ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.685.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 685/2022-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022 o dovolání obviněného K. C. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 59/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022, v celém rozsahu, a dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 T 59/2021, v celém rozsahu, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 T 59/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný K. C. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 16. 9. 2020 ve 23:16 hodin v XY, v ulici XY u XY, v místech výjezdu z parkoviště řídil jím vlastněné motorové vozidlo tovární značky a typu Hyundai Accent, registrační značky XY, přičemž při výjezdu z parkoviště ve směru doprava z vedlejší pozemní komunikace v rozporu s ustanoveními §5 odst. 1 písm. b), §21 odst. 1 a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, se plně nevěnoval řízení motorového vozidla, při odbočování na křižovatce nedal znamení o změně směru jízdy a jako řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nedal přednost v jízdě motorovému vozidlu tovární značky a typu Renault Clio, registrační značky 1SE 6984, ve vlastnictví poškozené P. D., narozené dne XY, řízené poškozeným M. H., narozeným dne XY, jedoucímu ve směru od ulice XY po ulici XY po hlavní pozemní komunikaci rychlostí 66 až 73 km/h, čímž porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, který na situaci reagoval stržením řízení vozidla vlevo a brzděním, přičemž vyjel mimo pozemní komunikaci a narazil do sloupu trolejového vedení s tím, že ke vzájemnému střetu motorových vozidel nedošlo, v důsledku čehož poškozený M. H. utrpěl zlomeninu 12. hrudního obratle, kdy byl omezen operačním zákrokem, hospitalizací v Masarykově nemocnici v XY po dobu od 17. 9. 2020 do 22. 9. 2020, bolestmi a ztížením pohybu nutností užívání korzetu po dobu podstatně převyšující dobu šesti týdnů,
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 (jedno sto) denních sazeb po 300 Kč (třech stech korunách českých), tedy celkem 30 000 Kč (třicet tisíc korun českých). Podle §68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku mohl být peněžitý trest zaplacen v nejvýše deseti pravidelných splátkách v minimální výši 3 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadla, jestliže obviněný nezaplatil dílčí splátku včas.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 47114975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, částku ve výši 559 Kč (pět set padesát devět korun českých). Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou Vojenskou zdravotní pojišťovnu České republiky odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále soud prvního stupně uložil obviněnému povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. H., nar. XY, bytem XY, částku v celkové výši 233 770 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. jmenovaného poškozeného soud odkázal s celým nárokem na majetkovou škodu a zbytkem nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 T 59/2021, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022 (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl rozsudkem tak, že obviněného uznal vinným, avšak upravil popis skutku tak, aby zcela odpovídal provedenému dokazování, když ze skutkového děje vypustil ve prospěch obviněného porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. (dále jen „silniční zákon“), když tyto skutečnosti neměly vliv na zvolenou právní kvalifikaci ani na výroky navazující. Odvolací soud následně rozhodl shodně o trestu i náhradě škody jako soud prvního stupně.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož je přesvědčen o tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle dovolatele odvolací soud pouze převzal hodnocení důkazů a argumentaci soudu prvního stupně, která je však ve zjevném rozporu se samotným obsahem těchto důkazů. Dovolatel zejména uvádí, že ze znaleckého posudku a následného výslechu znalce Ing. Tomáše Rozlivky u hlavního líčení jednoznačně vyplynulo, že nic nezanedbal a že nemohl přijíždějící vozidlo Renault Clio vidět dříve a dříve na něj reagovat. Znalec se vyjadřoval podle obviněného i k tomu, že nemohl vidět ani odraz světel vozidla poškozeného na silnici, nicméně odraz světel jeho vozidla na kopečku naproti T křižovatce poškozený vidět musel. Dále namítá, že podle znalce při rychlosti 65 km/h poškozený mohl sice bezpečně projet zatáčkou na hlavní silnici, nemohl však již mít řádný výhled na to, co je z boku. Dále dovolatel upozorňuje na to, že se jedná o komunikaci uvnitř obce, v obydlené části, kde lze i v nočních hodinách předpokládat pohyb osob. Znalec též uvedl, že pokud by poškozený jel maximální povolenou rychlostí, tak při stejné reakci by zastavil na silnici a nedošlo by ke kolizi a následnému zranění, eventuálně mohl poškozený jeho vozidlo pouze objet a pokračovat ve stejném směru (to nevyloučil znalec ani pro rychlost 65-73 km/h). Pokud odvolací soud uvádí, že důkazy bylo vyvráceno, že vozidlo poškozeného nemohl vidět dříve, není zřejmé, z čeho vychází, když znalecký posudek Ing. Rozlivky tvrdí přesný opak.
6. Dále dovolatel uvádí, že odvolací soud uvedl, že při zjištění skutkového stavu vyšel z výpovědi poškozeného, která není v zásadním rozporu s dalšími ve věci provedenými důkazy. To podle dovolatele není pravdou. Poukazuje na to, že poškozený uvedl, že mu dovolatel „vlítl“ do půlky silnice a odbočoval doleva. Obojí přitom bylo vyvráceno výpovědí svědkyně V., ale především kamerovým záznamem, znaleckým posudkem a výslechem znalce.
7. Podle obviněného taktéž soud neprovedl žádný důkaz, který by jednoznačně potvrdil, že ke zranění poškozeného došlo právě při nehodovém ději. Poškozený si po nehodě na nic nestěžoval, což potvrdila i svědkyně V., odmítl, aby mu zavolal záchrannou službu a do nemocnice dorazil s více jak hodinovou prodlevou. Z místa nehody odjel s nějakými kamarády. Ačkoli se dané zranění mohlo stát při nárazu do sloupu trolejového vedení, mohlo k němu dojít i později, poté, co poškozený místo nehody opustil v automobilu svých kamarádů, než dorazil do nemocnice.
8. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že soud nesprávně právně věc posoudil. Pokud jde o dopravní situaci, soudy podle dovolatele mylně používají pojmy křižovatka a vjíždění z vedlejší silnice a pojem výjezd z parkoviště. V projednávané věci jde o T křižovatku, kde je přednost v jízdě upravena místní úpravou a dopravními značkami, nikoli o výjezd z parkoviště, jak soudy obou stupňů ve výrokové části rozsudku též uvádějí. Podle dovolatele je tato skutečnost zcela zásadní, neboť na křižovatce značené dopravními značkami mohl důvěřovat tomuto značení a chovat se v souladu s ním, tedy, že existuje jakási presumpce bezpečnosti v případě dodržení pokynů daných dopravním značením. Nemusí např. při vyjíždění z vedlejší silnice na hlavní přibrat poučenou osobu, ale může spoléhat na to, že již při osazení dané křižovatky dopravním značením byly vzaty v potaz výhledové možnosti a rychlost povolená na hlavní komunikaci.
9. Dovolatel dále uvádí, že ve výroku rozsudku je sice uvedeno, že nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní komunikaci, bohužel soud pominul fakt, že dovolatel neměl možnost jakkoli střet odvrátit a že neporušil žádné ustanovení zákona. Dále dodává, že aby mohl být jakýkoli skutek posouzen jako trestný čin, musí jít o jednání nedovolené. Dovolatel akcentuje, že opakovaně žádal policejní orgán, státního zástupce a nakonec i soudy obou stupňů, aby mu v rámci rozhodnutí bylo vysvětleno, co měl udělat jinak, když ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že při vjíždění na hlavní komunikaci nemohl vozidlo poškozeného vidět, nejel nepřiměřeně rychle a před vjezdem na křižovatku zastavil a následně se pomalu rozjížděl. Namítá tak, že v žádném rozhodnutí není uvedeno, jak měl v dané situaci jednat „správně“. S odkazem na bod 8 rozsudku odvolacího soudu namítá, že mohl předvídat, že po hlavní silnici v obci pojede jiný účastník silničního provozu maximální rychlosti 50 km/h, a že výhledové možnosti křižovatky jsou nastavené tak, že jej při rozjíždění z hrany křižovatky včas uvidí. Opakovaně upozorňuje na skutečnost, že před vjezdem do křižovatky zastavil, a následně se rozjížděl. Toto je zřejmé z videozáznamu z jeho vozidla. S odkazem na princip omezené důvěry se dovolatel domnívá, že mohl spoléhat na to, že osoba jedoucí po hlavní silnici též dodržuje pravidla silničního provozu. Dovolatel má také za to, že mohl dále předpokládat, že každý z účastníků silničního provozu přizpůsobí svou jízdu aktuální situaci na silnici – tedy, že v obydlené části, kde po stranách silnice parkují vozidla, se mohou zde pohybovat chodci a navíc si podle dopravního značení musí být vědom, že se blíží ke křižovatce, takže přizpůsobí dané situaci svou jízdu a nikoli, že pojede rychlostí o 50 % překračující maximální povolenou rychlost. V této souvislosti odkazuje dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu 5 Tdo 1173/2004. Akcentuje, že na základě znaleckého posudku bylo vyloučeno, aby na danou situaci jakkoli reagoval dříve. Pokud jde o výši překročení maximální povolené rychlosti, tuto je nutno vztáhnout k tomu, zda při dané rychlosti mu byla odňata možnost dát automobilu na hlavní silnici přednost, přitom upozorňuje, že nemusí nutně jíž vždy o překročení rychlosti alespoň o 70 %, může jít i o nižší překročení rychlosti. Zásadní podle dovolatele však je to, zda mu bylo za dané situace již znemožněno včasně na automobil na hlavní silnici reagovat. Dovolatel dále odkazuje také na závěry z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 424/2016.
10. Obviněný také akcentuje, že i znalec konstatoval, že zásadní příčinou poškození zdraví poškozeného byla právě jeho (poškozeného) rychlost. Nad to formuluje domněnky, že pokud by jel poškozený maximální povolenou rychlostí, jednoznačně by ke škodě na jeho zdraví nedošlo. Dále také, zda by poškozený nehavaroval i pokud by na daném místě pouze stál (obviněný) či se zde vůbec nenacházel, přitom odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15.
11. Obviněný dovolání uzavírá s tím, že soudy zcela pominuly zásadu tzv. omezené důvěry v dopravě. Poškozený jednoznačně překročil ve značné míře maximální povolenou rychlost, nikdo podle dovolatele nezjišťoval v době po nehodě jeho ovlivnění omamnými a psychotropními látkami, ačkoli jejich užívání měl v anamnéze a též nikdo neřešil, že poškozený po nehodě hledal na zemi u řidiče svůj telefon (je tak otázkou, zda se plně věnoval řízení). Dodává, že znalec konstatoval, že odraz světel jeho vozidla (dovolatele) mohl být na protějším kopečku vidět, když též sám uvedl, že by na místě nejel nikdy tak rychle.
12. Dovolatel tak navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 1 NZO 522/2022, nejprve předestřel argumentaci dovolatele, ke které se následně vyjádřil. Státní zástupce hned v úvodu svého vyjádření akcentuje, že nemůže považovat za dostatečné, jakým způsobem se soudy nižších stupňů vypořádaly s námitkami dovolatele.
14. Poukazuje na to, že o skutkově podobné věci rozhodoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 89/2021. Z uvedeného rozhodnutí státní zástupce vyvozuje závěr, že i řidič A jedoucí po hlavní silnici musí jet takovou rychlostí, aby stihl reagovat i na vozidla, která vjíždějí na hlavní silnici, z natolik nepřehledných míst, z nichž je na vozidlo A velmi omezený výhled, neboť takový vjezd je za horizontem, za zatáčkou nebo za parkujícím vozidlem. Podle státního zástupce by obdobná situace nastala, kdyby jel řidič na hlavní silnici v noci po neosvětlené ulici s vozidlem bez jakéhokoliv osvětlení – například z důvodu poruchy. Jestliže řidič B vjíždějící z vedlejší silnice řidiče A včas vidět nemůže, nemůže mu být přičítáno zavinění. K tomu dodává, že žádné ustanovení žádného předpisu řidiči neukládá, aby neodbočoval vlevo v místech nepřehledných nebo nevjížděl na hlavní silnici ze silnice vedlejší v nepřehledném místě. Takovou povinnost podle státního zástupce ani zavést nelze, neboť řadu odbočení či vjíždění by pod hrozbou trestní sankce vůbec nebylo možno provést. Počínaje odbočováním a vjížděním automobilů v ulicích zaplněných parkujícími vozidly a konče odbočováním na pole či vjížděním z polí traktory a další zemědělskou technikou. Dodává, že existuje řada míst, kde se řidiči vzájemně vidí tzv. „na poslední chvíli“, pro jiná vozidla, keře, stavby, či právě pro výškové lomení vozovky – horizont. Ve všech těchto případech nezbývá řidiči B povinnému dát přednost v jízdě, než pečlivě a do poslední chvíle pozorovat místo možné jízdy řidiče A, a spoléhat se na to, že řidič A dodrží §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tedy pojede „jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.“ To podle státního zástupce nakonec platí i pro odbočení či vjíždění velmi dlouhých jízdních souprav či dlouhých tramvají, kdy je v počátku odbočení hlavní silnice volná a v době konce odbočení zde již může zastavit řada vozidel, bez ohledu na svou přednost. Tito řidiči A nemohou očekávat, že by například do konce takové tramvaje mohli narazit s tím, že je vinen řidič tramvaje B, který je na počátku svého jízdního manévru vůbec vidět nemohl. Výlučnými viníky takových nehod by byli řidiči A, neboť křižovatku projížděli nepřiměřenou rychlostí. U řidiče B by nebylo možno dovodit zavinění, neboť na počátku svého jízdního manévru řidiče A neviděl. Bez povinnosti řidičů na hlavní silnici přiměřeně snižovat rychlost jízdy v nepřehledných křižovatkách a podobných místech si nelze představit rozumné uspořádání silniční dopravy.
15. Podle státního zástupce je zásadní otázkou, zda dovolatel mohl řidiče na hlavní silnici včas vidět. Z výpovědi dovolatele i poškozeného je patrno, že se oba spatřili na poslední chvíli. Dále odkazuje na bod 6 rozsudku nalézacího soudu, kde soud výsledek znaleckého posudku popsal následně „… proto mohl obžalovaný vozidlo poškozeného zaregistrovat až do okamžiku, kdy vozidlo poškozeného vjelo do zorného pole obžalovaného, kdy jej již registrovat mohl“. Podle státního zástupce, ať uvedenou větu vykládá jakýmkoliv způsobem, je z ní patrno pouze to, že dovolatel poškozeného uviděl až v okamžiku, kdy jej uviděl. Takové sdělení neobsahuje žádnou informaci, než že dovolatel z vozidla viděl, a tak informace nepřináší nic nového. Státní zástupce následně odkazuje na bod 10 rozhodnutí, kde je konstatováno, že výhled vlevo byl pro dovolatele „ztížen vozidly zapakovanými v rozporu s pravidly silničního provozu“. V odstavci 24 pak nalézací soud uvedl, že dovolatel si poškozeného „všiml až v okamžiku, kdy tento jeho vozidlo míjel“. V samotném znaleckém posudku je k otázce viditelnosti poškozeného dovolatelem na str. 27 uvedeno, že dovolatel poškozeného za daných okolností (parkující vozidla) vidět nemohl a že je další otázkou, zda měl využít „osoby náležitě poučené k zabezpečení výjezdu“. Ze závěrů tohoto znaleckého posudku je pak patrno, že ohledně viditelnosti poškozeného nebyly znalci položeny konkrétní otázky. U hlavního líčení dne 20. 10. 2021 pak znalec uvedl, že dovolatel byl do hlavní silnice „najetý řádově ½ metru. Když budu říkat metr, tak si myslím, že je to hodně … spíše se kloním k ½ metru“. Z toho státní zástupce dovozuje, že si dovolatel najížděl pouze „na výhled“, a tím spíše je otázkou, jak jinak by do hlavní silnice, kam neviděl, správně najíždět měl. Poté státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství také uvádí, že na konkrétní otázku státního zástupce „na jakou vzdálenost mohl být viděn poškozený …“, odpověděl znalec slovy „[j]ednoznačně v okamžiku, kdy vyjíždí zpoza vozidel …“. S dovětkem, že dovolatel nemohl vidět poškozeného ani podle světlometů. Pak je podle státního zástupce zjevné, že před zahájením vjíždění na hlavní silnici dovolatel poškozeného neviděl. A že jej uviděl až v době, kdy do vozovky najel.
16. Státní zástupce dále upozorňuje na tu skutečnost, že spoluzavinění poškozeného nemůže spočívat jen v tom, že překročil rychlost jízdy, ale v tom, že jel rychlostí nepřiměřenou. Přiměřená rychlost měla být stanovena znalcem a měla být dovozena z rychlosti, při níž ještě poškozený dokáže reagovat na jiná vozidla, jejichž řidiči se mu pokoušejí dát přednost v jízdě a v souladu s tím vjíždějí na hlavní silnici jen ve chvílích, kdy žádné vozidlo (ani vozidlo poškozeného) nevidí. A naopak sem nevjíždějí ve chvílích, kdy poškozeného vidí. Taková přiměřená rychlost mohla být i podstatně nižší než povolená rychlost 50 km/h.
17. Dále uvádí, že odvolací soud v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku překvapivě připomněl k zavinění „subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit“. V dalším textu však považoval zavinění dovolatele spíše za objektivní. Ke shora zmíněné viditelnosti poškozeného se vyjádřil v bodě 10. odůvodnění svého rozsudku. Konstatoval zde, že tato obhajoba dovolatele byla „vyvrácena“. Aniž by ovšem jasně uvedl, zda dovolatel poškozeného viděl či neviděl. Uvedl jen, že podle znalce postavení parkujících vozidel „značně omezovalo výhled obžalovaného směrem doleva“ a vyslovil nesouhlas s tím, že by řidič na hlavní silnici musel „vždy předpokládat a reagovat na vjetí jiného vozidla do směru jeho jízdy“.
18. K tomu státní zástupce konstatuje, že v daném případě se nejednalo o „vždy“, nýbrž o velmi nepřehledný úsek, kde nezbylo než požadovat po poškozeném splnění jeho povinnosti podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Tedy jet jen natolik rychle, aby stačil včas reagovat na řidiče, kteří jej při vjíždění na hlavní silnici vůbec nemohou vidět. Ani z rozhodnutí odvolacího soudu není patrno, jaký konkrétní závěr tento soud učinil co do viditelnosti poškozeného dovolatelem.
19. Státní zástupce tak shrnuje, že oba soudy shledaly, že dovolatel měl, ztížený výhled, že poškozeného viděl teprve, až jej viděl a že bez ohledu na to je podstatné, že poškozenému nedal přednost.
20. Za zásadní státní zástupce považuje i absenci dovolatelem požadovaného uvedení „správného jednání“. Pokud je v trestním řízení komukoliv vytýkané porušení nějaké povinnosti, musí být orgán činný v trestním řízení schopen zformulovat správnou alternativu jednání, kterou bylo možno na obviněném spravedlivě požadovat. Každé nelegální jednání musí mít legální alternativu. Jinak si lze stěží představit dovození nedbalostního zavinění. K tomu poukazuje na znalcem uvedené najetí pouze „½ metru“ což odpovídá běžnému najíždění řidičů do hlavní silnici, do níž není z vedlejší silnice vidět.
21. Státní zástupce má tedy za to, že z rozhodnutí soudů není patrno, jak soudy dospěly k závěru o zavinění dovolatele, když není zřejmé, zda a na základě jakého důkazu dospěly k závěru, že dovolatel poškozeného včas viděl. Jedná se o podstatné skutkové zjištění, které je tím v rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména se znaleckým posudkem, podle něhož dovolatel poškozeného před zahájením svého manévru neviděl, a také s výpovědí obviněného i poškozeného, že se vzájemně neviděli. Tyto vady podle státního zástupce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení (správně rozsudek) odvolacího soudu zrušil. Dále, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Také, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce se také vyjádřil, že z pohledu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky dovolatele lze shrnout takto. Obviněný naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje zejména v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle dovolatele vyplývá zejména ze znaleckého posudku, že nic nezanedbal a vozidlo poškozeného vidět dříve nemohl a nemohl dříve na něj reagovat. Dále namítá, že podle znaleckého posudku sice poškozený mohl bezpečně projet zatáčkou na hlavní silnici, nemohl však již mít řádný výhled na to, co se děje z boku. Namítá, že znalec též uvedl, že pokud by poškozený jel maximální povolenou rychlostí, tak při stejné reakci by ke zranění nedošlo. Podle dovolatele pokud z důkazů plyne, že vozidlo nemohl vidět dříve, pak z rozhodnutí není patrno, z čeho soud resp. soudy vycházejí. Dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovozuje z celé řady námitek, kterými z velké části namítá, že nenaplnil všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti §147 odst. 1 tr. zákoníku, když především napadá dovození nedbalostního zavinění, tedy, že jeho jednání nebylo nedovolené. Tedy, fakticky tyto směřují do subjektivní stránky. Dále pod tento důvod řadí námitky, že nikdo po nehodě nezjišťoval, zda byl poškozený ovlivněn omamnými a psychotropními látkami, nebo zda se věnoval plně řízení. Také, že soudy nesprávně používají pojmy křižovatka a vjíždění z vedlejší silnice a pojem výjezd z parkoviště. Namítá dále absenci důkazu, který by jednoznačně potvrdil, že ke zranění poškozeného došlo právě při nehodovém ději a rozporuje věrohodnost výpovědi poškozeného. Nejvyšší soud vyhodnotil námitky směřující do dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako opodstatněné (jak dále rozvede). To zejména z důvodu existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudy nižších stupňů s obsahem provedených důkazů v té části, která se dotýká závěrů, že dovolatel nedal přednost v jízdě motorovému vozidlu poškozeného. Námitky dovolatele stran subjektivní stránky lze obecně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v účinném znění. I v rámci těchto námitek dovolací soud shledal pochybení v postupu soudů nižších stupňů, což také níže ve svém rozhodnutí rozvede. Ostatní námitky vyhodnotil Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
31. Nejvyšší soud zprvu považuje za vhodné poukázat na to, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Trestní odpovědnost v českém právu je ve vztahu k fyzickým osobám založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). V případě předmětné skutkové podstaty, jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
32. Vědomá nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. U nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a z objektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.
33. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237).
34. Pro oblast dopravy je třeba akcentovat, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost). Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, nebo jak Nejvyšší soud opakovaně uvádí, „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501–1517).
35. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. V této souvislosti je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech právě tzv. nehod v dopravě. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012).
36. Obviněný v dovolání zejména akcentuje, že nic nezanedbal, vozidlo poškozeného nemohl vidět dříve a nemohl dříve na ně zareagovat. Namítá, že podle znaleckého posudku sice poškozený mohl bezpečně projet zatáčkou na hlavní silnici, nemohl však již mít řádný výhled na to, co je z boku. Dále rozporuje, že znalec též uvedl, že pokud by poškozený jel maximální povolenou rychlostí, tak při stejné reakci by ke zranění nedošlo. Podle dovolatele pokud z důkazů plyne, že vozidlo nemohl vidět dříve, pak z rozhodnutí není patrno, z čeho soud resp. soudy vycházejí. Namítá také, že de facto neměl možnost jakkoli střet odvrátit a že neporušil žádné ustanovení zákona. Dovolatel tak rozporuje jak skutkové závěry soudů nižších stupňů, tak současně i dovození jeho zavinění v podobě nedbalosti.
37. Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že spatřoval nedbalostní zavinění obviněného v tom, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě porušil ustanovení §22 odst. 1 zákona o silničním provozu. Tedy jako řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené značkou „Dej přednost v jízdě!“ nedal přednost v jízdě vozidlu poškozeného, které jelo po hlavní pozemní komunikaci. Odvolací soud tímto napravil chybnou formulaci skutkové věty soudu prvního stupně, který mimo výše uvedené ustanovení dále nesprávně vyčetl obviněnému i porušení §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Oba soudy dovodily u obviněného zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle prvostupňového soudu byl obviněný povinen při vjezdu do křižovatky z vedlejší komunikace dát přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci, a ačkoliv si byl vědom výrazně zhoršených rozhledových poměrů na křižovatce, nedal přednost v jízdě po hlavní komunikaci přijíždějícímu vozidlu poškozeného, jehož si všiml až v okamžiku, kdy tento jeho vozidlo míjel (viz bod 24. rozhodnutí prvostupňového soudu). To dovodil ze svědeckých výpovědí, ze znaleckého posudku, z fotografií z místa dopravní nehody a z videozáznamu. Zejména také z výpovědi poškozeného H., jenž uvedl, že mu dovolatel vjel do cesty, když vjížděl na křižovatku z vedlejší komunikace.
38. S tímto souhlasil i soud druhého stupně (viz bod 7. rozhodnutí odvolacího soudu), kdy rozvedl naplnění vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ( viz bod 8. rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud zdůraznil, že kromě míry povinné opatrnosti vyplívající z pravidel silničního provozu existuje také subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může podle odvolacího soudu jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Na základě důkazů, kterými se již zaobíral soud prvního stupně, odvolací soud dovodil, že okresní soud nepochybil, když vyhodnotil jako neopodstatněnou zásadní námitku dovolatele, že příčinou dopravní nehody byla rychlost poškozeného (viz bod 9 rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud se tak ohledně porušení povinnosti zakotvené v §22 odst. 1 zákona o silničním provozu ztotožnil s prvostupňovým soudem, když „provedenými důkazy v řízení před soudem prvního stupně byla obhajoba obžalovaného, že nemohl vozidlo poškozeného vidět dříve a dříve na něho reagovat a nelze tedy dojít k závěru, že nedal přednost v jízdě a hlavní příčinou dopravní nehody byla rychlost poškozeného, vyvrácena.“ Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, že hlavní příčinou dopravní nehody bylo to, že dovolatel nedal přednost v jízdě poškozenému jedoucímu po hlavní komunikaci. Podle odvolacího soudu uvedenou základní povinnost, tedy dát přednost v jízdě vozidlu poškozeného přijíždějícího po hlavní silnici, byl obviněný povinen beze zbytku splnit. To i za situace, kdy podle závěrů znalce bylo technickou příčinou předmětné kolize postavení odstavených vozidel v křižovatce, které značně omezovaly výhled obviněného směrem doleva, když poškozený jako řidič vozidla přijíždějícího po hlavní silnici mohl v souladu s principem omezené důvěry důvodně předpokládat, že obviněný svou základní povinnost splní a dá mu přednost v jízdě. V opačném případě by jízda po označené hlavní silnici podle odvolacího soudu postrádala svůj smysl, pokud by musel řidič vždy předpokládat a reagovat na vjetí jiného vozidla do směru jeho jízdy. Odvolací soud dále konstatoval, že je sice pravdou, že hlavní příčinou nárazu do sloupu byla rychlost jízdy vozidla poškozeného, která byla vyšší než rychlost maximálně povolená pro daný úsek komunikace, konkrétně 66–73 km/h, ovšem podle jeho závěru se nejednalo o extrémní překročení povolené rychlosti, které by nedalo možnost obviněnému splnit jeho základní povinnost dání přednosti v jízdě poškozenému (viz bod 10. rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud konstatoval, že tedy bylo správně dovozeno zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 11. rozhodnutí soudu druhého stupně).
39. Nejvyšší soud se však s výše uvedenými závěry soudů nižších stupňů neztotožnil a považuje je za předčasné. Hned zprvu je třeba upozornit na to, že zejména z rozhodnutí odvolacího soudu je patrný závěr, že ze strany poškozeného nedošlo k extrémnímu porušení rychlosti. Není přitom patrné, jak k takovému závěru soud dospěl. Oba soudy vycházely z rozmezí rychlosti vozidla poškozeného stanovené znalcem (viz č. l. 80) na 66 až 73 km/h (prvostupňový soud přitom v odůvodnění vadně používá i rozmezí 63–73 km/h). Odvolací soud však vůbec v odůvodnění konkrétně nerozvedl, jak k takovému závěru dospěl, vyjma strohého konstatování, že daná rychlost nebyla taková, že by nedala možnost dovolateli splnit jeho základní povinnost dát přednost v jízdě poškozenému. Současně není postaveno na jisto, jakou konkrétní rychlost vozidla poškozeného soudy posuzovaly. Tedy, zda výchozí hodnotou pro jejich úvahy byla rychlost 63, 66 či dokonce 73 km/h. Přitom je třeba přihlédnout k zásadě presumpce neviny a z ní vyplývajícímu pravidlu in dubio pro reo , které soudům ukládá rozhodnout v případě pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve prospěch obviněného, a při nejistotě a pochybnostech o skutečné rychlosti, kterou jel poškozený ve svém vozidle, měly tedy soudy vycházet ze závěru, který je pro obviněného nejpříznivější (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022). Z takového závěru plyne, že soudy měly vycházet z toho, že poškozený jel po hlavní pozemní komunikaci rychlostí 73 km/h. Což je jednoduše matematicky vyjádřeno překročení nejvyšší povolené rychlosti o 46 %. Zde je třeba také upozornit na skutečnost, že soudy vycházely z nejvyšší povolené rychlosti, přitom (na což správně ve vyjádření upozornil státní zástupce) měly v daném úseku zjišťovat prostřednictvím znaleckého posudku, jaká byla rychlost přiměřená při dodržení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. To znamená rychlost, při níž ještě poškozený dokáže reagovat na jiná vozidla, jejichž řidiči se mu pokoušejí dát přednost v jízdě a v souladu s tím vjíždějí na hlavní silnici jen ve chvílích, kdy žádné vozidlo nevidí. Taková rychlost totiž na daném úseku za konkrétních okolností (např. zaparkovaná vozidla bránící ve výhledu z křižovatky, ale i na vozidla vjíždějící na hlavní silnici, jízda v nočních hodinách v obydlené čtvrti), může být i nižší než nejvyšší povolená rychlost v dané části pozemní komunikace. Na nutnost posouzení této otázky lze rovněž usuzovat i z vyjádření znalce, který uvedl, že i kdyby jel poškozený maximální povolenou rychlostí, tak i přesto by se kolizi s vozidlem dovolatele nevyhnul (č. l. 72 či 80), když ovšem současně uvedl, že to místo zná, ale nejel by tam tak rychle (viz č. l. 225). Je proto odpovídající vycházet pro hodnocení toho, zda řidič extrémně porušil povolenou rychlost, nejen ze zákonem stanoveného konkrétního maximálního limitu rychlosti, ale i z rychlosti, která odpovídá všem uvedeným okolnostem vyplývajícím z §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Při určení takové rychlosti je tak třeba pečlivě vyhodnotit veškeré podmínky panující při konkrétní dopravní nehodě a úvahy ohledně přiměřené rychlosti řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 4 Tdo 1378/2021). Je sice pravdou, že se znalec vyjádřil, že rychlost 65 km/h je přiměřená výhledovým poměrům napřímo na silnici, ale ne na to, co je z boku (č. l. 226). To je však k posouzení věci zcela klíčové. Přitom je třeba také přihlédnout k výpovědi poškozeného, který uvedl, že místo dopravní nehody zná „[j]e tam zatáčka. Je tam vidět. Zatáčka je do pravého úhlu.“ (č. l. 222 verte). Poškozený tak věděl, že se blíží na místo křižovatky. Soudy však na takové zjištění přiměřené rychlosti rezignovaly a vycházely pouze z maximálního limitu rychlosti v daném úseku, s čímž nelze vzhledem k povinnosti řidiče zakotvené v §18 odst. 1 zákona o silničním provozu souhlasit.
40. Nejvyšší soud dále souhlasí s tím, že povinnost dát přednost k jízdě je povinností kvalitativně vyšší, než je povinnost dodržet rychlostní limit, jak již bylo konstatováno v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu. To však samo o sobě automaticky neznamená, že vždy a za všech okolností bude viníkem dopravní nehody právě řidič, který vjíždí z vedlejší na hlavní pozemní komunikaci. Soudy tak měly v předmětné věci pečlivě zjišťovat, zda dovolatel mohl v důsledku jednání poškozeného dostát své povinnosti dát přednost v jízdě vozidlu poškozeného. Zde lze zejména odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, dále ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, či ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1572/2011, zejména také pak na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, v nichž bylo řečeno, že extrémní rychlost vozidla, které jede po hlavní silnici, může zbavovat odpovědnosti řidiče, který takovému vozidlu nedal přednost v jízdě. Takovou extrémní rychlostí byla ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu běžně považována rychlost překračující nejvyšší povolenou rychlost o více než 70 %, ale i rychlost nižší (např. o 50 % viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 3 Tdo 982/2021). Zde je namístě připomenout princip omezené důvěry, který v praxi znamená, že řidič, který jede po hlavní silnici a má právo přednosti v jízdě, nemusí brát zvláštní ohledy na řidiče, kteří jedou např. po vedlejší silnici nebo na vedlejší silnici odbočují. Rovněž to ovšem znamená, že i řidič, který je povinen dát přednost v jízdě např. při odbočování, může spoléhat na to, že vozidlo s tímto právem přednosti v jízdě se pohybuje v souladu s pravidly silničního provozu, tedy povolenou rychlostí a nikoliv takovou, která ji významně překračuje natolik, že znemožňuje při předvídatelných a pozorovatelných okolnostech provést odbočovací manévr. V opačném případě při absenci dostatečné pozorované vzdálenosti by nebylo možno takový manévr vůbec provést (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1286/2018). Soudy se tedy podrobněji v souladu s judikaturou nezabývaly tím, zda překročením rychlosti poškozeným bylo natolik zásadní, aby znemožnilo dovolateli splnit jeho povinnost dát přednost v jízdě vozidlu poškozeného.
41. Zde lze také akcentovat závěr znalce Ing. Rozlivky, který uvedl, že dovolateli bránil ve výhledu rostlinný porost (křoví), navíc zde v době nehody bránila ve výhledu také odstavená vozidla v křižovatce, proto nemohl z technického hlediska kolizní situaci odvrátit (č. l. 73). Z výpovědi znalce bylo dále zjištěno, že dovolatel vozidlo poškozeného nemohl zaregistrovat dříve ani díky světlometům vozidla poškozeného, jelikož v místě je instalováno veřejné osvětlení, kdy odlesk světel vozidla poškozeného splývá s daným veřejným osvětlením (č. l. 225). Znalec se také vyjádřil, že dovolatel byl najetý do hlavní pozemní komunikace přibližně ½ metru (č. l. 224 verte) a vj ížděl rychlostí cca 7 km/h (č. l. 225). Nad to nebylo soudy například zjištěno, že by během vjíždění na hlavní silnici dovolatel nesledoval stále stranu, ze které přijížděl poškozený. Podle Nejvyššího soudu nebylo soudy nižších stupňů prokázáno, že by dovolatel mohl spatřit vozidlo poškozeného dřív, a tedy, nebylo postaveno na jisto, že měl reálnou možnost dát přednost v jízdě vozidlu poškozeného. V tomto ohledu lze odkázat na podobnou situaci řešenou Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 89/2021. V dané věci Nejvyšší soud připomněl právě již výše zmíněnou povinnost ukotvenou v §18 odst. 1 zákona o silničním provozu a v odkazovaném případě konstatoval, že v okamžiku započetí odbočování bylo vozidlo poškozené jedoucí v protisměru skryté za horizontem, a proto obviněná vyhodnotila situaci na pozemní komunikaci jako bezpečnou pro odbočení doleva na místo mimo dopravní komunikaci. Nejvyšší soud dále uvedl, že obviněná vzhledem k uvedeným skutečnostem neporušila povinnost dát přednost v jízdě a bylo tedy nutné, aby okresní soud se věcí opětovně zabýval z tohoto pohledu, zda a jakou důležitou povinnost obviněná porušila. V nyní řešené věci je přitom z provedených důkazů také patrné, že dovolatel v době započetí manévru, vjezdu na hlavní silnici, nemohl vozidlo poškozeného objektivně vidět. A v době, kdy jej uviděl, zastavil cca půl metru v hlavní pozemní komunikaci. Soudy se proto měly také zabývat, co konkrétně dovolatel svým jednáním porušil a jak se měl obviněný z pohledu subjektivního vymezení vztahujícího se k míře povinné opatrnosti v tomto konkrétním případě zachovat. Nelze tedy akceptovat pouhé „strohé“ konstatování, jak je učily oba soudy nižších stupňů, že bylo prokázáno, že dovolatel porušil svou povinnost dát přednost v jízdě vozidlu pohybujícímu se po hlavní pozemní komunikaci. O to více lze odmítnout takové konstatování v situaci, kdy dovolatel prakticky od samého počátku řízení žádá orgány činné v trestním řízení o vysvětlení, co měl udělat jinak, respektive v čem je konkrétně spatřována vadnost jeho jednání a jaká míra opatrnosti by tedy měla být správná alternativa řešení předmětné situace.
42. Soudy se ani nezabývaly, zda porušení přednosti v jízdě mohlo být zapříčiněno například tím, že si dovolatel nezajistil bezpečné vjetí na pozemní komunikaci pomocí způsobilé a náležité poučené osoby. Což se nabízelo jak z argumentace dovolatele, ale i ze závěrů znaleckého posudku Ing. Rozlivky. Na druhou stranu je zde třeba připomenout, že v zákoně o silničním provozu je povinnost využití poučené osoby stanovena pouze pro některé situace, které se podle Nejvyššího soudu na předmětný případ nevztahují (§21 odst. 2, §23 odst. 2, §24 odst. 3, §30 odst. 3 zákona o silničním provozu). Nicméně i v případech kdy toto zákon ukládá, nelze uvedené požadovat striktně vždy. V tomto ohledu lze například odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, ve kterém konstatoval, že paušální vyžadování poučené osoby i pro situace, kde jejich přítomnost připadá v úvahu ze zákona, je zjevně nepřiměřená a z hlediska praktického života nesplnitelná a je třeba proto vždy vážit konkrétní okolnosti věci (viz bod 38. uvedeného nálezu).
43. Lze tedy shrnout, že soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dosud dostatečně neobjasnily, jakým svým jednáním dovolatel konkrétně porušil zákon. Respektive neuvedly ani správnou alternativu řešení předmětné situace, přitom z provedeného dokazování není ani patrné, jak konkrétně měl dovolatel porušit svou povinnost dát přednost v jízdě vozidlu poškozeného, když ze znaleckého posudku Ing. Rozlivky plyne, že vozidlo poškozeného nemohl dříve zaregistrovat. Takový postup soudů nižších stupňů nejenže jistým způsobem nalomuje důvěru veřejnosti ve spravedlnost, ale i taková rozhodnutí obecně odporují účelu trestání, kterým má být zejména spravedlivé potrestání viníka (nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). V situaci, kdy osoba ve své podstatě neví (resp. objektivně z rozhodnutí soudů nelze vyčíst), co je konkrétně v jejím jednání spatřováno jako trestné, ani ji není předestřeno, čeho se měla v dané situaci konkrétně vyvarovat, resp. jak se měla chovat, pak se vytrácí z trestu jakákoliv jeho preventivní funkce a zákonitě musí v odsouzené osobě budovat pocit bezpráví. To nelze v demokratickém právním státě 21. století akceptovat.
44. Nejvyšší soud tak přisvědčil námitce dovolatele týkající se extrémního rozporu, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestné činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tedy že z provedených důkazů vůbec nevyplývá, co konkrétně měl dovolatel svým jednáním porušit, respektive ze současné důkazní situace nelze ani jednoznačně konstatovat vědomou nedbalost §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na straně dovolatele. Naznačené pochybení zároveň naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , když v důsledku naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
45. Lze tedy uzavřít, že v dané věci zejména musí soudy nižších stupňů postavit najisto, v čem spatřují trestnost jednání dovolatele. Bez tohoto nelze činit obviněného trestně odpovědným. Zde je třeba totiž opakovaně připomenout, že v České republice je trestní odpovědnost založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ).
46. Ohledně dalších námitek dovolatele lze uvést následující. Obviněný namítá, že odvolací soud uvedl, že při zjištění skutkového stavu vyšel z výpovědi poškozeného, která není v zásadním rozporu s dalšími ve věci provedenými důkazy. To podle dovolatele není pravdou, přitom poukazuje na to, že poškozený uved, že mu dovolatel „vlítl“ do půlky silnice a odbočoval doleva. Zde lze uvést, že z provedených důkazů vyplývá, že dovolatel přibližně ½ m vjel svým vozidlem na hlavní silnici a odbočoval doprava. Samotná tato skutečnost, ovšem nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného, když podle Nejvyššího soudu se v důsledku rychlosti celé události mohlo uvedené poškozenému jevit tak, že dovolatel mu najel do cesty podstatně více a odbočoval doleva. Zde je také třeba zdůraznit, že odvolací soud však svým vyjádření zjevně poukazuje, že ve výpovědi poškozeného neseznal větších rozporů, které by nebyly odůvodnitelné právě výše zmíněným nehodovým dějem. K tomu lze uvést, že odvolací soud ve svém odůvodnění ani nerozporuje uvedené skutečnosti, tedy, že by dovolatel snad odbočoval doleva, či by nějak významněji (více jak ½ m) najel do hlavní pozemní komunikace. Z tohoto pohledu lze vyhodnotit tuto námitku dovolatele jako neopodstatněnou.
47. Ohledně námitky směřující do absence důkazu, který by jednoznačně potvrdil, že ke zranění poškozeného došlo právě při nehodovém ději, lze odkázat na bod 10 rozhodnutí odvolacího soudu nebo bod 11 rozhodnutí nalézacího soudu. Oba soudy shodně konstatovaly, že vyjádření poškozeného koresponduje lékařským zprávám založeným ve spise (resp. že odpovídají popisu uvedenému v obžalobě) a dovolatelem namítaný odstup doby ohledně jeho ošetření tak nemůže být nikterak rozhodující. S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší soud.
48. Dovolatel také namítá, že soudy nesprávně používají pojmy křižovatka a vjíždění z vedlejší silnice a pojem výjezd z parkoviště. Podle dovolatele jde ve věci o T křižovatku, kde je přednost v jízdě upravena místní úpravou a dopravními značkami, nikoli výjezd z parkoviště, jak soudy obou stupňů ve výrokové části rozsudku též uvádějí. I tuto námitku dovolatele lze odmítnout, jestliže soudy obou stupňů ve výrokové části svých rozsudků uvádějí „… při výjezdu z parkoviště ve směru doprava z vedlejší pozemní komunikace (…), jako řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou ‚Dej přednost v jízdě!‘…“, je patrné, že dané místo považovaly soudy za křižovatku. Podle Nejvyššího soudu dovolatel v tomto ohledu zaměňuje pojmy vedlejší komunikace a účelová komunikace, když s druhou zmíněnou se pojí právě jím akcentovaná povinnost přizvání poučené osoby (§24 odst. 3 zákona o silničním provozu), což spojuje s vedlejší pozemní komunikací. I tuto námitku vyhodnotil Nejvyšší soud jako neopodstatněnou.
49. Další námitky obviněného směřující do skutečností, že nikdo po nehodě nezjišťoval, zda byl poškozený ovlivněn na omamné a psychotropní látky, či zda se věnoval plně řízení, lze vyhodnotit také jako neopodstatněné, jelikož dovolání neslouží k revizi provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolatelem zvolené dovolací důvody, ale ani pod žádné jiné.
50. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodné, když dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. byly naplněny, neboť rozhodná skutková zjištění soudů nižší instance, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně tak nebyla postavena na jisto míra zavinění dovolatele. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022, dále zrušil i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 T 59/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal okresnímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
51. Věc se tak vrátí do stadia, kdy Okresní soud v Ústí nad Labem bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Současně platí, že v novém rozhodnutí nemůže soud rozhodnout v neprospěch obviněného proti původnímu rozhodnutí soudu druhého stupně, když dovolání bylo podáno toliko obviněným, a nikoliv nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu