ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.422.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 422/2022- 545
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021 sp. zn. 9 To 71/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 140/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. 12. 2020 sp. zn. 2 T 140/2020 uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že (spolu s obviněným L. H., nar. XY) dne 12. prosince 2019 v době od 01.31 hodin do 01.33 hodin v obci XY - XY, okres Mladá Boleslav, po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu zmocnit se cizí věci vstoupil obviněný L. H., oblečen do zimní bundy tmavé barvy s kapucí přes hlavu, bílé mikiny s kapucí přes hlavu, modrých kalhot a modrých tenisek, do vnitřních prostor benzinové čerpací stanice XY, a se slovy "ani hnout" směrovanými na obsluhu čerpací stanice M. L., narozenou XY, a I. D., narozenou XY, a namířením přesně nezjištěné krátké střelné zbraně stříbrné barvy na obsluhu, přistoupil k pokladnám, ze kterých odcizil celkem 67 200 Kč v papírových bankovkách, peníze si uložil do připravené tašky světlé barvy a z místa poté utekl na polní cestu nedaleko benzinové čerpací stanice, kde na něho v předem připraveném vozidle čekal obviněný T. K. a z místa potom společně odjeli, čímž společnosti Tank ONO s.r.o., IČO: 48365289, se sídlem Domažlická 160, 318 00 Plzeň, způsobili škodu ve výši 67 200 Kč . Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému T. K. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a ) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Tank ONO s. r. o., IČO: 48365289, se sídlem Domažlická 160, 318 00 Plzeň, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. H., nar. XY.
Tento rozsudek napadli odvoláním obviněný T. K. a státní zástupce v jeho neprospěch. O nich rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 9 To 71/2021 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil ohledně obviněného T. K. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za jednání obsažené ve skutkové větě jeho výroku. Za to obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Poškozená Tank ONO s. r. o., IČO: 48365289, se sídlem Domažlická 160, 318 00 Plzeň, byla v souladu s §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného T. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Na základě následně podaného dovolání obviněného Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. 4 Tdo 942/2021 napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 9 To 71/2021 podle §265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil, jakož zrušil i ostatní rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Praze pak podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Praze po vrácení věci ve veřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 učinil rozhodnutí nové, jímž původní odvolání obviněného a státního zástupce směřující proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně svým usnesením pod sp. zn. 9 To 71/2021 podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný opětovně napadl dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), g) a m) tr. ř.
Uvedl v něm, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí akceptoval původní právní kvalifikaci skutku, avšak nezhojil zbytek namítaných vad svého dřívějšího rozhodnutí uplatněných v předchozím dovolání spočívajících v tom, že se nezabýval jeho obhajobou a nenapravil zásadní pochybení soudu prvního stupně týkajících se dokazování a hodnocení výpovědí svědků, čímž došlo k hrubému zkreslení skutkových zjištění v neprospěch obviněného. V tom důsledku došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces v oblasti dokazování v intencích čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž byl naplněn dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně též nesprávně vyhodnotil ve věci provedené důkazy, v některých případech zkreslil jejich obsah a nedůvodně nepřikládal stejnou váhu důkazům svědčícím ve prospěch obviněného (výpovědi svědků K. a M.), oproti těm svědčícím v jeho neprospěch.
Obviněný má stejně jako ve svém prvním dovolání též za to, že zásadním důkazem byla výpověď spoluobviněného L. H., který se ke stíhanému jednání podle nalézacího soudu doznal a neměl tak žádnou motivaci lhát. To ale soud uvedl pouze při ústním odůvodnění rozsudku a pro jeho nepřesnost jej možná z písemného odůvodnění rozsudku vypustil, přesto že podle konstrukce odůvodnění napadeného rozsudku přikládal tomuto svému závěru značný význam. Spoluobviněný H. byl stíhán vazebně. Nejprve nevypovídal, několikrát změnil výpověď a až nakonec usvědčil i obviněného K. – okamžitě poté byl propuštěn z vazby. Motivace obviněného H. očernit obviněného K. pramenila z možnosti vykoupení se z vazby a následného návrhu státního zástupce na uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Jeho opětovný výslech je de facto nucením obviněného H. k výpovědi v rozporu s čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a §92 odst. 1 tr. ř. Jedná se o vynucené doznání pod tlakem, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a jeho výpověď je nutno hodnotit jako procesně nepoužitelný důkaz. Nelze ji hodnotit tak, že nechtěl obviněnému K. přitížit, jak dovodil nalézací soud, naopak absolutní neochota obviněného H. odpovídat na základní otázky obhájce obviněného K. byla vedena obavou z chyby při výslechu. Je však velmi nevěrohodný, pokaždé přišel s jinou verzí. Nadto se jedná o jediný přímý důkaz o vině obviněného K., tudíž je nutno se obzvláště pečlivě zabývat věrohodností takové výpovědi a v případě „tvrzení proti tvrzení” hodnotit mimo jiné i objektivní přítomnost pochybností o nezainteresovanosti vyslýchaného na výsledku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16). Nelze souhlasit s tím, že by i výpovědi svědků J. Ch. ml. a st. a M. R. bylo možno považovat za usvědčující, neboť se jedná o nepřímé důkazy, a tito svědci opakovaně protichůdně měnili své výpovědi, a to vůči sobě navzájem i vůči svým dřívějším výpovědím. Z dokazování plyne, že úspěšně vydírali obviněného H. pro vlastní finanční obohacení. Podle obviněného je otázkou, zda nestíhání tohoto jejich jednání nepředstavovalo jen výměnu za jejich výpověď směřující proti obviněnému K. Současně bylo prokázáno, že měli s obviněným K. významné spory z velké části týkající se financí, což nevzaly soudy dostatečně v potaz. Hodnocení výpovědí svědků P. K. a R. M., kteří vypovídali ve prospěch obviněného K., je nesprávné. Přesvědčivým způsobem zodpověděli všechny položené otázky a plně podporují verzi obviněného K. Jejich výpovědi nelze odmítnout pouze s odůvodněním, že si s odstupem jednoho roku nejsou schopni vzpomenout na přesné datum a čas inkriminovaného přepadení a jemu předcházející schůzky s obviněnými K. a H., respektive pokud se spletou o půl hodiny - jedná se tak o svérázný přístup nalézacího soudu k volnému hodnocení důkazů. Naopak by bylo podezřelé, pokud by si po dlouhé době datum přesně pamatovali. Stejně tak nalézací soud spekuluje, zda se jednalo o popis stejného večera, o kterém hovoří i obžaloba. Význam jejich výpovědí je bagatelizován jen proto, že stojí v opozici proti obžalobě. Nalézací soud se v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. snaží vyvolat dojem, že svědecké výpovědi navržené obžalobou tvoří homogenní celek, v němž žádné vnitřní rozpory neexistují, přičemž pouze jedině touto úvahou odmítl druhou verzi prezentovanou obviněnými a jejich svědky jako nevěrohodnou. Odvolací soud tato obviněným vytýkaná pochybení neodstranil ani po vrácení věci dovolacím soudem, který mu uložil se s uplatněnými námitkami vypořádat, což odvolací soud ignoroval. K namítaným vadám předchozího řízení a rozsudku nalézacího soudu se znovu nevyjádřil a toliko úvahy soudu prvního stupně potvrdil jako správné, do jehož hodnocení měl zasáhnout na podkladě existence vnitřních rozporů mezi svědeckými výpověďmi i dalšími důkazy, když jejich hodnocení je nesourodé, nelogické a málo pravděpodobné. Obviněný se stíhaného skutku nedopustil, vina mu nebyla dostatečně prokázána bez důvodných pochybností.
V závěru proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021 sp. zn. 9 To 71/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. 12. 2020 sp. zn. 2 T 140/2020, v plném rozsahu ve vztahu k obviněnému zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedla, že je z něj patrné, že vychází ze zcela shodné orientace dřívějších dovolacích námitek obviněného skutkového charakteru, jimiž zpochybňuje hodnotící závěry soudů obou stupňů z hlediska správnosti skutkových zjištění. Odvolací soud přesvědčivým způsobem zdůvodnil svoje souhlasné stanovisko se závěrem soudu nalézacího, aniž by shledal důvody k procesní diskvalifikaci usvědčující verze výpovědi obviněného L. H. Při posuzování otázky její věrohodnosti dále vycházel z podporujících svědectví J. Ch. ml. a M. R., konkrétně pak na pozadí zjištěných okolností jejich vzájemných vztahů (včetně vyhodnocení případné zášti vůči dovolateli a tím i snahy mu uškodit). Zabýval se otázkou uvěřitelnosti jejich výpovědí i s přihlédnutím k povaze jejich dílčích rozporů v porovnání s důkazním významem toho jejich podstatného obsahu, ve kterém odpovídaly H. usvědčující výpovědi (srov. bod 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tyto důkazy rovněž podporovaly zjištěné údaje o ztížené lokalizaci oběma obviněnými používaných mobilních telefonů poblíž místa činu a v této souvislosti si kladl naprosto logickou otázku, jaký důvod by obviněného K. k takové spojitosti s místem činu vedl, pokud by na jeho provedení nebyl vůbec vědomě účasten a v jeho okolí by se v neobvyklých nočních hodinách inkriminovaného dne nacházel pouze náhodně. Obviněný nejprve vyloučil takovou okolnost a následně změnil svůj postoj s vysvětlením, že důvodem jeho přítomnosti poblíž místa činu v osudný den bylo jeho setkání se svědky K. a M. Oba soudy nemohly pominout, že si na takovou okolnost rozpomenul až v průběhu hlavního líčení (ze dne 30. 11. 2020). Pokud se v rámci postupu soudu podle §207 odst. 2 tr. ř. v této souvislosti zmiňoval o svém mobilním telefonu, pak tomu bylo pouze ve vztahu k jeho lokalizaci na místě činu, nikoliv již v místě, kde se měl s uvedenými svědky setkat, natož pak v jakém režimu bylo toto zařízení v uvedené době provozováno. Pakliže měla následná svědectví P. K. a R. M. dokonale vyvracet obžalobu (resp. její důkazní oporu), pak soudy nemohly přehlédnout, že doba, kterou oba s jistými nepatrnými rozdíly označili jako čas setkání s dovolatelem v inkriminovaný den, nevylučuje existenci časového prostoru, ve kterém měl obviněný přisouzeným způsobem participovat na jednání spoluobviněného H. Oba jmenovaní svědci se nadto vyjádřili rozporným způsobem k tomu, zda či kdy se spoluobviněný H. z místa tvrzené schůzky vzdálil, a to aniž by taková okolnost zapadala do zjištěného časového rozmezí přisouzeného činu (srov. bod 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a bod 47 odůvodnění rozsudku soudu nalézacího). Oba soudy přihlédly i k předchozí zkušenosti obviněného v podobě odsouzení za loupežné přepadení z téhož místa činu, s jehož interními poměry byl podle H. výpovědi obeznámen právě z doby svého tehdejšího výkonu pracovní činnosti v jeho prostorách.
Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, že se pod bodem 20. svých přezkumných závěrů plně přiklonil ke způsobu, jakým byly skutkové okolnosti dovolatelova jednání prokázány nalézacím soudem pod body 41. - 48. odůvodnění jeho rozsudku na podkladě důkazního stavu věci, který je představován uceleným řetězcem H. usvědčující výpovědi a shora uvedených důkazů nepřímé povahy, který nejenže nebyl narušen, ale ve své kompletnosti tvoří jednotný a kompaktní celek. Oba soudy tak v posuzovaném případě vyložily své hodnotící úvahy naprosto logickým, srozumitelným a tím i přesvědčivým způsobem a nedopustily se žádné deformace provedených důkazů a ani jinak nevybočily z mezí jejich volného hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupkyně považuje tento způsob vyhodnocení provedených důkazů za správný a přezkoumatelný s ohledem na transparentnost jejich rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění proto dány nebyly a nebylo tak ani na místě aplikovat zásadu „in dubio pro reo“, nota bene pak s odkazem na Nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 osvětlující důkazní situaci založenou na „tvrzení proti tvrzení“ , která za tam popsaných okolností musela být vyložena ve prospěch ústavního principu presumpce neviny. Obviněný ve svém důsledku právní kvalifikaci jeho jednání s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nijak nezpochybnil.
Státní zástupkyně tudíž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.].
Obviněný T. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), obhájcem (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se opírá, lze podřadit pod dovolací důvody, na které obhájce obviněného odkazuje. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V posuzovaném případě dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako pomoci k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výlučně o výtky vůči soudy provedenému dokazování, zejména pak proti hodnocení provedených důkazů a ve svém výsledku proti učiněnému skutkovému zjištění. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil výhradně na zpochybnění skutkových závěrů, které zastávaly ve svých rozhodnutích nižší soudy obou stupňů, přičemž se uplatněnými námitkami domáhal částečné revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve skutečnosti ale jakékoli hmotněprávní námitky jeho dovolání neobsahovalo, proto se jimi dovolací soud ani zabývat nemohl.
Pokud jde o další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak jak již bylo shora naznačeno, existenci tzv. extrémního nesouladu lze spatřovat v situaci dopadající na případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, což může vést k zásadnímu rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Touto procesní vadou představující krajní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, však řízení před soudy nižších stupňů v posuzované trestní věci zatíženo nebylo . Stejně tak nelze mít za to, že by dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce ničím nepodloženými spekulacemi ze strany soudů. Způsob, jakým se okresní soud ve svém rozsudku vypořádal s argumenty, jimiž obviněný odůvodnil i své dovolání, nelze z hlediska principů formální logiky označit za pochybný či dokonce extrémně nesouladný (viz zejména body 42. až 48.). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací obviněného se pak následně v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) ve svém usnesení dostatečně vypořádal i krajský soud.
S dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že by se krajský soud znovu nezabýval jeho odvolacími námitkami a nezdůvodnil, z jakého důvodu nepřisvědčil jeho výtkám směřujícím proti hodnocení důkazů a proti způsobu učinění skutkových zjištění spočívajících v tom, že pomáhal spoluobviněnému H. při loupežném přepadení benzinové stanice Tank ONO s. r. o. Naopak, odvolací soud reagoval na dovolatelovo tvrzení ohledně snahy spoluobviněného H. mu svou výpovědí uškodit a tím docílit své propuštění z vazby. V této souvislosti zcela logicky konstatoval, že o propuštění obviněného H. z vazby rozhodl Okresní soud v Mladé Boleslavi ve vazebním zasedání dne 5. 6. 2020, přičemž státní zástupce požadoval jeho další ponechání ve vazbě. Pokud by snad chtěly orgány činné v přípravném řízení obviněnému H. v tomto nějak vyhovět, mohl o jeho propuštění z vazby rozhodnout přímo státní zástupce, a neponechávat takové rozhodnutí na soudu. Bylo též upozorněno na okolnost, že obviněný H. vypovídal o podílu obviněného K. na spáchaném zločinu až dne 17. 6. 2022 (viz č. l. 74-80), tedy v době, kdy již byl na svobodě, takže v tomto ohledu nemohl mít žádnou motivaci uškodit obviněnému K. výměnou za své propuštění z vazby. Současně, pokud by obviněný H. fabuloval v neprospěch dovolatele, nedosáhl by pro sebe výhodnějšího postavení v trestním řízení. Též zdůraznil, že jeho výpověď o zapojení obviněného K. nestojí osamoceně, ale je podpořena ostatními důkazy, zejména výpověďmi svědků J. Ch. ml. a M. R., u nichž odvolací soud do svého hodnocení promítl i jejich rozpory v jednotlivých výpovědích. Dále bylo zmíněno i zachycení mobilního telefonu obviněného K. v místě činu, když v době spáchání skutku jej měl vypnutý. To svědčí o pravdivosti výpovědi spoluobviněného H., který uvedl, že telefony předtím vypnuli a schovali z popudu obviněného K., který měl již povědomí o postupech policie při vyšetřování jeho předchozího odsouzení pro loupežné přepadení totožné benzinové stanice. Pokud by se obviněný Kavan nijak nepodílel na trestné činnosti, není pravděpodobné, že by byl jeho telefon v době před a po spáchání činu zachycen poblíž místa činu a byl v době spáchání zcela vypnutý, když on sám nejprve vyloučil, že by se jeho telefon poblíž místa činu vůbec mohl vyskytovat. Odvolací soud se pak ztotožnil s hodnocením výpovědí svědků M. a K. nalézacím soudem, kteří měli podle dovolatele vypovídat v jeho prospěch, avšak jejich výpovědi z časového hlediska nevyvrátily možnost jeho účasti na projednávaném zločinu.
Je tak možno po opětovném předložení věci s dovoláním obviněného K. uzavřít, že odvolací soud v nezbytném rozsahu vyhověl vydaným pokynům k napravení vad jeho předchozího rozsudku, kdy provedl nové řízení na základě podaných odvolání, v němž následně jak odvolání obviněného K., tak i státního zástupce zamítl podle §256 tr. ř. Tzn., že obviněného již znovu neuznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže ve formě spolupachatelství, k němuž dospěl ve svém předchozím rozhodnutí zrušeném Nejvyšším soudem, neboť pro takovou právní kvalifikaci skutku neměl oporu v provedeném dokazování. Naopak se ztotožnil s právním posouzením jednání dovolatele jako účastníka ve formě pomoci k tomuto zločinu, k němuž dospěl soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku. Rovněž se vypořádal s podstatnými výtkami obviněného K. uplatněnými v jeho odvolání, které mají skutkový charakter a dotýkají se hodnocení důkazů učiněných soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku konstatuje, že obviněný v podaném dovolání uplatnil opakující se nesouhlasné námitky týkající se zjištěného skutkového stavu a nalézacím soudem učiněného rozsahu dokazování či hodnocení jím provedených důkazů, posléze aprobované soudem druhého stupně, ale tyto námitky nebyly shledány jako důvodné a tudíž reálně naplňující uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, tyto námitky obviněný předkládá opakovaně, přičemž se s nimi v předchozím řízení dostatečně vypořádal již soud nalézací, popřípadě posléze soud odvolací. Nejvyšší soud proto neměl důvod se jimi opětovně podrobně zabývat a odkazuje na příslušné pasáže v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které považuje za dostatečné a vyčerpávající. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak již bylo shora uvedeno, že k jeho naplnění nebyla dovolatelem vznesena jakákoli validní hmotněprávní argumentace. V této souvislosti je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – m) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Posledním z obviněným uplatněných dovolacích důvodů byl důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , v aktuálním znění ( dříve §265b odst. 1 písm. l/ tr. ř. ). Ten je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě, kdy byl jeho řádný opravný prostředek zamítnut, přičemž v předcházejícím řízení měly být dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., což však bylo shora uvedenou argumentací Nejvyššího soudu vyvráceno.
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dospěl v případě obviněného T. K. ke konečnému závěru, že jeho dovolací námitky v části nerespektovaly věcné zaměření důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a pokud jde o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak byly shledány jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolání obviněného proto bylo ve svém výsledku odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto své rozhodnutí dovolací soud učinil za dodržení podmínek vyplývajících z ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu