ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.699.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 699/2022- 3442
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 8. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. H. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2022 č. j. 6 To 79/2021-3388, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 7/2021 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021 č. j. 49 T 7/2021-3128 byl obviněný V. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané ve výroku o vině, za což byl podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu nalézací soud uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 1.000.000 Kč, stanovený ve 100 denních sazbách po 10.000 Kč, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní korporace na dobu osmi let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Expobank CZ, a. s., IČO 148 93 649, se sídlem Na strži 2097/63, Krč, Praha 4, částku 89.817.247,91 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K následným odvoláním obviněného a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2022 č. j. 6 To 79/2021-3388 shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného na částečně revidovaném skutkovém základě uznal vinným toliko přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu podle téhož zákonného ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní korporace na dobu tří let.
Trestná činnost obviněného podle finálních skutkových zjištění vrchního soudu spočívala (zkráceně) v tom, že jako jednatel společnosti N., IČO XY, se sídlem XY (dále jen „N.“), v úmyslu obohatit tuto společnost o finanční prostředky získané z úvěru poskytnutého Expobank CZ, a. s., IČO 148 93 649, se sídlem Vítězná 126/1, Praha 5 (nyní Na strži 2097/63, Praha 4), uzavřel dne 29. 12. 2015 s touto bankou úvěrovou smlouvu č. 45/15, která umožnila společnosti N. čerpat kontokorentní úvěr do úvěrového limitu ve výši 90.000.000 Kč, jenž byl postupně ve dnech 12. 1. 2016, 15. 1. 2016 a 28. 1. 2016 vyčerpán v celém rozsahu, přičemž částkou 42.450.000 Kč byl splacen úvěr poskytnutý společnosti N. bankou Equa bank, a. s., a zbylá část úvěru byla převedena na účty této společnosti, současně dne 29. 12. 2015 s Expobank uzavřel smlouvu o zástavním právu k pohledávkám č. 3/45/15, přičemž za účelem získání možnosti čerpat úvěr v maximální výši ve dnech 11. 1. 2016 a 20. 1. 2016 předložil nebo nechal předložit Expobank CZ, a. s., jím podepsaná potvrzení č. 1 resp. č. 2, kterými jí nabídl k zástavě pohledávky společnosti N. specifikované v „seznamu zastavených pohledávek k potvrzení č. 1 ze dne 8. 1. 2016“ a „seznamu zastavených pohledávek k potvrzení č. 2 ze dne 20. 1. 2016“, ačkoliv si byl vědom toho, že v těchto seznamech jsou uvedeny nepravdivé informace o stavu nabízených pohledávek, které měly zajišťovat dluh a regulovat úvěrový limit, když některé z pohledávek (dále podrobně specifikovaných ve výroku rozsudku) byly v době předložení obou výše zmíněných potvrzení již uhrazeny, anebo je údajní dlužníci vůbec neevidovali, a tudíž fakticky nemohly sloužit jako zajištění dluhu společnosti N. vůči Expobank CZ, a. s. Tímto jednáním uvedl pracovníky poškozené banky v omyl při určení hranice regulovaného úvěrového limitu, který byl závislý právě na výši zastavených pohledávek, neboť ti nevěděli, že pohledávky předložené k zástavě nejsou způsobilé být předmětem zástavního práva. Společnost N. tak získala možnost čerpat kontokorentní úvěr v celkové výši 90.000.000 Kč, zesplatněný dne 11. 5. 2017 poté, co nesplnila podmínky dohody o splátkách dluhu ze dne 3. 5. 2017, kterou uzavřela v důsledku neplnění podmínek úvěrové smlouvy a zajištění Expobank CZ, a. s., přičemž z tohoto kontokorentního úvěru nikdy neuhradila částku 89.817.247,91 Kč, ačkoli úvěr byl současně zajištěn také na základě zástavní smlouvy ze dne 14. 1. 2016 zásobami společnosti, jejichž hodnota byla obviněným jako jejím jednatelem deklarována oceněním skladu ke dni 7. 1. 2016 částkou 44.181.271,88 Kč, a nemovitostí, kterou Expobank CZ, a., s., v souvislosti s poskytnutím hypotečního úvěru ve výši 8.700.000 Kč obviněnému a jeho partnerce na základě smlouvy č. HU/62/15 ze dne 28. 12. 2015 ocenila na tržní cenu 22.700.000 Kč s tím, že k zástavě téže nemovitosti pro úvěrovou smlouvu č. 45/15 došlo na základě smlouvy o zástavním právu k nemovitosti č. 1/45/15 ze dne 29. 12. 2015.
Na rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný V. H. dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. V jeho odůvodnění předně vytkl oběma soudům nesprávné právní posouzení skutku za situace, kdy jako jednatel N. vytvořil systém zabezpečení ekonomického chodu společnosti a kdy jako laik v oblasti finančnictví pověřil vedením jednání s Expobank CZ, a. s. dostatečně kvalifikované třetí osoby. Ke své neodbornosti v problematice sjednávání úvěrů se přihlásil na samém počátku procesu sjednávání úvěru a má zato, že to byla naopak Expobank CZ, a. s., resp. její pracovníci, kteří v takovém případě měli jednat se znalostí a pečlivostí, která je s činností banky spojena, a pokud postupovali bez této odborné péče, mělo by to jít v duchu ustanovení §5 občanského zákoníku k tíži právě tohoto finančního ústavu. Banka podle názoru dovolatele v úvěrovém procesu naprosto selhala. Měla možnost se seznámit s kompletním stavem hospodaření N., což neučinila. Navíc jí byly známy veškeré okolnosti dosavadního financování, a to zejména ve vztahu k zajištěním, kdy i stávající úvěr byl zajištěn rovněž zástavou pohledávek. Dále zde probíhaly faktoringové služby, kdy je pochopitelné, že za situace, kdy je N. funkčním subjektem, který má navíc vícezdrojové financování se zajištěním téhož, co požadovala k zajištění právě i banka, mohlo vyvolat kolizní situace. Nebezpečí vzniku takové kolizní situace ještě umocnila sama Expobank CZ, a. s., tím, že trvala na ukončení úvěrového procesu nejpozději k 31. 12. 2015 a na tom, aby byl úvěr vyčerpán ihned po tomto datu. Patrně tak jednala z nějakých interních důvodů souvisejících s plněním ročního ekonomického plánu, anebo se jednalo o iniciativu jejích konkrétních pracovníků související s vyplácením ročních prémií. Proto měla být věc dořešena v rychlém tempu. Obviněný naproti tomu jako jednatel N. zajistil řádný systém vedení účetnictví a daňové evidence v potřebném rozsahu, a to hned několika kvalifikovanými osobami, kterým poskytl k plnění stanovených pracovních úkolu bezvýhradnou součinnost. Stejně tak utvořil kvalifikovaný aparát i pro jednání s Expobank CZ, a. s., složený ze dvou specialistů - svědků Ž. a K. Provedenými důkazy bylo zjištěno pouze to, že potvrzení č. 1 a 2 vlastnoručně podepsal. Okolnostmi jejich vyhotovení se však soudy patřičně nezabývaly, navzdory tomu, že se sám od počátku přihlásil k tomu, že v oblasti poskytování úvěrů není odborníkem. Namísto toho ho v rozporu se zásadou in dubio pro reo uznaly vinným z podvodného jednání, když uvedený závěr založily pouze na tom, že podepsal seznamy, které byly vypracovány ekonomickým aparátem. Dovolatel trvá na tom, že v průběhu sjednávání úvěru při vší snaze neměl možnosti a schopnosti zjistit, že seznamy nejsou správné. Nikdo, včetně účetní firmy S., ho na tuto eventualitu ani neupozornil. Byl přesvědčen, že údaje v seznamech jsou pořádku. Proto nemůže nést ani občanskoprávní odpovědnost, natož pak odpovědnost trestněprávní. Z hlediska zavinění je mu totiž v podstatě vytýkáno jen to, že sám neodhalil snahu jiných ve věci zainteresovaných osob uvést banku v omyl a své spolupracovníky, kterým věřil, a priori nepokládal za podezřelé osoby. Tím však subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu naplnit nemohl. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2022 č. j. 6 To 79/2021-3388 zrušil a poté aby ho buď postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. podané obžaloby zprostil, nebo podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc odvolacímu soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkl, že obviněný v něm primárně zdůraznil svůj vlastní pohled na hodnocení důkazů a vyzdvihl jen určitá skutková zjištění, aniž by blíže specifikoval, v čem konkrétně spatřuje některou z vad důkazního řízení předpokládaných v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tam zakotvený dovolací důvod proto právně relevantně neuplatnil a důvodně ani uplatnit nemohl, neboť z plně přezkoumatelných odůvodnění napadených soudních rozhodnutí ani z dostupného spisového materiálu žádné zásadní pochybení při rekonstrukci skutkového stavu nevyplývá. Námitka obviněného, že v jeho jednání absentoval byť i jen nepřímý úmysl, pak sice z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právně relevantní byla, avšak zároveň jí podle státního zástupce nebylo možno přiznat opodstatnění. Ve své podstatě šlo podle jeho poukazu pouze o opakování obhajoby obviněného z předchozích stádií trestního řízení, se kterou se ve svých rozhodnutích patřičně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. Ty oprávněně dospěly k závěru, že o naplnění subjektivní stránky přečinu úvěrového podvodu na straně dovolatele svědčí nejen jeho postavení v N., ale i jeho zkušenosti z podnikání, dostatečná orientace v obchodní situaci a podmínkách jím řízené společnosti a konečně i jeho povědomí o rozhodných hospodářských ukazatelích jejího fungování. Soudy také důvodně poukázaly na jeho motiv, resp. zvláštní zájem na realizaci úvěru, množství a rozsah dotčených pohledávek a jeho podpisy na klíčových dokumentech. O objektivní odpovědnost za jejich nesprávnost se tedy na straně dovolatele rozhodně nejednalo. Stejně tak soudy správně konstatovaly, že možná pochybení či zapojení dalších osob do celé transakce ho nemohou zbavit viny, jestliže on sám svým jednáním bezezbytku naplnil znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný V. H. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Optikou výše rozvedených interpretačních pravidel hodnotil dovolací senát také námitky obviněného a přitom dospěl k závěru, že je pod shora uvedený důvod dovolání podřadit nelze. Předně nepřehlédl, že dovolatel žádnou z procesních vad předpokládaných v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně nenamítl. Neuvedl konkrétně, v čem má spočívat případný extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nepoukázal ani na opomenutí některého z důkazů nalézacím či odvolacím soudem a konečně ani netvrdil, že by snad závěr o jeho vině stíhaným skutkem vycházel byť i jen částečně z nějakého nezákonného a procesně nepoužitelného důkazu. Jeho argumentaci lze souborně charakterizovat jen jako paušálně formulovaný nesouhlas s hodnocením důkazů soudy, které nevyhovělo jeho představám, což obecně vzato kvalifikovaným důvodem pro případný dovolací přezkumu a pro eventuální mimořádný průlom do právní moci napadeného meritorního rozhodnutí není. Nejvyšší soud kromě toho nepovažuje rozhodné skutkové závěry za produkt selektivního, nekritického či deformativního hodnocení obsahu ve věci provedených důkazů. S konstantní obhajobou dovolatele, v jejímž rámci se účelově postavil do pozice naprostého analfabeta v otázkách účetnictví, hospodaření a možností financování chodu společnosti, který v dobré víře „pouze“ podepisoval vše, co mu v souvislosti s procesem vyřizování úvěru s Expobank CZ, a. s., předkládal svědek K., se soudy prvního a druhého stupně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem, když zcela přesvědčivým způsobem vysvětlily, proč jí měly za spolehlivě vyvrácenou. Jejich úvahám k subjektivní stránce trestného činu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku v jednání obviněného, obsaženým v odstavci 50 resp. v odstavci 12 písemných vyhotovení napadených rozsudků, není z hlediska formální logiky co vytknout a není třeba k nim cokoli zásadního doplňovat. Ani dovolací senát neuvěřil jeho historce o naivním a důvěřivém podnikateli, který nevědomky posloužil jako živý nástroj k páchání podvodné trestné činnosti třetí osobě. Zvláště ne při zjištění, že potenciální nebezpečí vzniku nesrovnalostí v příslušných „seznamech zastavených pohledávek“ mu opakovaně signalizovala firemní účetní H. S., která si před ním nejednou postěžovala na to, že jí někdo zvenčí zasahuje do elektronického účetnictví, resp. že jí „do toho zase někdo vrtal“. Tyto její stesky se týkaly mimo jiné právě i zpracovávaných podkladů, vyžadovaných bankou pro účely stanovení výše limitu řešeného úvěru. Lze si přitom jen stěží představit, že by obviněný jako svéprávná osoba a poctivě jednající klient banky v takové chvíli nezpozorněl, nepídil se po původci těchto neautorizovaných zásahů do účetního systému a nepodnikl žádná opatření k nápravě tohoto objektivně nežádoucího stavu. Jeho pasivitu ale i další pochybné kroky a rozhodnutí (kdy například pověřil K. namísto svědkyně S. odesíláním seznamů pohledávek bance s absurdním zdůvodněním, že účetní společnosti by takovou počítačovou operaci nezvládla) lze sotva přičítat jeho laxnosti, nedbalosti nebo dokonce bezmezné důvěře v serióznost nasmlouvaného externího „bankovního specialisty“. Jako mnohem logičtější se jeví závěr, že o určitých úpravách v těchto seznamech v zájmu maximálního navýšení kontokorentního úvěru předem věděl, jejich případnou nepravdivost a neaktuálnost byl připraven „ochotně přehlížet“ a v tomto smyslu s ní byl minimálně srozuměn, jak přiléhavě dovodil odvolací soud. Závěr o jeho zavinění v podobě nepřímého úmyslu (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) tudíž žádné pochybnosti nevzbuzuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z takového definičního vymezení plyne, že obviněný uplatnil daný dovolací důvod právně relevantně pouze námitkou, kterou lze stručně interpretovat tak, že soudy nepřípustně kriminalizovaly jeho jednání v rámci soukromoprávního vztahu a tím v rozporu s principem trestního práva jako prostředku ultima ratio poskytly zcela neadekvátní ochranu majetkovým zájmům poškozené Expobank, a. s., jakožto druhé straně smluvního vztahu. Tuto výtku opřel dovolatel o argument, že odpovědní pracovníci banky si při sjednávání úvěru sami počínali v rozporu se základními principy občanského práva, neboť nedodrželi ani požadavek na elementární opatrnost, když se dopředu iniciativně neseznámili s hospodařením a fungováním společnosti N., ačkoli jim v tom nic nebránilo. Dovolací senát však těmto výhradám nepřiznal věcné opodstatnění.
Obviněnému lze přisvědčit jen potud, že Nejvyšší soud v minulosti skutečně v některých rozhodnutích formuloval a následně připomínal obecnou zásadu, podle níž je z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní stát, nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů (k tomu srov. zejména usnesení ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 nebo usnesení ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Věci řešené obdobnými rozhodnutími však vykazovaly jeden společný jmenovatel, a sice krajně nezodpovědné, neobezřetné až hazardní počínání poškozených .
Pro názornou ilustraci se sluší připomenout, že v prvním z obou posledně citovaných rozhodnutí (sp. zn. 11 Tdo 1121/2012) byl Nejvyšší soud konfrontován se skutkovým stavem, kdy bankovní instituce pouze na základě svých dosavadních zkušeností s obviněným jako svým klientem bez dalšího presumovala, že dotyčný i nadále disponuje dostatečnými příjmy, aby své pohledávky řádně splácel, a proto ho automaticky zařadila do seznamu klientů, kterým jedenkrát měsíčně zasílala nabídku v rámci nějaké kampaně k určitému produktu nebo úvěru. Z tohoto důvodu obviněnému nabídla také tzv. „předschválený úvěr“, aniž by po něm vyžadovala jakékoli informace stran jeho aktuální finanční situace, anebo si tyto informace obstarala sama jinou cestou. Pokud s takto nastavenými podmínkami úvěr obviněnému aktivně nabídla, zřejmě vedena snahou o dosažení co největšího objemu obchodů, nepochybně se z její strany jednalo o riskantní počin, který nejenže nezasluhoval ochrany za použití norem trestního práva, ale dokonce v předmětné věci nastolil otázku, zda lze v přijetí takové nabídky úvěru nesolventním pachatelem vůbec spatřovat naplnění formálních znaků podvodného trestného činu (uvedení poškozeného v omyl). Pro posouzení věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010 zase považoval Nejvyšší soud za klíčové zjištění, že poškození ve snaze předběhnout jiné možné zájemce zaplatili obviněnému milionovou zálohu na kupní cenu nemovitostí, aniž by se v danou chvíli jakkoli zajímali o právní vztahy, které s těmito nemovitostmi souvisely. Až dodatečně pak zjistili, že prodávaný rodinný dům s pozemky je zatížen právy třetích osob, přestože se tuto skutečnost mohli snadno dozvědět ještě před složením zálohy například z výpisu z katastru nemovitostí, tedy lehce dostupného a zcela autentického zdroje informací. Jeho získání přitom nebylo ničím, co by nějak přesahovalo možnosti poškozených z hlediska jejich věku, vzdělání či životních zkušeností.
To, co charakterizovalo oba zmíněné případy, byla tedy vyložená lehkomyslnost poškozených v obchodním styku. Tu ovšem podle mínění dovolacího senátu na straně pracovníků Expobank, a. s., detekovat nelze. Předně jim nelze klást k tíži, že by se vůbec nezajímali o finanční bonitu společnosti N. a úvěr obviněnému na jeho vlastní žádost poskytli bez toho, aby se jakkoli zajímali o možnosti jeho reálného zajištění. Daný obchodní případ je navíc specifický i tím, že dovolatel, který projevil vehementní zájem o poskytnutí úvěru v řádu desítek milionů korun a banku oslovil sám z vlastní iniciativy, nabídl jako předmět zajištění také skladové zásoby společnosti N. a poměrně hodnotnou nemovitost - rodinný dům v Brně, který spoluvlastnil a obýval se svou partnerkou. Již tím, že byl ochoten se zaručit takříkajíc „vlastní střechou nad hlavou“, mohl v pověřených zaměstnancích banky vzbudit dojem, že mají co do činění se seriózním klientem, který zná své možnosti, přizpůsobí jim požadavky na výši úvěru a především mu bude záležet na tom, aby celý úvěrový vztah proběhl řádně a bez jakýchkoli budoucích excesů. Skutečnost, že si při přijetí třetího ze smluvených zajišťovacích institutů podrobně neověřovali, nakolik jsou údaje o existujících pohledávkách společnosti N. za odběrateli uvedenými v příslušných seznamech pravdivé a tedy způsobilé do budoucna plnit funkci zástavy, dovolatele trestní odpovědnosti za stíhané úmyslné protiprávní jednání zbavit nemůže. Ustanovení §5 občanského zákoníku totiž nelze demagogicky vykládat tak, že věřitel (zde tedy banka) je před uzavřením úvěrového vztahu povinen vyvinout vlastní rozsáhlou „detektivní“ činnost k detailnímu zjištění majetkových poměrů budoucího dlužníka a s bezvýhradnou důsledností si ověřovat pravdivost veškerých jím podávaných informací dříve, než s ním vstoupí v příslušný občanskoprávní závazkový vztah (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 nebo ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 3 Tdo 558/2016 aj.). Nadále platí, že je to především žadatel o úvěr, kdo je povinen uvést v příslušných podkladech pravdivé údaje a nezamlčovat nic podstatného, co by mohlo vůli druhé strany k poskytnutí úvěru oslabit. Pakliže si vědomě počíná v rozporu s tímto příkazem, jedná způsobem předpokládaným v §211 odst. 1 tr. zákoníku, jak tomu bylo i v posuzované trestní věci.
Závěrem lze tedy shrnout, že námitky obviněného V. H. jednak nerespektovaly obsahové zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neměly žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu