), atakoval obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V tomto směru naopak odkazuje na pečlivé a plně akceptovatelné odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (body 14 až 16), k němuž je nadbytečné cokoli doplňovat.
Závěrem lze tedy shrnout, že námitky obviněného T. P. dílem nerespektovaly věcné zaměření žádného z důvodů zakotvených v §265b tr. ř. a dílem postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. ve věci rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu