ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.450.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 450/2022- 450
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného L. P. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 55 To 239/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 179/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 1 T 179/2019, byl obviněný L. P. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) dne 18. 10. 2018, v době kolem 8.54 hodin, po předchozím požití návykových látek ze skupiny amfetaminů a také aniž by byl držitelem řidičského oprávnění, řídil v místě křižovatky ulic XY a XY v XY, okres Šumperk, vlastní neregistrovaný motocykl značky Yamaha YZF-R1-RN04, když byl v rámci plnění úkolu Instruktáže č. 2889930 Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Šumperk, Dopravního inspektorátu Šumperk, při kontrole dodržování pravidel silničního provozu všemi jeho účastníky v danou chvíli v důsledku naměřené překročené maximální povolené rychlosti v obci, která činila rychlost 92 km/h, což bylo zjištěno silničním radarovým rychloměrem značky Ramer-C, umístěným ve služebním vozidle veleném do služby podle výše citované Instruktáže, předepsaným způsobem zastavován dopravní hlídkou Policie České republiky, Dopravního inspektorátu XY, a to konkrétně J. V., nar. XY a poškozenou S. M., nar. XY, kteří byli oděni ve služebních stejnokrojích příslušníků Policie České republiky, přičemž poškozená S. M. v daný okamžik stála v jízdním pruhu jedoucího motocyklu a předepsaným způsobem za včas a zřetelně dávala pomocí zastavovacího terče se vztyčenou pravou rukou znamení vyzývající řidiče motocyklu k jeho zastavení a levou rukou jej současně směřovala k pravému okraji vozovky, kdy však obžalovaný řidič motocyklu sice nejprve zpomalil, poté však ve vzdálenosti asi 17 metrů před střetem s S. M. zprudka přidal plyn, zvýšil rychlost motocyklu a při v tu chvíli plánovaném pokusu odjet bez zastavení z místa kontroly objetím policistky, obžalovaný o ní v důsledku zvolené trajektorie jízdy motocyklu a trajektorie pohybu poškozené policistky, levou částí řídítek zavadil, v důsledku čehož došlo k odmrštění těla policistky vpravo, kde následně při nekoordinovaném pádu se přetočilo její tělo kolem své osy a policistka dopadla levým bokem a hlavou na komunikaci, v důsledku čehož došlo ke způsobení zranění policistky spočívajících v podvrtnutí krční páteře, v podkožním krevním výronu pod pravým okem velikosti kolem 3 cm, v nejlehčí formě lehkého mozkového poranění, v povrchní kožní oděrce na pravém předloktí velikosti kolem 3 cm, ve zhmoždění pravého lokte s podkožním krevním výronem v oblasti okovce a v povrchní kožní oděrce na levém koleni do 3 cm, s nutností lékařského ošetření v nemocničním zařízení a s následnou pracovní neschopností policistky do dne 6. 12. 2018, kdy byla nucena užívat krční límec, ode dne 6. 11. 2018 pak poškozená docházela na rehabilitace, kdy tyto pokračovaly až do dne 16. 1. 2019 a ode dne 24. 1. 2019 pak poškozená docházela na individuální psychoterapii, přičemž zejména v počáteční době několika prvních dnů od incidentu trpěla poškozená velkou bolestivostí poškozených partií, nemohla spát a byla nucena užívat analgetika, dále po dobu rehabilitací u ní přetrvávaly potíže se zvedáním pravé ruky a blokáda krční páteře, měsíc po nehodě začala trpět nespavostí, přičemž nejzávažnějším zraněním bylo podvrtnutí krční páteře, což bylo ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako poranění maximálně středně těžké a obžalovaný tak porušil ustanovení §3 odstavec 3 písmene a), §4 písmene a, b), §5 odstavec 1 písmene a), f), §5 odstavec 2 písmene b) a §18 odstavec 4 zákona č. 361/2000 Sbírky o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Za uvedené jednání byl obviněný L. P. odsouzen podle §283 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §81 odst. 1, §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen, přičemž zkušební doba byla stanovena na 3 roky, když soud zároveň vyslovil nad obviněným dohled v rozsahu vymezeném v ustanovení §49 – §51 tr. zákoníku.
Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen zákaz jakéhokoliv požívání omamných a psychotropních látek a dále povinnost nechat se testovat ze strany probačního úředníka na přítomnost těchto látek v těle, a to vše ve zkušební době podmíněného odsouzení. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na 4 roky.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to:
- motocyklu značky Yamaha YZF-R1-RN04 bez registrace a přidělené registrační značky WIN *XY*,
- plastového sáčku s uzávěrem o rozměrech 8,0 x 13,7 cm obsahující zelenou sušenou rostlinnou hmotu o hmotnosti 4,46 gramů,
- plastové krabičky s obsahem zelené sušené hmoty o hmotnosti 2, 98 gramů,
- 3 ks papírových psaníček, 3 ks igelitových sáčků a plastové nádoby s červeným víčkem obsahujících bílou krystalickou látku o celkové hmotnosti 6,112 gramů.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 1 T 179/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 55 To 370/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, Vinohradská 2577/178, Praha 3, částku 6 721 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 1 T 179/2019, podali obviněný L. P. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 55 To 239/2021 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v části výroku o trestu propadnutí věci vysloveném dle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k motocyklu značky Yamaha YZF-R1-RN04 bez registrace a přidělené registrační značky WIN *XY*. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání okresního státního zástupce v Šumperku zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 55 To 239/2021, podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k naplnění výše uvedených dovolacích důvodů uvedl, že jak soud nalézací, tak soud odvolací shodně uzavřely, že obviněný posuzovaným jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, eventuálně přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nebo pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, jak jednání obviněného navrhoval právně kvalifikovat státní zástupce. Soudy dospěly k závěru, že obviněný sice po předchozí výzvě dopravní hlídkou k zastavení a poté, co na tuto výzvu reagoval zpomalením, náhle zvýšil rychlost motocyklu, ale učinil tak při plánovaném pokusu odjet bez zastavení z místa kontroly objetím policistky, což se mu v důsledku zvolené trajektorie jízdy a v důsledku trajektorie pohybu poškozené policistky nepodařilo, a o policistku zavadil levou částí řídítek. Odvolací soud v odůvodnění svého druhého usnesení k námitkám státního zástupce uvedl, že s ohledem na soudem prvního stupně správně zjištěný skutkový stav, který státní zástupce ani nerozporoval, nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť přímý úmysl se v případě tohoto trestného činu nevztahuje pouze k samotnému působení na výkon pravomoci úřední osoby, eventuálně pro výkon pravomoci úřední osoby, ale rovněž ke znaku „užití násilí“ v „úmyslu“ působit na výkon pravomoci úřední osoby nebo pro výkon pravomoci úřední osoby. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované jednání obviněného by nemohlo naplnit ani skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nebo pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný chtěl úmyslně, ať už v úmyslu přímém nebo nepřímém, způsobit poškozené policistce újmu na zdraví tzv. prostou nebo dokonce těžkou. S výše uvedeným právním závěrem odvolacího soudu se však nelze ztotožnit. Skutková zjištění nalézacího soudu vycházejí mimo jiné i z kamerového záznamu, jenž sražení policistky zachytil. Z něj je patrné, že poškozená byla při zákroku (výzva obviněnému k zastavení) jízdou obviněného na motocyklu ohrožena bezprostředním sražením (zachycením), takže byla nucena od zákroku upustit a na jízdu obviněného reagovat uskočením. Obviněný tak zjevně užil násilí ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož jednal v přímém úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Ostatně na úmysl obviněného je třeba usuzovat již z toho, že nejprve rychlost motocyklu snížil, aby posléze znovu zrychlil.
Na těchto závěrech nic nemění ani zjištění, že obviněný neměl při tomto způsobu jízdy v úmyslu přímo do poškozené narazit a chtěl ji úhybným manévrem objet (což se mu nepodařilo, protože poškozená instinktivně uskočila do směru jeho jízdy), neboť tak zjevně učinil až v okamžiku, kdy již byla poškozená v důsledku bezprostředně hrozícího střetu s motocyklem donucena upustit od silniční kontroly, což je zjevné nejen z vyjádření poškozené, ale i z kamerového záznamu. Znalec konstatoval, že poškozená neměla dostatečný časový prostor, aby změnila pohyb, tzn., aby se vyhnula střetu s motocyklem obviněného. Jiná situace by nastala, pokud by obviněný projel kolem poškozené v bezpečné vzdálenosti a bezprostředně ji svou jízdou neohrožoval. V takovém případě by se však již nedalo hovořit o objíždění. Ze skutkových zjištění soudů i z použití pojmu objíždění ve skutkové větě přitom vyplývá, že po určitou dobu jel obviněný směrem k poškozené a přiblížil se k ní natolik (v přímém úmyslu působit na výkon její pravomoci), že byl donucen ji objet, aby nedošlo ke střetu, což by nemusel, pokud by od počátku zvolil bezpečnou vzdálenost a směr jízdy. Popřípadě, pokud by nešlo poškozenou bezpečně objet, již by se o to ani nepokoušel a jízdu ukončil. Pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě je irelevantní, zda ke střetu s poškozenou a k následku (újmě na zdraví) došlo, či ne, význam nemá ani to, zda byl střet chtěný. Podstatné je, že obviněný v úmyslu přímém donutil poškozenou, která jej v rámci výkonu úřední pravomoci zastavovala a jejíž pokyn nerespektoval a pokračoval s motocyklem v jízdě nemalou rychlostí směrem k jejímu tělu, aby upustila od zákroku, takže silniční kontrolu vůbec nemohla provést. Obviněný zároveň jednal s cílem vytvořit si podmínky pro únik z místa kontroly, neboť potřeboval, aby oba policisté, jež jej vyzvali v rámci silniční kontroly k zastavení, zanechali svých výzev, ustoupili mu z cesty a nechali jej projet, čehož by i dosáhl, kdyby nedošlo ke střetu s poškozenou.
Na základě uvedených důvodů bylo namístě jednání obviněného posoudit jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť došlo k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu nejen po stránce objektivní, ale i subjektivní. Jestliže soud prvního stupně jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, své rozhodnutí tím zatížil vadou nesprávného právního posouzení skutku, čímž naplnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zamítl-li následně Krajský soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přes uvedený nedostatek odvolání státního zástupce jako nedůvodné, zatížil své rozhodnutí rovněž vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. 11. 2021, č. j. 55 To 239/2021-412, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 5. 2021, č. j. 1 T 179/2019-389, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Šumperku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na dovolání nejvyššího státního zástupce obviněný reagoval vyjádřením ze dne 7. 4. 2022, v rámci něhož navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo jako nedůvodné zamítnuto (odmítnuto).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu konstatuje, že námitku nejvyššího státního zástupce lze podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, avšak tuto námitku neshledal důvodnou. Soud prvního stupně uznal obviněného za skutek uvedený ve výroku rozsudku vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání právě do tohoto výroku, když podle jeho názoru došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Soud druhého stupně se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil.
Okresní soud v Šumperku v odůvodnění svého rozsudku ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 1 T 179/2019, uvedl, že na základě zhodnocení listinných důkazů a výpovědí svědků, poškozené policistky S. M. a dále J. V., J. L. a A. P., má za prokázané, že S. M. se při hlídkové činnosti kvůli překročení rychlosti rozhodla zastavit a kontrolovat motocykl řízený obviněným, přičemž poškozená vešla do silnice do jízdního pruhu motocyklu a předepsaným způsobem zdvihla pravou ruku a pomocí zastavovacího terče dávala obviněnému pokyn k zastavení, když současně levou rukou poškozená směřovala obviněného k pravému okraji vozovky (z pohledu obviněného). Obviněný poškozenou včas zahlédl a měl dostatek času reagovat na její pokyn, o čemž svědčí i to, že obviněný nejprve zpomalil a zdálo se, že zastaví. To vyplývá i ze znaleckého posudku znalce Ing. Krejsy a výpovědi samotného obviněného. Vzhledem k tomu, že obviněný neměl řidičské oprávnění, chtěl objet poškozenou a hlídce ujet. Obviněný zrychlil, což poškozená nečekala a začala mu uhýbat. S ohledem na směr, který zvolil obviněný, směr, kterým uhýbala poškozená a krátký časový interval, který měla poškozená k reakci, obviněný o poškozenou levou částí řídítek zavadil. V důsledku toho došlo k odmrštění těla policistky vpravo a následně k nekoordinovanému pádu, když došlo ke způsobení zranění policistky s nutností lékařského ošetření v nemocničním zařízení a s následnou pracovní neschopností policistky. Soud prvého stupně dále uvedl, že obžaloba skutek obviněného kvalifikovala podle §325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku jako zločin násilí proti úřední osobě, neboť obviněný měl užít násilí proti úřední osobě, a to za pomoci motocyklu, tedy zbraně, když skutek obviněného takto hodnotil i okresní soud ve svém dřívějším rozsudku. Soud skutek obviněného posuzoval prizmatem závazného právního názoru krajského soudu, přičemž po zopakování některých důkazů, došel ke stejnému závěru o skutkovém stavu, tedy že se obviněný skutečně pokoušel poškozenou objet a nenajížděl do ní. Úmysl přímý, který je vyžadován pro právní kvalifikaci skutku dle §325 tr. zákoníku, jak vysvětlil ve svém rozhodnutí krajský soud, obviněnému nebyl prokázán. Soud oproti svému původnímu rozhodnutí tedy změnil právní kvalifikaci jednání obviněného a jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti dle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Jak bylo prokázáno nejen výpovědí obviněného, ale i přítomných svědků a znaleckým posudkem, obviněný se skutečně pokoušel poškozenou objet a nenajížděl do ní. Obviněnému tak úmysl přímý nebyl prokázán, naopak bylo prokázáno, že jeho úmyslem nebylo do poškozené záměrně najíždět. Soud proto z uvedeného důvodu nehodnotil jednání obviněného nejen dle §325 tr. zákoníku, ale ani dle §146 tr. zákoníku.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, pak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že podstata problematiky předmětné trestní věci obviněného L. P., jak je spatřována soudy obou stupňů na straně jedné a odvolatelem – okresním státním zástupcem na straně druhé, v zásadě spočívá v odlišném právním náhledu na naplnění znaků skutkových podstat předmětných, posuzovaných trestných činů, tedy přezkoumávaného trestného činu a trestných činů předložených k posouzení, přičemž samotné těžiště je zaměřeno na subjektivní stránku jako jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu (forma zavinění úmyslná či nedbalostní – §15, 16 tr. zákoníku). V případě obviněného L. P. šlo o situaci, jak také vyplývá ze znění skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku, kdy sice obviněný jako řidič motocyklu po předchozím zpomalení přidal plyn, zvýšil rychlost motocyklu, avšak činil tak „při plánovaném pokusu odjet bez zastavení z místa kontroly objetím policistky, obviněný o ni v důsledku zvolené trajektorie jízdy motocyklu a trajektorie pohybu poškozené policistky, levou části řídítek zavadil“. Obviněný L. P. popřel úmyslné najíždění na policistku, přičemž vzhledem ke konstelaci důkazů v rámci důkazního stavu nelze jeho tvrzení považovat za jakousi výmluvu či zástěrku, tedy za účelové tvrzení vedené snahou vyvinit se z vzniklých následků, jak namítá odvolatel – okresní státní zástupce, neboť obhajoba obviněného je v zásadě podporována i dalšími důkazy, viz svědecké výpovědi a znalecký posudek z oboru doprava. Je tedy třeba vycházet z průkazné okolnosti, že záměr obviněného odjet z místa dopravní kontroly objetím policistky byl dán od počátku, tento pokus byl takto od počátku plánován, nebyl zde záměr najíždění na policistku, přičemž tento závěr je podmíněn minimálně prizmatem zásady in dubio pro reo.
Trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Skutek se posoudí též podle §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel spáchá uvedený čin se zbraní.
Obecně je třeba uvést, že Nejvyšší soud si je vědom, že v případě útoku motorovým vozidlem na příslušníky Policie ČR se judikatura přiklání spíše ke kvalifikaci takového jednání jako trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 tr. zákoníku. Tento závěr ovšem neplatí absolutně. Je tomu tak proto, že každý případ je nutné posuzovat s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých lze právě následně dovodit, k čemu úmysl pachatele směřoval.
Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je nutné upozornit na zjištěné skutkové okolnosti ohledně nyní projednávaného skutku. Obviněný po předchozím požití návykových látek ze skupiny amfetaminů a bez řidičského oprávnění řídil motocykl značky Yamaha, když byl při kontrole dodržování pravidel silničního provozu předepsaným způsobem zastavován dopravní hlídkou Policie České republiky, a to J. V. a poškozenou S. M., která v daný okamžik stála v jízdním pruhu jedoucího motocyklu a předepsaným způsobem, zavčas a zřetelně dávala pomocí zastavovacího terče se vztyčenou pravou rukou znamení vyzývající řidiče motocyklu k jeho zastavení a levou rukou jej současně směřovala k pravému okraji vozovky. Obviněný sice nejprve zpomalil, poté však ve vzdálenosti asi 17 metrů před střetem s S. M. zprudka přidal plyn, zvýšil rychlost motocyklu a při v tu chvíli plánovaném pokusu odjet bez zastavení z místa kontroly objetím policistky, do ní v důsledku zvolené trajektorie jízdy motocyklu a trajektorie pohybu poškozené policistky levou částí řídítek zavadil, přičemž došlo k nekoordinovanému pádu policistky, v důsledku čehož došlo ke způsobení zranění policistky s nutností lékařského ošetření v nemocničním zařízení a s následnou pracovní neschopností policistky.
Z toho, jak je v ustanovení §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vymezena subjektivní stránka trestného činu, vyplývá, že jednání pachatele, které záleží v užití násilí, musí být vedeno úmyslem ovlivnit výkon pravomoci úřední osoby, a že úmyslem pachatele musí být zahrnuto také užití násilí. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití ustanovení §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je rovněž třeba úmyslu, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II, Zvláštní část , 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3129).
Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65). Pachatel tímto způsobem jedná v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, anebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí. Zbraní se podle §118 tr. zákoníku rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, kdy se podle výkladových pomůcek u základní skutkové podstaty odstavce 1 vyžaduje úmysl přímý, tedy že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku). Podle §325 odst. 1 a) tr. zákoníku kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, bude potrestán odnětím svobody na čtyři léta, přičemž přímý úmysl se nevztahuje pouze k samotnému působení na výkon pravomoci úřední osoby, ale rovněž ke znaku „užití násilí“, což vyplývá z logiky věci, tudíž pachatel v „úmyslu“ působit na výkon pravomoci úřední osoby „užije násilí“, když právě tímto způsobem, tzn. prostřednictvím užitého násilí, chce porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.
Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést některá teoretická východiska týkající se úmyslu. Obecně je třeba zdůraznit, že zjišťování zavinění je obtížné a náročné již proto, že předmětem dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Zároveň platí, že jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Srozuměním se ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro obě formy úmyslného zavinění je pak společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky (srov. například SOLNAŘ V., Základy trestní odpovědnosti , Academia Praha, 1972, s. 218) představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je v podstatě formou chtění (srov. SOLNAŘ V., FENYK J., CÍSAŘOVÁ D., Základy trestní odpovědnosti , podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, 1. vydání, 2003). I eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle. V podstatě jde o to, že při eventuálním úmyslu pachatel sleduje primárně jiný cíl, kdy ovšem je smířen s tím, že pro dosažení tohoto cíle může způsobit i jiný následek, který primárně nechce.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem dovolatele, když naopak má za to, že soudy na základě všech ve věci objasněných skutečností, a to jak z chování obviněného, tak z jednání ostatních osob, které se incidentu zúčastnily, i dalších důkazů, správně dospěly k závěru o neexistenci zákonem vyžadované subjektivní stránky jednání obviněného ve formě přímého úmyslu. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že okolnosti subjektivního charakteru soudy dovozovaly z objektivních skutečností a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k okolnostem činu a jím způsobenému následku [srov. například stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.)].
Spočívá-li výkon pravomoci úřední osoby v silniční kontrole prováděné Policií ČR, je trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchán typicky takovým jednáním, při kterém řidič v úmyslu vyhnout se kontrole najíždí motorovým vozidlem na policisty nebo na policejní vozidlo proto, aby si vynutil volný průjezd místem a aby mohl pokračovat v jízdě, aniž by se podrobil policejní kontrole.
V posuzované věci soudy zjistily, že úmysl obviněného směřoval k tomu, aby se mu podařilo uprchnout před zasahujícími policisty a zmařit tak silniční kontrolu a aby se tak vyhnul potrestání za své protiprávní jednání. Tento úmysl vyplýval z objektivně zjištěných okolností týkajících se toho, že obviněný nebyl držitelem řidičského oprávnění, před jízdou užil návykové látky, porušil pravidla silničního provozu atd. Úmysl zmařit silniční kontrolu obviněný dostatečně demonstroval tím, že po zpomalení přidal plyn, zvýšil rychlost motocyklu a snažil se odjet bez zastavení z místa kontroly objetím policistky. Za tohoto stavu by však nevyzněl příliš přesvědčivě závěr, který se snaží prezentovat nejvyšší státní zástupce, že v konečném stadiu celého incidentu obviněný prostřednictvím svého motocyklu úmyslně užil násilí proti zasahující policistce. Na popisu předmětné události se shodli jak poškozená, a dále svědci J. V., J. L. a A. P., tak i obviněný, který se ke sražení policistky doznal, ale uvedl, že poškozenou nesrazil úmyslně, ale snažil se ji pouze objet. Snahu obviněného poškozenou pouze objet a ne ji srazit, potvrdili i svědci J. L. a A. P., kteří vypověděli, že to vypadalo, že se obviněný pokoušel poškozenou objet. Ze svědeckých výpovědí rovněž nevyplynulo, že by obviněný na policistku úmyslně najížděl. Také znalec Ing. Ivan Krejsa ve znaleckém posudku uvedl, že s největší pravděpodobností pohyb motocyklisty nelze hodnotit jako úmyslné najíždění na policistku, ale spíše jako snahu o objetí policistky a následné ujetí z místa zastavování policií, což koresponduje s výpověďmi výše uvedených svědků. Z provedeného dokazování a z něj učiněných skutkových závěrů soudů vyplývá, že záměr obviněného odjet z místa dopravní kontroly objetím policistky byl dán od počátku, tento pokus byl tedy takto od počátku plánován, nebyl zde záměr najíždění na policistku.
Pokud se obviněný na jedné straně snažil vyhnout se silniční kontrole, tedy dopadení za předchozí protiprávní jednání, a to tím, že z uvedeného místa kontroly ujede (tedy objetím policistky), je s tím na druhé straně těžko slučitelná úvaha, že obviněný chtěl na policistku najíždět ve smyslu tzv. přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze se ztotožnit s názory soudů obou stupňů, že najetí do poškozené (a její případné sražení), by mělo za následek i pád obviněného, což by bylo proti jeho motivaci ujet silniční kontrole, přičemž se jedná o odlišný případ oproti těm, kdy pachatel řídí automobil. V takovém případě řidič ví, že i kdyby do osoby, která stojí v cestě, najel, může pokračovat v jízdě dál. U motocyklu existuje vysoká pravděpodobnost, že po srážce s další osobou řidič nezvládne řízení a s motocyklem upadne (což se stalo i v projednávaném případě), a což by bylo v rozporu s primární motivací obviněného, přičemž lze mít také důvodně za to, že v tomto směru by riskantní bylo již samotné najíždění na policistku s případným záměrem vyhnout se tzv. na poslední chvíli.
Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn uvedený dovolací důvod.
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání nejvyššího státního zástupce je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání nejvyššího státního zástupce, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu