ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.650.2022.1
4 Tdo 650/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2022 o dovolání obviněného M. N. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 54/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 39 T 72/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 39 T 72/2020 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
v období od 4. 3. 2018 do 24. 3. 2019, převážně v XY, v prostoru bytu č. XY, a v rodinném domku v XY, kde toho času střídavě sdílel společnou domácnost se svou družkou, poškozenou A. M., narozenou XY, vyjma kratšího období, kdy mezi tímto párem opakovaně došlo k dočasným rozlukám, s poškozenou po delší dobu zle nakládal, zneužívaje při tom své jednoznačné fyzické převahy, přičemž k některým dílčím útokům obžalovaného proti poškozené v inkriminované době došlo i mimo prostor výše specifikovaných dvou obydlí, kdy takto
1.
dne 4. 3. 2018 v blíže nezjištěnou hodinu v XY, v prostoru restaurace "B. ", obžalovaný úmyslně chrstnul poškozené do obličeje obsah 0,5 l sklenice s pivem zn. Radler,
2.
dne 30. 5. 2018 v blíže nezjištěné době obžalovaný poškozené svévolně znemožnil opustit byt v XY , kdy poškozené uzmul její klíče od toho času uzamčených vstupních dveří do bytu, a začal si prohlížet paměť jejího telefonu, načež během následné hádky do poškozené M. opakovaně strčil, v důsledku čehož napadená upadla jednak na zem a jednak na zeď, v úchopu pod krkem ji odtáhl do ložnice, kde ji vrhnul na postel a začal rdousit až poškozená krátkodobě ztratila vědomí, přičemž v příčinné souvislosti s výše popsaným fyzickým útokem obžalovaného utrpěla poškozená zhmoždění hlavy, hematom levé strany obličeje a levé strany krku a perforaci levého ušního bubínku, pročež byla nucena dne 31. 5. 2018 vyhledat lékařskou pomoc v Nemocnici XY ,
3.
v blíže nezjištěný den v létě 2018 obžalovaný poškozenou během ranních hodin po hádce vyhodil před dveře rodinného domku v obci XY a odmítal ji vpustit dovnitř, čímž jí dočasně znemožnil, aby si zde vzala věci o mohla odjet do práce, načež jí její věci vyhodil z okna na zahradu sousedního pozemku, poté však obžalovaný poškozené umožnil nasednout do jím řízeného automobilu s příslibem, že ji odveze do zaměstnání, místo toho s ní ale odjel na neznámé místo, kde ji uprostřed lesa přiměl z vozu vystoupit a z místa sám odjel, po čase se však vrátil a dovolil jí opětovně nastoupit do jeho vozu, kde ji svévolně dočasně uzmul její kabelku s mobilním telefonem a odmítal jí tyto věci vrátit, poškozenou posléze odvezl a vyložil na jiném místě, odkud se poškozená musela sama dopravit do zaměstnání, kam se dostavila až po začátku pracovní doby,
4.
v blíže nezjištěný den v září 2018 v prostoru rodinného domku v obci XY obžalovaný úmyslně poškozenou skopl ze schodů,
5.
dne 13. 10. 2018 v cca 01:30 hodin obžalovaný poškozené ultimativně zakázal vstoupit do prostoru jí toho času obývaného rodinného domku v obci XY, opakovaně jí řekl, aby šla pryč a neotravovala, a v úchopu za ramena ji vyvedl z domu, kde ji na zahradě uprostřed noci ponechal bosou pouze v jejím oblečení,
6.
dne 4. 11. 2018 v době kolem 19. hodiny obžalovaný v prostoru rodinného domku v obci XY v průběhu rozepře vytrhl poškozené z ruky její mobilní telefon a navzdory jejím protestům a žádosti, aby jí mobil okamžitě vrátil, se i s předmětným telefonickým přístrojem na půl hodiny zavřel do koupelny, načež s ním evidentně hodlal z místa odjet vozem neznámo kam, na opětovné výzvy poškozené k vydání jejího mobilu nereagoval, a poté, co poškozená v afektu způsobeném neakceptovatelným zásahem do jejího soukromí a bezmocí získat mobil zpět do svého držení zasadila obžalovanému políček do levé tváře, ji tento chytil pod krkem a odhodil na zem, poté, když se zvedla, k ní přistoupil, uchopil ji opět pod krkem a znovu odhodil na zem, načež ji obžalovaný, poté, když se poškozená podruhé zvedla, potřetí chytil pod krkem, přimáčkl na dveře a pohrozil jí v tom smyslu, že by ji mohl zabít, už jen proto, že je dvakrát tak těžší, poté ji zatlačil do prostoru ložnice, kde ji vrhl na postel, a po čase, v dalším průběhu cca dvouhodinového incidentu, poškozenou M. shodil na zem v kuchyni, když pro přetrvávající zdravotní obtíže byla poškozená nucena dne 6. 11. 2018 vyhledat lékařskou pomoc v Centru zdravotní péče J., kde jí bylo diagnostikováno povrchové zhmoždění hlavy, pohmoždění levé poloviny hrudníku, pohmoždění levého ramene a pravděpodobná lehká mozková komoce,
7.
dne 5. 11. 2018 v odpoledních hodinách na parkovišti u prodejny Lidl v XY , XY , v automobilu obžalovaný během rozepře poškozenou chytil pod krkem, a poté, co v zájmu obrany napadené ženy na obžalovaného křikl náhodný kolemjdoucí, poškozená využila intervence této osoby, a u z místa utekla se svou dcerou, která s ní byla v automobilu,
8.
dne 14. 11. 2018 po 11. hodině v XY, v bezprostřední blízkosti prodejny „Billa“ v ulici XY, v návaznosti na předchozí rozepři probíhající během jízdy automobilem, vykázal obžalovaný poškozenou z prostoru jím řízeného vozu, načež když poškozená M. v reakci na jeho ultimativní pokyn vystoupila a jala se z místa vzdalovat, obžalovaný k ní přijel, vystoupil z vozidla, chytil poškozenou nejprve za ruku a následně za její kabelku, za kterou ji cca půl minuty tahal, přičemž poškozenou proti její vůli nutil, aby se s ním vrátila zpět do automobilu, a proto se poškozená v zájmu zachování svobody svého pohybu pod tlakem okolností raději vyvlíkla z popruhu kabelky, která tak zůstala v držení obžalovaného, tento s ní posléze nastoupil do svého vozu, kde poškozené, aniž by k němu přisedla, kabelku vrátil, z jejího obsahu však před tím vyňal mobilní telefon Apple iPhone SE, jenž jí navzdory její výzvě odmítl vydat, svévolně s ním manipuloval, kdy minimálně před zraky poškozené prostřednictvím svého mobilu pořizoval snímky dat v paměti jejího mobilu, a jím neoprávněně zadržovaný telefonický přístroj poškozené vrátil téhož dne před jejím bydlištěm v XY, kdy při tomto jejich setkání poškozené sdělil, že je „prachsprostá děvka“,
9.
v blíže nezjištěný den a hodinu v průběhu zimy na přelomu let 2018 a 2019 obžalovaný během rozepře na blíže nezjištěném místě úmyslně vhodil oblečenou poškozenou do vířivky, a když vylezla ven, chrstnul na její osobu tonik, a poté ji opět vhodil do vířivky,
10.
v blíže nezjištěný den na začátku roku 2019 v XY, na ulici v blízkosti domu v XY, poté, co obžalovaný poškozenou odvezl jím řízeným vozem z obce XY do XY, tato vystoupila z automobilu a z pootevřeného kufru hodlala vyndat své věci, obžalovaný s vozidlem nejdříve popojel směrem vpřed, načež zastavil, zacouval směrem k poškozené, a následně z místa odjel, aniž by poškozené umožnil vzít si své osobní věci včetně jejího oblečení,
11.
dne 10. 1. 2019 v průběhu večera v XY, v prostoru bytu, obžalovaný poškozenou nařkl, že mu tato v průběhu prosince 2018 neoprávněně stáhla a vymazala data z jeho cloudového účtu, zahrnul ji výčitkami a nutil, aby se přiznala k jím předpokládanému jednání, načež jí kolem 22. hodiny, kdy se poškozená už hodlala uložit k spánku, vytrhl z ruky její mobilní telefon Apple iPhone SE a odmítl jí ho vrátit, obvinil poškozenou, že ho ve spojení se svou matkou a otčímem vydírá, je zlodějka a podvodnice, která se ho snaží připravit o dům a peníze, přičemž se svůj psychický nátlak na ni snažil umocnit předestřením chmurné vize, že tato přijde o svou dceru, která za ní bude chodit do vězení, kdy tyto slovní výpady obžalovaného musela poškozená snášet až do cca 02:00 hod. dne 11. 1. 2019, kdy se ve stavu značné nevyspalosti rozhodla raději zamknout v koupelně a přespat ve vaně vystlané pro tento účel dekami, obžalovaný se k ní ale přes zamčené dveře snažil násilím proniknout s takovou vehemencí, že mu raději odemkla, načež jí odebral klíč od dveří koupelny, a poté, co poškozená usnula, se obžalovaný zmocnil i jejího notebooku Acer Aspire ES1, jenž spolu s výše zmíněným mobilním telefonem bez souhlasu poškozené v 03:45 hod. předal dozorčí službě Místního oddělení policie XY,
12.
patrně dne 20. 3. 2019 v blíže nezjištěnou dobu během jízdy automobilem do obce XY, obžalovaný na blíže nezjištěném místě znenadání vytrhl poškozené z ruky plechovku s nápojem, který zrovna pila, úmyslně na ni vychrstnul obsah této nádoby, a následně poškozené zasadil předmětnou plechovkou tvrdou ránu do čela, kde jí způsobil bouli,
13.
v blíže nezjištěný den a hodinu v průběhu víkendu z 23. na 24. března 2019 v XY, v prostoru bytu, v době, kdy poškozená stála na stoličce a bez jakéhokoli zlého úmyslu se jemně dotkla nohou kolem ní procházejícího obžalovaného, ji tento uchopil za její nohu a zatáhl za ni, v důsledku čehož poškozená ztratila rovnováhu, svými zády padla na police otevřené skříně a následně na podlahu, načež po dopadu začala plakat bolestí, kdy obžalovaný na toto zareagoval tím, že poškozené dvakrát zašeptal do ucha, že je škoda, že si nepřerazila páteř, přičemž dále podotkl, že by ji nechal ležet a pomalu chcípat, kdy v důsledku přetrvávajících zdravotních obtíží byla poškozená nucena dne 29. 3. 2019 vyhledat lékařskou pomoc v Nemocnici XY, kde jí bylo diagnostikováno pohmoždění a odřenina bérce levé nohy,
14.
v blíže nezjištěný den a hodinu během jízdy na blíže nezjištěném místě silnice 1. třídy E50 u obce XY obžalovaný během roztržky znenadání vytrhl poškozené z ruky její mobilní telefon a vyhodil ho otevřeným oknem z automobilu, z místa bez zastavení odjel,
15.
v blíže nezjištěný den a hodinu na blíže nezjištěném místě v blízkosti obce XY u XY, poté, co poškozená po slovní rozepři vystoupila z obžalovaným řízeného automobilu, jí obžalovaný vytrhl z ruky její kabelku a z místa incidentu odjel,
16.
v blíže nezjištěný den a hodinu na blíže nezjištěném místě v průběhu roztržky probíhající mezi obžalovaným a poškozenou obžalovaný poškozené sdělil, že jestli chce, aby byl klid, ať zavolá rodičům, aby mu dali 200 000 Kč,
přičemž poškozená po celou dobu vnímala toto jednání jako těžké příkoří, ponižování, jako psychické utrpení, a obžalovaný vzhledem k jejím projevům musel vědět, jak těžce jeho jednání poškozená nese.
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně dovolateli podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložil obviněnému výkon trestu odnětí svobody na zkušební dobu 30 (třiceti) měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud prvního stupně obviněnému dále povinnost zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, částku ve výši 5 382 Kč za způsobenou majetkovou škodu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou A. M., nar. XY, bytem XY, odkázal s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 39 T 72/2020, podal obviněný odvolání, které směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podala i poškozená A. M. do výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 54/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného i poškozené A. M. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 54/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Dovolatel předně namítá, že v odvolacím řízení, jenž předcházelo vydání napadeného usnesení, předložil přípis označený jako „navržení důkazů“ CD s fotografiemi a videonahrávkou (kterou obviněný označuje v dovolání jako podstatný důkaz), jenž byly pořízeny začátkem roku 2019 (tedy v inkriminovanou dobu) a na kterých je zachycena jeho konverzace s poškozenou, která připustila, že ji nikdy nemlátil, ani jí nijak neubližoval a že si vše vymyslela. Obviněný je tak přesvědčen, že právě tento důkazní prostředek vyvrací tvrzení poškozené, na jejíž výpovědi celý případ stojí. Podle dovolatele však soud druhého stupně tento důkazní prostředek zcela přešel a nikterak víc se s ním při svém rozhodování nezabýval, toliko se s ním v odůvodnění vypořádal dvěma větami, v nichž uvádí, že z nahrávky není zřejmé, kdy a za jakých okolností byla pořízena a zda se to, co během oné konverzace zaznělo, nějak vztahuje k posuzovanému případu. Dále soud druhého stupně konstatuje, že tato nahrávka zcela jistě nemohla zpochybnit vypovídající hodnotu svědectví poškozené.
7. Obviněný zdůrazňuje, že jeho tvrzené ubližování a fyzické napadání poškozené je společným jmenovatelem veškerých dílčích skutků, které mu jsou trestními soudy přičítány. Tvrzení odvolacího soudu ohledně zmíněné nahrávky je tak podle dovolatele zcela mylné. I kdyby tomu tak bylo, tedy, že není zřejmé, zda se konverzace vztahuje k tomu případu, pak by soud druhého stupně byl povinen se tímto důkazem dále zabývat a zjišťovat, zda se k případu váže či nikoliv (např. opakovaným výslechem poškozené). Dovolatel vyjadřuje rovněž nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle kterého tato nahrávka nemohla jakkoliv zpochybnit vypovídající hodnotu svědectví poškozené. K tomu namítá, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, je obecně věrohodnost poškozené snížena v důsledku přítomnosti zvýrazněných rysů emoční nestability, pasivní agresivity, pithiatickými rysy, rysy nezralosti a manipulativního jednání. Její myšlení je často ovlivněno katathymní složkou, jsou patrny sklony k dramatizaci, stylizaci. Obviněný je tak přesvědčen, že pokud navrhnul soudu důkazní prostředek, prostřednictvím něhož lze prokázat, že poškozené nikterak neubližoval, tedy nepáchal trestnou činnost, jež mu je napadenými rozhodnutími přičítána, pak je nutné tento důkazní prostředek provést a náležitě se s ním vypořádat. V opačném případě se soud dopouští zjevného porušení práva na spravedlivý proces spočívajícího v opomenutí (stěžejního) důkazního prostředku. Zdůrazňuje, že podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se za opomenutý důkaz chápe nejen situace, kdy soud účastníkem navržený důkazní prostředek neprovedl, přestože jej provést měl, ale i situaci, kdy soud sice provede důkazní prostředek, ale nijak jej nevyhodnotí, přestože se týká prokazované skutečností (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019, či nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I ÚS 118/09, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09).
8. Následně obviněný rozvádí nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I ÚS 733/01, ze kterého vyplývají tři důvody neakceptování důkazního návrhu v trestním řízení. Dovolatel je toho názoru, že v případě jím předložené videonahrávky se nejedná a ani nemůže jednat o žádný z důvodů citovaného nálezu, neboť v ní zaznívající skutečnost mající relevantní souvislost s předmětem řízení a současně potvrzující jeho nevinu. Dovolatel odmítá, že by se mělo jednat o nadbytečný důkaz, když ten by ověřoval či vyvracel skutečnost již v dosavadním řízení s praktickou jistotou ověřenou či vyvrácenou. Podle obviněného postup odvolacího soudu zakládá nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). Má tedy za to, že pokud odvolací soud nedůvodně neprovedl navrhovaný podstatný důkaz, tak ho v konečném důsledku zkrátil na jeho právu na spravedlivý proces.
9. Ohledně zjevné rozpornosti rozhodnutých skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, obviněný uvádí následující. Konstatuje, že nalézací soud doplnil po kasačním zásahu odvolacího soudu řízení o důkazní prostředky, z nichž v prvním rozsudku dospěl k jednoznačnému závěru, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť toliko opětovně provedl výslech poškozené (původně označované za nevěrohodnou). Nově důkazy pak soud prvního stupně vyložil ve zcela opačném smyslu, než učinil ve svém prvním rozsudku. Rozhodná skutková zjištění, která jsou v dané věci určující pro naplnění znaků trestného činu, tak založil na dříve důvodně upozaděných nepřímých důkazních prostředcích. Současně z nich bez adekvátního zdůvodnění zcela zjevně upřednostnil ty svědecké výpovědi, jenž pouze zprostředkovaně replikovaly to, co se jim dostalo přímo od poškozené. Dovolatel namítá, že nalézací soud vycházel při vydání napadeného rozsudku ze shodných důkazních prostředků (s výjimkou opakovaného výslechu poškozené), které ho původně vedly ke zcela opačnému závěru. Tedy, že jeho vina byla v řízení spolehlivě prokázána. Původně stěžejní důkazní prostředky (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypovídající o duševním stavu poškozené, výpověď svědka H., výpověď dcery poškozené, výpověď svědkyně R. D. vypovídající o nevině dovolatele či o snížení věrohodnosti poškozené) soud bez adekvátního odůvodnění zcela přešel, či dokonce z nich dovozoval pravý opak jejich sdělení.
10. Obviněný namítá, že nalézací soud naopak nepřímé důkazní prostředky, kterými jsou převážně svědecké výpovědi kamarádů či příbuzných poškozené, kteří vypovídali (každý k jinému tvrzenému dílčímu útoku) toliko to, co se jim zprostředkovaně dostalo od poškozené, pojal nově za základní kameny, na nichž byla jeho vina vystavěna. Nadto soud i přes jednoznačné závěry znaleckých posudků k jeho osobě a poškozené (z nichž plyne, že dovolatel je zcela psychicky zdráv, zatímco poškozená je emočně nestabilní, pasivně agresivní, manipulativní, se sklony k dramatizaci a stylizaci) uvedl, že jeho obhajobu nepřijímá, neboť ho usvědčuje výpověď poškozené, kterou soud považuje za věrohodnou. Tento závěr soud dokonce zdůvodnil tím, že o pravdivosti verze poškozené svědčí i listinné důkazy (kterými jsou zejména dotčené znalecké posudky).
11. I přes výše popsaný výběr důkazních prostředků (podle dovolatele účelový), z nichž nalézací soud v napadeném rozsudku vycházel, nebylo jakkoliv prokázané, že by jednotlivé tvrzené dílčí útoky nebyly činěny vzájemně mezi ním i poškozenou a že by současně mezi nimi panoval jistý režim osoby nadřazené a podřazené, jak je tomu nutné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu týraní osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 545/2010, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 As 84/2008-81).
12. Dovolatel namítá ničím neodůvodněnou rozpornost mezi závěry činěnými z důkazních prostředků v prvém rozsudku obvodního soudu a napadeném rozsudku, což je podtrženo velmi silnou emočně zabarvenou (leckdy zcela zjednodušující či ironicky znějící) linkou, kterou soud v napadeném rozsudku vměstnává do pasáží, v nichž by jinak chyběl prostředek pro dovození závěru o jeho tvrzené vině. To obviněný ilustruje na určitých pasážích rozsudku nalézacího soudu, které v dovolání cituje.
13. Dovolatel je tak přesvědčen, že rozsudky nižších soudů jsou stiženy vadou předvídatelnou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou založeny na rozhodných skutkových zjištěních určujících naplnění znaků trestného činu, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
14. Obviněný tak v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 39 T 72/2020-873, a napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 54/2022, v celém rozsahu zrušil ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. Následně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle svého uvážení, buď přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, anebo aby Nejvyšší soud sám rozhodl o tom, že se v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
15. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 552/2022, nejprve zrekapitulovala průběh řízení a argumentaci dovolatele. Následně se vyjádřila k obviněným zvolenému dovolacímu důvodu, když uvedla, že jím uplatněná argumentace zvolenému dovolacímu důvodu odpovídá. Nicméně je toho názoru, že napadená rozhodnutí netrpí vadami, které jim dovolatel vytýká. Zdůrazňuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k polemice se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, zejména v případě, kdy dovolatel sám hodnotí důkazy odlišně a dospívá ke svým vlastním skutkovým závěrům, neboť jeho užití slouží pouze k nápravě nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu věci, popřípadě k nápravě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění tak přichází v úvahu jen v případě zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Ten může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Podle státní zástupkyně se však o takový případ v posuzované věci nejedná.
16. Podle státní zástupkyně nelze stran skutkových zjištění soudu prvního stupně ničeho vytknout, neboť provedl řádné dokazování v rozsahu, který odpovídá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž provedené důkazy vyhodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a následně dospěl ke správným skutkovým závěrům, které náležitým způsobem odpovídajícím plně ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. zdůvodnil.
17. Následně se státní zástupkyně vyjádřila ke kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu, které předcházelo dovoláním napadenému řízení. U kasačního rozhodnutí odvolacího soudu akcentuje, že druhostupňový soud poukázal na nelogické hodnocení výpovědi poškozené soudem prvního stupně, přičemž s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 196/2015, upozornil soud prvního stupně, že posouzení věrohodnosti svědka je otázkou výsostně právní, nikoli znaleckou. Tudíž pouze závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, z nichž vyplynula snížená věrohodnost poškozené, nemohou vést k závěru o tom, že se skutek nestal, zvláště pokud obsah všech dalších provedených důkazů svědčí o opaku. Odvolací soud důvodně zhodnotil zprošťující rozsudek vydaný v trestní věci dovolatele za nepřezkoumatelný s nejednoznačnými skutkovými závěry, když soud prvního stupně blíže nerozvedl úvahy, kterého ho vedly k závěru o vzájemném násilí ve vztahu mezi obviněným a poškozenou. Poukázal rovněž na to, že nalézací soud ponechal bez náležitého vyhodnocení i některé další skutečnosti významné pro posouzení věci a za absentující označil úvahy o tom, zda v případě, pokud se obviněný nedopustil žalovaného trestného činu, se nedopustil jiného trestného činu, případně trestných činů, s odlišnou právní kvalifikací.
18. Poté státní zástupkyně zdůrazňuje, že po vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nalézací soud provedl doplnění dokazování a znovu provedené důkazy hodnotil, tentokrát důkladně, a to nejen v jednotlivostech, ale v celém jejich kontextu. Vyvrátil především obhajobu obviněného, zejména jeho tvrzení, že s poškozenou nežili ve společné domácnosti. Rovněž prokázal úkorné jednání obviněného vůči poškozené, které eskalovalo a dokonce zanechalo na vizáži poškozené stopy, které byly zaznamenány ze strany přátel a kolegů poškozené. Bylo prokázáno, že poškozená dokonce v důsledku napadení obviněného musela vyhledat lékařskou pomoc. U poškozené byly rovněž zaznamenány typické projevy oběti domácího násilí, neboť se začala uzavírat do sebe, byla zamlklá a ztratila chuť do života, přičemž ostatní pozorovali na poškozené i úbytek váhy. Sama poškozená uváděla, že v důsledku vztahu s obviněným trpěla poruchou příjmu potravy, poruchou spánku, úzkostmi, poruchami nálad, koncentrace a pozornosti. Soud se podle státní zástupkyně také vypořádal s obsahem výpovědi poškozené, a to i v kontextu zmiňovaných závěrů znaleckého posudku, kterým byla konstatována její snížená obecná věrohodnost. V průběhu dokazování totiž nevyšlo najevo nic, co by nasvědčovalo tomu, že by cíleně zkreslovala líčení rozhodných skutkových okolností. Podle státní zástupkyně tak odvolací soud nepochybil, pokud posléze označil skutková zjištění nalézacího soudu za správná.
19. Státní zástupkyně dále neguje tvrzení obviněného, že by jím předložená nahrávka měla nějakým zásadním způsobem zvrátit závěr o jeho vině. Konstatuje, že odvolací soud předloženou nahrávku posoudil a zvážil její obsah, který reprodukoval ve svém rozhodnutí. Uvedl, že z dané nahrávky není zřejmé, kdy a za jakých okolností byla pořízena a zda se to, co během oné konverzace zaznělo, nějak vztahuje k posuzovanému případu. Uzavřel proto, že uvedená nahrávka nemůže zpochybnit vypovídací hodnotu svědectví poškozené v posuzované trestní věci, neboť skutečnosti, které vedly soud k závěru o vině obviněného, byly již bez jakýchkoli důvodných pochybností prokázány. Nejde tedy o důkaz opomenutý, neboť byl jednak řádně proveden a rovněž soudem hodnocen. Přičemž toto hodnocení odpovídá zásadám formální logiky, ale i charakteristice trestné činnosti, jíž se obviněný dopustil, neboť oběti poměrně často, zataženy do koloběhu domácího násilí, mění svůj postoj k trestnému jednání svých partnerů, a to v závislosti na aktuálním stavu jejich vztahu, který prochází delším vývojem.
20. Podle státní zástupkyně tak nelze ve věci shledat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění soudu nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve věci nebylo možné zaznamenat ani kategorii důkazů opomenutých. Je zjevné, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě pouze polemizuje se způsobem hodnocení provedených důkazů a uvádí vlastní verzi skutkového děje. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů.
26. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky dovolatele lze rozdělit do dvou skupin. V první obviněný namítá tzv. opomenutý důkaz (jím navrženou videonahrávku). Druhá část námitek pak cílí na to, že rozhodnutí nižších soudů jsou založena na rozhodných skutkových zjištěních, která jsou podle obviněného ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud konstatuje, že formálně lze takto vznesené námitky podřadit pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud nicméně nevyhodnotil dovolatelem navrhovaný důkaz nahrávky jako tzv. opomenutý, stejně tak neshledal v předcházejícím řízení žádný extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a obsahem jimi provedených důkazů. Námitky dovolatele tak z hlediska svého obsahu nepřesahují pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů. Proto Nejvyšší soud vyhodnotil dané námitky jako neopodstatněné, jak níže podrobněji rozvede.
27. Pro jistou přehlednost je žádoucí nejprve uvést, že rozsudek nalézacího soudu, který současně s usnesením odvolacího soudu obviněný napadá, je v pořadí druhým rozsudkem vyneseným soudem prvního stupně v této trestní věci. Prvním rozsudkem vyneseným dne 1. 4. 2021, sp. zn. 39 T 72/2020, byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby podané státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, sp. zn. 2 Zt 66/2019, dne 25. 6. 2020 pro skutek kvalifikovaný jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Proti tomuto rozsudku (zprošťujícímu výroku) podala státní zástupkyně odvolání v neprospěch obviněného. Na základě podaného odvolání státní zástupkyně byl tento rozsudek usnesením odvolacího soudu zrušen. Lze konstatovat, že nalézací soud po kasačním zásahu odvolacího soudu v hlavním líčení zejména detailně opětovně vyslechnul poškozenou A. M., přičemž ji i konfrontoval podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. s její výpovědí z přípravného řízení ze dne 12. 7. 2019, včetně vyjádření k e-mailu z 14. 1. 2019, což v předcházejícím řízení neučinil. Nalézací soud na základě takto doplněného dokazování, ale i řádného a logického zhodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. pak dospěl k závěru, že byla vina obviněného prokázána nade vši pochybnost, což ostatně potvrdil i následně v odvolacím řízení druhostupňový soud, proti jehož usnesení podal obviněný dovolání.
28. Jak již bylo naznačeno, obviněný namítá tzv. existenci opomenutého důkazu. Obecně k tzv. problematice opomenutých důkazů lze uvést následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
29. Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud předmětnou videonahrávku (na záznamu ovšem nelze identifikovat osobu, která hovoří s obviněným) provedl jako důkaz, tedy přehrál ji, přičemž se nahrávce věnoval v bodě 7 svého rozhodnutí, když konkrétně uvedl, co na předmětné nahrávce zaznělo. Odvolací soud dále konstatoval, že z dané nahrávky však není zřejmé, kdy a za jakých okolností byla pořízená a zda se to, co během oné konverzace zaznělo, nějak vztahuje k posuzovanému případu. Podle odvolacího soudu daná nahrávka nemohla zcela jistě zpochybnit vypovídající hodnotu svědectví poškozené v posuzované trestní věci, které korespondovalo s ostatními provedenými důkazy. Odvolací soud tak ve svém rozhodnutí nepřímo uvedl, že se jedná o důkaz nadbytečný.
30. Dovolatel namítá, že navrhnul důkazní prostředek, prostřednictvím něhož lze prokázat, že poškozené nikterak neubližoval, tedy nepáchal trestnou činnost, jež mu je napadenými rozhodnutími přičítána. Proto bylo podle dovolatele nutné tento důkazní prostředek provést a náležitě se s ním vypořádat. Pokud dovolatel namítá, že tento důkazní prostředek vyvrací tvrzení poškozené, pak lze toto jednoznačně odmítnout. Výpověď poškozené nelze posuzovat izolovaně, tak jak to činí v dovolání obviněný. Předně je nutno souhlasit s odvolacím soudem, že z dané nahrávky nelze jednoznačně seznat, s jakou osobou obviněný konkrétně hovoří, o jaké situaci spolu hovoří a kdy o tom hovoří. Takový důkaz rozhodně není způsobilý vyvrátit řetězec důkazů, který potvrzuje vinu obviněného. Nicméně i kdyby se jednalo o rozhovor obviněného s poškozenou ze začátku roku 2019, pak ani v takovém případě nelze uvedené videonahrávce přiřknout nějakou vyšší důkazní sílu, která by měla rozhodující vliv na posouzení celé věci. Zde se lze plně ztotožnit s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že oběti domácího násilí poměrně často mění svůj postoj k trestnému jednání svých partnerů, a to v závislosti na aktuálním stavu jejich vztahu. I podle Nejvyššího soudu není v rámci charakteru této trestné činnosti ničím neobvyklým, že poškozené osoby, často mění svůj postoj k pachateli, a to například ze strachu z pachatele či již narušené sebedůvěry, ale i zejména z důvodu své určité psychické závislosti na pachateli, kdy veškeré příčiny fyzických i psychických ataků vztahují ke své osobě a jednání pachatele naopak omlouvají, či uvádějí, že se nestalo. Jedná se naopak o zcela obvyklý vzorec jednání a chování oběti domácího násilí v době, kdy vztah mezi obětí a pachatelem trvá. V tomto směru je také třeba akcentovat, že takový postoj poškozené k obviněnému nakonec vyplývá i z výpovědi svědků, ze kterých je nepochybné, že v předmětném období měla poškozená tendence obviněného omlouvat, vše mu odpouštět (např. svědkyně S. D., M. D., M. H., S. G.). Důležité a rozhodující ovšem je, že výpověď poškozené nestojí osamoceně v kontextu všech ostatních důkazů. Naopak, ostatní důkazy výpověď poškozené doplňují a tvoří tak nepřímý řetězec důkazů, který nade vši pochybnost vinu obviněného prokazuje (jak bude rozvedeno níže). Proto se v případě předmětného audiozáznamu nejedná rozhodně o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, neboť ten byl jednak řádně proveden a rovněž soudem hodnocen, přičemž s hodnocením daného důkazního prostředku se ztotožňuje i Nejvyšší soud.
31. Ohledně námitky dovolatele směřující do tzv. extrémního nesouladu rozhodných skutkových zjištěních s obsahem provedených důkazů, lze předně uvést, že argumentace obviněného nepřekračuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Těžiště argumentace obviněného je založena toliko jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jak již bylo naznačeno takto koncipované námitky nelze podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také ani pod žádný jiný. Dovolatel zejména namítá, že na základě „pouhého“ doplnění výpovědi poškozené, kterou původně nalézací soud hodnotil jako nevěrohodnou, dovodil jinak ze stejných důkazů jeho vinu, resp. nově důkazy vyložil ve zcela opačném smyslu, než tomu činil ve svém prvním rozsudku. Zároveň dodává, že rozhodná skutková zjištění založil soud prvního stupně na dříve důvodně upozaděných nepřímých důkazních prostředcích a bez adekvátního zdůvodnění zcela zjevně upřednostnil ty svědecké výpovědi, jež pouze zprostředkovaně replikovaly to, co se jim dostalo přímo od poškozené. Akcentuje, že původně stěžejní důkazní prostředky (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypovídající o duševním stavu poškozené, výpověď svědka H., výpověď dcery poškozené, výpověď svědkyně R. D. vypovídající o jeho nevině či o snížení věrohodnosti poškozené) soud bez adekvátního odůvodnění zcela přešel, či dokonce z nich dovozoval pravý opak jejich sdělení. Rozporuje také dovození jasného rozdělení rolí, resp. osoby nadřazené a podřazené, jako je tomu nutné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku.
32. Bez ohledu na skutečnost, že obviněný zpochybňuje toliko způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně, je na místě akcentovat, že nalézací soud nedospěl k závěru o vině dovolatele pouze na základě doplnění výpovědi poškozené. Dovolatel zcela ponechává stranou skutečnost, že odvolací soud v původním rozhodnutí nalézacího soudu (zprošťujícím rozsudku), které následně zrušil, seznal řadu pochybení, v jejichž důsledku nalézací soud nehodnotil důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. (viz např. shrnující body 26-27 tohoto rozhodnutí). Z pohledu námitek obviněného je nezbytné poukázat zejména na provázání lékařských zpráv s výpověďmi svědků svědčících o typické eskalaci domácího násilí – modřiny poškozené, které na ní svědci stále častěji viděli, a to nejen její rodiče, ale sousedé i kolegové v práci, které byly zachycené i na fotografiích. Podle výpovědí svědků se přitom jednalo o modřiny a úrazy typické pro napadení jinou osobou [podle svědka D.– facka jako důvod protržení ušního bubínku, K.– obtisk ruky na tváři (bod 36 rozhodnutí nalézacího soudu)]. U poškozené byly rovněž zaznamenány typické projevy oběti domácího násilí, neboť se začala uzavírat do sebe, byla zamlklá, ztratila chuť do života, přičemž ostatní pozorovali na poškozené i úbytek váhy. Jinak vyjádřeno nalézací soud detailněji v kontextu celého řízení prozkoumal výpověď poškozené, když ji hodnotil právě v kontextu i s ostatními provedenými důkazy, přičemž ovšem při jejím hodnocení zachovával potřebnou míru obezřetnost. Lze také souhlasit se závěrem nalézacího soudu, který ostatně koresponduje s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 196/2015, že nelze nepříznivému závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vůči osobnosti poškozené, přiřknout absolutní důkazní sílu. Je třeba připomenout, že posouzení věrohodnosti svědka je otázkou výsostně právní, nikoli znaleckou. Opačným výkladem by se došlo k závěru, že osoby s problematickými osobnostními rysy by nikdy nemohly podat věrohodnou výpověď, což samozřejmě odporuje obecné logice. Nad to lze poukázat na významné nuance, na které upozornil nalézací soud v bodě 30 svého rozsudku. Ze znaleckého posudku na poškozenou totiž vyplývá, že její věrohodnost je pouze snížena, nikoliv vyvrácena, přičemž je snížena v tom ohledu, že má tendenci k určité dramatizaci, nikoliv k záměrnému vymýšlení, resp. lhaní. Tedy ani závěry tohoto znaleckého posudku nevyznívaly tak, že by poškozená byla absolutně nevěrohodná, nýbrž že má sníženou věrohodnost, což ovšem nelze interpretovat tak, že by byla zcela nevěrohodná. Uvedený závěr měl soudy vést k určité opatrnosti při posuzování její výpovědi, což soudy nižších stupňů učinily. Soud prvního stupně proto právě výpověď poškozené hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, když dospěl k závěru, že tyto důkazy s výpovědí poškozené korespondují a doplňují ji (např. výpovědi svědků, a to nejen rodinných příslušníků poškozené, lékařské zprávy, pořízené fotografie), takže proto považoval výpověď poškozené za věrohodnou. Zde je třeba zdůraznit, že výpovědi těchto svědků považoval soud prvního stupně za věrohodné i v původním řízení. S rozhodnutím nalézacího soudu se ztotožnil i soud odvolací (bod 17 usnesení soudu druhého stupně) a některé závěry nalézacího soudu rozvedl v bodě 15 svého rozhodnutí. Se závěry soudů nižších stupňů se tak ztotožnil i Nejvyšší soud.
33. Ve vztahu k námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že by se nejednalo o vzájemné konflikty mezi ním a poškozenou, je třeba akcentovat, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že iniciátorem rozhodující části konfliktu byl právě obviněný, které vyvolával zcela bezdůvodně a z malicherných příčin, když při těchto konfliktech měl zpravidla slovně, ale zejména i fyzicky, převahu nad poškozenou, která nebyla ani nakonec schopna pochopit, co je pravda a co není, což se projevilo na jejím psychickém stavu, o kterém hovořili nejen příbuzní poškozené, ale i např. její kolegové, sousedé. Není tedy pochyb o tom, že mezi nimi panoval vztah nadřízenosti (obviněný) a podřízenosti (poškozená). Na tento závěr nemůže mít vliv skutečnost, že poškozená se za určité situace byla schopná bránit, ať již slovně či v určité míře i fyzicky, když pro oběť domácího násilí není nutná ihned bezvýhradná akceptace daného modelu chování. I oběť domácího násilí totiž může být schopna v určité míře obrany, a to zejména na počátku tohoto patologického vztahu, když úplné podřízení oběti pachateli domácího násilí nastává zpravidla až po určité době tohoto patologického vztahu, přičemž doba úplné podřízenosti oběti pachateli závisí jednak na způsobu týrání, ale i určitým způsobem na osobnosti poškozené osoby.
34. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (námitka tzv. opomenutých důkazů), kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
35. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu