ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.692.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 692/2022- 68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2022 o dovolání A. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 61 To 130/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 23 Nt 18/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání A. K. odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 23 Nt 18/2021, bylo A. K. (dále také „posuzovaný“) podle §99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní.
Podle zjištění soudu prvního stupně se dopustil činu jinak trestného kvalifikovaného jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v útoku spáchaného dne 5. 8. 2021, v rámci kterého volal na kontaktní linku České kanceláře pojistitelů, kde mimo jiné uvedl, že ČKP neoprávněně hospodaří s finančními prostředky občanů ČR, vyhrožoval smrtí, újmou na zdraví a způsobením majetkových škod osobám pracujícím v ČKP a jejich rodinným příslušníkům, přičemž požadoval, aby ČKP vrátila všem občanům ČR prostředky, které vymohla v rámci úhradové povinnosti nepojištěných z povinného ručení, a to nejdéle do 19. 8. nebo se těmto osobám začnou dít nehezké věci v podobě nebezpečných nahodilých událostí jako například, že při jízdě vozidlem upadnou kola či začnou hořet domy, přičemž stejně všichni zemřou. Trestní stíhání bylo zastaveno, neboť bylo shledáno, že posuzovaný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Stížnost posuzovaného proti rozhodnutí o uložení ochranného léčení Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 61 To 130/2022, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 61 To 130/2022, podal následně posuzovaný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V dovolání nevznesl žádné zásadní výhrady proti závěru soudů, podle něhož se dopustil činu jinak trestného, když nerozporoval ani potřebu uložení ochranného léčení psychiatrického. V této souvislosti však vyjádřil názor, že v úvahu přicházela pouze jeho ambulantní forma, neboť pro jeho uložení ve formě ústavní nebyly splněny zákonné podmínky. V tomto směru především zpochybnil soudy dovozovanou míru své nebezpečnosti a dále uvedl, že ve skutečnosti nic nenasvědčuje tomu, že by reálně plánoval či připravoval komukoli ublížit a do současné doby ani nic takového neučinil. Ve vazbě na charakter telefonicky sdělených výhrůžek a specifickou formu jím prezentovaných bludných představ přitom dovodil, že závěr o jeho nepříčetnosti je sice zjevně správný, to však automaticky neznačí, že by byl pro své okolí a pro sebe také nebezpečným. Mezi oba pojmy totiž nelze klást rovnítko. On sám je naopak (jak zdůraznil) v reálném světě orientován a samotnou potřebu léčení chápe, nikoli však v jeho ústavní formě. Zatímco soudy konstatovaly, že bludné představy posuzovaného vedou k závěru o jeho nebezpečnosti, posuzovaný tvrdil opak. Jsou to právě ony představy posuzovaného, které dle jeho názoru dokazují to, že pro společnost nebezpečný není, přestože znalec tyto představy hodnotí jako bludné, chorobné a nevývratné. Neexistuje žádná souvislost mezi nebezpečnostní posuzovaného pro společnost a například tím, že je subjektivně přesvědčen o tom, že je nositelem Horova oka. Není žádný důkaz o nebezpečnosti posuzovaného a oba soudy založily své rozhodnutí jen na znaleckém posudku a výslechu znalce. Závěry znalců o nebezpečnosti posuzovaného a jejich doporučení ohledně ústavní léčby jsou založeny jen na jejich teoretických úvahách. Vyjma těchto úvah nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že je posuzovaný nějakou reálnou hrozbou pro sebe nebo pro společnost.
Závěrem dovolání posuzovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o klíčovou námitku posuzovaného, v jejímž rámci ve vazbě na povahu trestného činu a charakter onemocnění bagatelizoval svou nebezpečnost a zpochybňoval potřebu ústavní formy ochranného léčení, tuto shledal neopodstatněnou.
Nelze přehlédnout, že Obvodní soud pro Prahu 9 v posuzované věci realizoval poměrně rozsáhlé dokazování. Provedené důkazy pak odůvodňují závěr, podle něhož ke spáchání skutku popsaného v návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení došlo, tento má znaky činu jinak trestného vydírání spáchaného nepříčetným dovolatelem, jehož pobyt na svobodě je s ohledem na zjištěné okolnosti nebezpečný. Konkrétně ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie podaného znalci MUDr. Petrem Kubejem a PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D., jakož i z následné výpovědi posledně uvedeného znalce vyplývá, že dovolatel trpí závažnou duševní chorobou, a to poruchou s bludy, které ovládají jeho myšlení. Chorobné a myšlenkové závěry jsou zcela nevývratné, neboť dovolatel jedná pod jejich vlivem, choroba samotná ovlivňuje veškeré jeho postoje a skutky a pobyt na svobodě je tak nebezpečný. Znalci tedy jednoznačně potvrdili, že dovolatel je v důsledku velmi závažného duševního onemocnění nebezpečný sobě i svému okolí. Jinak řečeno, v důsledku onemocnění je schopen své agresivní chování opakovat. To samozřejmě neznamená, že by nebezpečí vyvolal svými údajnými schopnostmi tzv. na dálku. Podstatné je, že duševní onemocnění, kterým trpí, může ovlivnit jeho myšlení. Z hlediska zvažované formy ochranného léčení je pak podle znalců významné, že dovolatel si svůj chorobný stav nepřipouští a aktuálně je pro něj ambulantní léčba nedostatečná.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání A. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. e), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
K podanému dovolání je třeba uvést, že námitka dovolatele, v jejímž rámci vyjádřil přesvědčení, že nebyly dány důvody pro ústavní formu ochranného psychiatrického léčení, a proto postačovalo rozhodnout o jeho ambulantní formě, byla uplatněna právně relevantně.
Podmínky pro uložení ochranného léčení jsou zákonem stanoveny v §99 odst. 1 tr. zákoníku. Spočívají mimo jiné v tom, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Z toho vyplývá, že soud uloží ochranné léčení za současného splnění pěti podmínek, které spočívají v tom, že:
a) stal se skutek
b) tento skutek jinak má znaky trestného činu
c) obviněný je pachatelem tohoto skutku
d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný
e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný.
Závěry soudů učiněné ve vztahu k prvním čtyřem zákonným předpokladům uložení ochranného léčení dovolatel ve svém dovolání nezpochybňuje.
Dovolatel základem své námitky pod tímto dovolacím důvodem uplatněné učinil zpochybnění závěru soudů o nezbytnosti uložení ochranného léčení v ústavní formě.
Je třeba uvést, že se soudy dostatečně zabývaly naplněním podmínek podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, tedy otázkou nepříčetnosti i nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě a rovněž otázkou formy dočasného řešení této nebezpečnosti stanovením ústavní formy léčení.
V dovolání posuzovaný nezpochybnil naplnění podmínky spáchání činu jinak trestného ve stavu nepříčetnosti, ale pouze otázku nebezpečnosti svého pobytu na svobodě. Jeho námitky přitom směřovaly převážně proti hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. S touto obhajobou se však v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal již soud prvního stupně. Znalci v posudku a znalec PhDr. Jiří Klose, Ph.D., následně i ve své výpovědi logicky vysvětlili své závěry, ze kterých plyne, že dovolatel trpí závažnou duševní chorobou, a to poruchou s bludy, které ovládají jeho myšlení. Chorobné a myšlenkové závěry jsou zcela nevývratné, neboť dovolatel jedná pod jejich vlivem, choroba samotná ovlivňuje veškeré jeho postoje a skutky a pobyt na svobodě je tak nebezpečný. Znalci tak jednoznačně potvrdili, že dovolatel je v důsledku velmi závažného duševního onemocnění nebezpečný sobě i svému okolí, tedy v důsledku onemocnění je schopen své agresivní chování opakovat. K pochybnostem o správnosti závěrů znaleckého posudku neměly soudy v posuzovaném případě důvod. Ani pokud jde o hodnocení dalších důkazů, neshledává Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích žádné rozpory.
Stejně jako otázku nepříčetnosti i otázku nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě ve smyslu §99 odst. 1 tr. zákoníku musí hodnotit soudy jako otázku právní, vycházející zejména ze zjištění o míře možnosti opakování určitého škodlivého jednání, případně pravděpodobnosti akcelerace závažnosti hrozícího jednání. Soudy v daném případě měly na paměti, že závěr o nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě není možné vyvozovat pouze ze spáchaného jednání, které jinak vykazuje znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování tohoto jednání musí být zjišťován vedle povahy samotného jednání rovněž stupeň duševní poruchy pachatele. Je třeba přihlédnout k závěrům znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Samotné doporučení znalce k uložení ochranného léčení však nestačí. I znalecký posudek je nutno hodnotit jako kterýkoli jiný důkaz.
Závěr o nebezpečnosti pobytu posuzovaného na svobodě (v době rozhodování soudů) soudy důvodně učinily na podkladě zjištěných skutečností. Zejména přihlédly k jednání deliktní povahy, k povaze a závažnosti choroby posuzovaného, při níž hrozí vygradování např. v podobě ohrožení osob, které bude považovat za své domnělé nepřátele (posuzovaný jedná pod vlivem bludů).
Soudy řádně odůvodnily i závěr o ústavní formě léčení. Možností uložení ochranného léčení v ambulantní formě se rovněž zabývaly a neshledaly tuto formu dostatečnou s ohledem na absenci kritického náhledu posuzovaného na jeho chorobný stav, charakter duševní poruchy a terapeutické možnosti, včetně nutnosti v ústavním režimu nastavit medikaci. Z duševní poruchy dovolatele přitom plyne jak obava z opakování podobných skutků, tak především výše zmíněná možnost, že duševní onemocnění, kterým trpí, může ovlivnit jeho myšlení např. v tom významu, že se rozhodne a automobilem ohrozí osoby, které bude považovat za své domnělé nepřátele. Z hlediska zvažované formy ochranného léčení je podle znalců významné, že dovolatel si svůj chorobný stav nepřipouští a aktuálně je pro něj ambulantní léčba nedostatečná. Ačkoli v běžných situacích může působit téměř „normálním“ způsobem, samotné symptomy onemocnění se zásadní měrou projeví právě až v momentě, kdy se dostane do určité zátěže. Z pohledu znalců (i v návaznosti na chybějící náhled A. K.) je proto ústavní léčba nezbytná a případný přesun do formy ambulantní bude záležet právě na jejím výsledku a postupu léčby.
Uložení ochranného léčení v ústavní formě bylo nesporně závažným zásahem do osobní svobody dovolatele. Vzhledem k povaze jeho duševní poruchy, hrozícímu nebezpečí a aktuálním možnostem léčby však nelze toto opatření (k okamžiku rozhodnutí soudu) považovat za neproporcionální a nebylo namístě čekat, až k případné tragické události dojde, zvlášť pokud byla duševní porucha dovolatele ovlivnitelná správnou léčbou.
Zákonné podmínky uložení ochranného opatření byly splněny a napadené rozhodnutí neodporuje ani ústavnímu principu proporcionality. Nejvyšší soud proto dovolání A. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu