ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.710.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 710/2022- 895
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 To 316/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 107/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 19 T 107/2019, byl obviněný J. S. uznán vinným pod body 1a) a 2 pokusem přečinu sexuálního nátlaku podle §21 odst. 1, §186 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 1b) pokusem přečinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3 a 4 pokusem přečinu sexuálního nátlaku podle §21 odst. 1, §186 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 4 pokusem přečinu sexuálního nátlaku podle §21 odst. 1, §186 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1)
a) dne 6. 2. 2018 v XY na XY č.p. XY, jakožto zaměstnankyni obchodního družstva T. na pozici referentky, v zasedací místnosti budovy ředitelství označeného družstva, z pozice nadřízeného, opakovaně činil sexuální návrhy poškozené V. H., nar. XY, s tím, že pokud mu vyhoví, udělá z ní vedoucí personálního oddělení; dožadoval se po poškozené „pusinek“, pohledu na její obnažená ňadra, a následně pak i orálního sexu, a to pod pohrůžkou, že pokud to doma řekne svému manželovi, tak ji zničí;
b) dále téhož dne ve večerních hodinách, ve své kanceláři, zastoupil před před ním stojící poškozenou V. H., nar. XY vstupní dveře, které držel svou levou rukou za kliku, rozepl si kalhoty a obnažil penis se slovy „V., vem si ho do ruky, a dej si ho do pusy“, poškozenou uchopil pravou rukou za zápěstí její levé ruky a intenzivně ji k sobě přitahoval, čímž se ji snažil přimět, aby jeho obnažené přirození uchopila, což poškozená odmítala, svou ruku se přes opakovaně vyvíjený tlak ze strany obžalovaného snažila od něj odtáhnout, slovně jej vyzývala, ať toho zanechá a z kanceláře ji pustí, přičemž obžalovaný svůj požadavek, aby jeho pohlavní úd vzala do ruky a poté provedla i jeho felaci, opakoval, nadále se snažil její ruku ke svému přirození přitáhnout, nakonec, když poškozená stále slovně a odtahováním své ruky od těla obžalovaného vzdorovala, po ní požadoval alespoň ústní slib, že mu to jednou udělá, že mu „vykouří“; poškozená i toto odmítla a dožadovala se odchodu z kanceláře, načež obžalovaný stisk ruky uvolnil, poškozené se podařilo vytrhnout, dveře otevřít a z kanceláře odejít,
2) dne 5. 3. 2018 kolem 11.00 hodin v XY na XY, jakožto zaměstnankyni obchodního družstva T. na pozici referentky, v budově sekretariátu předsedy označeného družstva, z pozice nadřízeného, vyzval poškozenou V. H., nar. XY, k tomu, aby si k němu přisedla, aby mu podala svou ruku, načež si ji k sobě přitáhl a zopakoval jmenované svou nabídku, že budou spolu kamarádit a na dotaz poškozené, co taková kamarádka musí dělat, jí uvedl, že ze začátku budou stačit „pusinky“, pak se bude chtít podívat „na prsíčka“, a poté, co poškozená jeho sexuální návrhy opětovně odmítla s tím, že je šťastně vdaná, rozčílil se, a doslova řekl jmenované „ať táhne, a ať se s ní děje vůle boží“,
3) v přesně nezjištěné době v období Vánoc 2017 v XY na XY, jakožto zaměstnankyni obchodního družstva T. na pozici sekretářky, v kanceláři předsedy, z pozice nadřízeného poté, co se v předchozím období projevoval vůči poškozené V. B., nar. XY, slovními narážkami se sexuálním podtextem, uchopil jmenovanou pevně svýma rukama za obě její zápěstí, bránil jí v odchodu z kanceláře a požadoval po ní, aby před ním zopakovala jeho slova „chci s tebou šukat“, což jmenovaná odmítla; na toto odmítnutí pak reagoval vulgárními výrazy, které rovněž chtěl, aby poškozená opakovala a vyhrožoval jí, že ji z kanceláře nepropustí, pokud tyto sprosté výrazy nezopakuje, přičemž však následně poškozenou prozvonila dcera, která za ní měla přijít, což obžalovanému řekla, proto sevření uvolnil a poškozená z kanceláře odešla,
4) dne 5. 3. 2018 v odpoledních hodinách v XY na XY, jakožto zaměstnankyni obchodního družstva T. na pozici sekretářky, v kanceláři předsedy, z pozice nadřízeného, činil sexuální návrhy poškozené V. B., nar. XY, opakovaně jí nabízel finanční částku 3 000 Kč za to, že mu ukáže obnažená ňadra, s odůvodněním, že je mu známo, že jmenovaná potřebuje peníze na hypotéku, kterou splácí; v okamžiku, kdy poškozená chtěla z kanceláře odejít, uchopil ji nejprve za jednu ruku, a poté i za zápěstí druhé ruky, žádným způsobem nereagoval na prosby jmenované, aby ji pustil a naopak jí začal rozepínat knoflíčky u košile s tím, že chce vidět její „kozenky“, a když se poškozená tomuto jednání bránila, sdělil jí, že se poohlédne po jiné sekretářce, která mu bude obnažená ňadra ráda ukazovat, a že se zeptá vedoucí personálního oddělení, zda pro poškozenou není někde nějaké jiné volné pracovní místo spojené s nižším platovým ohodnocením.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. S. odsouzen podle §185 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestným činem poškozeným V. H., nar. XY, bytem XY, částku 30 000 Kč a V. B., nar. XY, bytem XY, částku 20 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené V. H. a V. B. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 19 T 107/2019, podal obviněný J. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 To 316/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 To 316/2021 podal následně obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř. Obviněný již v průběhu trestního řízení vznesl námitku podjatosti samosoudce Okresního soudu v Opavě Mgr. Petra Poláka z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. Tato námitka podjatosti byla však vyhodnocena jako nedůvodná. Přesto uvádí, že od podání obžaloby je skutek stále stejný, když poškozenými je stále stejně popisován, avšak právní kvalifikace se v průběhu vyšetřování změnila z dokonaného trestného činu sexuálního nátlaku na trestný čin ve stadiu pokusu. Až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 9. 12. 2020 začal soud v rámci odůvodnění poprvé polemizovat ohledně právní kvalifikace skutku, kdy poprvé bylo soudcem Mgr. Polákem řečeno, že by mohla být v daném případě naplněna skutková podstata trestného činu znásilnění. Samosoudce Mgr. Petr Polák vyhlásil rozsudek, ve kterém plně vyhověl návrhu obžaloby a až následně v odůvodnění upozornil poprvé na možnou změnu právní kvalifikace, což je v rozporu s ust. §190 tr. ř. a ust. §225 odst. 2 tr. ř. Obviněný byl tedy poprvé seznámen se skutečností, že by jeho jednání mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu znásilnění až po vyhlášení rozsudku. Dodává, že soudce Mgr. Petr Polák navíc apeloval na státního zástupce po vyhlášení rozsudku, aby podal odvolání v neprospěch obviněného a výslovně mu i sdělil, o jaké důvody jej má opřít. Takovéto jednání je tak nejen v rozporu s výše uvedeným ustanoveními, ale vzbuzuje i důvodné objektivní pochybnosti o nezávislosti soudu. Obviněný dále namítl, že při výpovědi obou poškozených při hlavním líčení mu bylo znemožněno, aby byl přítomen. Obviněný se navíc chtěl zeptat poškozené B. na otázku prostřednictvím soudu, veškeré dotazy však byly soudcem zamítnuty a nebyly poškozené položeny, přestože na nich obhajoba trvala, což je v rozporu se zmíněným ustanovením a zakládá tak dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Obviněný má dále za to, že je na místě zprostit jej obžaloby, neboť skutky, který jsou mu kladeny za vinu, nejsou trestným činem, a to z důvodu nedostatku společenské škodlivosti činu a současně z důvodu překročení zásady subsidiarity trestní represe. Jednání obviněného, které je popsáno ve výroku 1b) napadeného rozsudku, nemůže naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, a to ať už ve stadiu pokusu či dokonaného trestného činu, když se výrazným způsobem vymyká od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, která se k trestnému činu znásilnění vztahuje. Skutek tak byl nesprávně jak soudem prvního stupně, tak soudem druhého stupně posouzen, což naplňuje dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že vůči poškozené nepoužil žádnou fyzickou sílu a mimo to poškozená nekladla žádný vážně míněný odpor, neboť nemusela. Dále uvádí, že nebylo soudem ani prokázáno, že by v dané chvíli např. vyhrožoval poškozené, že ji vyhodí z práce, pokud odejde z kanceláře, aniž by vykonala jednání ať už spočívající v pohlavním styku nebo jiné sexuální praktice. Základní pojmový znak skutkové podstaty trestného činu znásilnění spočívající v násilí, pohrůžce násilí nebo pohrůžce jiné těžké újmy tak nebyl v daném případě naplněn, a z tohoto důvodu tak nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Obviněný byl napadeným rozsudek ve výroku 1a), 2), 3) a 4) uznán vinným také pro pokus přečinu sexuálního nátlaku, když v daném případě má za to, že trestní odpovědnost zanikla, protože dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že když poškozená odpověděla na nabídky se sexuálním podtextem „ne“, tak s jednáním vždy přestal. Jeho jednání tak bylo ukončeno z důvodu, že se rozhodl dobrovolně upustit od jednání, přestože mu nic nebránilo případně dané jednání uskutečnit.
Obviněný dále namítl extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu. Tento extrémní nesoulad spatřuje ve skutečnosti, že oba soudy postavily jeho vinu jen na výpovědi poškozených. Poškozené ve svých obsáhlých výpovědích uvedly řadu skutečností, které ale byly následně vyslýchanými svědky vyvráceny. Za stěžejní důkaz považovaly soudy rovněž nahrávku. Z obsahu této nahrávky je ovšem patrné, že nahrávka byla pořízena účelově a nelze ji tak považovat za stěžení důkazní prostředek. Dosud totiž nebylo prokázáno, že na nahrávce je slyšet obviněný a poškozená B. Co je nejpodstatnější a z nahrávky je to naprosto zřejmé, že muž na nahrávce dobrovolně upustil od snahy o sexuální sblížení. Dále je z nahrávky zřejmé, že žena několikrát odchází na chodbu v průběhu diskuze o sexuálních návrzích, a tudíž je zřejmé, že jí nikdo nebrání, nezadržuje ani nenutí k dokonání jakékoliv sexuální aktivity, která byla navržena mužem. Na základě výše uvedeného proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 To 316/2021a rozhodl sám ve věci nebo vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s 3157).
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný poukazuje na změnu právní kvalifikace skutku. Uvádí, že samosoudce Mgr. Petr Polák vyhlásil rozsudek, ale až následně v odůvodnění upozornil na možnou změnu právní kvalifikace, což je v rozporu s ust. §190 odst. 2 tr. ř. a ust. §225 odst. 2 tr. ř. Obviněný byl tedy poprvé seznámen se skutečností, že by jeho jednání mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku až po vyhlášení rozsudku. K tomu dále dodává, že soudce Mgr. Petr Polák navíc apeloval na státního zástupce, aby podal odvolání v neprospěch obviněného a výslovně mu i sdělil, o jaké důvody má opřít takové odvolání.
Předně Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 29. 9. 2021, č. j. 19 T 107/2019-761, je v pořadí již druhým rozhodnutím, kdy poprvé rozhodoval Okresní soud v Opavě v dané věci rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 19 T 107/2019-659. Následně Krajský soud v Ostravě projednal opravné prostředky státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě a obviněného J. S. proti rozhodnutí soudu I. stupně v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2021 pod č. j. 4 To 48/2021-692. Podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e) tr. ř. pak z podnětu odvolání státního zástupce, a podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. též z podnětu odvolání obviněného J. S. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst.1 tr. ř. věc vrátil soudu I. stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Jak uvádí odvolací soud nyní v bodě 29 odůvodnění svého usnesení ze dne 11. 1. 2022, rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 12. 2020, č. j. 19 T 107/2019-659, trpěl vadami spočívajícími v nedodržení předpisů o jeho odůvodnění, v důsledku čehož bylo rozhodnutí částečně nepřezkoumatelné. Okresní soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí polemizoval o přisouzené právní kvalifikaci, když jí označil za nesprávnou, po státním zástupci se domáhal, aby v neprospěch J. S. podal odvolání, kterým by toto rozhodnutí zvrátil. Nalézací soud přitom poukazoval na možnost uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého skutek posuzovala obžaloba, čehož však ve smyslu §225 odst. 2 tr. ř. lze dosáhnout jen tehdy, pokud by byl na možnost toto přísnějšího posuzování skutku upozorněn soudem podle §190 odst. 2 tr. ř. Je tedy třeba přisvědčit námitce obviněného, že okresní soud při použití právní kvalifikace týkající se protiprávního jednání obviněného nepostupoval správně. Tuto vadu ovšem Krajský soud v Ostravě ve svém zrušovacím rozhodnutí ze dne 28. 5. 2021, č. j. 4 To 48/2021-692 nalézacímu soudu vytkl, stejně tak jako chybnou právní kvalifikaci jednání obviněného. Lze proto konstatovat, že Okresní soudu v Opavě vytýkané nedostatky ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 19 T 107/2019, odstranil. V projednávaném případě proto nelze hovořit o podjatosti soudce Okresního soudu v Opavě Mgr. Petra Poláka, když jeho vadné jednání bylo v pořadí druhým rozhodnutím nalézacího soudu zhojeno. Námitka podjatosti byla tedy v souladu se zákonem shledána nedůvodnou.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Konkrétně uvedl, že při výpovědi obou poškozených při hlavním líčení mu bylo znemožněno, aby byl přítomen. K této námitce Nejvyšší soud pouze ve stručnosti odkazuje na bod 37 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 To 316/2021 a dodává, že ve všech případech byl výslechům jmenovaných svědkyň přítomen obhájce obviněného a v řízení před okresním soudem pak i sám obviněný. Měli tudíž možnost dohlédnout na to, aby jejich výslech byl proveden zákonně, tedy způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu, přičemž vyslýchaným měli možnost klást patřičné otázky.
Obviněný dále ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud zde pouze upozorňuje, že tento dovolací důvod je ve znění účinném od 1. 1. 2022 zařazen nově pod dovolací důvod dle písmene h). Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. S.
Obviněný v rámci svého dovolání namítl, že uvedené skutky nejsou trestným činem, a to z důvodu subsidiarity trestní represe a malé škodlivosti těchto činů pro společnost. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud konstatuje, že zjištěná jednání obviněného jsou zcela standardním případem jednání podřaditelných pod ustanovení §185 a §186 tr. zákoníku. K tomu podrobněji dále.
Obviněný v dalších pasážích dovolání zpochybnil kvalifikaci jeho jednání jako pokusu přečinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 tr. zákoníku a pokusu přečinu sexuálního nátlaku podle §21 odst. 1, §186 tr. zákoníku. Konkrétně uvedl, že základní pojmový znak skutkové podstaty trestného činu znásilnění spočívající v násilí, pohrůžce násilí nebo pohrůžce jiné těžké újmy nebyl naplněn, z tohoto důvodu tak nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění. U pokusu přečinu sexuálního nátlaku má potom za to, že v daném případě trestní odpovědnost zanikla, protože dobrovolně upustil od dalšího jednání směřující k dokonání trestného činu.
Nejvyšší soud uvádí, že právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by bylo možné hodnotit argumentaci obviněného ohledně absence znaku násilí, který je dle jeho názoru nezbytný k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Tento druh námitek však Nejvyšší soud neshledal opodstatněným. Znakem násilí, jak jej pojímá skutková podstata trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, se obvykle rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Bylo spolehlivě dokázáno, že obviněný fyzicky překonával odpor poškozené, kdy ji pevně uchopil za zápěstí její levé ruky a intenzivně si ji k sobě přitahoval, čímž se jí snažil přimět, aby jeho obnažené přirození uchopila, přičemž její odpor musel být obviněnému zcela zřejmý, neboť poškozená svůj nesouhlas dávala zcela zjevně najevo, a to jak verbálně, tak i fyzicky. V tomto lze odkázat na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011). Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace. Ve stručnosti lze připomenout, že poškozená byla s obviněným sama, svůj odpor dávala výslovně najevo, když obviněného vyzývala, aby svého jednání zanechal a z kanceláře ji pustil. Poškozená se také aktivně bránila, když se snažila svoji ruku od obviněného odtáhnout. Projevy násilného jednání soud prvního stupně pojal jak do skutkové věty svého rozhodnutí tak rovněž do navazujícího odůvodnění. S uvedenými závěry se proto Nejvyšší soud zcela ztotožnil.
Pohlavním stykem ve smyslu ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Je to tedy široký pojem, jehož podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Nemusí jít tedy o soulož a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, neboť v takovém případě již nastupuje právní kvalifikace dle §185 odst. 2 tr. zákoníku. V projednávané věci šlo o jednání, když obviněný násilím (opakovaným taháním ruky poškozené, která se bránila i fyzicky pohybem své ruky v opačném směru) nutil poškozenou k pohlavnímu styku, tedy minimálně k tomu, aby jeho obnažené přirození uchopila do ruky, přičemž slovně ji vyzýval k tomu, aby mu provedla felaci pohlavního údu. V daném případě je nepochybné, že dotyk ruky poškozené na pohlavním údu, o který obviněný usiloval, byl způsobem ukájení pohlavního pudu. Obviněný tento motiv nepokrytě verbálně prezentoval a také svůj pohlavní úd na začátku, po vstupu do kanceláře, obnažil. K danému pohlavnímu styku nakonec nedošlo díky tomu, že poškozená násilnému působení ze strany obviněného fyzicky vzdorovala a nenechala si svou ruku přitáhnout natolik, aby došlo k jejímu kontaktu s pohlavním údem obviněného. S přihlédnutím ke shora uvedenému lze proto podle Nejvyššího soudu uzavřít, že soudy s ohledem na ve věci učiněná skutková zjištění po právní stránce kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavě.
K pokusu přečinu sexuálního nátlaku obviněný uvedl, že trestní odpovědnost u tohoto skutku zanikla, neboť sám dobrovolně od dalšího jednání upustil. K jednání obviněného Nejvyšší soud ve shodě s názorem nalézacího soudu uvádí, že obviněný se velice intenzivně, opakovaně a neodbytně snažil přimět poškozené k pohlavnímu styku (felace pohlavního údu, případně i jiné formy v rámci jím zamýšleného intimního vztahu), obnažování (ukázání poprsí), nebo jinému srovnatelnému chování, přičemž zneužíval svého postavení jako nadřízeného. Kýženého cíle se mu dosáhnout nepodařilo, a to pro odmítavý postoj poškozených, kdy jeho jednání bylo ukončeno jen proto, že se od něj odpoutaly a vzdálily se z jeho osobní blízkosti. Nelze proto hovořit o dobrovolném upuštění od dalšího jednání ze strany obviněného a o zániku jeho trestnosti. I v tomto případě proto obviněný naplnil zákonné znaky pokusů přečinů sexuálního nátlaku podle §21 odstavec 1 k §186 tr. zákoníku.
Obviněný dále zmínil extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu. Tento extrémní nesoulad spatřuje ve skutečnosti, že oba soudy postavily vinu obviněného jen na výpovědi poškozených. Nejvyšší soud připomíná, že uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) je třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jde konkrétně o skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Nejvyšší soud i přesto konstatuje, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Opavě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozených V. H. a V. B. Dalším stěžejním důkazem, který potvrzuje věrohodnost těchto svědeckých výpovědí je zvukový záznam jednání obviněného, pořízený prostřednictvím telefonu V. B. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Určující pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou právě tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy obviněného o tom, jak se měl skutkový děj odehrát, neboť ty jsou živeny výlučně jeho účelovou snahou zbavit se trestní odpovědnosti a vyhnout se tak uložení trestu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. S. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu přečinu sexuálního nátlaku podle §21 odst. 1, §186 odst. 2 tr. zákoníku, pokusu přečinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1 tr. zákoníku, a pokusu přečinu sexuálního nátlaku podle §21 odst. 1, §186 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu