ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.475.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 475/2022- 813
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání obviněné právnické osoby A. Z., IČ: XY, se sídlem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 11 To 21/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 37/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 6 T 37/2021, byla obviněná právnická osoba A. Z. uznána vinnou přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
obžalovaný P. R. jako zaměstnanec Městského úřadu v XY zařazený na odboru dopravy a silničního hospodářství v postavení zkušebního komisaře ve smyslu §33 zák. č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel, ve znění pozdějších předpisů, a obžalovaný R. Z. jako jediný společník, jednatel a odpovědná osoba společnosti A. Z., IČ: XY, a tím, ve smyslu ust. §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, v účinném znění, i společnost A. Z., IČ: XY, v rámci činnosti společnosti a v jejím zájmu, po vzájemné dohodě s již odsouzeným V. B., jako registrovaným učitelem A. Z. a s již odsouzenými R. K. a M. M., uchazeči o rozšíření řidičského oprávnění, v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch R. K. a M. M. spočívající v úspěšném absolvování písemné části zkoušky, zmanipulovali řádný průběh zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy k získání řidičského oprávnění ve smyslu ust. §39 a následujících zák. č. 247/2000 Sb., a to prostřednictvím společnosti A. Z., se sídlem XY, kdy obžalovaný R. Z. nejprve dne 23. 4. 2019 na základě žádosti o přijetí k výuce a výcviku pro získání řidičského oprávnění skupiny vozidel C+E, kterou podal M. M., přijal žadatele M. M. k výuce a výcviku ve společnosti A. Z. a dále dne 30. 5. 2019 na základě žádosti o přijetí k výuce a výcviku pro získání řidičského oprávnění skupiny vozidel C+E, kterou podal R. K., přijal žadatele R. K. k výuce a výcviku ve společnosti A. Z., následně obžalovaný R. Z. po ukončení výuky a výcviku zařadil M. M. a R. K. spolu s dalšími osobami na seznam žadatelů o řidičské oprávnění č. 026/2019 předvedených společností A. Z., ke zkoušce konané dne 17. 6. 2019 u Městského úřadu XY, u zkušebního komisaře obžalovaného P. R., poté obžalovaný R. Z. dne 17. 6. 2019 ve smyslu ust. §38 odst. 3 zák. č. 247/2000 Sb., osobně doprovázel přihlášené žadatele na Městském úřadu v XY k vykonání zkoušky, kontroloval přítomnost přihlášených žadatelů na místě zkoušky, vybíral jejich osobní doklady, které následně předal obžalovanému P. R., který v postavení zkušebního komisaře dne 17. 6. 2019 ve zkušební místnosti Městského úřadu v XY, na adrese XY, v době provádění zkušebního testu pomocí výpočetní techniky vědomě umožnil již odsouzenému V. B., aby tento test na přidělené počítačové stanici označené jako ZADATEL1 identifikované lokální IP adresou XY osobně vykonal namísto již odsouzených R. K. a M. M., kteří se tohoto testu ve zkušební místnosti osobně vůbec nezúčastnili, kdy obžalovaný P. R. nejprve v počítačovém systému pro vykonávání zkušebních testů v čase 07:53:23 hod. vygeneroval protokol o přidělení čísla testu XY pro žadatele R. K., test následně v čase 08:01:51 hod. zpřístupnil k vyplnění na uvedené počítačové stanici, u níž jej následně v době od 08:02:00 hod. do 08:15:01 hod. osobně vyplnil odsouzený V. B. a po ukončení testu obžalovaný P. R. vygeneroval protokol o výsledku testu číslo XY pro žadatele R. K. s hodnocením prospěl, následně obžalovaný P. R. v počítačovém systému pro vykonávání zkušebních testů v čase 08:16:44 hod. vygeneroval protokol o přidělení čísla testu XY pro žadatele M. M., test následně v čase 08:20:58 hod. zpřístupnil k vyplnění na uvedené počítačové stanici, u níž jej následně v době od 08:21:06 hod. do 08:51:24 hod. osobně vyplnil odsouzený V. B. a po ukončení testu obžalovaný P. R. vygeneroval protokol o výsledku testu číslo XY pro žadatele M. M. s hodnocením prospěl, který spolu s protokolem o přidělení čísla testu předložil k podpisu odsouzenému V. B., který oba protokoly podepsal jménem M. M. a následně odešel ze zkušební místnosti.
Za uvedené jednání byla obviněná právnická osoba A. Z. odsouzena podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, §18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen t. o. p. o.), k peněžitému trestu, který byl uložen v počtu 40 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč.
Podle §20 odst. 1 t. o. p. o., byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování autoškoly na dobu 2 roky.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 6 T 37/2021, podali obvinění R. Z. a právnická osoba A. Z. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 11 To 21/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 11 To 21/2022, podala následně obviněná právnická osoba prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Obviněná právnická osoba ve svém dovolání vytkla v průběhu celého řízení zejména následující vady:
a) trestný čin nebyl spáchán v zájmu právnické osoby ani v rámci její činnosti, tudíž nemohla nastat trestní odpovědnost;
b) uložený trest je zjevně nepřiměřený a neodpovídá §14 t. o. p. o.;
c) trest zákazu činnosti v daném případě právnické osobě nelze uložit.
V daném případě je dle názoru obviněné právnické osoby tato osobou poškozenou. Aniž by měla trestná činnost jakýkoli pozitivní (či alespoň neutrální) dopad na právnickou osobu, bylo zasaženo do osobnostních práv právnické osoby, a to díky jednání obviněného B. Obviněná tak bude čelit negativním důsledkům trestního stíhání, bude spjata se zneužitím pravomoci úřední osoby obviněným R., a to jen z toho důvodu, že ke zneužití pravomoci úřední osoby mělo dojít za pomoci excesu tohoto učitele, kterému paradoxně činnost zakázána nebyla. Nepodložené tvrzení, že získání řidičského oprávnění by snad mělo být v zájmu obviněné (autoškoly), nedává smysl. Nebyl zajištěn jediný důkaz, který by potvrzoval jakýkoli výnos a profit z této činnosti. Jedinou neoprávněně získanou výhodou, kterou se obžaloba zaobírá, je výhoda spočívající v úspěšném složení testu na straně obviněných M. a K. V této souvislosti vyjádřila obviněná názor, že popis skutku budí dojem, že se jednalo o sólo akci obviněných B., M., K. a R. Tito nejen, že obviněnou neinformovali o svém úmyslu, ale ani odsouzeného ke spáchání jimi doznaného trestného činu nepotřebovali. Pokud by snad soud prvního stupně dovozoval trestní odpovědnost z toho, že měl být protiprávní čin spáchán „ v rámci činnosti právnické osoby“ , pak tomuto závěru rovněž nelze přisvědčit. K tomu je třeba odkázat na §38 odst. 3 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. V daném případě tedy obviněná, coby autoškola, nedisponuje jakoukoli pravomocí, která by jí umožňovala jakkoli ovlivnit průběh zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích. Role obviněné byla tedy ryze formální – předložit seznam žadatelů, příp. předat zkušebnímu komisaři doklady totožnosti. Ke zkoušce se nepojí ze strany obviněné žádná práva, ani žádné povinnosti. Činnost spočívá spíše v drobné nápomocné administrativě. Obviněná uvedla, že jednání tak, jak je popsáno ve skutku, nemohlo být spácháno ani v rámci činnosti právnické osoby.
Obviněná dále namítla, že uložený trest neodpovídá majetkovým poměrům obviněné, ani povaze údajně spáchané trestné činnosti. Rovněž k otázce trestu uvedla, že tento je zjevně nepřiměřený a neodpovídá ust. §14 t. o. p. o., současně trest zákazu činnosti dle §20 t. o. p. o. nelze uložit. Obviněná rovněž namítla, že odůvodnění napadeného usnesení je nedostatečné a nepřezkoumatelné, zejména co se týká otázky přičitatelnosti a vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby. V otázce trestu pak nebylo na námitky reflektováno. Obviněná shrnula, že ačkoliv byly splněny podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně, odvolací soud odvolání napadeným usnesením zamítl, čímž je dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám ve věci rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
Je třeba dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Dále se Nejvyšší soud zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. l)], jenž je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
V posuzované věci daný dovolací důvod obviněná uplatnila v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)].
Za právně relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v účinné právní úpravě odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně neopodstatněnou, shledal Nejvyšší soud námitku dovolatelky, že trestný čin nebyl spáchán v zájmu právnické osoby ani v rámci její činnosti, tudíž nemohla nastat trestní odpovědnost a dále, že trest zákazu činnosti v daném případě právnické osobě nelze uložit.
V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že konstrukce trestní odpovědnosti právnických osob je postavena na tzv. přičitatelnosti trestného činu právnické osobě a představuje zvláštní subjektivní odpovědnost právnické osoby, tedy zvláštní odpovědnost za zavinění u právnické osoby odlišnou od pojmu viny (zavinění) u fyzické osoby. Nejedná se proto o odpovědnost objektivní, což souvisí s principem nullum crimen sine culpa, platným v oboru trestního práva, tedy i v případě trestní odpovědnosti právnických osob.
Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob řeší odpovědnost právnické osoby s využitím kombinace formálního a materiálního prvku, které ve výsledku tvoří tzv. přičitatelnost. Ta se opírá o protiprávní jednání v zákoně vymezených osob jednajících za právnickou osobu, jež se přičítá buď přímo, nebo u zaměstnanců nepřímo na základě rozhodnutí, schválení či pokynu statutárních orgánů nebo jiných odpovědných osob (srov. ŠÁMAL, Pavel, Ještě k zavinění právnické osoby podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob . Právní rozhledy 5/2017, s. 169).
Přičítat právnické osobě (u níž není trestní odpovědnost vyloučena podle §6 t. o. p. o. ) některý z trestných činů vymezených v §7 t. o. p. o. lze pouze za předpokladu, že jde o protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti některou z osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b) c) nebo d) t. o. p. o. , a to za splnění podmínek přičitatelnosti podle §8 odst. 2 písm. a) nebo b) t. o. p. o. , příp. doplněných o podmínky podle §8 odst. 3 nebo 4 t. o. p. o.
Trestná činnost právnické osoby může být spáchána nejen v podobě pachatelství (§9 odst. 1 t. o. p. o. ), ale i ve formě trestné součinnosti, tedy nepřímého pachatelství (§9 odst. 2 t. o. p. o. ), spolupachatelství (§9 odst. 3 věta druhá t. o. p. o. ) i účastenství v užším smyslu (§24 tr. zákoníku ve spojení s §1 odst. 2 t. o. p. o. ). V případě účastenství v užším smyslu se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele (§24 odst. 2 tr. zákoníku). Je-li účastníkem na trestném činu jiné osoby právnická osoba, lze jí účast přičítat pouze za splnění formálních i materiálních podmínek přičitatelnosti podle §8 odst. 1 a 2 t. o. p. o. , jak byly uvedeny v předchozích odstavcích.
Je pravdou, že předpoklad spáchání protiprávního činu v zájmu právnické osoby zakotvený v návětí §8 odst. 1 t. o. p. o., stejně jako předpoklad spáchání protiprávního činu v rámci činnosti právnické osoby, nelze chápat jako samostatně stojící dostačující podmínku přičitatelnosti takového činu právnické osobě, nýbrž pouze jako korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) t. o. p. o., které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 23/2016 Sb. rozh. tr.).
Jedná se tudíž pouze o korektiv doplňující další obligatorní podmínky uvedené zejména v §8 odst. 1 pod písm. a) až d) t. o. p. o. a v §8 odst. 2 t. o. p. o. Obdobně pouze jako ke korektivu, doplňujícímu základní obligatorní předpoklady uvedené v §8 odst. 1 pod písm. a) až d) t. o. p. o. (formální předpoklady) a v §8 odst. 2 t. o. p. o. (materiální předpoklady), byť působícímu v opačném směru než korektiv z návětí §8 odst. 1 t. o. p. o., je třeba přistupovat i k pravidlu obsaženému v §8 odst. 3 t. o. p. o.
Výše uvedené předpoklady trestní odpovědnosti obviněné právnické osoby lze v konkrétním případě považovat za splněné. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, přičitatelnost předmětného trestněprávního jednání obviněné právnické osoby byla dovozena na základě obsahu výpovědí svědků K. G. a J. Ď., jakož i obsahu listinných důkazů (zejména protokolu o ohledání místa činu, elektronické testy ke zkouškám k získání či rozšíření řidičského oprávnění atd.) a dále z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu. Ze všech těchto skutečností vyplývá jednoznačný závěr, že obviněný R. Z. byl osobou, která podle seznamu kontrolovala přítomnost žadatelů o řidičské průkazy v budově městského úřadu, kontrola probíhala již tím, že od těchto osob vybral doklady, resp. měl tak učinit. Jeho výpověď vyvracejí svědci K. G. a J. Ď., přičemž je evidentní, že zkoušku za oba žadatele složil již odsouzený V. B., tedy osoba, která pro něj v podstatě pracovala, resp. pracovala pro právnickou osobu, kterou obviněný R. Z. zastupoval. Pokud soudy dospěly k závěru, že již odsouzení M. a K. nebyli před zkouškou v budově městského úřadu, že obviněný Z. o této skutečnosti věděl a že věděl rovněž o tom, že testy v rámci zkoušky za ně vyplní již odsouzený V. B., je tento závěr naprosto odůvodněný a správný a je s ohledem na způsob spáchání projednávaného trestného činu zřejmé, že obviněná osoba se pomoci k předmětné trestné činnosti mohla dopustit a dopustila.
Soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že obviněný P. R. v postavení zkušebního komisaře a obviněný R. Z. jako jediný společník, jednatel a odpovědná osoba společnosti A. Z. a společnost A. Z., v rámci činnosti společnosti a v jejím zájmu, po vzájemné dohodě s již odsouzeným V. B., jako registrovaným učitelem A. Z. a s již odsouzenými R. K. a M. M., uchazeči o rozšíření řidičského oprávnění, v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch R. K. a M. M. (spočívající v úspěšném absolvování písemné části zkoušky) zmanipulovali řádný průběh zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy k získání řidičského oprávnění, a to prostřednictvím společnosti A. Z., když obviněný R. Z. po ukončení výuky a výcviku zařadil M. M. a R. K. spolu s dalšími osobami na seznam žadatelů o řidičské oprávnění předvedených společností A. Z. ke zkoušce konané dne 17. 6. 2019 u Městského úřadu XY u zkušebního komisaře obviněného P. R., přičemž obviněný R. Z. osobně doprovázel přihlášené žadatele na Městském úřadu v XY k vykonání zkoušky, kontroloval přítomnost přihlášených žadatelů na místě zkoušky, vybíral jejich osobní doklady, které následně předal obviněnému P. R., který v postavení zkušebního komisaře v době provádění zkušebního testu pomocí výpočetní techniky vědomě umožnil již odsouzenému V. B., aby tento test osobně vykonal namísto již odsouzených R. K. a M. M., kteří se tohoto testu ve zkušební místnosti osobně vůbec nezúčastnili.
Pokud k tomu všemu obviněný R. Z. svým jednáním záměrně přispíval, naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny znaky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tento závěr lze podpořit i další judikaturou obecných soudů, která nepožaduje přímou domluvu pomocníka s pachatelem trestného činu. Rovněž postačuje, aby pomocník měl alespoň hrubou představu o trestném činu pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006), což v daném případě dovolatel nepochybně měl, dokonce musel mít určitou představu i o konkrétním způsobu spáchání.
Lze předeslat, že v posuzovaném případě není pochyb o tom, že R. Z. naplnil jak subjektivní, tak objektivní stránku trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným. Svým konáním přinejmenším usnadňoval páchání trestné činnosti spoluobviněným P. R. a již odsouzenými V. B., R. K. a M. M., když – a nutno zdůraznit, že vědomě – přispíval k nestandardnímu průběhu zkoušek o udělení řidičského oprávnění, čímž jednoznačně podporoval a dotvářel podmínky pro jejich nezákonný postup získání řidičského průkazu, z čehož ho usvědčují jednak výpovědi svědků a jednak záznamy z telekomunikačního provozu. Na základě těchto důkazů soud prvního stupně správně dovodil, že musela existovat určitá dohoda mezi spoluobviněnými.
Proto jednání obviněného R. Z., který vystupuje jako jediný společník a jednatel a odpovědná osoba společnosti A. Z., a obviněného V. B. jako registrovaného učitele A. Z., jednajících v zájmu této společnosti a v rámci její činnosti, je třeba dle ustanovení zákona č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, společnosti A. Z. přičítat.
Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů v rámci závěru o přičitatelnosti jednání zaměstnance obviněné právnické osobě nikterak nepochybily a Nejvyšší soud se s jejich závěrem ztotožňuje.
V souvislosti s uloženým trestem je nutno konstatovat, že podle §20 odst. 1 t. o. p. o. může soud uložit právnické osobě trest zákazu činnosti na 1 rok až 20 let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností. Mezi spáchaným trestným činem a vykonávanou činností tedy musí být dána souvislost, musí jít o vztah bezprostřední a úzký, takže nebýt vykonávané činnosti, nedošlo by ke spáchání trestného činu, jak bude dále rozvedeno. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim je zvláštním právním předpisem ve vztahu k trestnímu zákoníku a k trestnímu řádu, tyto obecné předpisy se subsidiárně použijí, nestanoví-li uvedený zákon jinak nebo není-li to z povahy věci vyloučeno (viz §1 odst. 2 t. o. p. o.). Vzhledem k tomu je tedy třeba v případě ukládání trestu zákazu činnosti právnické osobě použít ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož vyplývá, že trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.
Účelem ukládaného trestu zákazu činnosti právnické osobě je, stejně jako v případě uložení tohoto trestu fyzické osobě, zabránit v páchání další trestné činnosti, které se tato právnická osoba dopustila v souvislosti s jí vykonávanou podnikatelskou činností, k níž je nezbytné zvláštní povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis (viz rozhodnutí publikované pod č. 23/1963 Sb. rozh. tr.). Smyslem trestu zákazu činnosti totiž je dočasně na dobu, na kterou byl trest uložen, vyřadit obviněnou právnickou osobu z možnosti vykonávat určité činnosti, k nimž je nutné zvláštní povolení nebo oprávnění, anebo jejichž výkon upravuje zvláštní předpis, aby právnická osoba, která se dopustila trestného činu, nemohla tyto aktivity nadále vykonávat (k tomu viz zejména ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2018, s. 450 a násl.).
Z výše citovaného je tedy zřejmé, že trest zákazu činnosti nelze uložit bez specifikace činnosti, která má být zakázána a v souvislosti s jejímž výkonem došlo ke spáchání trestné činnosti. Právní úprava trestu zákazu činnosti ukládaného fyzickým a právnickým osobám je v zásadě shodná, a to jen s tím rozdílem, že u tohoto trestu ukládaného právnické osobě činí horní hranice 20 let. S poukazem na ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku, které je nutno respektovat i při ukládání trestu zákazu činnosti právnické osobě, je pak nezbytné specifikovat konkrétní činnost, která je právnické osobě tímto trestem zakazována, přitom musí jít o takovou činnost, v souvislosti s níž došlo ke spáchání stíhaného trestného činu, za který byla právnická osoba odsouzena. Cílem ukládaného trestu zákazu činnosti tedy musí být to, aby se v rámci prevence před případnou další trestnou činností zamezilo právnické osobě pouze ve výkonu takových činností, k nimž je třeba zvláštního povolení nebo jejichž výkon upravuje jiný právní předpis a které mají přímou souvislost s trestným činem, jehož spácháním byla právnická osoba uznána vinnou.
Tak tomu v nyní projednávaném případě bylo, trest zákazu činnosti byl omezen jen na tu činnost, která byla uvedena coby předmět podnikání v obchodním rejstříku, tedy vztahoval se na „ provozování autoškoly “. Soud prvního stupně uložil trest zákazu činnosti obviněné právnické osobě, který byl přesně specifikován co do druhu zakázané činnosti. Kromě toho není ani důvodná námitka, že není zřejmé, jaká činnost obsažená v předmětu podnikání ke spáchání činu mohla vést, pokud byla obviněná právnická osoba odsouzena za pomoc k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, který souvisel s celým podnikáním obviněné právnické osoby v oboru její dosavadní činnosti. Tuto námitku tedy neshledal Nejvyšší soud důvodnou.
K námitkám, které obviněná právnická osoba uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde také mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
Obviněná ve svém podání namítala, že jí byl uložen nepřiměřený trest. Taková výhrada však nesměřuje ani do porušení práva na spravedlivý proces, ani nespadá pod dovolací podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť její podstatou je nesouhlas s druhem, popřípadě výší uloženého trestu, proti čemuž lze brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Základním faktem ovšem je, že nepřiměřenost trestu pod tento ani žádný jiný dovolací důvod nespadá, a to ani pokud soud nesprávně vyhodnotí kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uloží nepřiměřeně přísný nebo naopak mírný trest (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu