ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.712.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 712/2022- 321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání obviněného L. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 38/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 71/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 9 T 71/2020 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“) byl obviněný L. B. (dále jen „dovolatel“, popř. „obviněný“) uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
dne 15. 4. 2020 v době kolem 15.45 hod., v budově Úřadu Městské části XY, v XY, XY č. XY, vstoupil do prostor toalet v přízemí budovy, kde zůstal stát v chodbě a na stolku před zrcadly si rovnal písemnosti, v té chvíli se do prostor toalety vrátila toaletářka, poškozená paní J. V., nar. XY, a požádala obviněného, aby si kvůli nedostatku místa odešel rovnat písemnosti na chodbu, a když na to obviněný nereagoval, svou výzvu zopakovala, na což obviněný reagoval slovy „vyliž mi prdel, píčo,“ poškozená ho znovu vyzvala, aby odešel na chodbu, že mají nařízení mít od sebe odstup dva metry, na to jí obviněný odpověděl „táhni do prdele a neser mě,“ poškozená mu odpověděla, aby táhnul on i s celou rodinou, odemkla toaletu pro invalidy a postavila se mezi dveře této toalety tak, aby zachovávala od obviněného stanovený odstup, načež se obviněný otočil, uchopil poškozenou za obličej a za krk a tlačil jí do prostoru toalety, přičemž jí dotlačil až k míse záchodu, kde ji udeřil do levé části obličeje, až poškozená dosedla na záchod a udeřila se zezadu o stěnu do temene hlavy, znovu s ní smýkal a potom za ní přirazil dveře, tyto uzamkl, vytáhl klíč ze zámku a vložil si ho do kapsy, poškozená poté otevřela invalidní toaletu zevnitř, vyšla za obviněným na chodbu a žádala ho, aby jí klíč vrátil, obviněný reagoval slovy „nasrat“ a z místa odcházel, poškozená jej udeřila francouzskou holí do zad a na to se obviněný otočil, udeřil ji rukou do horní části těla, z ruky jí vytrhl francouzskou hůl a z místa odešel i s klíčem od toalety a francouzskou holí na Hlavní nádraží, kde byl i s těmito věcmi zadržen policejní hlídkou.
2. Za uvedené přečiny uložil soud prvního stupně obviněnému podle §171 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 97 518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha, na náhradě škody částku 1 516 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 38/2022, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 38/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek, pro který se trestní řízení vedlo.
6. Dovolatel namítá, že nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, neboť soudy nižších stupňů vycházely toliko ze svědecké výpovědi poškozené a jeho výpovědi, když nebylo provedeno další dokazování. Jiní svědci nebyli jeho jednání v prostorách toalet přítomní. Má proto za to, že soudy nestupovaly v souladu ze zásadou in dubio pro reo .
7. Obviněný dále uvádí, že nechce zlehčovat jednání, ke kterému došlo v prostorách toalet, ovšem rozhodně v jeho jednání nelze spatřovat pokus trestného činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Nemůže se také ztotožnit s právní kvalifikaci jeho jednání mimo prostory veřejných toalet, které bylo právně posouzeno jako trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Opětovně zdůrazňuje, že nechce své jednání bagatelizovat, ovšem na danou věc měla být využita subsidiarita trestní represe a jeho jednání kvalifikováno jako přestupek proti občanskému soužití. Má za to, že v jeho prospěch hovoří skutečnost, že k jednání došlo na počátku pandemie Sars-cov2 (správně SARS-CoV-2), což ve spojení s vyhlášením nouzového stavu mohlo narušit jeho citlivost, ale i reakce poškozené. Připouští, že k jeho tíži hovoří fakt, že se jednání dopustil vůči ženě používající berli, ovšem i přes vědomí těchto skutečností, má za to, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestné činnosti. Poukazuje i na skutečnost, že po incidentu s poškozenou byl omezen na osobní svobodě a byl mu nadbytečně proveden odběr genetického materiálu. Proto se domnívá, že celé trestní řízení splnilo svůj výchovný účel. Obviněný také nesouhlasí s uloženým trestem.
8. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 557/2022, nejprve zrekapituloval uplatněný dovolací důvod. Současně vyslovil přesvědčení, že obviněný chtěl pravděpodobně rozhodnutí odvolacího soudu napadnou i z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když jeho podané odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné.
10. Následně konstatuje, že obviněný jen uplatňuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů. S touto se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly (viz body 25-31 rozsudku soudu prvního stupně, body 11-14 usnesení soudu druhého stupně) a státní zástupce pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Zdůrazňuje, že při právním posouzení věci soudy nižších stupňů zcela respektovaly právní názor vyslovený v předmětné věci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 498/2021. Pokud dovolatel brojí proti tomu, že nebyli vyslechnutí další svědci, tak akcentuje, že jednak neuvádí kteří, a dále jaký vliv by mohla absence svědků mít na skutková zjištění soudů.
11. Státní zástupce připomíná, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními nebo neprovedením všech požadovaných důkazů založen nějaký dovolací důvod, musel by obviněný uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což neučinil. Navíc dodává, že vadná skutková zjištění ve věci nejsou, když soudy řádně své skutkové a právní závěry zdůvodnily. Ve vztahu k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo konstatuje, že se jedná o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby nedodržení této zásady bylo zkoumáno v dovolacím řízení (viz odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 596/2018, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb., nál. a usn. Ústavního soudu).
12. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá námitka týkající se právní kvalifikace jednání obviněného, ve které se ovšem soudu nižších stupňů přidržely právního názoru Nejvyššího soudu, přičemž pro stručnost na shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu odkazuje.
13. V závěru podaného vyjádření navrhl státní zástupce podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 odst. tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájkyní– advokátkou (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájkyně uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Nejvyšší soud nehodlá postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tento uplatněný dovolací důvody vyplývá. Je ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané a erudované, by právě měla takovýmto situacím předejít.
21. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
22. Nejvyšší soud ještě v dané věci považuje za vhodné uvést, že ve věci již jednou rozhodoval na podkladě dovolání podaného v neprospěch obviněného Nejvyšším státním zástupcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 To 391/2020, kterým Městský soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul stížnost státního zástupce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 9 T 71/2020, kterým došlo k postoupení předmětné věci podle §222 odst. 2 tr. ř. k projednání Úřadu Městské části XY, z důvodu, že skutek, pro který byl obviněný stíhán, není trestným činem, avšak by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. V dané věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 498/2021, podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 To 391/2020, jakožto i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 9 T 71/2020, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
23. Jak již bylo naznačeno, v předmětné věci se tedy jedná již o druhé pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítá nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání, neprovedení dalšího dokazování, porušení zásady in dubio pro reo a porušení zásady subsidiarity trestní represe. Z pohledu konkrétní zvolené dovolací argumentace lze mít za to, že pod zvolený dovolací důvod je možno podřadit námitku subsidiarity trestní represe, neboť tato se vztahuje k základům trestní odpovědnosti.
24. Ve vztahu ke zbývající argumentaci je nezbytné uvést, že by se mohlo navenek jevit, že dovolatel uplatnil právně relevantně námitku stran tvrzeného nenaplnění všech znaků zvolených skutkových podstat, tj. přečinu pokusu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož ovšem obviněný následně žádné právně relevantní námitky fakticky neuplatnil, nemohou takto obecné námitky vést k věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně dovolacím soudem. Je tomu tak proto, že v podaném dovolání musí obviněný postupovat v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., týkající se zvoleného dovolacího důvodu, jednak je povinen své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněného dovolacího důvodu. Pokud tak nepostupuje, nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 344/2002). Jinak vyjádřeno, nestačí pouhé obecné vymezení dovolacího důvodu bez jakékoliv obsahové argumentace, která se týká naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecná námitka obviněného, že nenaplnil všechny znaky zvolených skutkových podstat, není uplatněna právně relevantně.
25. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že otázkou právní kvalifikace jednání obviněného se již zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 498/2021, ve kterém byl zaujat závazný právní názor stran právní kvalifikace jednání obviněného (viz body 24-30 tohoto citovaného usnesení). Nejvyšší soud pro stručnost na citované rozhodnutí zcela odkazuje.
26. Obdobná situace je v případě namítaného neprovedení dalších důkazů. Předně je nutno uvést, že tato námitka sama o sobě není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze připustit, že by za jistých předpokladů mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které ovšem obviněný neuplatnil. Nadto je třeba uvést, že obviněný i tuto námitku uplatnil pouze obecně, když konkrétně nespecifikoval, jaké důkazy měly být provedeny, takže i pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak by bylo nutno uplatnit závěry obsažené v bodě 24 tohoto rozhodnutí.
27. Ve vztahu k námitce porušení zásady in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
28. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil.
29. Jak již bylo naznačeno, obviněný právně relevantně v mezích zvoleného dovolacího důvodu uplatnil námitku stran subsidiarity trestní represe. Jedná se o námitku, která ovšem již byla Nejvyšším soudem řešena na podkladě podaného dovolání Nejvyššího státního zástupce, a to v rámci usnesení ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 498/2021, konkrétně v bodech 31-37 tohoto citovaného usnesení. Nejvyšší soud pro stručnost na tyto vyslovené závěry zcela odkazuje. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že pokud obviněný aplikaci zásady subsidiarity trestní represe dovozuje z toho, že byl v souvislosti s nyní projednávanou věci omezen na osobní svobodě a byl mu odebrán genetický materiál, tak je třeba uvést, že toto nemůže mít vliv na společenskou škodlivost jeho jednání, když se jednalo o úkony, které nastaly až po spáchání trestné činnosti a souvisely s jejím objasňováním. Navíc je třeba zdůraznit, že k omezení osobní svobody obviněného došlo (od 15. 4. 2020 16.10 hod. do 16. 4. 2020 11.40 hod.) proto, že byl podezřelý ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (pro tento byla podána i obžaloba) a policejní orgán shledával, že u něho jsou dány vazební důvody podle §67 písm. a), písm. b) tr. ř., když k tvrzenému odebrání genetických vzorků (ve spise se o tom záznam nenachází) lze uvést, že se jedná o oprávnění Policie ČR podle §65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/20008 Sb., o Policii České republiky.
30. Ve vztahu k námitce nesouhlasu s uloženým trestem je třeba uvést, že tato není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když námitky stran uloženého trestu je možno uplatnit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný neuplatnil. Navíc i tato námitka byla uplatněna pouze obecně, bez nějaké bližší argumentace, takže i pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., bylo by nutno uplatnit závěry obsažené v bodě 24 tohoto rozhodnutí.
31. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodu, který lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
32. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu