ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.678.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 678/2022- 989
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2022 o dovolání obviněné V. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2022 č. j. 11 To 37/2022-927, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 73/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 10. 2021 č. j. 14 T 73/2021-874 byla obviněná V. Z. (společně s obviněným M. K.) uznána vinnou jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bod 1/ výroku o vině) a jednak přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku (bod 2/ výroku o vině), zde jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustila zkráceně tím, že
1) opakovaně, minimálně třikrát od března 2020 do 21. 5. 2020 pobývala se svým nezletilým synem AAAAA (pseudonym), narozeným XY, a přítelem M. K. pod mostem v ulici XY poblíž benzínové čerpací stanice Prim v obci XY a v lesnatém prostu u protipovodňové hráze v obci XY, kde přespávali, přestože si byli vědomi, že se jedná o místa, kde nemohou zajistit adekvátní prostředí pro péči o novorozence, ačkoliv V. Z. měla k dispozici řádně vybavený byt, který jí za tímto účelem poskytl její otec M. Z., dne 11. 5. 2020 ve večerních hodinách byli i s kočárkem, v němž se nacházel nezletilý, zastižení hlídkou Policie České republiky, kdy testem na psychotropní návykové látky bylo u V. Z. prokázáno požití pervitinu, což mělo za následek, že jí byl na základě rozhodnutí Odboru sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu XY dne 13. 5. 2020 nezletilý odebrán z péče a předán do péče jejímu otci a jeho partnerce P. Z., dříve S., a to až do dne 19. 5. 2020, kdy bylo zmíněným odborem rozhodnuto, že jí bude nezletilý do péče navrácen, syna si převzala dne 20. 5. 2020 kolem 8:00 hodin, odjela s ním zpět na XY, nezletilému nezajistila dostatečné oblečení a přikrývky, následně spolu s M. K. a s nezletilým, jenž byl umístěn v kočárku a byl oblečený jen do lehkého dětského body a dlouhým rukávem, byl bez kalhot a přikryt pouze slabou prošívanou dekou, se pohybovala po městě XY, kolem 23:00 hodin přišli na volné prostranství u protipovodňové hráze v obci XY, kočárek i s nezletilým odstavili u protipovodňové hráze a sami se usadili na zemi několik metrů od něj, M. K. usnul a V. Z. odešla na schůzku s J. P. do nedaleké společnosti L., když se vrátila, tak šla spát, aniž by nezletilého zkontrolovala, dne 21. 5. 2020 v době mezi 8:00 hodin a 9:00 hodin se probudila a šla se podívat do kočárku na syna a zjistila, že nezletilý je promodralý a nejeví známky života, probudila M. K., který po nahlédnutí do kočárku usoudil, že nezletilý nežije, uvedeným jednáním se V. Z. zachovala v rozporu se svou povinností, která jí jako matce byla uložena v §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdy zanedbala rodičovskou zodpovědnost ke svému nezletilému synovi, čehož se dopustila s obviněným K., který sice neměl pokrevní spřízněnost s nezletilým, avšak spolu s V. se o nezletilého staral a svým jednáním porušil povinnost danou v §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, podle kterého si měl při svém konání počínat tak, aby nedošlo k újmě na životě a zdraví jiného, jednání obviněných však mělo za následek, že nezletilý AAAAA v blíže neupřesněné době od 23:00 hodin dne 20. 5. 2020 do 8:00 hodin dne 21. 5. 2020 zemřel v důsledku podchlazení, přičemž poté, co zjistili, že nezletilý nejeví známky života, tak aniž by provedli jakýkoliv pokus o záchranu jeho života či přivolání potřebné pomoci se ze strachu z možného postihu dohodli, že se těla zbaví a úmrtí nikam neoznámí, tělíčko nezletilého i s kočárkem ukryli do rozpadlé hájovny, která se nachází v parku u obce XY, po několika dnech se na místo vrátili, tělíčko nezletilého, u nějž byly již nastupující hnilobné procesy, z kočárku vzali a vložili do batohu, odešli k obci XY, kde batoh zatížený kameny vhodili do řeky Labe, po několika dnech se vrátili pro kočárek, který odvezli k obci XY, kde ho rovněž zatížený vhodili do řeky Labe,
2) dne 29. 5. 2020 v 18:21 hodin s úmyslem zastřít jednání popsané v bodě 1) oba obvinění společně oznámili telefonicky na linku 158, že když V. Z. byla v parku u obce XY, tak usnula, čehož někdo využil a unesl jí syna, oznámení vedlo k rozsáhlé pátrací akci, která trvala od 29. 5. 2020 od 18:30 hodin do 30. 5. 2020 do 15:50 hodin a jíž se zúčastnily složky Policie České republiky, Letecké služby Policie České republiky a Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje, obvinění tak rozšířili nepravdivou poplašnou zprávu způsobilou vyvolat nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva, která vedla k bezdůvodné záchranné práci integrovaného záchranného systému, čímž způsobili Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje škodu ve výši 169.243,97 Kč, Letecké službě Policie české republiky škodu ve výši 11.986,14 Kč a Hasičskému záchrannému sboru Středočeského kraje škodu ve výši 302.400 Kč.
Za shora popsanou trestnou činnost a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 12. 2020 č. j. 1 T 147/2020-51 byla obviněná podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Nalézací soud zároveň ohledně její osoby zrušil výrok o trestu z výše uvedeného pravomocného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně rozhodl o uložení trestu spoluobviněnému M. K. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. pak obviněné uložil jednak povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – Hasičskému záchrannému sboru Středočeského kraje, IČO 70885371, se sídlem Jana Palacha 1970, Kladno, částku 302.400 Kč a dále povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným M. K. na náhradě škody poškozené České republice – Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, IČO 75151481, se sídlem Na Baních 1535, 156 00 Praha 5 – Zbraslav, částku 169.243,97 Kč. Poškozená Česká republika – Policie ČR, Policejní prezidium ČR, Letecká služba, IČ 00007064, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné V. Z. proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2022 č. j. 11 To 37/2022-927 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná V. Z. následně dovoláním , v němž výslovně odkázala na ustanovení „§265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.“ s tím, že ačkoli rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, krajský soud tyto vady nenapravil, když rozhodl o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku. Konkrétně pak namítla, že okresní soud provedl a hodnotil důkazy v rozporu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a rozhodl v otázce její viny zaujatě, s vědomím „jisté společenské objednávky na výsledek řízení“. Jeho rozsudek, stejně jako navazující usnesení krajského soudu, považuje za nepřezkoumatelná rozhodnutí, když v nich postrádá dostatečné vysvětlení, proč soudy při rekonstrukci skutkového stavu a následném právním posouzení věci vycházely pouze a výlučně ze skutečností svědčících v neprospěch obou obviněných. Dovolatelka v uvedené souvislosti znovu připomněla, že od narození syna byla na jeho péči sama. Jeho biologický otec o něho nijak nepečoval a na jeho péči ani finančně nepřispíval. Deklarovaná podpora ze strany její rodiny se postupem času pojila se vzájemnými konflikty, které ji donutily zajišťovat si ubytování pro sebe a dítě u známých nebo v ubytovacích zařízeních v blízkém okolí. Dlouhodobě přitom usilovala o místo v azylovém domě, ale nedostalo se jí dostatečné podpory od odpovědných orgánů veřejné správy, zejména pak ze strany OSPOD Městského úřadu v XY, který při plnění svých úkolů v jejím případě naprosto selhal. Navzdory tomu zajistila nezletilému dostatečnou péči, včetně nezbytných lékařských ošetření. Starala se o něho podle nejlepšího vědomí a svědomí, a to i v průběhu kritického dne. Dítě nakrmila mezi 22. a 23. hodinou, na místě plánovaného přenocování rozdělali se spoluobviněným K. oheň, aby dítěti zajistili potřebný tepelný komfort, a kromě toho byl chlapec v kočárku přikrytý minimálně dekami a fusakem. Pokud si konkrétní okolnosti nešťastné noci nebyla schopna vybavit, lze tento její stav přikládat snaze o vytěsnění celé události v rámci obranných psychických mechanismů. Nad úmrtím dítěte, k němuž měla silnou citovou vazbu, dodatečně vyjádřila hlubokou lítost. Její výpověď v podstatných částech potvrdil i spoluobviněný K., který rovněž uvedl, že u sebe vždy měla veškeré potřebné vybavení pro novorozence a průběžně zajišťovala jeho krmení. I on hovořil o komplikovaných vztazích dovolatelky s její rodinou a o tom, že dne 20. 5. 2021, kdy všichni nocovali v XY, nejprve rozdělali oheň a chlapec byl v kočárku kryt dekami s tím, že kočárek byl navíc „přivrácen“ k ohni. Pokud takové vyjádření spoluobviněného soudy hodnotily jako jeho doznání k trestnému činu i usvědčující důkaz vůči dovolatelce, obhajoba se proti takovému výkladu zásadně ohrazuje, neboť má zato, že v jiných podstatných okolnostech se obě výpovědi značně lišily. Dále obviněná soudům vytkla, že dostatečně nereflektovaly část výpovědi svědkyně P. Z., podle níž byla zodpovědnou matkou, většinu výbavy pro dítě si zajistila sama a neopomíjela mu zajišťovat ani potřebnou lékařskou péči. K výpovědím svědků V., P. a G. měly soudy podle jejího mínění naopak přistupovat obezřetněji, neboť jmenovaní nebyli přítomni jednání, které je obviněným kladeno za vinu, a vypovídali pouze o skutečnostech, o nichž se dozvěděli jen z doslechu. Dále dovolatelka důrazně odmítla, že by dítě oblékla vzhledem k aktuálním klimatickým podmínkám zcela nedostatečně. Tvrzení soudů, že v průběhu noci mohly teploty klesnout až k pouhým 5° Celsia, označila za ryzí spekulaci. Trvá na tom, že pokud s nini byl nezletilý na lesnatém prostranství u protipovodňové hráze v obci XY, byl kočárek umístěn ke zdi tak, aby byl chráněn před případným chladným větrem. Teplo sálající z rozdělaného ohně sama pokládala za příjemné a naprosto dostačující a věřila, že stejně pozitivní vliv má i na jejího syna. Neměla k dispozici potřebné vybavení, jímž by si ověřila teplotu uvnitř kočárku, a spolu s obviněným nebyli ani odborníky na požárně technické expertízy. Jejich počínání tak měly soudy hodnotit prizmatem jejich laických představ a zkušeností. Ani z dalších podstatných důkazů navíc kategoricky nevyplývá, že by poškozený zemřel právě v důsledku údajného podchlazení. Přibraní znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, sami nebyli schopni jednoznačně určit příčinu jeho smrti a na možné selhání jeho životních funkcí v důsledku podchlazení usuzovali pouze orientačně ze zjištěných okolností. To je však vzhledem k závažnosti vzneseného obvinění zcela nedostačující. Bezvýhradný příklon soudů k této eventualitě příčiny tragického následku je podle názoru dovolatelky flagrantním porušením zásady trestního řízení zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle jejího přesvědčení nebylo prokázáno, že by nesplnila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona, jejíž nerespektování má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a svou nedbalostí tak způsobila smrt vlastnímu dítěti. Výhrady vznesla dovolatelka i proti právnímu posouzení skutku popsanému v bodě 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku jako přečinu šíření poplašné zprávy podle „§357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku“. Podle ní ji žalované jednání nebylo dostatečně prokázáno, přičemž chybně zjištěný skutkový stav nebyl správně posouzen ani po stránce hmotněprávní. Má za to, že z provedených důkazů žádným způsobem nevyplynulo, že by spolu s M. K. nepravdivým oznámením únosu reálně způsobili vážné znepokojení části obyvatelstva. Kromě tímto jednáním nenaplnili ani subjektivní stránku přečinu šíření poplašné zprávy, když si minimálně nebyli vědomi toho, že rozšiřovaná nepravdivá zpráva může vyvolat alespoň nebezpečí znepokojení části obyvatelstva. Podle dovolatelky nebylo provedeno potřebné dokazování ani k výši tvrzené škody na straně Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Letecké služby Policie ČR, a Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje. Jimi uplatněné nároky na náhradu škody nebyly spolehlivě prokázány co do důvodu ani výše. Jednostranné vyčíslení nákladů poškozenými složkami nemohlo obstát jako objektivní důkaz o vzniklé škodě a obě tak měly být soudem odkázány na občanskoprávní řízení, neboť zde nebyly splněny podmínky pro přiznání nároků podle §228 odst. 1 tr. ř.
V další části podání dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla od počátku významně omezena ve svém právu na obhajobu. V uvedené souvislosti připomněla, že úkony trestního řízení byly zahájeny dne 29. 5. 2020 původně pro podezření, že toho času neznámý pachatel mohl svým jednáním naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 tr. zákoníku. Od uvedeného data až do 22. 12. 2020, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatelky, přitom policejní orgán v podstatě nenashromáždil žádné dodatečné důkazy. Z toho dovolatelka vyvozuje, že policie vůči ní postupovala účelově s cílem omezit ji v právu na obhajobu. Veškeré listinné důkazy, o které se opírají napadená rozhodnutí soudů, totiž vycházely z protokolu o ohledání místa činu s fotodokumentací resp. z prověrky na místě podle §104e odst. 1 tr. ř., k níž ovšem nebyla v rozporu s tímto zákonným ustanovením přizvána a nemohla se jí zúčastnit ani její obhájkyně, která jí byla ustanovena až později z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Na prověrku navazující důkazy proto dovolatelka považuje za procesně nepoužitelné v duchu doktríny ovoce z otráveného stromu. Další zajištěné nepřímé důkazy pak podle ní svědčily pouze o stavu poškozeného před jeho úmrtím. Rozhodně ale netvořily ucelený řetězec důkazů cokoli vypovídající o samotných okolnostech úmrtí dítěte. Ani uložený trest nepovažuje dovolatelka za zákonný, neboť podle ní neodpovídá kritériím uvedeným v §§37 až 39 tr. zákoníku. Soudy po její výtce patřičně nezohlednily polehčující okolnosti na její straně, zejména pak její dosavadní bezúhonnost a dále polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. a), b), m), o), p) tr. zákoníku. Pokud by tak učinily a zodpovědně posoudily povahu a závažnost spáchaného trestného činu a její osobní poměry, musely by dospět k závěru, že v jejím případě postačuje uložení trestu odnětí svobody maximálně v dolní polovině trestní sazby a bez nutnosti jeho přímého výkonu. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2022 č. j. 11 To 37/2022-927 zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. předně upozornila na to, že obviněná v něm použila nesprávné odkazy na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a zřejmě tak nezaregistrovala, že s účinností od 1. 1. 2022 jsou deklarované dovolací důvody upraveny v §265b odst. 1 písm. h) resp. m) tr. ř. Současně však připomněla, že v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je upraven nový dovolací důvod, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, resp. k procesnímu postupu soudů, a podle jejího mínění bylo tedy třeba zvážit, zda obviněná svými námitkami relevantně neuplatnila právě i ten. Z věcného hlediska nicméně vyjádřila přesvědčení, že napadená rozhodnutí soudů žádnou vadou zakládající posledně uvedený dovolací důvod netrpí. Okresní soud podle ní logicky zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že právě obviněná spolu s M. K. opomenutím povinné péče zavinili smrt nezletilého AAAAA, který zemřel v důsledku podchlazení, a následně s cílem zastřít své jednání sdělila na linku 158, že někdo unesl jejího syna, což vedlo k rozsáhlé dvoudenní pátrací akci. Rozhodně se podle státní zástupkyně nejednalo o nepodložené domněnky, jak namítá obviněná, ale o důkazně podložený závěr, o kterém nevznikají rozumné pochybnosti. V řízení bylo prokázáno, že obviněná se nikdy nesžila se svou mateřskou rolí a k nezletilému synovi měla ambivalentní vztah. Před péčí o dítě preferovala vlastní zájmy a styl života, přestože jí ze strany rodiny a OSPOD byla poskytována odpovídající pomoc a podpora. Inkriminovaného květnového dne a noci poškozeného zcela neadekvátně oblékla a při pobytu venku ho tak neochránila proti chladu, což vedlo k jeho podchlazení a následnému úmrtí. Do její osobnostní struktury poté zapadá i způsob, jak se vyrovnala se vzniklou situací, když učinila nepravdivé oznámení na telefonní linku policie o únosu syna, k němuž mělo dojít v momentě, kdy v parku údajně usnula. To, že k úmrtí dítěte došlo právě v důsledku nedostatečného zaopatření před chladem, vyplývá podle státní zástupkyně nejen z lékařského znaleckého posudku, ale i z výpovědi svědkyně V., která jako ostraha OD Kaufland v době téměř bezprostředně předcházející tragické události proti obviněné zasahovala a která mimo jiné v rozporu s jejím tvrzením uvedla, že dítě v kočárku žádný fusak nemělo. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkami obhajoby, že trestní stíhání obviněné bylo zahájeno opožděně a že prověrka na místě činu byla provedena v rozporu s ustanovením §104e odst. 1 tr. ř., nebo že v řízení došlo k opomenutí některých podstatných důkazů. Správně a zákonně zjištěný skutkový stav přitom podle ní našel odpovídající výraz i v použité právní kvalifikaci obou skutků. Za neopodstatněnou považuje především námitku obviněné, že při péči o dítě neporušila důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznila, že takovou důležitou povinností je zcela jistě mimo jiné i povinnost, kterou rodiči ukládá §858 občanského zákoníku, a sice pečovat o zdraví dítěte a jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Tu obviněná jako matka jednoznačně nesplnila, když svému synovi dne 20. 5. 2021 resp. v noci na 21. 5. 2021 neposkytla odpovídající přístřeší, ošacení ani jinou ochranu před aktuálními povětrnostními vlivy, což vedlo k jeho podchlazení a smrti. Zcela tak rezignovala na svoji povinnost zabezpečit chlapci odpovídající podmínky pro život a tím se dopustila lidského selhání, na které je třeba reagovat prostředky trestněprávní represe. K výhradám obhajoby vůči právní kvalifikaci dalšího skutku jako přečinu šíření poplašné zprávy státní zástupkyně upozornila na skutečnost, že obviněná byla v rozporu s tím, co tvrdí, uznána vinnou jmenovaným trestným činem ve variantě uvedené v §357 odst. 2 tr. zákoníku a nikoli podle §357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Bylo jí tedy kladeno za vinu, že sdělila orgánu Policie ČR nepravdivou zprávu, která je způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému. Jakkoli lze podle státní zástupkyně polemizovat o tom, zda oznámení obviněné způsobilo nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva daného místa, není podle ní pochyb o tom, že vyvolalo bezdůvodnou záchrannou akci policie a hasičského sboru, což soudy zvolenou právní kvalifikaci odůvodňuje naprosto dostatečně. O tom, že obviněná vzhledem k tomuto přečinu jednala v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pochybovat nelze. Ve vztahu k námitkám obviněné vůči výroku o trestu a adheznímu výroku státní zástupkyně konstatovala, že je pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podřadit nelze. Tvrzenou nepřiměřenost trestu totiž nelze namítat ani pod hmotněprávním dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dříve §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), ale ani pod ustanovením §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (dříve §265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.). Výhrady obviněné vůči výroku o náhradě škody se pak netýkaly nesprávného posouzení otázek hmotného práva ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu, ale opět se jednalo o zpochybnění procesu dokazování, což bez dalšího žádný dovolací důvod nezakládá. Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně s tím, že napadená soudní rozhodnutí žádnou z vad vytýkaných v dovolání netrpí. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud předložený mimořádný opravný prostředek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněný a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná V. Z. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Dále bylo zapotřebí posoudit, zda lze konkrétní námitky obviněné podřadit pod jí deklarované, nebo případně jiné zákonné dovolací důvody podle §265b tr. ř. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. ke změně trestního řádu mimo jiné i v systemizaci ustanovení §265b tr. ř. Obviněnou uplatněný důvod dovolání spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení je nyní nově zařazen v ustanovení §265b odst. 1 pod písm. h) tr. ř. a dovolací důvod postihující vadná rozhodnutí soudů druhého stupně, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo ačkoli byl v řízení, které jim předcházelo, dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., je nyní nově zařazen v §265b odst. 1 pod písm. m) tr. ř. Dále je třeba připomenout, že zmíněná novela trestního řádu přinesla i významné rozšíření katalogu dovolacích důvodů o důvod definovaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je zaměřen na závažné nedostatky důkazního řízení, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Skutečnost, že obhájkyně obviněné tuto zásadní legislativní změnu v době zpracování dovolání patrně nezaznamenala a chybně odkázala na již neúčinné znění trestního řádu, nicméně na řádnost předloženého opravného prostředku a způsobilost jeho projednání dovolacím soudem neměla žádný vliv.
Jak již bylo naznačeno výše, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházejícím řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Prvá z obou alternativ byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněná fakticky rovněž uplatnila, případně vadou zjevně naplňující některý jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
Vzhledem k povaze dílčích námitek obviněné, které měly ryze procesní charakter a zřetelně se míjely s obsahovým vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda je eventuálně nelze subsumovat alespoň pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , na který obhajoba explicitně neodkázala. Jak už bylo zmíněno výše, v něm upravený dovolací důvod postihuje specifické procesní vady, které v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Jmenovitě jde o případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. zjevného rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro finální skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Optikou výše rozvedených výkladových východisek nahlížel dovolací senát i na argumentaci obviněné, v jejímž rámci se jednak ohradila proti rozsahu provedených důkazů, dále soudům vytkla jejich tendenční hodnocení a především zpochybnila zákonnost řady důkazů, které podle ní obsahově vycházely z prověrky provedené na místě činu, u níž v rozporu se zákonem nebyla osobně přítomna, a tím se v duchu obecně uznávané důkazních teorie staly bezcenným, procesně nepoužitelným „ovocem z otráveného stromu“.
Ačkoli formálně vzato šlo o výhrady podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo jim současně možno přiznat žádné opodstatnění.
K otázce rozsahu provedených důkazů, který dovolatelka považuje za nedostatečný, se sluší v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat či doplňovat. Platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel podle názoru dovolacího senátu v posuzované trestní věci naplněn byl.
Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy a o důkazních návrzích vždy transparentně rozhodnout. Jestliže jim nevyhoví, musí důvody svého odmítavého postoje ústavně konformním způsobem vysvětlit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelka konkrétně nenamítla, jak a v čem soudy obou stupňů dané postuláty „fair procesu“ nerespektovaly. Žádné pochybení jim v tomto směru ostatně ani důvodně vytknout nemohla. Z předloženého procesního spisu totiž vyplývá, že okresní soud rozhodl o návrzích obhajoby na doplnění dokazování o výslechy svědků V. a S. přímo v hlavním líčení dne 21. 10. 2021, a to procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat. Své negativní rozhodnutí pak v tomto ohledu dostatečně odůvodnil i v odstavci 38 odůvodnění rozsudku. K potřebnosti dalšího dokazování se poté v odstavci 7 písemného vyhotovení napadeného usnesení ústavně konformním způsobem vyjádřil i soud odvolací. Je tedy zřejmé, že k opomenutí žádného důkazu z jejich strany nedošlo.
Námitka procesního pochybení orgánů činných v trestním řízení při provádění prověrky na místě podle §104e tr. ř., k níž nebyla přibrána, a z něj dovozovaná nezákonnost a procesní nepoužitelnost tohoto i dalších navazujících důkazů, představovala leitmotiv obhajoby obviněné od počátku jejího trestního stíhání a není tak žádným překvapením, že s ní byly konfrontovány i soudy prvního a druhého stupně. Způsobu, jakým se s ní vypořádaly, přitom není z hlediska věcné správnosti co vytknout a na jejich přesvědčivé úvahy obsažené v meritorních rozhodnutích (viz odstavec 43 odůvodnění rozsudku okresního soudu a odstavec 6 odůvodnění usnesení krajského soudu) lze v plné míře odkázat. Pro tuto část dovolací argumentace obviněné je příznačné, že v jejím rámci ani konkrétně nerozvádí, jak mohla její osobní přítomnost při prověrce ovlivnit průběh tohoto vyšetřovacího úkonu a poznatky z něj získané a především jakým způsobem měl tento údajně nezákonně provedený důkaz ovlivnit další reklamované skutkové závěry plynoucí z opatřených znaleckých posudků a dalších listinných důkazů. Na místo toho přichází s konspirační teorií, podle níž policejní orgán záměrně po dobu několika měsíců otálel se zahájením jejího trestního stíhání, tak aby krom jiného mohl odůvodnit právě i její nepřítomnost (a nepřítomnost posléze ustanovené obhájkyně) u prověrky a tím ji co nejvíce zkrátit v právu na obhajobu. Takový narativ, který postrádá z hlediska §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jakoukoli relevanci, ovšem nelze vnímat jinak než jako účelovou snahu obviněné všemožně zpochybnit zákonnost, kvalitu a výsledky provedeného dokazování, které nekonvenují jejím představám, a s poukazem na domnělé procesní nedostatky v postupu vyšetřujícího policejního orgánu se vyhnout trestní odpovědnosti za vytýkané jednání.
Nejvyšší soud nemá ani za to, že by reklamované skutkové závěry soudů ve vztahu k přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byly projevem neobjektivního, selektivního a tendenčního hodnocení provedených důkazů. Již soud prvního stupně v písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku dostatečně podrobně a zejména v souladu s pravidly formální logiky vylíčil důvody, pro které měl obhajobu obviněné založenou na prosazování odlišné verze skutkového děje za bezpečně vyvrácenou. Zejména je třeba zdůraznit, že jeho zjištění o poměrně nízké teplotě vzduchu v noci z 20. 5. 2020 na 21. 5. 2020 nelze označit za nepodloženou domněnku, jestliže vycházelo z opatřené zprávy Českého hydrometeorologického ústavu. Potřebný podklad v provedených důkazech mělo i dílčí zjištění, že obviněná svému několikaměsíčnímu synovi v rozhodné době nezajistila odpovídající odění a tedy ani dostatečnou ochranu před nebezpečím prochlazení, přestože s ním prakticky po celý den pobývala na venkovních prostranstvích. Dítě přemisťovala v kočárku spoře oděné jen do dětského body bez kalhot a bez jakékoliv pokrývky hlavy, přikryté pouze pod středně silnou prošívanou dekou, a s touto zcela nedostatečnou výbavou se s ním posléze bez vážného důvodu, s čistě egoistických pohnutek, rozhodla přenocovat v jarní noci pod širým nebem, prakticky v bezprostřední blízkosti vodního toku (H. potoka), u kterého podle obecně vžitých zkušeností bývá ještě o něco chladnější mikroklima než v prostoru nacházejícím se třeba jen o několik desítek metrů dál. Skutečnost, že děťátko zemřelo právě na postupné selhání životních funkcí v důsledku fatálního podchlazení organismu, byla objektivizována znaleckým zkoumáním. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, kterou dovolatelka uplatnila i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, se pak navíc v rámci přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) důsledně vypořádal i odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu popsanému v bodě 1) výroku o vině neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci formuloval v příslušných pasážích odůvodnění napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Dovolací senát tedy v řízení před soudy žádnou závažnou procesní vadu, která by splňovala parametry předpokládané v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, nezjistil. Prostý nesouhlas obviněné s hodnocením důkazů, při němž se ale soudy žádné zjevné deformace jejich obsahu ani nelogičnosti nedopustily, sám o sobě pádným důvodem dovolacího přezkumu být nemůže.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací tedy zákon vyjadřuje, že předmětný důvod dovolání je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Žádnou z výše uvedených vad však dovolací senát ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu neshledal.
Pokud jde o přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, je především nutno plně akceptovat přiléhavé a přesvědčivé argumenty obsažené v odstavci 39 písemného vyhotovení odsuzujícího rozsudku, v němž nalézací soud pregnantně vysvětlil, v čem je nutno spatřovat naplnění objektivní i subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jednání obviněné. Ani Nejvyšší soud jí nepřisvědčil v do jisté míry cynické úvahové konstrukci, že pokud se spoluobviněným K. před spaním rozdělali oheň, který je samotné hřál, oprávněně se mohli domnívat, že stejný tepelný komfort tím poskytují i cca čtyřměsíčnímu miminku v přistaveném kočárku, což minimálně vylučuje, aby byl jejím zaviněním pokryt i kvalifikační znak porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Ponecháme-li stranou další notorietu známou každému průměrně intelektově vybavenému jedinci, že novorozeňata jsou navýsost citlivá na povětrnostní vlivy, jsou mnohem náchylnější k prochladnutí než odrostlejší děti nebo dospělé osoby a že tedy mají daleko vyšší nároky na zajištění a udržování tělesného tepla než tyto ostatní kategorie osob, dovolací senát nemohl přehlédnout, že obviněná si jako matka svůj údajný mylný předpoklad o dostatečné ochraně poškozeného před chladem ani jednou v průběhu noci neověřila, a přestože se s dítětem rozhodla přespat v nezvyklém prostředí a takříkajíc v „polních“ podmínkách, vůbec se o jeho stav a osud nezajímala po dobu cca osmi hodin, které prospala, aniž by si „lámala hlavu“ alespoň s udržováním ohně, který měl podle její teorie chlapečka dostatečně zahřát a ochránit před rizikem podchlazení.
Odpovídající výraz v použité právní kvalifikaci našel i skutek popsaný v bodě 2) výroku o vině. Naplnění objektivní stránky trestného činu šíření poplašné zprávy ve svém jednání se obviněná nepřípadně pokoušela zpochybnit poukazem na to, že z provedených důkazů nijak nevyplývá, že by nepravdivým ohlášením únosu svého syna na linku 158 reálně zapříčinila vážné znepokojení části obyvatelstva v daném místě. Zjevně však přitom ignorovala právně významnou skutečnost, která naopak neunikla vyjadřující se státní zástupkyni, a sice že byla uznána vinnou přečinem podle §357 odst. 2 tr. zákoníku, jenž v jedné ze dvou alternativ postihuje i takové jednání pachatele, který úmyslně sdělí mj. orgánu Policie České republiky jinou nepravdivou zprávu , než je poplašná zpráva ve smyslu §357 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tato nepravdivá zpráva je schopna vyvolat bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému. Dané definiční charakteristiky dovolatelčino ohlášení údajného únosu dítěte neznámým pachatelem na státní policie zcela jistě splnilo. Pro právní kvalifikaci skutku tak nebylo určující, zda svým nepravdivým oznámením mohla znepokojit či dokonce reálně znepokojila určitou část obyvatel žijících v příslušné oblasti, ani to, zda takový cíl sledovala nebo byla s takovou možností alespoň srozuměna. Podstatným bylo zjištění, že lživým tvrzením a s předpokladem vývoje dalších událostí odstartovala rozsáhlou pátrací akci, probíhající přes celou noc a dále až do odpoledních hodin následujícího dne, do níž se koordinovaně zapojilo hned několik v rozsudku vyjmenovaných složek záchranného systému, přestože věděla, že tyto hasičské a policejní „manévry“ ani zčásti nemohou vést a také nepovedou ke sledovaným cílům, tj. nalezení v ideálním případě živého a zdravého dítěte, jeho následné předání zpět do péče biologické matky (ohlašovatelky) a eventuálně i okamžité dopadení pachatele údajného únosu.
Námitky obviněné směřující do výroku o trestu věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. nerespektovaly. Ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu u tohoto výroku považovat za tzv. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ jen specifické vady spočívající v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest (§43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku) anebo společný trest za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku). Žádnou z nich přitom dovolatelka napadenému rozhodnutí nevytkla. Jiná pochybení soudu, spočívající například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho i uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání namítat nelze (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v aktuálním znění, který však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější selhání soudu při ukládání sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad ovšem příslušný výrok rozsudku nalézacího soudu v předložené trestní věci netrpí. Dovolatelce byl v souladu s §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen za sbíhající se trestnou činnost souhrnný trest odnětí svobody podle toho ustanovení, které se vztahovalo na trestný čin nejpřísněji trestný. Tím byl přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v sazbě od jednoho roku do šesti let. Pokud jí tedy okresní soud uložil trest odnětí svobody ve výměře pěti roků, evidentně se o nezákonnou sankci ani co do druhu nebo výměry nejednalo. Nejvyšší soud zároveň nesdílí názor obhajoby, že tento trest je svou povahou extrémně přísný, zjevně nepřiměřený a v širším slova smyslu tedy i nespravedlivý, porušující principy proporcionality a humánnosti trestních sankcí. I v tomto ohledu se naopak plně ztotožnil s úvahami okresního soudu vyjádřenými v odstavci 44 odůvodnění rozsudku, k nimž nemá potřebu cokoli dodávat.
Pod žádný z dovolacích důvodů konečně nebylo možno podřadit ani dílčí námitky obviněné směřující proti výroku o náhradě škody. Tyto výhrady se předně žádným způsobem netýkaly porušení norem hmotného práva, jimiž se řídí režim náhrady škody, nemajetkové újmy, nebo bezdůvodného obohacení. Šlo o námitky procesní, resp. pouze o paušalizující konstatování, že uplatněné a posléze přiznané nároky na náhradu škody nebyly poškozenými subjekty vyčísleny řádně, resp. nebyly dostatečně podloženy provedeným dokazováním, aniž by obviněná současně v konkrétnosti poukázala byť jen na jedinou zjevnou vadu nebo nepřesnost v reklamovaných výpočtech. Znovu tedy nepřišla s žádným pádným argumentem ani na podporu případných úvah, že postup okresního soudu v adhezním řízení byl zatížen některou z vad předvídaných v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Souborně nezbývá než konstatovat, že námitky obviněné V. Z. dílem vůbec nerespektovaly obsahové vymezení zákonných dovolacích důvodů a dílem z hlediska uplatněných důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. postrádaly potřebné opodstatnění. Nejvyšší soud proto její dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedeným způsobem rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu