ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.697.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 697/2022- 1171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání obviněného N. Ch. , nar. XY v XY, Ukrajinská republika, státního občana České republiky, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021 sp. zn. 8 To 108/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 3/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný N. Ch. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021 sp. zn. 42 T 3/2021 uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že poté, co poškozenému Y. B., nar. XY, dne 6. 12. 2020 kolem 16:25 hod., na zastávce tramvaje XY ve směru na XY demonstroval multifunkční kapesní nůž s černou plastovou střenkou na rukojeti s červenobílým křížkem, tzv. „švýcarákˮ, s tím, že poškozený ˮprohraje či nevyhrajeˮ, a po konfliktu, ke kterému došlo kolem 17:30 hodin v blízkosti prodejny Albert v pasáži Z. A. na adrese XY, kdy poškozený zašel do prodejny sýrů a lahůdek H. rozměnit pětisetkorunovou bankovku na dvě dvousetkoruny a stokorunu, avšak bezprostředně po obdržení bankovek mu odmítl peníze dát, a po následném slovním konfliktu se poškozený rozčílil natolik, že obviněného opakovaně udeřil pěstí do obličeje a hlavy, v důsledku čehož upadl obviněný na zem, potom se dal poškozený na útěk, a když následně obviněný vycházel z pasáže Z. A., z důvodu možného opětovného setkání s poškozeným, si připravil kapesní nůž tak, že si jej otevřel a vložil do pravé přední kapsy u kalhot, a když se poté s poškozeným znovu setkal na ulici XY v blízkosti křižovatky s ulicí XY, na chodníku před Komerční bankou u výtahů do metra, v následné krátké fyzické potyčce, která mezi nimi nastala, ho tímto nožem opakovaně bodnul a pořezal, čímž mu způsobil tři bodné rány vpředu vlevo na hrudníku, a to ránu délky asi 1 cm s vbodem pod levou klíční kostí zevně od čáry střední klíčkové nepronikající do hrudní dutiny, ránu s vbodem asi 3 cm nad levou prsní bradavkou délky asi 2 cm nepronikající do hrudní dutiny, a ránu s vbodem délky asi 2 cm v čáře střední pažní pronikající do levé hrudní dutiny do hloubky asi 4 cm a zasahující do boční plochy dolního laloku levé plíce (tzv. 10. segmentu plíce), přičemž v důsledku této rány došlo ke krvácení do levé hrudní dutiny, lehkému pneumotoraxu (proniknutí vzduchu do hrudní dutiny) s akutní dechovou nedostatečností a k nadměrným krevním ztrátám, a v případě, že by nebyla tato bodná rána včasně odborně ošetřena, vedla by ke smrti poškozeného, k čemuž nedošlo v důsledku včasného odborného ošetření, včetně urgentní operace, když další dvě bodné rány nepronikly skrz bundu poškozeného .
Za to mu byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Fakultní nemocnici v XY, se sídlem v XY, IČ: XY, škodu ve výši 83.993 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. od 21. 7. 2021 do zaplacení a poškozené Zdravotnické záchranné službě hl. m. Prahy, se sídlem Korunní 98, Praha 10, IČ: 00638927, škodu ve výši 15.000 Kč. Poškozený Y. B., nar. XY (nyní B.) byl v souladu s §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek napadli odvoláními obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2021 sp. zn. 8 To 108/2021 podle §256 tr. ř. obě tato odvolání zamítl.
Usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávní hmotně právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud skutek nesprávně právně posoudil, neboť jej měl kvalifikovat buď jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, anebo jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a současně že jej obviněný spáchal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku.
Podle dovolatele odvolací soud nesprávně vyloučil právní kvalifikaci skutku jako zločinu zabití. Duševní stav obviněného zásadním způsobem ovlivnilo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného spočívající v jeho slovní dehonestaci obviněného a uštědření mnohočetných ran pěstí do hlavy v obchodním centru. Posouzením jednání obviněného jako zločinu těžkého ublížení na zdraví se ani jeden soud nezabýval, ač přicházelo v úvahu. Jako zásadní vadu rozsudku soudu prvního stupně obviněný spatřuje v tom, že ve skutkové větě výroku o vině není ohledně druhého napadení, během něhož došlo k poraněním poškozeného nožem, nic popsáno. Skutečnost, že nalézací soud zde v případě prvního napadení zmiňuje iniciaci konfliktu ze strany poškozeného, nepostačuje. Není zde vyjádřena subjektivní stránka trestného činu (v jaké formě je naplněna a absentují i skutková zjištění, z nichž by tento závěr vyplýval), kterou se ani soud nezabýval, stejně tak jako pohnutkou obviněného čin spáchat. Neúplný popis skutku neposkytuje podklady pro relevantní úvahy o míře zavinění obviněného, o jeho eventuální nutné obraně, o existenci tzv. omluvitelných pohnutek, o výměře trestu a pro posouzení „viktimologického spoluzavinění ze strany poškozeného, čímž došlo ke zkrácení práva obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3395/10).
Subjektivní stránkou spáchaného zločinu se nezabýval ani odvolací soud, který se v odůvodnění napadeného rozhodnutí primárně zaměřil na polemiku, zda byly v daném případě splněny podmínky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Odvolací soud uvedl, že obviněný cíleně a s dostatečnou intenzitou bodl poškozeného nožem do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, tedy musel být přinejmenším srozuměn, že tak může způsobit zranění s možným následkem smrti. Z provedených důkazů nelze vyvodit spolehlivý závěr o tom, že útoky nožem byly cíleně zaměřeny na životně důležité tělesné partie poškozeného a z toho vyvodit závěr o srozumění obviněného s nastalým smrtelným následkem, neboť byly vedeny náhodným směrem vyplývajícím z nahodilých situačních okolností daných chováním obou účastníků zápasu a podmínkami místa činu. Jednalo se o pudovou reakci obviněného na opětovný brutální útok poškozeného směřující proti obviněnému, což koresponduje i se znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka, který v něm nezmiňuje cílené směřování útoku proti vitálním orgánům. Současně tento znalec ze zranění poškozeného ze soudně lékařského hlediska dovodil charakter těžké újmy na zdraví, a že k bezprostřednímu ohrožení života mohlo dojít teprve řádově v průběhu desítek minut po útoku. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, například z povahy činu, způsobu jeho provedení, ze zjištěných okolností subjektivní povahy - například pohnutky činu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02). Podle obviněného není nutné, aby byla skutková věta uvozena floskulí v úmyslu , ale musí obsahovat alespoň skutkový popis okolností, z nichž forma zavinění jednoznačně vyplývá.
Za ukončený pokus vraždy ve stadiu pokusu je třeba považovat jednání pachatele bezprostředně ohrožující život (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 806/2012). Za to však nelze považovat způsobení takového následku v řádech desítek minut. Poškozený nadto sám ze své vůle a bez pomoci z místa činu utekl a vzdálil se stovky metrů, z čehož obviněný nemohl nabýt dojmu, že poškozený vůbec utrpěl vážnější zranění. Pachatel se pokusu trestného činu vraždy dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání činu za podmínky, že pachatel takto jednal v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Nepostačí tedy pouhé zjištění, že bodl napadeného větším nožem do prsou a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, ale je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jak byl veden a s jakým motivem, co mu předcházelo, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou uloženy důležité orgány pro život, které jsou snadno zasažitelné. Až za předpokladu objasnění všech těchto okolností prokazující úmysl pachatele spáchat vraždu i v nepřímém úmyslu, je možno jej uznat vinným, případně jeho pokusem. Ze soudem zjištěných skutečností nevyplývá, že bylo pouze na obviněném, jakým způsobem povede útok, nýbrž bylo odrazem průběhu konfliktu a charakteru útoku ze strany poškozeného. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie plyne, že se obviněný v inkriminované době nacházel ve stavu prosté opilosti středního stupně a ve stavu prostého afektu, které akcentovaly osobnostní rysy, které snížily jeho soudnost a vedly k ventilaci negativních emocí. Nevyplývá z něj motivace jednání z pomstychtivých pohnutek. Prostý afekt podle obviněného ovlivnilo předchozí zavrženíhodné chování poškozeného v obchodním centru, kde poškozený obviněného před řadou svědků dehonestoval slovně, ale i mnohočetnými ranami pěstí do hlavy obviněného.
Odvolací soud též pochybil, když vyloučil splnění podmínek nutné obrany pouze na základě ničím blíže neodůvodněného konstatování v bodě 29 svého usnesení, že napadenou osobou byl nikoli obviněný, ale poškozený, ke kterému se obviněný blížil zezadu s nožem v ruce. V bodu 27 napadeného usnesení sám konstatoval, že poškozený nůž v ruce obviněného sice neviděl, ale o tom, že jej obviněný má u sebe, věděl. Obviněný poukázal na bod 33 až 35 odůvodnění prvostupňového rozsudku a bodu 21 odůvodnění napadeného usnesení, podle nichž soudy dospěly k závěru, že poškozený fyzicky napadl obviněného minimálně čtyřikrát. Když obviněný upadl na zem, tak jej tloukl do doby, než pracovník ochranné služby zakřičel, že jede policie, kdy poškozený utekl směrem do ulice XY a obviněný odešel opačným směrem. Obviněný se přitom nezmohl na odpor. Nelze proto nikterak zpochybnit jeho tvrzení, že o další konfrontaci s poškozeným neměl zájem. Obviněný dále rekapituloval závěry soudů o pohybu poškozeného po prvotním napadení obviněného přilehlými ulicemi podle záznamu pouličních kamer. Poškozený se opakovaně rozhlížel, kontroloval dění a když obviněný nevyšel, poškozený se otočil opačným směrem a vydal se směrem do ulice XY, tedy k východu, jakým vyšel z pasáže Z. A. obviněný. Poškozený tedy monitoroval dění za sebou se záměrem najít obviněného a to pravděpodobně za účelem pokračování v napadení. Nalézací soud prokázal, že obviněný se celkem třikrát snažil vyhnout prvnímu útoku ze strany poškozeného, kdy poškozený do obviněného strčil břichem a obviněný couvl, následně do obviněného opět strčil levou rukou a obviněný ustoupil a poškozený jej udeřil pravou rukou do hlavy a přidával další údery, kdy obviněný spadl na zem a poškozený pokračoval v útoku na zemi. Po tomto napadení se obviněný těžce zvedal, dotýkal se nosu, byl potlučený a otřesený. Posléze odešel opačným směrem než poškozený. Pokud by motivem obviněného byla zlost za předchozí napadení poškozeným, nevydal by se opačným směrem než poškozený a vyšel z pasáže do ulice XY, ale šel by za poškozeným rovnou, aby se mu neztratil. Kam šel obviněný po prvním útoku a následném střetnutí a dalšími detaily se oba soudy nezabývaly. Z fotek kamer plyne, že XY ulice je široká, v inkriminované době jí procházelo mnoho lidí. Není zřejmé, na základě čeho odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný přešel ulici XY ve směru XY a následně se otočil, a ani že změna směru mohla být odůvodněna pouze tím, že uviděl poškozeného. Byla tma a všude mnoho lidí, z čehož vyplývá opak, že obviněný poškozeného vůbec nemusel zaregistrovat a mohl jej spatřit až ve chvíli, kdy se na něj poškozený podruhé vrhnul, což odpovídá výpovědi obviněného, že se poškozený před ním vynořil jakoby ze země. Uvedené potvrzuje i výřez kamerového záznamu nazvaný Napadení vyříznuto z kamery č. 6046 , z něhož plyne, že obviněný nejde za poškozeným s nožem v ruce, jak nesprávně uvedl odvolací soud, ale jeho chůze směřuje ke skleněné stěně. V čase 17:38:49 hod. se poškozený otáčí a rozbíhá se k obviněnému a dochází ke vzájemné potyčce, přičemž obviněný ustupuje před poškozeným a dostávají se mimo záběr kamery. Následně je vidět, že jsou již zaklesnuti do sebe a obviněný je v tzv. kravatě od poškozeného, který mu útočí na hlavu. Následně obviněný padá na záda a poškozený padá na něj a je nad ním. Poškozený po chvíli utíká a obviněný se zvedá ze země a odchází jiným směrem. V řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, neboť je soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny (srov. sp. zn. III. ÚS 150/63. III. 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Naopak rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021 sp. zn. 42 T 3/2021, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021 sp. zn. 8 To 108/2021, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný rovněž navrhl, aby byl přerušen výkon jemu uloženého trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. , neboť napadená rozhodnutí trpí takovými vadami, pro které lze předpokládat úspěšnost podaného dovolání. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 11 Tdo 494/2007 a ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 243/2002, z nichž blíže citoval. Výkon rozhodnutí by zapříčinil obtížně odčinitelný zásah do ústavně zaručených práv obviněného.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že dovolání obviněného je z valné části vystavěno na doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy beze zbytku správně vypořádaly. V dovolání obviněný zpochybňuje skutkové závěry soudů popisující události bezprostředně předcházející samotnému pobodání poškozeného, když obviněný neopodstatněně nesouhlasí s tím, že před útokem nožem kráčel za poškozeným a zmiňovaný nůž měl v ruce, kteréžto zjištění podle jeho názoru koliduje s obsahem provedených důkazů. Byť se s částí argumentů Městského soudu v Praze, jimiž vyloučil nutnou obranu, ztotožnit nelze, na což správně upozornil Vrchní soud v Praze v bodu 31 odůvodnění svého usnesení, kde do jisté míry revokoval původní úvahy Městského soudu v Praze, je současně očividné, že uvedený soud provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, který obviněný nezpochybnil, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Podrobně hodnotil jak výpovědi svědků, poškozeného a taktéž v reakci na provedené důkazy postupně se proměňující vyjádření obviněného, tak i obsah kamerových záznamů dokumentujících místa napadení a jejich okolí. Zformoval přitom taková skutková zjištění, která z provedených důkazů po jejich logickém vyhodnocení nepochybně vyplývají. V tomto ohledu ostatně, jak je to zřejmé z jeho úvah v bodech 21 až 29 odůvodnění napadeného usnesení, nevznesl žádné výhrady ani odvolací soud.
Není žádných pochyb o tom, že samotnému pobodání poškozeného nožem v krátkém časovém předstihu a na jiném místě předcházelo fyzické napadení bez použití zbraně, v jehož rámci poškozený po předchozí slovní rozepři vcelku nevybíravě zaútočil údery pěstí na obviněného, jehož srazil na zem. Poté oba dané místo opustili, každý zdánlivě jiným směrem. Podstatné však je, že obviněný si podle zjištění soudů následně připravil nůž a poškozeného po nějaké době začal sledovat, zjevně ve snaze pomstít se za předchozí fyzické napadení. Tvrzení dovolatele, že k dalšímu setkání, po kterém měl být poškozeným opět napaden a tomuto jeho útoku se musel bránit s nožem v ruce, bylo pouze dílem náhody, je tudíž zavádějící a nepravdivé. Reakce poškozeného, který byl upozorněn na přítomnost obviněného ozbrojeného nožem, pak byla do jisté míry přirozeným a instinktivním krokem člověka, který se ocitl v bezprostředním fyzickém kontaktu s ozbrojeným pachatelem, jehož se snažil zatlačit, zpacifikovat a do důsledku vzato eliminovat hrozbu napadení nožem. Pokud obviněný v naznačeném směru vytýkal absenci obsahové vazby některých skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů jsou naprosto korektní a z provedených důkazů vyplývají.
Státní zástupce v obecné rovině doplnil, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněného, nemohou být ani důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Odvolací soud odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se vcelku přesvědčivě vypořádal.
Námitky obviněného zpochybňující právní posouzení skutku jsou podle státního zástupce neopodstatněné. Podmínky nutné obrany nemohly být splněny, neboť nelze dovodit, že přímo hrozil či trval útok, který by byl obviněný nucen odvracet. Je pravdou, že závěrečnému, aktuálně řešenému útoku nožem, předcházelo fyzické napadení obviněného poškozeným. K pozdějšímu pobodání poškozeného obviněným však došlo až s časovým odstupem poté, co prvotní konflikt skončil a obviněný sledoval poškozeného s nožem v ruce, motivován pravděpodobnou snahou se pomstít. Tedy obviněný svým jednáním neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jelikož v té době žádný takový útok ze strany poškozeného nehrozil, ani netrval. Stejně tak podle státního zástupce nepřichází v úvahu posoudit jednání obviněného pouze jako zločin zabití podle §21 odst. 1 k §141 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. O strach, úlek, zmatek či jiné omluvitelné hutí mysli se z logiky věci jednat nemohlo, neboť útok nožem byl vyvolán spíše zlobou obviněného směřovanou vůči poškozenému a byl pravděpodobně živen i dříve zkonzumovaným alkoholem. Podle názoru státního zástupce přitom ani předchozí ukončená konfliktní situace, v jejímž rámci poškozený obviněného napadl a která měla charakter spíše opilecké rvačky navazující na předchozí slovní spory o peníze, nemohla být natolik intenzivním a silným podnětem (ve smyslu zavrženíhodného jednání poškozeného), který by odůvodňoval, byť jen dílčí úvahy o eventuálním posouzení stíhaného jednání z hlediska uvedené privilegované skutkové podstaty.
Způsobeným následkem byla dokonaná těžká újma na zdraví poškozeného ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Již z popisu skutku - zejména tedy z charakteru útoku a okolností, které ho doprovázely - je zřejmé, že obviněný si v případě útoku nožem vůči poškozenému počínal úmyslně, neboť věděl o hrozící následku, se kterým byl také srozuměn, a je tudíž dáno jeho zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný poškozeného opakovaně bodl nožem o délce čepele 9 cm do míst na těle, ve kterých se nacházejí životně důležité orgány. Z výpovědi poškozeného a závěrů znaleckého posudku vyplývá, že se jednalo o zranění způsobené úmyslným jednáním obviněného. Nejzávažnějším byl vbod pronikající do dutiny hrudní vedoucí jednak k poranění dolního laloku levé plíce a krvácení do dutiny hrudní a jednak ke vzniku pneumotoraxu, kterážto zranění by v případě absence včasné a specializované lékařské péče nutně vedla v řádu pouhých desítek minut ke smrti poškozeného. To, že k takto fatálnímu následku na životě poškozeného v návaznosti na fyzický atak nožem nedošlo, bylo jen dílem náhody, kterou dovolatel svou vůlí ovlivnit nemohl. Musel být přitom nejméně srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit smrtelné zranění, přičemž tato alternativa jako následek útoku nožem pro něj musela být stejně přijatelná, jako eventualita, že opět jen shodou náhod životně důležitý orgán nezasáhne, potažmo že poškozený útok přežije. O naplnění subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy tudíž podle názoru státního zástupce nemůže být pochyb. Státní zástupce proto uzavřel, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání dovolatele přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci.
Navrhl proto, aby je Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z uvedeného důvodu pak považuje za bezpředmětnou také žádost obviněného o přerušení výkonu rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím o dovolání obviněného v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
Obviněný N. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se opírá, lze podřadit pod dovolací důvod, na který je v něm odkazováno. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je třeba podotknout, že vzhledem k existující procesní situaci měl být ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatněn primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek, nebo dokonce že by opodstatněnost podaného dovolání pro zmíněný nedostatek posoudit odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Z obsahu dovolání obviněného je patrné, že výtky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesplňují kvalitu namítaného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Z podaného dovolání není zcela zřejmé, které konkrétní námitky dovolatel pod takto uplatněný dovolací důvod subsumoval. Lze se jen domnívat, že měl na mysli skutkové závěry soudů vyplývající z kamerově zachyceného pohybu své osoby a poškozeného v průběhu jejich jednotlivých konfliktů, s nimiž v některých aspektech nesouhlasí. Dále zpochybnil závěry obou soudů, že jeho útok nožem vůči poškozenému nebyl mstou za předchozí fyzické útoky poškozeného proti jeho osobě a že to byl naopak poškozený, který monitoroval dění za sebou se záměrem najít obviněného za účelem pokračování v napadení obviněného, jenž se mu jen bránil. Obviněný však tímto způsobem předkládá jinou verzi průběhu skutkového děje, než jak jej učinily soudy nižších stupňů po řádně provedeném dokazování. Ve svém důsledku tak ani nenamítá, že v nyní posuzované věci je dán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutečnostmi, nebo že by došlo k závažným procesním vadám v řízení vedoucím k porušení jeho ústavně garantovaných práv a případně k jakým. Svůj mimořádný opravný prostředek založil především na zpochybnění příslušných skutkových závěrů a domáhal se tak zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch, přestože nelze mít za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění produktem neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce ničím nepodloženými spekulacemi.
Taková dovolací tvrzení jsou však v rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, neboť odvolací soud (a současně i soud nalézací) se velmi pečlivě zabýval pohybem obviněného a poškozeného a z kamerových záznamů logicky svými úvahami vyvrátil obhajobu obviněného, že na poškozeného nechtěl zaútočit, ale jen se bránil jeho opakovaným atakům, že jej nesledoval, ale poškozený se před samotným napadením nožem před obviněným vynořil takřka ze země . Odvolací soud velmi pečlivě popsal celkově tři slovní a fyzické potyčky poškozeného a obviněného (na tramvajové zastávce, v obchodní pasáži Z. A. a poslední u výtahu stanice metra XY). Druhou z nich v pasáži Z. A. označil jako poměrně brutální útok poškozeného na obviněného a označil za jednoznačného agresora poškozeného Y. B. (bod 21 odůvodnění napadeného usnesení). Rovněž logickými úvahami dospěl k závěru, že předmět, který obviněný během chůze pasáží Z. A. vytáhl z kapsy, nebyl mobilní telefon, nýbrž jeho kapesní nůž „švýcarák,” který předtím poškozenému demonstroval, že jej má u sebe. Tento rutinně vytáhl z kapsy, otevřel jej a opětovně jej spustil do kapsy, což mu odvolací soud nijak nevytýkal, když si jej mohl takto nachystat preventivně pro případ, že jej nepoměrně silnější a zjevně agresivní poškozený znovu napadne. Nezpochybnil ani jeho tvrzení, že pokud z místa střetu v pasáži odcházel opačným směrem, než z ní utekl poškozený, neměl v tomto okamžiku o další konfrontaci s poškozeným zájem (viz bod 22 odůvodnění napadeného usnesení). Obviněný však poté dohnal poškozeného, když poškozený mířil po XY ve směru k XY k výtahům stanice metra XY, kde jej obviněný napadl nožem. Přitom se k němu blížil zezadu, přičemž poškozený se podle odvolacího soudu patrně z nějakého zvukového podnětu otočil a spatřil obviněného. Následně došlo k jejich potyčce, během níž jej obviněný pobodal. Obviněný musel při opuštění pasáže Z. A. směrem k autobusovému nádraží XY nutně přejít ulici XY ve směru z centra, tj. v opačném směru, než ji přešel poškozený. V případě náhodného setkání by se tak oba museli střetnout tváří v tvář, což se nestalo, neboť pokud se k němu přiblížil zezadu, nemohlo to být podle odvolacího soudu jinak, než že musel poškozeného zaregistrovat nejpozději v okamžiku, kdy tento přešel XY a zamířil směrem k XY, tedy obviněný nutně musel změnit směr své chůze zcela opačným směrem, než původně zamýšlel, a právě jen z důvodu, že spatřil poškozeného. Vzhledem k tomu, že po otočení poškozeného došlo k bezprostřednímu fyzickému konfliktu mezi nimi, neměl čas již nůž vytáhnout z kapsy, a oběma rukama jej otevřít, takže jako jediný logický závěr se podle odvolacího soudu nabízí, že obviněný poškozeného, který kráčel před ním, již pronásledoval s otevřeným nožem v ruce. Proto je vyloučeno, že by se před obviněným objevil náhle, nečekaně. V obavě před dalším napadením od poškozeného se dokázal zorientovat při nočním městském osvětlení a věnoval všem osobám, které se vyskytly v jeho blízkosti, značnou pozornost a poškozeného vysokého 193 cm tudíž nemohl přehlédnout. V chůzi za ním se ostatně nezastavil ani bezprostředně poté, kdy se poškozený potočil a vyrazil proti němu, což učinil, až k němu poškozený došel. Následně jej v potyčce pobodal.
Není tudíž možno dovodit, že by soudy dospěly k reklamovaným skutkovým zjištěním stran průběhů jednotlivých incidentů mezi obviněným a poškozeným po nekritickém či deformativním hodnocení provedených důkazů. V tomto ohledu tak lze plně odkázat na přesvědčivá a logická odůvodnění jejich rozhodnutí, splňující požadavky zákona (viz §125 odst. 1 resp. §134 odst. 2 tr. ř.), k nimž není třeba nic dodávat. Pouhá skutečnost, že soudy hodnotily konkrétní důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky neznamená, že tím zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tvrzeném extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů. Vytýkanými vadami uplatněnými pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto napadená rozhodnutí netrpí.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
První část dovolacích námitek obviněného zaměřených na nesprávném posouzení podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku je nedůvodná.
Odvolací soud korigoval právní závěr soudu prvního stupně ohledně splnění podmínek nutné obrany, že obviněný mohl místo opustit poté, kdy byl poškozeným odhozen a svůj útok nožem jako zbraní tak učinil důraznějším a účinnějším. Naopak poškozený B. situaci musel vnímat tak, jak ji popsal obviněný ve svém odvolání, tedy že obviněný poškozeného vyhledal, připravil si nůž a vyzval jej k dokončení konfliktu. Tudíž by se o nutnou obranu nejednalo, jelikož poškozený zaregistroval blížícího se obviněného s vědomím, že byl bezprostředně předtím varován, že má nůž. Poškozený proti němu preventivně vyrazil, což lze podle odvolacího soudu posoudit jako jednání učiněné s úmyslem eliminovat handicap spočívající v převaze ozbrojeného útočícího obviněného zcela v rámci nutné obrany vykazující přiměřený stupeň intenzity. Znaky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku pak podle odvolacího soudu vykazuje v tomto posledním střetu spíše jednání poškozeného B.
K tomu lze doplnit, že vůči osobě jednající v nutné obraně není nutná obrana přípustná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 4 Tdo 527/2015). Stejně jako v této věci, kdy obviněný i přes předchozí brutální útok poškozeného vůči jeho osobě mohl prostě odejít, když předchozí útok poškozeného skončil a nadále již netrval, neboť se oba rozešli opačným směrem, obviněný si zvolil jinou variantu řešení celé situace. A to tu, že se rozhodl pomstít za předchozí slovní urážky a fyzické napadení, přichystal si svůj otevřený kapesní nůž do kapsy pro případ, že by poškozeného znovu potkal. Posléze jej zahlédl na ulici XY, zcela změnil směr své chůze, přišel k poškozenému zezadu s otevřeným nožem v ruce a poté, co se poškozený otočil a vyrazil k němu s vědomím, že má u sebe nůž, tímto nožem poškozeného třikrát bodl do hrudní krajiny a též mu způsobil řeznou ránu v týlní krajině o délce 12 cm. Nejednalo se tak o pudovou reakci obviněného na opětovný brutální útok poškozeného, jak se snažil předestřít ve svém mimořádném opravném prostředku, ale naopak o útok, tentokrát ze strany obviněného, jemuž se poškozený chtěl preventivně bránit při vědomí, že obviněný má u sebe nůž. Jednání obviněného tak ve všech zjištěných souvislostech za nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku označit nelze.
Obviněný dále vznesl námitky ve vztahu k popisu skutku, kde podle něj není dostatečně vyjádřeno zavinění ve formě nepřímého úmyslu, ani napadení, kdy došlo k poranění poškozeného. Prostým nahlédnutím do skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu lze zjistit, že obě zásadní fyzické potyčky poškozeného a obviněného v předmětné obchodní pasáži a u výtahů u metra v něm nalezly svůj odraz, ačkoli obviněný namítá opak. Dovolateli je však nutno přisvědčit, že v popisu skutkové věty není pregnantně vyjádřen nepřímý úmysl obviněného předmětné jednání spáchat. V případech kvalifikace zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku bývá někdy obtížnější slovně vyjádřit tuto formu úmyslného jednání v samotném popisu skutku ve výroku rozhodnutí. Nalézací soud se ovšem s tímto úkolem pečlivě vypořádal v bodě 106, 108, 109 a 111 odůvodnění svého rozsudku, když nepřímý úmysl dovodil z pomstychtivého motivu obviněného za předchozí zbití poškozeným, když si byl vědom fyzické převahy poškozeného. Dále zohlednil množství a charakter bodných a řezných poranění, které obviněný poškozenému způsobil a z pokusu o ně, a současně i místa na těle poškozeného, kam útoky nožem směřoval, tj. hrudní oblast a hlavu poškozeného, kdy vbod pronikající do dutiny hrudní a dolního laloku levé plíce, který u poškozeného zapříčinil krvácení do dutiny hrudní a vznik pneumotoraxu, by podle soudně znaleckého posudku při neposkytnutí včasného vysoce specializovaného lékařského zásahu v řádu desítek minut vedl ke smrti poškozeného. Z uvedeného pak podle nalézacího soudu plyne, že obviněný si musel být vědom i bez odborných znalostí anatomie, že útokem nožem může způsobit poškozenému nejen vážné zranění, ale dokonce i smrt, a pro případ, že k takovému následku dojde, s tím byl srozuměn. Pro vědomí obviněného o závažnosti jednání, kterého se na poškozeném dopustil, svědčí podle nalézacího soudu i skutečnost, že se svěřil přítelkyni, že udělal největší chybu svého života, které lituje, a že by mohl být i mrtvý. Sledoval na internetu z mobilu, zda jsou na něm informace, že se stala vražda. Nalézací soud přitom přihlédl i k tomu, že obviněnému není agresivita i za užití nože jako prostředku k dosažení svých cílů cizí, když z rozhodnutí o jeho předchozích trestních i přestupkových deliktech se podává, že ji projevil již vůči své matce, tetě a přítelkyni E. S. Odvolací soud pak v bodě 37 odůvodnění napadeného usnesení doplnil, že srozumění obviněného s tím, že svým jednáním může způsobit zranění s následkem smrti, vyplývá z cíleně vedeného bodnutí s dostatečnou intenzitou nožem o délce čepele 9 cm do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány. Dále zdůraznil, že alternativa smrtelného následku musela být pro obviněného v daném okamžiku přijatelná stejně jako možnost, že nezasáhne žádný vitální orgán poškozeného, nebo že poškozený případné bodné poranění přežije, což lze považovat za nepravou lhostejnost k následku.
Ze shora popsaných právních závěrů obou soudů nižších stupňů je tudíž patrné, že se zdůvodněním naplnění nepřímého úmyslu obviněného spáchat pokus trestného činu vraždy pečlivě vypořádaly, přičemž současně zohlednily judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž úmysl pachatele usmrtit poškozeného není vyloučen tím, že pachatel se primárně snažil dosáhnout své převahy („zvítězit“) při fyzické potyčce s poškozeným, jestliže s ohledem na povahu útoku, použitou zbraň a místo na těle poškozeného, kam útočil, byl srozuměn s tím, že může způsobit smrtelné zranění poškozeného. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 7 Tdo 455/2020), což bylo v předchozím řízení náležitě prokázáno. Pakliže obviněný vytýká napadeným rozhodnutím absenci úvah o míře jeho zavinění, motivu daný čin spáchat, povaze činu, způsobu jeho provedení, jakého nástroje bylo použito a proti kterým částem těla atd., z nichž lze usuzovat na jeho nepřímý úmysl, je nutno konstatovat, že naopak všechny tyto podstatné aspekty oba soudy náležitě zhodnotily a vyvodily z nich jednoznačný závěr o nepřímém úmyslu obviněného čin spáchat ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lze tak na ně bez dalšího doplňování odkázat.
Odvolací soud se též bezezbytku v bodě 38 a 39 odůvodnění napadeného usnesení vypořádal i s argumentací obviněného týkající se nemožnosti posoudit jeho jednání jako trestný čin zabití ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání postrádalo znaky silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, v nichž se obviněný nenacházel. Napadení poškozeného, následující po inzultu z jeho strany, bylo ve skutečnosti vyvoláno zlostí vůči němu, umocněnou požitým alkoholem. Odvolací soud předchozí inzultaci důvodně nepovažoval za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, neboť se jednalo o opileckou rvačku navazující na předchozí slovní konflikty a spor o peníze, po nichž se oba její aktéři rozešli.
Zároveň k tomu lze poznamenat, že ve věci přibraný znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiří Hladík ve svém znaleckém posudku konstatoval charakter těžké újmy na zdraví, která by bez včasné odborné lékařské pomoci skončila smrtí. Jestliže bylo zároveň zjištěno, že obviněný neučinil nic, aby poškozenému přivolal lékařskou pomoc, ale naopak z místa činu zcela lhostejně odešel, byl tak jednoznačně smířen (§15 odst. 2 tr. zákoníku) s tím, že pokud s ohledem na okolnosti útoku způsobil poškozenému takto závažná poranění, tak u něho může nastat smrt, k jejímuž odvrácení nijak nepřispěl. Jednání obviněného tak nebylo možné posoudit ani jako pouhý zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, když ve skutečnosti vykazuje všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy spáchaného ve stadiu pokusu.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku konstatuje, že obviněný v podaném dovolání uplatnil námitky, které nebyly s to naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a pokud jde o zbylé námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak ty byly posouzeny jako neopodstatněné, když se s nimi již v předchozím řízení vypořádaly jak soud nalézací, tak i soud odvolací. V důsledku toho bylo dovolání obviněného N. Ch. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo potřeba předchozího souhlasu stran řízení. V důsledku toho nebylo důvodné vyhovět učiněnému návrhu dovolatele na přerušení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu